ECLI:CZ:NSS:2005:4.ADS.3.2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce S. D.,
zast. JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, ul. S. K.
Neumanna 281, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25,
v řízení o částečný invalidní důchod související s pracovním úrazem, ke kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2002, č. j. 29 Ca
13/2000 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Markéty Pakandlové se u r č u je částkou 650 Kč,
která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30ti dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. 10. 2002, č. j. 29 Ca 13/2000 – 68, vyhověl Krajský soud
v Hradci Králové opravnému prostředku žalobce, zrušil rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení (dále jen „žalované“) v Praze ze dne 2. 12. 1999, č. X (jímž byl žalobci přiznán
částečný invalidní důchod úrazový od 25. 2. 1993 podle §37 zákona č. 100/1988 Sb. spolu
s finančním doplatkem od 15. 3. 1996 – představující zvýšení důchodu pro souvislost částečné
invalidity s pracovním úrazem) a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Zavázal ji právním
názorem, že žalobci náleží zvýšení částečného invalidního důchodu pro souvislost s úrazem
nikoliv od roku 1996, ale již od data vzniku částečné invalidity, tedy od 25. 2. 1993. Dále
žalované uložil, aby při výpočtu dávky započetla žalobci jako dobu pojištění též dobu od 1. 9.
1959 do 30. 6. 1960, kdy bylo prokázáno, že žalobce prospěl v prvním ročníku učebního
oboru pěstitel – chovatel. Pokud jde o požadavek žalobce na určení dřívějšího data vzniku
částečné invalidity, odkázal soud na posudky Posudkové komise Ministerstva práce a
sociálních věcí, pracoviště v Hradci Králové a v Brně s tím, že tuto záležitost již v tomto
řízení řešit nelze. Pokud žalobce v průběhu řízení namítal nezapočtení a nevyplácení státního
vyrovnávacího příspěvku v roce 1992 a 1993, špatný zápočet dnů pojištění odpracovaných
v I. a II. pracovní kategorii a nesprávný výběr pěti nejvýhodnějších roků z posledních deseti
let před vznikem invalidity při výpočtu dávky, vyšel krajský soud z předpokladu, že v novém
řízení vezme správní orgán tyto námitky žalobce v úvahu, dávku přepočte s ohledem na
nutnost zahrnutí ztráty na výdělku pro souvislost s pracovním úrazem, což výši výdělku
v jednotlivých letech změní a tím dojde i ke změně výše přiznané dávky; soud dále vyslovil,
že dojde i ke změně výpočtu plného invalidního důchodu, přiznaného žalobci dalším
rozhodnutím žalované ze dne 20. 12. 2000.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas (18. 11. 2002) odvolání, a spis byl
Krajským soudem v Hradci Králové předložen spolu s odvoláním Vrchnímu soudu v Praze
k rozhodnutí dne 29. 11. 2002. Vrchní soud v Praze však přípisem ze dne 23. 12. 2002 sdělil
žalobci, že s ohledem na novou úpravu správního soudnictví a na počet dosud napadených
věcí u tamního soudu, nestihne rozhodnout o odvolání žalobce do 31. 12. 2002. Současně
mu sdělil, že proto bude ze zákona řízení dnem 1. 1. 2003 v souladu s ustanovením §129
odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní – dále jen s. ř. s.) zastaveno a účastník
může do 31. 1. 2003 podat proti rozhodnutí krajského soudu, které bylo napadeno odvoláním,
kasační stížnost podle s. ř. s. Žalobce byl poučen, že kasační stížnost, o níž rozhodne Nejvyšší
správní soud se podává u krajského soudu, který napadené rozhodnutí vydal, přičemž lhůta
pro podání kasační stížnosti je zachována též, byla-li tato podána u Nejvyššího správního
soudu (§106 odst. 4 s. ř. s.). Konečně byl též poučen, že stěžovatel, který nemá
vysokoškolské právnické vzdělání musí být zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Žalobce doručil dne 31. 1. 2003 Nejvyššímu správnímu soudu podání, v němž žádá
uvedený soud o „odročení závazné lhůty z důvodu rozumového poškození z pracovního
úrazu“. Prosí o vyžádání dokumentace zaslané Vrchnímu soudu v Praze spolu s odvoláním
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2002 (který současně přiložil,
stejně jako přípis Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 12. 2002, 1 Cao 193/2002). Nejvyšší
správní soud přípisem ze dne 24. 2. 2003, č. j. Na 264/2003 – 5, zaslal podání žalobce
k dalšímu opatření Krajskému soudu v Hradci Králové. Uvedený soud, vycházeje z toho,
že žalobcovo podání ze dne 31. 1. 2003 je možno pokládat za kasační stížnost, usnesením
ze dne 7. 3. 2003 vyzval žalobce (dále též jen „stěžovatele“), aby ve lhůtě jednoho měsíce
od doručení usnesení doložil do spisu plnou moc udělenou advokátovi, který jej bude v řízení
o kasační stížnosti zastupovat, doplnil prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů údaj
o tom, kdy mu byl napadený rozsudek doručen, v jakém rozsahu jej napadá a označil důvody
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s. Současně jej poučil, že nebude-li výzvě vyhověno,
t. j. nebude-li doložena plná moc udělená advokátu a doplněny důvody kasační stížnosti
a rozsah napadení rozsudku, bude řízení o kasační stížnosti podle §37 odst. 5 s. ř. s.
odmítnuto.
Dne 13. 2. 2003 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno další podání stěžovatele,
nadepsané jako „nové skutečnosti“, jímž zaslal stěžovatel uvedenému soudu řadu písemností,
týkajících se jeho pracovněprávního sporu vedeného u Okresního soudu ve Svitavách,
proti Státnímu statku S., a žádal, aby tyto přílohy byly zařazeny do spisu, v němž je řešena
souvislost jeho invalidity s pracovním úrazem. Přípisem ze dne 21. 3. 2003, č. j. Na 340/2003
– 5, byl stěžovatel informován, že jeho podání bylo postoupeno Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu opatření ve smyslu §108 odst. 1 s. ř. s. s tím, aby veškerou další
korespondenci směřoval přímo k tomuto soudu, který poté předloží věc Nejvyššímu
správnímu soudu k rozhodnutí o případné kasační stížnosti.
Na výzvu krajského soudu ze dne 7. 3. 2003 reagoval stěžovatel přípisem,
adresovaným předsedovi Krajského soudu v Hradci Králové, v němž žádal o přidělení
advokáta, a upozornil znovu na své zdravotní postižení – následky posttraumatického
syndromu mozku. Vyslovil nesouhlas s postupem JUDr. J. K. při vyřizování jeho důchodové
záležitosti. Místopředsedkyně Krajského soudu v Hradci Králové přípisem ze dne 24. 4. 2003
informovala stěžovatele, že předseda soudu jako orgán státní správy soudu
není oprávněn rozhodovat o ustanovení advokáta a proto byl přípis stěžovatele postoupen
k přímému vyřízení JUDr. K. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5.
2003, č. j. 29 Ca 13/2000 – 94, byl žalobce osvobozen od soudních poplatků a byl
mu ustanoven pro řízení o kasační stížnosti zástupcem advokát JUDr. Miloš Vízdal se sídlem
ve Svitavách. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení u Nejvyššího správního soudu v Brně
kasační stížnost, která byla opět postoupena Krajskému soudu v Hradci Králové a přípisem
ze dne 24. 6. 2003, č. j. Na 692/2003 – 6, byl žalobce znovu informován o tom, že kasační
stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal, neboť právě u tohoto soudu
se nachází spis věci se týkající, do něhož je třeba kasační stížnost založit, přičemž
na krajském soudu je, aby odstranil její případné vady před předložením spisu Nejvyššímu
správnímu soudu.
Krajský soud v Hradci Králové poté usnesením ze dne 28. 11. 2003,
č. j. 29 Ca 13/2000 – 118, zbavil JUDr. Miloše Vízdala, advokáta ve Svitavách, povinnosti
zastupovat žalobce v řízení o kasační stížnosti, a současně mu ustanovil pro řízení o kasační
stížnosti zástupcem advokáta Mgr. Lubomíra Matěje, se sídlem v Hradci Králové, Malé
náměstí 112. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení kasační stížnost, která byla Nejvyšším
správním soudem shledána nepřípustnou, a jako taková byla usnesením naposledy uvedeného
soudu ze dne 26. 8. 2004, č. j. 4 Ads 43/2004 – 143, odmítnuta. Nejvyšší správní soud
dovodil, že námitku stěžovatele, v níž nesouhlasil s usnesením krajského soudu, jímž mu byl
pro řízení o kasační stížnosti ustanoven v pořadí již druhý advokát, nelze podřadit pod žádný
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s. Proto ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
použitého pro toto řízení o kasační stížnosti ve smyslu §120 s. ř. s. Krajskému soudu
v Hradci Králové bylo uloženo, aby po doručení usnesení Nejvyššího správního soudu byl
spis znovu předložen k rozhodnutí o opravném prostředku žalobce proti napadenému
rozsudku o věci samé.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 10. 2004 vyzval zástupce
stěžovatele, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení usnesení doplnil údaj, kdy byl
napadený rozsudek doručen, v jakém rozsahu se napadá, a jaké důvody kasační stížnosti
podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. jsou uplatňovány. Zdůraznil, že kasační stížnost podaná
stěžovatelem ze dne 31. 1. 2003 postrádá předepsané náležitosti a proto se k jejímu doplnění
stanovuje zástupci stěžovatele zákonná měsíční lhůta s tím, že nebudou-li doplněny důvody
kasační stížnosti a rozsah napadení rozsudku, bude řízení o kasační stížnosti podle ustanovení
§37 odst. 5 odmítnuto.
Vzhledem k žádosti zástupce stěžovatele o zrušení ustanovení zástupcem (ze dne
15. 10. 2004) odůvodněnou nedůvěrou stěžovatele v jeho osobu a neochotou poskytovat
mu potřebnou součinnost vydal Krajský soud v Hradci Králové další rozhodnutí (usnesení
ze dne 15. 11. 2004, č. j. 29 Ca 13/2000 – 153), jímž zprostil Mgr. Lubomíra Matěje
povinnosti zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti a současně ustanovil stěžovateli
pro toto řízení zástupkyní JUDr. Markétu Pakandlovou, advokátku, se sídlem v Hradci
Králové. Ta na další výzvu soudu k doplnění kasační stížnosti a po prodloužení jednoměsíční
lhůty k jejímu podání o další jeden měsíc, odůvodnila kasační stížnost v doplňku ze dne
21. 2. 2005 tak, že stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud velmi zdlouhavým způsobem
posuzoval otázku přiznání invalidního úrazového důchodu podle §37 zákona č. 100/1988 Sb.
Vytýká uvedenému soudu, že zcela bezdůvodně požadoval v rámci soudního řízení
vypracování posudku PK MPSV v Brně, když stěžovatel v tomto důkazu nespatřuje podklad
pro posouzení jeho nároku na přiznání poúrazového invalidního důchodu, který mu byl
v souvislosti s utrpěným pracovním úrazem přiznán. Pokud žalovaná odmítá spojitost mezi
postižením stěžovatele a pracovním úrazem jen proto, že nebyl předložen tiskopis „Hlášení
o pracovním úrazu“ vystavený zaměstnavatelem, pak podle názoru stěžovatele měl tento
tiskopis nahradit rozsudek soudu a zkonstatovat, že i bez existence tohoto dokladu,
požadovaného žalovanou, má stěžovatel nárok na postup ve věci tak, jako kdyby toto hlášení
bylo stěžovatelem předloženo. Připomíná, že je povinností bývalého zaměstnavatele
stěžovatele toto hlášení předložit, a nelze tuto povinnost přenášet na pracovníka. Stěžovatel
setrval na svém stanovisku „o navýšení dávek z důvodu pracovního poměru již od roku
1993“. Navrhoval, aby na základě této kasační stížnosti byl napadený rozsudek v plném
rozsahu zrušen a se závazným právním názorem vrácen zpět krajskému soudu k novému
projednání a k novému rozhodnutí. V dalším podání ze dne 14. 3. 2005 doplnila zástupkyně
stěžovatele kasační stížnost o specifikaci důvodů jejího podání, v níž bez bližší argumentace
vyslovila názor, že soudním rozhodnutím byl porušen zákon.
Nejvyšší správní soud nemohl podanou kasační stížnost věcně projednat a odmítl
ji z následujících důvodů.
Předně nutno uvést, že stěžovatel ve své kasační stížnosti a jejích doplňcích neoznačil
výslovně důvod kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., a ani v konfrontaci
s výrokem napadeného rozhodnutí, a tou částí odůvodnění rozsudku, v níž soud po právní
stránce svůj závěr odůvodnil, nelze takový důvod nalézt. Není zřejmé, v čem za situace,
kdy krajský soud požadavku stěžovatele vyhověl a přezkoumávané rozhodnutí žalované zrušil
a věc jí vrátil k dalšímu řízení, spatřuje stěžovatel porušení zákona. Při porovnání obou
dodatků kasační stížnosti lze usuzovat, že toto porušení se vztahuje k odůvodnění napadeného
rozsudku a k postupu soudu při dokazování (bez ohledu na výsledek řízení). Stěžovatel
totiž vytýká krajskému soudu provedení důkazu posudkem posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí v Brně a označuje jej za důkaz pro řízení nepotřebný. Dále namítá,
že pokud žalovaná odmítla souvislost mezi postižením stěžovatele a pracovním úrazem pouze
z důvodu absence hlášení o pracovním úrazu vystaveným zaměstnavatelem, měl tento tiskopis
nahradit rozsudek soudu a konstatovat, že i bez něj má stěžovatel nárok na požadované
zvýšení.
Kasační stížnost, tedy i v ní uváděné důvody, o jejichž existenci se stěžovatel opírá,
musí soud posuzovat podle jejího obsahu (§41 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení
s §64 s. ř. s.). Jinými slovy řečeno, konkrétně uváděné důvody musí být svým obsahem
podřaditelné pod některý z důvodů, které soudní řád správní v ustanovení §103 odst. 1
jako důvody kasační stížnosti vymezuje. Pokud takové obsahové podřazení není možné, jedná
se o důvody jiné, v §103 odst. 1 s. ř. s. neuvedené. Na to navazuje ustanovení §104 s. ř. s.,
které upravuje důvody nepřípustnosti kasační stížnosti. Podle odst. 4 tohoto ustanovení není
kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s.
nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Podle odst. 2 téhož ustanovení není též přípustná kasační
stížnost, která směruje jen proti výroku o nákladech řízení nebo jen proti důvodům rozhodnutí
soudu.
Důvody pro podání kasační stížnosti soudní řád správní taxativně vymezuje
v již zmíněném ustanovení §103 odst. 1. Kasační stížnost lze podle něho podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení (písm. a/), z důvodu vážných vad správního řízení, pro které mělo být
rozhodnutí správního orgánu soudem zrušeno (písm. b/), z důvodu zmatečnosti řízení
před soudem (písm. c/), z důvodu nepřezkoumatelnosti soudního řízení nebo vážných
procesních vad v řízení před soudem (písm. d/), a konečně též z důvodu nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo zastavení řízení (písm. e/).
V projednávané věci je kasační stížnost nepřípustná, a to především proto, že se opírá
o skutečnosti, které svým obsahem nejsou podřaditelné pod některý z důvodů ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s. a též proto, že směřuje toliko proti odůvodnění napadeného rozsudku.
Předmětem přezkumného řízení soudního v projednávané věci byl opravný prostředek
stěžovatele ze dne 20. 12. 1999, směřující proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 12. 1999, č. X,
jímž byl stěžovateli přiznán částečný invalidní důchod úrazový od 25. 2. 1993 podle §37
zákona č. 100/1988 Sb. (o sociálním zabezpečení) spolu s finančním doplatkem od 15. 3.
1996, představujícím zvýšení tohoto důchodu pro souvislost částečné invalidity s pracovním
úrazem. V opravném prostředku (žalobě) stěžovatel žádal o „zpětné přešetření zbytkového
10tiprocentního zvýšení od roku 1993“ s tím, že o toto zvýšení již žádal v roce 1995, takže
mu neprávem bylo toto zvýšení přiznáno až od 15. 3. 1996. Tímto podáním stěžovatel
vymezil rozsah napadení přezkoumávaného rozhodnutí žalované. Rozsudkem, který
stěžovatel napadá v kasační stížnosti, bylo zcela jeho požadavku, vyjádřeného v opravném
prostředku, vyhověno, když krajský soud zrušil napadené rozhodnutí žalované ze dne 2. 12.
1999, č. X, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že žalobci
náleží zvýšení částečného invalidního důchodu pro souvislost s úrazem nikoliv od roku 1996,
ale již od data vzniku částečné invalidity a přiznání částečného invalidního důchodu, tedy od
25. 2. 1993. Dále žalované uložil, aby při výpočtu dávky započetla žalobci jako dobu pojištění
též dobu od 1. 9. 1959 do 30. 6. 1960. Pokud žalobce v průběhu řízení namítal nezapočtení a
nevyplácení státního vyrovnávacího příspěvku v roce 1992 a 1993, špatný zápočet dnů
pojištění odpracovaných v I. a II. pracovní kategorii a nesprávný výběr pěti nejvýhodnějších
roků z posledních deseti let před vznikem invalidity při výpočtu dávky, vyšel krajský soud
z předpokladu, že v novém rozhodnutí vezme správní orgán tyto námitky žalobce v úvahu a
dávku přepočte s ohledem na nutnost zahrnutí ztráty na výdělku pro souvislost s pracovním
úrazem, což výši vyměřovacího základu v jednotlivých letech změní a tím dojde i ke změně
výše přiznané dávky; soud též vyslovil, že takto dojde i ke změně výpočtu plného invalidního
důchodu, přiznaného stěžovateli též pro souvislost s pracovním úrazem, dalším rozhodnutím
žalované ze dne 20. 12. 2000.
Z uvedeného je patrno, že stěžovatelově požadavku vyjádřeného v doplňku kasační
stížnosti na přiznání zvýšení částečného invalidního důchodu pro souvislost s pracovním
úrazem již od roku 1993 bylo soudem zcela vyhověno, a není proto zřejmé, z jakého důvodu
vzdor této skutečnosti stěžovatel v dodatku kasační stížnosti znovu tento požadavek opakuje,
jakoby snad vycházel z toho, že soud jeho žádosti nevyhověl. Neuvádí, v čem je tento postup
soudu nezákonný, t. j. nedovolává se žádného z důvodů uvedených v §103 odst. 1 soudního
řádu správního, a neuvádí ani, jaký jiný návrh činí, t. j. jak by mělo být o jeho požadavku
rozhodnuto. Polemizuje pak s odůvodněním napadeného rozsudku, v němž je též hodnocen
důkaz posudkem Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, a to jak pracoviště
v Hradci Králové, tak pracoviště v Brně, který si krajský soud v tomto řízení pro ověření data
vzniku částečné invalidity stěžovatele a její souvislosti s pracovním úrazem též vyžádal.
Stěžovatel neuvádí, v čem spatřuje nesprávnost či nezákonnost tohoto důkazu na rozhodnutí
soudu o věci samé. Ostatně nutno připomenout, že posudek uvedené posudkové komise byl
vypracován na základě požadavku stěžovatele, vyjádřeném při jednání soudu dne 2. 10. 2001,
v němž stěžovatel a jeho zástupce zpochybňovali posouzení zdravotního stavu Posudkovou
komisí Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Hradci Králové. Dále stěžovatel
v kasační stížnosti nesouhlasí s tou částí odůvodnění napadeného rozsudku, v níž krajský
soud mimo jiné cituje vyjádření žalované ze dne 18. 1. 2000 a v rámci této citace
též její stanovisko, že sice již od 6. 3. 1997 byla vedena korespondence mezi stěžovatelem
a žalovanou ve věci zvýšení dávky pro souvislost s úrazem, ale pouze informativně
o potřebných dokladech, což nelze považovat za řádnou žádost, věrohodný důkaz – hlášení
pracovního úrazu, který nebyl doložen. Z výsledku řízení – z rozhodnutí krajského soudu – je
však patrné, že toto tvrzení se krajskému soudu v průběhu řízení podařilo vyvrátit,
když po provedeném dokazování soud vyslovil přesvědčení, že žádost o požadované zvýšení
podal stěžovatel mnohem dříve než v roce 1999 tak, jak tvrdil, a je mu proto třeba
toto zvýšení přiznat již od data přiznání částečného invalidního důchodu v roce 1993,
konkrétně od data 25. 2. 1993.
Z uvedeného je patrno, že stěžovatel žádný z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s.,
pro něž by měl Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušit netvrdí, a obsah
kasační stížnosti nelze ani pod tyto důvody podřadit. Kasační stížnost směřuje, jak bylo
již výše uvedeno, jen proti důvodům rozhodnutí, a to navíc jen proti té části odůvodnění
napadeného rozsudku, která se netýká důvodů zrušení přezkoumávaného rozhodnutí žalované,
ale je v něm jen v úvodní rekapitulační části průběhu řízení citováno stanovisko žalované.
Takový postup je nepřípustný ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 a odst. 2 s. ř. s.,
a proto musela být kasační stížnost z důvodů výše uvedených pro nepřípustnost odmítnuta
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 3
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, jestliže kasační stížnost byla odmítnuta.
Při rozhodování o odměně zástupkyně stěžovatele soud vyšel z ustanovení §7, §9
odst. 2, §11 odst. 1 písm. b) a písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu) a §13
odst. 3 téže vyhlášky. Přiznal proto zástupkyni stěžovatele odměnu ve výši 500 Kč za dva
úkony právní služby, k čemuž je nutno přičíst dva režijní paušály v celkové výši 150 Kč.
Uvedená částka bude zástupkyni stěžovatele vyplacena do 30ti dnů od právní moci tohoto
usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu