ECLI:CZ:NSS:2005:4.ADS.29.2005
sp. zn. 4 Ads 29/2005 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: D. B.,
zast. JUDr. Zdeňkem Haasem, advokátem, se sídlem v Dobřanech, nám. T. G. Masaryka 114,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2004,
č. j. 17 Cad 168/2003 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobkyně, advokátovi JUDr. Zdeňku Haasovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 650 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 28. 8. 2003, č. X, byla zamítnuta žádost žalobkyně o
plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §40 zákona č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění tohoto rozhodnutí
žalovaná uvedla, že žalobkyně se dne 19. 5. 2003 stala plně invalidní dle §39 odst. 1 písm. a)
zákona o důchodovém pojištění, avšak v rozhodném období před vznikem invalidity, tj. od
19. 5. 1993 do 18. 5. 2003, získala žalobkyně pouze 4 roky a 94 dny pojištění. Doba potřebná
pro nárok na plný invalidní důchod u pojištěnce ve věku nad 28 let činí pět roků, přičemž
potřebná doba pojištění se zjišťuje z posledních deseti roků počítaných zpět před vznikem
plné invalidity.
Proti tomuto rozhodnutí žalované podala žalobkyně dne 13. 11. 2003 žalobu
u Městského soudu v Praze, v níž namítala chyby v osobním listu důchodového pojištění.
Uvedla, že první dítě porodila dne 3. 11. 1972, proto by v osobním listu důchodového
pojištění měla být uvedena doba péče o dítě od 4. 11. 1972 do 13. 11. 1977,
nikoli od 4. 11. 1974 do 13. 11. 1997. Dále namítala, že byla pojištěna v době od 27. 4. 1991
do 31. 12. 1995 a od 1. 5. 2000 do 4. 12. 2000, kdy byla vedena v evidenci Okresní správy
sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) v Kladně jako osoba samostatně výdělečně činná.
Na tyto skutečnosti žalovanou upozornila dopisem ze dne 6. 10. 2003, žalovaná
však nereagovala. Žalobkyně navrhovala, aby krajský soud rozhodl, že byly naplněny
podmínky ustanovení §40 zákona o důchodovém pojištění a byla splněna podmínka
pro přiznání plného invalidního důchodu od doby vzniku plné invalidity ke dni 19. 5. 2003.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2003, č. j. 1 Cad 99/2003 – 5, vyslovil
svou místní nepříslušnost a postoupil věc Krajskému soudu v Plzni. V odůvodnění tohoto
usnesení městský soud uvedl, že místní příslušnost se dle §7 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), řídí místem bydliště
žalobkyně, tj. N. M., Ž. Ú. 49, a místně příslušným soudem je proto Krajský soud v Plzni.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 12. 2004, č. j. 17 Cad 168/2003 – 40,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobkyně se dne 19. 5. 2003 stala plně invalidní dle §39
odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav
dle kapitoly VI oddílu A položky 9 písm. c) přílohy č. 2 vyhlášky Ministerstva práce
a sociálních věcí č. 284/1995 Sb., když procentní míra poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti byla v případě žalobkyně stanovena na 70%. Žalobkyně je narozena dne
9. 1. 1952, je tedy osobou starší 28 let a je třeba, aby získala dobu pojištění v délce pěti roků
z posledních deseti roků před vznikem plné invalidity. Rozhodné období je proto doba
od 19. 5. 1993 do 18. 5. 2003. Z osobního listu důchodového pojištění soud zjistil,
že žalobkyně ve sledovaném období potřebnou dobu pojištění nezískala, když v tomto období
získala celkem 1554 dnů pojištění, což jsou 4 roky a 94 dnů pojištění. Žalobkyně nemá
evidovánu dobu pojištění od 27. 4. 1991 do 31. 12. 1995, ani od 1. 5. 2000 do 4. 12. 2000.
Krajský soud však zjistil z dávkového spisu z potvrzení OSSZ v Kladně ze dne 30. 10. 2003,
že žalobkyně sice byla u OSSZ v Kladně v této době evidována, avšak za dobu od 27. 4. 1991
do 31. 12. 1995 neuhradila pojistné a v době od 1. 5. 2000 do 4. 12. 2000, kdy byla obnovena
její činnost osoby samostatně výdělečně činné, žalobkyně pro tuto činnost nebyla účastna na
důchodovém pojištění. Tytéž skutečnosti soud zjistil z dopisu OSSZ v Kladně ze dne
8. 11. 2004, ze kterého plyne, že nedoplatky na pojistném za dobu let 1991 až 1995 nebyly
ke dni 8. 11. 2004 uhrazeny. Žalobkyně tedy za dobu od 27. 4. 1991 do 31. 12. 1995,
ani za dobu od 1. 5. 2000 do 4. 12. 2000 nebyla účastna důchodového pojištění jako osoba
samostatně výdělečně činná, a nezískala tedy potřebnou dobu pojištění v délce pěti roků
u pojištěnce staršího 28 let za posledních deset let počítaných zpětně od doby vzniku plné
invalidity, ale získala pouze dobu pojištění v délce 4 let a 94 dnů. Krajský soud
proto souhlasil se závěrem žalované, že podmínky ustanovení §40 odst. 1 písm. f) a §38
zákona o důchodovém pojištění nebyly naplněny. Argument žalobkyně, že byla účastna
na důchodovém pojištění a vznikl jí nárok na plný invalidní důchod vzhledem k tomu,
že částečně uhradila pojistné, krajský soud nepovažoval za správný, neboť pojistné
za sledované období od 27. 4. 1991 do 31. 12. 1995 by muselo být uhrazeno v plné výši.
S ohledem na tyto skutečnosti krajský soud žalobu v souladu s ustanovením §78 odst. 7
s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) včas kasační stížnost,
v níž namítala nesprávný výklad zákona soudem. Stěžovatelka tvrdila, že v případě neplacení
pojistného byl pojištěnec vyloučen z důchodového pojištění až v novele zákona
o důchodovém pojištění v roce 1998, tuto úpravu však dle názoru stěžovatelky nelze
uplatňovat před rokem 1998. Stěžovatelka konstatovala, že došlo k porušení zákona, a trvala
na tom, že potřebnou dobu pojištění získala.
Na žádost stěžovatelky jí Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 2. 2005,
č. j. 17 Cad 168/2003 – 56, ustanovil zástupce pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Zdeňka
Haase, advokáta. Zástupce stěžovatelky poté kasační stížnost k výzvě Krajského soudu
v Plzni obsažené v usnesení ze dne 8. 3. 2005, č. j. 17 Cad 168/2003 – 59, doplnil o datum
doručení napadeného rozsudku stěžovatelce a o důvody dle §103 s. ř. s.
Žalovaná k podané kasační stížnosti toliko uvedla, že nemá žádné výhrady k rozsudku
krajského soudu. Věc byla dostatečně, objektivně a zcela správně posouzena, proto žalovaná
navrhla, aby byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti a z textu doplnění kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatelka
podala z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze
z důvodů tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
by muselo spočívat v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní
názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Plzni neshledal.
Ze záznamu o jednání Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň – jih ze dne
2. 7. 2003 bylo zjištěno, že stěžovatelka byla uznána od 19. 5. 2003 plně invalidní
podle §39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., neboť pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti činil podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., podle kapitoly
VI. oddílu A položky 9 písm. c) 70 %. Z osobního listu důchodového pojištění ze dne
8. 8. 2003 vyplývá, že v něm jsou zhodnoceny všechny doby pojištění a vyloučené doby,
které byly doloženy doklady obsaženými v dávkovém spise. Podle osobního listu
důchodového pojištění má stěžovatelka v době od 19. 5. 1993 do 18. 5. 2003 zhodnoceno:
doba od 24. 5. 1998 do 15. 12. 1998 – 206 dnů (uchazečka o zaměstnání), dobu
od 18. 12. 1998 – 31. 12. 1998 – 14 dnů (pojištění), dobu od 1. 1. 1999 do 31. 12. 1999 – 365
dnů (pojištění), dobu od 1. 1. 2000 do 20. 3. 2000 – 80 dnů (pojištění), dobu od 11. 12. 2000
do 31. 12. 2000 – 21 dnů (uchazeč o zaměstnání), dobu od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002 – 365
dnů (uchazeč o zaměstnání) a dobu od 1. 1. 2003 do 18. 5. 2003 – 138 dnů (uchazeč
o zaměstnání). Celkem má tedy zhodnoceno 1554 dnů pojištění, což jsou 4 roky a 94 dnů
pojištění. Žalovaná napadeným rozhodnutím zamítla žádost stěžovatelky o plný invalidní
důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §40 zákona o důchodovém pojištění. Do doby
pojištění stěžovatelky nebyla započtena doba od 27. 4. 1991 do 31. 12. 1995, kdy byla
stěžovatelka účastna na důchodovém pojištění, avšak neplatila pojistné. V období
od 1. 5. 2000 do 4. 12. 2000 byla stěžovatelka osobou samostatně výdělečně činnou, ovšem
nebyla účastna na důchodovém pojištění.
Nejvyšší správní soud tedy musel posoudit, zda stěžovatelka získala potřebnou dobu
pojištění, a splnila tak všechny podmínky vyžadované zákonem o důchodovém pojištění
pro přiznání plného invalidního důchodu.
Dle ustanovení §38 písm. a) zákona o důchodovém pojištění má pojištěnec nárok
na plný invalidní důchod, jestliže se stal plně invalidním a získal potřebnou dobu pojištění,
pokud nesplnil ke dni vzniku plné invalidity podmínky nároku na starobní důchod podle §29,
popřípadě, byl-li přiznán starobní důchod podle §31, pokud nedosáhl důchodového věku.
Dle ustanovení §39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec plně
invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla
jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %.
Dle ustanovení §40 odst. 1 písm. f) zákona o důchodovém pojištění činí potřebná
doba pojištění pro nárok na plný invalidní důchod u pojištěnce ve věku nad 28 let pět roků.
Dle odst. 2 se potřebná doba pojištění pro nárok na plný invalidní důchod se zjišťuje z období
před vznikem plné invalidity, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních deseti roků
před vznikem plné invalidity. Podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní
důchod se považuje za splněnou též, byla-li tato doba získána v kterémkoliv období deseti
roků dokončeném po vzniku plné invalidity; u pojištěnce mladšího 24 let činí přitom potřebná
doba pojištění dva roky.
V daném případě je nesporné, že stěžovatelka je ode dne 19. 5. 2003 plně invalidní
dle §39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, když procentní míra poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky dle posudku lékaře OSSZ činí 70%.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka je ve věku vyšším než 28 let, když je narozena dne
9. 1. 1952, činí potřebná doba pojištění pro přiznání plného invalidního důchodu pět let.
Pro posouzení, zda stěžovatelka získala potřebnou dobu pojištění, je dle §40 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění rozhodným obdobím období deseti let před vznikem plné invalidity,
tj. období od 19. 5. 1993 do 18. 5. 2003.
Pole osobního listu důchodového pojištění získala stěžovatelka v tomto období dobu
pojištění v délce 4 roky a 94 dny. V osobní listu důchodového pojištění však není uvedena
doba účasti na důchodovém pojištění osoby samostatně výdělečně činné od 27. 4. 1991
do 31. 12. 1995 a dále období od 1. 5. 2000 do 4. 12. 2000, kdy byla stěžovatelka vedena
v evidenci OSSZ v Kladně jako osoba samostatně výdělečně činná.
Pro posouzení námitek stěžovatelky považuje Nejvyšší správní soud za rozhodující
řádné rozlišení významu pojmů doba pojištění a doba účasti na pojištění, které stěžovatelka
navzájem zaměňuje.
Dle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění je dobou pojištění
po 31. prosinci 1995 doba účasti na pojištění osob uvedených v §5 odst. 1 písm. a) až l) a v)
a odst. 2, za kterou bylo v České republice zaplaceno pojistné. Dle ustanovení §5 odst. 1
písm. e) zákona o důchodovém pojištění jsou pojištění při splnění podmínek stanovených
v tomto zákoně účastny osoby samostatně výdělečně činné.
Je proto zřejmé, že doba účasti na důchodovém pojištění stěžovatelky jako osoby
samostatně výdělečně činné nemůže být považována za dobu pojištění, pokud za tuto dobu
nebylo zaplaceno pojistné. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu,
že pojistné musí být zaplaceno v plné výši, aby mohla být doba účasti na důchodovém
pojištění považována za dobu pojištění. V případě stěžovatelky však pojistné za období
od 27. 4. 1991 do 31. 12. 1995 v plné výši zaplaceno nebylo, proto tato doba není dobou
pojištění ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění.
V období od 1. 5. 2000 do 4. 12. 2000 nebyla stěžovatelka ani účastna na důchodovém
pojištění, přestože byla u OSSZ v Kladně evidována jako osoba samostatně výdělečně činná.
To umožňovalo tehdejší znění §10 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, dle kterého osoba
samostatně výdělečně činná je v kalendářním roce účastna pojištění, pokud její příjem
ze samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění
a udržení dosáhl v kalendářním roce aspoň šestinásobku částky, do níž se započítává plně část
osobního vyměřovacího základu (§15 věta první a §107 odst. 2); přitom je rozhodná výše
částky, do níž se započítává plně část osobního vyměřovacího základu, která platí k 1. lednu
kalendářního roku, za který se posuzuje účast na pojištění. Příjem stěžovatelky za uvedené
období zřejmě nepřekročil stanovenou úroveň, proto stěžovatelka v období od 1. 5. 2000
do 4. 12. 2000 nebyla účastna na důchodovém pojištění. Výši příjmu stěžovatelky za uvedené
období krajský soud zkoumat nemusel, neboť stěžovatelka za toto období nezaplatila pojistné,
což i v případě účasti na důchodovém pojištění vylučuje, aby tato doba byla považována
za dobu pojištění dle §11 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění.
Stěžovatelkou uplatněnou námitku, že pojištěnec byl pro neplacení pojistného
vyloučen z důchodového pojištění až po novele zákona z roku 1998, kterou nelze aplikovat
na období předcházející roku 1998, shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou.
Dle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění bylo vždy nutnou
podmínkou pro započítání doby účasti na důchodovém pojištění do doby pojištění zaplacení
pojistného. Toto ustanovení bylo sice mnohokrát novelizováno, ale vždy se vztahovalo
na osoby samostatně výdělečně činné a vždy stanovovalo podmínku zaplacení pojistného.
Předchozí právní úprava obsažená v zákoně č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
ve znění účinném do 31. 12. 1995, rovněž vyžadovala, aby pojistné bylo zaplaceno v plné
výši. Dle §8 odst. 4 věta druhá tohoto zákona se k činnosti osob samostatně výdělečně
činných a spolupracujících osob přihlédne jako k době zaměstnání, bylo-li zaplaceno pojistné
za celou dobu trvání pojištění (zabezpečení); nebylo-li za tuto dobu zaplaceno pojistné
do dne, od něhož se přiznává nebo zvyšuje důchod, přihlédne se k ní jako k době zaměstnání
až ode dne zaplacení pojistného. Pojem doba zaměstnání byl v pozdější právní úpravě
nahrazen pojmem doba pojištění, což vyplývá z porovnání znění §29 odst. 3 zákona
o sociálním zabezpečení ve znění účinném do 31. 12. 1995 a §40 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění ve znění účinném od 1. 1. 1996.
Z výše uvedeného je zřejmé, že doba účasti na důchodovém pojištění byla považována
za dobu pojištění, dříve dobu zaměstnání, pouze pokud bylo za tuto dobu zaplaceno pojistné
v plné výši. S ohledem na popsaný vývoj právní úpravy vztahu doby pojištění a povinnosti
zaplatit pojistné nelze uvedené námitce stěžovatelky přisvědčit.
Vliv žalobní námitky stěžovatelky ohledně chybně započítané doby pojištění při péči
stěžovatelky o její děti v 70. letech 20. století krajský soud správně vyloučil, když zdůraznil,
že rozhodným obdobím pro posouzení, zda stěžovatelka získala potřebnou dobu pojištění,
je období od 19. 5. 1993 do 18. 5. 2003.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. uvedený v kasační stížnosti nebyl prokázán, a proto Nejvyšší správní soud podanou
kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a §120 s. ř. s.
Protože žalovaná žádné náklady neuplatňovala a Nejvyšší správní soud ani žádné jí vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, neboť stěžovatelka s podanou kasační stížností úspěch neměla.
Odměna zástupci stěžovatelky JUDr. Zdeňku Haasovi, advokátovi, který byl
stěžovatelce ustanoven usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2005,
č. j. 17 Cad 168/2003-56, byla stanovena za dva úkony právní služby po 250 Kč dle §9
odst. 2, §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. [převzetí a příprava zastoupení dle §11 odst. 1 písm. b)
téže vyhlášky a podání soudu ve věci samé dle §11 odst. 1 písm. d) téže vyhlášky] a režijní
paušál podle §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 75 Kč za každý úkon. Zástupci stěžovatelky
bude vyplacena částka ve výši 650 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu