ECLI:CZ:NSS:2005:4.ADS.17.2004
sp. zn. 4 Ads 17/2004 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: F. Z., zast.
JUDr. Josefem Marečkem, advokátem, se sídlem Týniště nad Orlicí, Mírové nám. 232, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2004, č. j. 29 Ca
419/2000 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 10. 2000 byla
zamítnuta žádost žalobce o úpravu starobního důchodu podle §25 zákona č. 119/1990 Sb.,
v platném znění, pro nesplnění podmínek tohoto zákona. V odůvodnění rozhodnutí bylo
uvedeno, že podle §25 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, se pro účely důchodového
zabezpečení doba vazby a výkonu trestu odnětí svobody poškozeného, který byl podle tohoto
zákona zcela zproštěn obžaloby, posuzuje jako doba pokračování v zaměstnání, jež poškozený
konal před vzetím do vazby (nástupu trestu) podle předpisů o sociálním zabezpečení.
Žalovaná dále konstatovala, že jelikož pravomocným rozsudkem soudu nebylo prokázáno, že
byl žalobce účasten rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., byla jeho žádost zamítnuta.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek, v němž připustil, že soudní
rehabilitace se netýkala trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví,
nicméně ke zrušení předcházejících rozhodnutí v témže trestním řízení došlo na základě
stížnosti pro porušení zákona, podané generálním prokurátorem. Namítal dále, že zproštění
obžaloby bylo pouze důsledkem stížnosti pro porušení zákona, a nelze je vytrhovat
ze souvislosti. Poukazoval na to, že obsah trestních spisů svědčí tomu, že byl vystaven
nezákonnému trestnímu stíhání primárně pro své vyznání. Nesouhlasil s názorem žalované,
podle něhož došlo k zamítnutí žádosti o úpravu důchodu pro nesplnění podmínek zákona
o soudní rehabilitaci, a dále s názorem, že nelze postupovat ani podle ustanovení §30 odst. 2
téhož zákona, a nepřichází tedy v úvahu odškodnění podle druhého a třetího oddílu zákona
č. 119/1990 Sb.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 29 Ca 419/2000 – 22 ze dne
16. 8. 2001 napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobce odkázal na průběh trestního řízení,
z něhož nepochybně vyplynul politický aspekt a motivy tehdejšího protizákonného postupu
orgánů činných v trestním řízení. Žalobce byl ve vazbě od 30. 8. 1983 do 12. 2. 1988
a ve výkonu trestu odnětí svobody od 13. 2. 1988 do 3. 11. 1988. Trestní řízení skončilo
až rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 1998, sp. zn. 1 T 23/88,
kterým byl žalobce zproštěn obžaloby pro trestný čin podle §132 odst. 1b, 4 trestního zákona,
a to pro neprokázání skutku. Z citovaného trestního spisu bylo zjištěno, že podnět k trestnímu
stíhání vyšel od Státní bezpečnosti a kvalifikace jednání jako trestný čin rozkrádání
majetku v socialistickém vlastnictví byla pouze zastíracím manévrem. Krajský soud měl
za prokázáno, že v případě žalobce došlo k nezákonnému trestnímu postihu pro jeho
náboženské vyznání, a proto pokládal za nerozhodné, zda byl žalobce přímým účastníkem
soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo zda byl zproštěn obžaloby
podle jiných norem platného právního řádu. Vyslovil přesvědčení, že žalobce splňuje
podmínky a požadavky ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
a zavázal proto žalovanou právním názorem, že žalobce je nepochybně účasten na rehabilitaci
a má nárok na úpravu starobního důchodu za zjištěnou dobu vazby a přímého výkonu trestu.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Uvedla,
že nepochybuje, že žalobce splňuje požadavky ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb.,
avšak předmětem sporu je skutečnost, že nebylo vydáno pravomocné usnesení o účasti
žalobce na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., které je podkladem
pro odškodnění v důchodovém zabezpečení. Žalobce neprokázal, že byl zcela zproštěn
obžaloby podle zákona č. 119/1990 Sb., neboť o takové usnesení nikdy příslušný soud
nepožádal, přestože byl žalovanou stranou opakovaně poučen. Žalovaná navrhla zrušení
rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2001, č. j. 1 Cao 180/2001 – 33,
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2001, č. j. 29 Ca 419/2000 – 22,
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl,
že z rozsudku krajského soudu není zřejmé, jak a podle čeho byla posouzena účast žalobce
na soudní rehabilitaci, neboť zprošťující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
17. 4. 1998, sp. zn. 1 T 23/88, se o soudní rehabilitaci nezmiňuje. Účast na soudní rehabilitaci
podle zákona o soudní rehabilitaci a její prokázání je však právním základem pro možné
odškodnění podle tohoto zákona. Vrchní soud uvedl, že krajský soud se nevypořádal
s otázkou, zda ke zproštění obžaloby došlo podle zákona o soudní rehabilitaci, resp. zda
k němu došlo na základě stížnosti pro porušení zákona, podané z důvodu uvedeného
v §1 zákona o soudní rehabilitaci, přestože taková skutečnost by mohla mít vliv na posouzení
věci ve smyslu §30 odst. 2 citovaného zákona. Upozornil na skutečnost, že odškodnění
v oblasti důchodového pojištění je výslovně vázáno na zproštění obžaloby podle zákona
o soudní rehabilitaci (§25 odst. 1 tohoto zákona), resp. na důsledek postupu podle §30
zákona o soudní rehabilitaci. Z těchto důvodů proto Vrchní soud v Praze rozsudek krajského
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zavázal krajský soud k tomu,
aby se vypořádal s otázkou účasti žalobce na soudní rehabilitaci podle zákona o soudní
rehabilitaci, případně s otázkou, zda žalobce byl zproštěn obžaloby podle tohoto zákona.
Po obdržení usnesení Vrchního soudu v Praze podal žalobce u Krajského soudu
v Hradci Králové návrh na vydání rozhodnutí o tom, že je účasten soudní rehabilitace podle
zákona č. 119/1990 Sb. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2003,
č. j. 3 Rt 3/2003 – 9, bylo rozhodnuto tak, že žalobce účasten této soudní rehabilitace není.
Ke stížnosti žalobce proti tomuto usnesení bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu
v Praze ze dne 4. 7. 2003, sp. zn. 1 To 30/03, tak, že bylo zrušeno usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2003, č. j. 3 Rt 3/2003 – 9, jímž bylo deklarováno, že žalobce
není účasten na soudní rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci a návrh žalobce
na vydání rozhodnutí o tom, že je účasten soudní rehabilitace podle zákona o soudní
rehabilitaci, byl Vrchním soudem v Praze zamítnut. V odůvodnění rozhodnutí Vrchní soud
v Praze uvedl, že materiální důvod pro soudní rehabilitaci podle §1 zákona o soudní
rehabilitaci v případě žalobce dán byl. Poukázal na to, že trestný čin rozkrádání majetku
v socialistickém vlastnictví podle §132 zákona č. 141/1961 Sb. však není zařazen
mezi rehabilitované trestné činy podle oddílu druhého zákona o soudní rehabilitaci,
podle něhož byly některé rozsudky rušeny přímo ze zákona, a proto nebylo možné
ani přezkumné řízení podle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci. Podle názoru
Vrchního soudu v Praze nebylo možné aplikovat ani §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci,
neboť rovněž toto ustanovení se vztahovalo na trestné činy uvedené v §2 a §4 zákona
o soudní rehabilitaci. Vrchní soud v Praze neshledal jako procesně možný ani postup
podle §30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. Uvedl, že případy soudní rehabilitace osob,
které sice splňovaly podmínky ustanovení §1 zákona o soudní rehabilitaci, ale které byly
trestně stíhány za nerehabilitovaný trestný čin a jejich stíhání skončilo pravomocným
zproštěním obžaloby, nebyly do zákona o soudní rehabilitaci zahrnuty. Uvedl, že k výroku
soudu prvního stupně o tom, že žalobce není účasten soudní rehabilitace, neshledal formálně
procesních podmínek, a proto změnil tento výrok rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové tak, že návrh žalobce na vyslovení soudní rehabilitace podle zákona o soudní
rehabilitaci zamítl.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2004,
č. j. 29 Ca 419/2000 – 51, byla zamítnuta žaloba žalobce podaná proti výše označenému
rozhodnutí žalované, a dále bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že se při svém rozhodování
přiklonil k závěru Vrchního soudu v Praze ve věci 1 To 30/03 o tom, že nebylo možno
vyhovět návrhu žalobce na vyslovení účasti na soudní rehabilitaci podle žádného ustanovení
zákona o soudní rehabilitaci. S ohledem na tento učiněný závěr a s odkazem na usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 1 Cao 180/2001, a jeho právně závazný
názor ukládající soudu jednoznačně se vypořádat s otázkou účasti žalobce na soudní
rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci, soud neshledal nezákonnost rozhodnutí
žalované ze dne 26. 10. 2000. Ze zákona bylo možné podle §2 zrušit pravomocná odsuzující
rozhodnutí, vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající se skutků, v tomto
ustanovení vyjmenovaných. Trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví,
pro který byl žalobce obžalován, zde uveden není. V případě žalobce nelze postupovat
ani podle ustanovení §3 a §4 zákona č. 119/1990 Sb., a to z toho důvodu, že na žalobce
se nevztahuje ustanovení §30 odst. 2 tohoto zákona. Soud dále konstatoval, že podle
ustanovení §25 odst. 1 se pro účely důchodového zabezpečení doba vazby a výkonu trestu
odnětí svobody poškozeného, který byl podle tohoto zákona zcela zproštěn obžaloby,
posuzuje jako doba pokračování v zaměstnání, jež poškozený konal před vzetím do vazby,
podle předpisu o sociálním zabezpečení. Soud konstatoval, že z tohoto vyplývá, že žalobce
neprokázal, že by byl zcela zproštěn obžaloby podle zákona o soudních rehabilitacích.
Zproštěn obžaloby byl podle jiné právní normy (trestního řádu), s takovou situací však zákon
o soudní rehabilitaci nepočítá, a proto nelze v případě žalobce postupovat podle ustanovení
§25 tohoto zákona. Konstatoval, že mu nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle §78
odst. 7 s. ř. s. zamítnout.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel“),
a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 a ) a d) s. ř. s. Namítal, že krajský soud
nesprávně vyložil smysl ustanovení §30 zákona o soudní rehabilitaci. Skutečnost, že Vrchní
soud v Praze zamítl návrh žalobce na vydání rozhodnutí o účasti na soudní rehabilitaci
podle zákona o soudní rehabilitaci, neznamená podle názoru stěžovatele, že by nemohl být
soudní rehabilitace účasten vůbec. Vyslovil názor, že krajský soud měl bez ohledu
na výsledek řízení o vydání rozhodnutí o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci
sám zkoumat podmínky této jeho účasti. Namítal dále, že závěr Vrchního soudu v Praze,
obsažený v usnesení ze dne 22. 11. 2001, č. j. 1 Cao 72/2001 – 49, odporuje účelu a smyslu
zákona o soudní rehabilitaci. Stěžovatel dále konstatoval, že uznává, že trestný čin rozkrádání
majetku v socialistickém vlastnictví není trestným činem výslovně vyjmenovaným v §30
odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Podle jeho názoru však krajský soud nesprávně zhodnotil
skutečnost, že tehdejší generální prokurátor podal stížnost pro porušení zákona
proti odsuzujícím rozsudkům v trestním řízení, a že této stížnosti bylo vyhověno. Z obsahu
spisu přitom zřetelně vyplývá, že stěžovatel byl trestnímu stíhání vystaven v důsledku svého
náboženského vyznání. Uvedl dále, že ve vazbě strávil téměř 4 roky, a trestní stíhání vůči
němu bylo vedeno pouze jako výraz politické perzekuce, a v jeho rámci byla vyvíjena snaha
potrestat ho za jednání, jehož se nedopustil. Podle názoru stěžovatele krajský soud pochybil,
pokud při svém rozhodování nezohlednil smysl a účel zákona o soudní rehabilitaci, vyjádřený
v ustanovení §1 zákona o soudní rehabilitaci, přičemž odsuzující rozhodnutí vydaná
v trestním řízení v prvním a v druhém stupni byla na základě stížnosti pro porušení zákona
zrušena.
Stěžovatel dále vyslovil názor, že za vadu řízení před krajským soudem je třeba
považovat skutečnost, že soud byl nucen přidržet se názoru vysloveného v rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2001, č. j. 1 Cao 72/2001 – 49, jímž bylo krajskému
soudu uloženo vypořádat se s otázkou účasti žalobce na soudní rehabilitaci podle zákona
o soudní rehabilitaci, ačkoliv z dikce zákona o soudní rehabilitaci je zřejmé, že osoby
zproštěné obžaloby v trestním řízení vůbec nebyly soudní rehabilitace účastny. Ze všech
uvedených důvodů žádal, aby rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém podání ze dne 4. 5. 2004 uvedla, že se ztotožňuje zcela s právním
názorem vyjádřeným v rozsudku krajského soudu. Z tohoto důvodu upustila od podání
vyjádření ke kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu vázán
rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3
s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo v nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku krajského soudu
neshledal. V posuzované věci především stěžovatel namítal, že krajský soud se měl,
bez ohledu na výsledek řízení o vydání rozhodnutí o účasti žalobce na soudní rehabilitaci,
sám zabývat podmínkami účasti žalobce na soudní rehabilitaci.
S výše uvedeným názorem nelze souhlasit. V tomto směru je nutno poukázat
na ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož k rozhodnutí podle oddílu
druhého a k přezkumnému řízení podle oddílu třetího je příslušný soud, který rozhodoval
v původním řízení v prvním stupni. Neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný
soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni.
Z výše uvedeného tedy zcela jednoznačně plyne, že o účasti na soudní rehabilitaci
podle zákona č. 119/1990 Sb. rozhodovaly soudy na úseku trestního soudnictví, a to soudy,
které v trestní věci rozhodovaly v původním řízení v prvním stupni. V daném případě byl
tedy k rozhodnutí o účasti na soudní rehabilitaci příslušný Krajský soud v Hradci Králové,
který rozhodoval v původním trestním řízení v prvním stupni. Krajský soud v Hradci Králové,
který přezkoumával napadené rozhodnutí správního orgánu - České správy sociálního
zabezpečení – nebyl oprávněn k tomu, aby zkoumal podmínky účasti stěžovatele na soudní
rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. V posuzované věci měl tento soud k dispozici
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2003, sp. zn. 1 To 30/03, který ke stížnosti
stěžovatele, podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, rozhodl tak, že zamítl
návrh stěžovatele na vyslovení účasti na soudní rehabilitaci. Za dané situace nebyl krajský
soud oprávněn se účastí stěžovatele na soudní rehabilitaci dále zabývat, a ani Nejvyššímu
správnímu soudu nepřísluší hodnotit ani přezkoumávat uvedené rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze. Krajský soud tedy nepochybil, když neshledal nezákonným postup žalované,
neboť vzhledem k uvedeným skutečnostem nebylo možné požadavku stěžovatele na úpravu
důchodu podle §25 zákona o soudní rehabilitaci vyhovět.
K námitce stěžovatele, že měl být krajským soudem respektován smysl a účel zákona
o soudní rehabilitaci, vyslovený v ustanovení §1 zákona o soudní rehabilitaci, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že tyto skutečnosti byly krajským soudem (ostatně i stranou
žalovanou) respektovány. V napadeném rozsudku krajského soudu je výslovně uvedeno,
že soud nemá pochybnosti o tom, že žalobce byl v době nesvobody nezákonně trestně stíhán
a splňuje podmínky a požadavky ustanovení §1 zákona o soudní rehabilitaci.
K tomu nutno dodat, že případné samotné splnění podmínek ustanovení §1 zákona
č. 119/1990 Sb., které vysvětluje účel tohoto zákona, ke vzniku nároku na konkrétní
odškodnění podle zákona o soudní rehabilitaci nepostačuje. Podle ustanovení §25 odst. 1
tohoto zákona je totiž základním předpokladem pro odškodnění osob v důchodovém
zabezpečení zproštění obžaloby podle tohoto zákona, tedy podle zákona č. 119/1990 Sb.
Uvedená podmínka však stěžovatelem splněna nebyla. K tomu Nejvyšší správní soud
konstatuje, že striktní vymezení podmínek nároku zákonem bez toho, že by do tohoto zákona
bylo zakotveno ustanovení pro zmírnění tvrdosti zákona, neumožňuje ani soudu v rámci
jeho rozhodovací pravomoci vážit okolnosti konkrétního případu a od podmínek nároku
stanovených zákonem se jakkoliv odchýlit. Soudu nepřísluší vůli zákonodárce
podle své úvahy měnit, doplňovat či nahrazovat, neboť je zákonem vázán. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že výše uvedené námitky důvodnými neshledal.
Další námitkou stěžovatele bylo tvrzení, že řízení před soudem bylo zatíženo vadou,
jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Touto vadou řízení měla být
podle stěžovatele skutečnost, že krajský soud byl nucen přidržet se názoru vysloveného
v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 1 Cao 180/2001, jímž bylo
krajskému soudu uloženo, aby se vypořádal s otázkou účasti žalobce na soudní rehabilitaci
podle zákona o soudní rehabilitaci, ačkoliv z dikce zákona o soudní rehabilitaci je zřejmé,
že osoby zproštěné obžaloby v trestním řízení vůbec nebyly soudní rehabilitace účastny.
K této námitce Nejvyšší správní soud konstatuje, že ji neshledal důvodnou,
neboť povinnost vypořádat se s otázkou účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci podle zákona
o soudní rehabilitaci nebyla krajskému soudu uložena v tom smyslu, aby tento soud
sám provedl příslušné řízení (k němuž by ostatně ani nebyl oprávněn), nýbrž tak, aby krajský
soud v rámci doplnění dokazování objasnil, zda bylo či nikoliv k tomu příslušným soudem
vydáno rozhodnutí o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci, neboť tato skutečnost
je zákonnou podmínkou pro přiznání odškodnění podle §25 zákona o soudní rehabilitaci.
Za této situace nutno dospět k závěru, že řízení před soudem netrpělo vadou, která by mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a proto ani tuto námitku neshledal
důvodnou (shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2004,
sp. zn. 3 Ads 8/2004 – uveřejněno pod č. 460/2005 Sb. rozhodnutí NSS).
Nejvyšší správní soud tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované v daném případě
nelze náhradu nákladů přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu