ECLI:CZ:NSS:2005:4.ADS.46.2003
sp. zn. 4 Ads 46/2003 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce M. K.,
zast. JUDr. Janem Konečným, advokátem se sídlem Oldřichova 273/13, 128 00 Praha 2, proti
žalované České správě sociálního zabezpečení , se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 –
Smíchov, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
19. 2. 2003, č. j. 42 Ca 293/2001 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele, JUDr. Janu Konečnému, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 650 Kč, která mu bude vyplacena Nejvyšším správním
soudem do 30-ti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 8. 6. 2000 č. x žalovaný správní orgán zamítl žádost žalobce o
přiznání plného invalidního důchodu, neboť žalobce nesplnil podmínky §40 zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“),
když se stal plně invalidním od 5. 2. 2001, přičemž z potřebné doby 5 roků pojištění získal
v rozhodném období od 5. 2. 1991 do 4. 2. 2001 pouze 146 dní pojištění.
Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu podal žalobce opravný prostředek podle
tehdy platné hlavy třetí části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v tehdy
platném znění. Měl za to, že se invalidním stal dříve, než kdy k tomu došlo podle žalovaného,
a poukázal na to, že podle zprávy z jeho hospitalizace v nemocnici v B. ze dne 30. 3. 2000
stav jeho páteře již odpovídal podle rentgenového snímku plné invaliditě. Dále poukázal
ohledně doby pojištění na to, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v roce 1990
jej Úřad práce odmítl zaevidovat jako uchazeče o zaměstnání s tím, že nemá odpracován 1 rok
zaměstnání. Dále uvedl, že poté, co bude opětovně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody,
zůstane v bludném kruhu nemožnosti opatřit si potřebné prostředky na živobytí z důvodu
zdravotního stavu neumožňujícího mu pracovat, takže by bez invalidního důchodu zůstal
zcela bez prostředků.
Krajský soud v důsledku nové úpravy správního soudnictví zavedené zákonem
č. 150/2002 Sb., soudním řádem správním (dále jen „s. ř. s.“), opravný prostředek projednal
jako žalobu podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., neboť do účinnosti s. ř. s. o něm
nebylo rozhodnuto (§129 odst. 2 s. ř. s.).
Krajský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že žalovaný správní orgán ve věci rozhodl
správně. U žalobce bylo na základě posudku Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí České republiky, který krajský s oud nechal pořídit, zjištěno, že v době
rozhodování žalovaného o zamítnutí žádosti žalobce o invalidní důchod byl žalobce plně
invalidní podle §39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, přičemž šlo pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu o nejméně 66%. Plná invalidita vznikla nejdříve dnem 6. 12. 2000. V desetileté
rozhodné době (6. 12. 1990 až 5. 12. 2000) získal žalobce podle krajského soudu pouze 146
dní pojištění, přičemž klíčovou okolností zde bylo, že žalobce v průběhu výkonu trestu odnětí
svobody, který vykonával v různých věznicích, nepracoval. Z důvodu nezískání potřebné
doby pojištění, tj. nesplnění jedné z nutných podmínek nároku na plný invalidní důchod, proto
podle krajského soudu žalovaný správně rozhodl o zamítnutí žádosti o tento důchod.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost.
Uvedl v ní, že nebyla správně zjištěna potřebná doba pojištění, neboť nebylo vinou
žalobce, že ve výkonu trestu odnětí svobody nepracoval. Uvedl, že po propuštění z výkonu
trestu odnětí svobody v roce 1990 byl léčen MUDr. K., která mu ordinovala mezokain
a rohypnol k potlačení bolesti a k jejímu zaspání, a že mu tato lékařka místo neschopenky
vystavovala potvrzení pro sociální péči. Po dobu výkonu trestu byl podle svého tvrzení
v letech 1996 - 1999 a 1999 - 2001 evidován na úřadu práce.
Uvedl rovněž, že je podivné, že zatímco delší dobu před zimou roků 2000/2001
mu podle posudku posudkové komise prakticky nic nebylo, při hospitalizaci 11. 1. 2001
mu znenadání byl zjištěn těžký kořenový syndrom C 6/7 s motorickým a senzitivním
postižením a doporučeno urychlené operační řešení, které bylo realizováno 5. 2. 2001.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že k negativní změně jeho zdravotního stavu muselo dojít
již delší dobu před zimou 2000/2001; podle svého přesvědčení je plně invalidní je již od roku
1994, neboť podle posudku primáře MUDr. P. z vazební věznice Brno bylo jeho onemocnění
krční páteře nemocí, kterou žalobce trpí již mnoho let.
Poukázal též na to, že jednání Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí
České republiky mu nebylo umožněno se zúčastnit.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109 odst.
2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Důvody kasační stížnosti je podle jejího obsahu nutno podřadit pod ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel má za to, že skutková podstata, z níž vyšel
správní orgán v napadeném rozhodnutí, nemá oporu ve spisech, jelikož správní orgán
nesprávně posoudil zdravotní stav stěžovatele, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, což však neučinil
[uplatněný důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Rovněž má za to, že neumožnění účasti
na jednání Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky je vadou
řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé
[uplatněný důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Dále má za to, že soud nesprávně
posoudil právní otázku, jestliže dospěl k závěru, že stěžovatel nezískal potřebnou dobu
pojištění [uplatněný důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Po přezkoumání napadeného soudního rozhodnutí Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že k asační stížnost není důvodná.
Z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky
ze dne 27. 3. 2002 vyplývá, že stěžovatel byl v letech 1993 až 2001, nejvíce pak v letech 1998
až 2001, opakovaně vyšetřován kvůli bolestem páteře a s tím souvisejícím komplikacím.
V listopadu a prosinci 2000 byl stěžovatel vyšetřován s doporučením, aby podstoupil operační
řešení, ovšem s tím, že toto není akutní. V lednu a únoru 2001 byl hospitalizován a operován,
neboť začátkem ledna 2001 došlo náhle ke vzniku spatické paraparézy, následně
při hospitalizaci (kterou stěžovatel nejdříve odmítl) byl zjištěn těžký kořenový syndrom C 6/7
s motorickým a senzitivním postižením a doporučeno urychlené operační řešení. V posudku
je velmi podrobně vyloženo, proč podle posudkové komise nutno za datum vzniku plné
invalidity stěžovatele považovat nejdříve 6. 12. 2000 – je tomu proto, že právě v průběhu
přelomu roku 2000 a 2001 postupné stále se zhoršující degenerativní změny obratlových
těl (osteofyty – kostěné nárůstky) dosáhly takové míry a intenzity, že nárůst těchto
degenerativních změn v dolním úseku krční páteře způsobil útlak nervových struktur
a funkční nález byl trvale nepříznivý; procentní pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti byl od této doby hodnocen podle kapitoly XV., oddílu F, položky 2., písm. e) přílohy
č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. v tehdy platném znění, kde je rozpětí stanoveno od 60 – 80 %.
Naopak za období před 6. 12. 2000 (tedy v roce 2000) bylo podle posudkové komise možno
procentní pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti sice hodnotit podle kapitoly XV.,
oddílu F, položky 2., ale písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., a to pouze ve výši
25%, resp. ještě předtím pak podle kapitoly XV., oddílu F, položky 3., písm. b) přílohy č. 2
k vyhlášce č. 284/1995 Sb. ve výši 15%. Jinak řečeno – není pochyb, že zdravotní stav
stěžovatele se v průběhu 90. let 20. století postupně zhoršoval a jeho onemocnění páteře
se stávalo stále závažnějším; není ani pochyb, že stěžovatel sub jektivně pociťoval svůj
zdravotní stav jako špatný a že pociťoval bolesti. Ovšem takové intenzity, aby bylo možno
hovořit o stavu plné invalidity, tedy o poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
o nejméně 66% [§39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb.], dosáhl zdravotní stav
stěžovatele teprve nejdříve dne 6. 12. 2000. Samotná skutečnost, že se stěžovatel dlouhodobě
léčil, ještě neznamená, že v této době byl plně invalidní. Pokud tedy posudková komise
stanovila toto datum jako datum vzniku plné invalidity, postupovala správně a v podstatě
se ve svých zjištěních neodchýlila od zjištění žalovaného správního orgánu, který datum
vzniku plné invalidity určil dnem 5. 2. 2001. K první námitce stěžovatele, a sice že správní
orgán nesprávně zjistil stěžovatelův zdravotní stav, nutno tedy uzavřít, že není důvodná.
Ani námitka stěžovatele, že mu nebylo umožněno účastnit se jednání Posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky, a tato skutečnost je vadou řízení
před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, není důvodná.
Posudková komise totiž hodnotila na základě řady lékařských nálezů vývoj zdravotního stavu
stěžovatele za dobu minulou, zejména průběh toho, jak se zdravotní stav zhoršoval. Postup
Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky při zjišťování
zdravotního stavu občana je upraven v §3 a §1 ve spojení s §3 odst. 8 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady
o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení; subsidiárně platí správní řád
(§108 zákona č. 582/1991 Sb. o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Ustanovení
§1 odst. 2 věta druhá cit. vyhlášky ve spojení s ustanovením §3 odst. 8 téže vyhlášky ukládá
posudkové komisi při posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti občanů
přihlédnout k výsledkům vlastního vyšetření a vycházet z lékařských zpráv a posudků
vypracovaných odbornými lékaři o zdravotním stavu občanů. Je logické, že pokud komise
(u jinak nepochybně plně invalidního stěžovatele) zjišťovala datum vzniku stěžovatelovy plné
invalidity, tj. pokud zkoumala vývoj jeho zdravotního stavu v minulosti, musela tak činit
výlučně na základě odborných nálezů (zpráv a posudků), která o zdravotním stavu stěžovatele
v minulosti učinili odborní lékaři. Přítomnost stěžovatele na jednání komise tedy nebyla
k tomuto zjištění nutná. Není obecně vyloučeno, že nepřítomnost občana, jehož zdravotní stav
Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky zkoumá, na jednání
této komise by mohla být vadou řízení před soudem, jenž důkaz o zdravotním stavu tohoto
občana v podobě posudku komise opatřil, a že tato vada by za určitých okolností mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). V případě
stěžovatele však tomu tak není právě proto, že jeho přítomnost na jednání komise by nemohla
ovlivnit úvahy posudkové komise, týkající se data vzniku stěžovatelovy plné invalidity, neboť
pro toto posouzení byly významné především odborné lékařské nálezy, které měla komise
k dispozici a nikoliv vlastní přešetření navrhovatelova zdravotního stavu v současnosti.
Nedůvodná je rovněž výtka stěžovatele stran zhodnocení doby pojištění. Podle §40 odst. 1
písm. f) a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění činí potřebná doba pojištění pro nárok na
plný invalidní důchod činí u pojištěnce, který byl v době vzniku plné invalidity osobou starší
28 let (což je případ stěžovatele), pět roků, přičemž tato doba se zjišťuje z posledních deseti
roků před vznikem plné invalidity; podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na plný
invalidní důchod se považuje za splněnou též, byla -li tato doba získána v kterémkoliv období
deseti roků dokončeném po vzniku plné invalidity. Je-li – jak výše podrobně vyloženo –
správně určeno datum vzniku plné invalidity (u stěžovatele dnem 6. 12. 2000), posledních
deset let před vznikem invalidity je ohraničeno daty 6. 12. 1990 - 5. 12. 2000. V této době
stěžovatel získal celkem 146 dnů pojištění, a to 23 dnů a 49 dnů v roce 1992 (nezaměstnaný),
72 dnů v letech 1994-1995 (zaměstnán) a 2 dny v roce 1997 (veden jako uchazeč o
zaměstnání). Jiné doby pojištění v rozhodném období nezískal, přičemž podstatnou část
tohoto období strávil ve výkonu trestu odnětí svobody. Pokud stěžovatel tvrdil, že ve výkonu
trestu odnětí svobody pracovat chtěl, avšak nebyla pro něho práce, přičemž to není jeho vina,
a žádal takto strávenou dobu zhodnotit jako dobu pojištění, není možno se s jeho názorem
ztotožnit. Okruh důchodově pojištěných osob je taxativně definován v §5 a §6 zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, přičemž osoby nacházející se ve výkonu trestu odnětí
svobody nebo ve vazbě jsou účastny pojištění tehdy, jsou-li ve výkonu trestu odnětí svobody
nebo ve vazbě zařazené k pravidelnému výkonu prací. Účastny pojištění jsou tedy jen ty
z uvedených osob, které jsou zařazené k pravidelnému výkonu prací. Osoby, které zařazené k
pravidelnému výkonu prací nejsou, zejména proto, že se pro ně ve výkonu trestu nebo ve
vazbě nepodařilo práci zajistit, třebaže mají o ni zájem, zákonodárce mezi osoby účastné na
pojištění nezahrnul, a to ani tehdy, pokud byly vedeny jako uchazeči o zaměstnání, což se
s pobytem ve vazbě či ve výkonu trestu podle dřívější právní úpravy nevylučovalo (viz §7
odst. 1 a §16 odst. 5 dřívějšího zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti). Nyní naopak podle §
29 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, znamená nástup výkonu trestu – nikoli
však vzetí do vazby – ukončení vedení uchazeče o zaměstnání v seznamu uchazečů o
zaměstnaní. Uvedené rozhodnutí zákonodárce nelze ve vztahu k osobám vykonávajícím trest
odnětí svobody považovat za neodůvodněnou diskriminaci – ve věznici mohou být takto
umístněny pouze osoby, které spácháním trestného činu zaviněně (tedy svým vlastním volním
jednáním, ať již úmyslně či z nedbalosti) porušily právo natolik závažným a v zákoně jako
trestný čin definovaným způsobem, že soud rozhodl o jejich povinnosti vykonat trest odnětí
svobody. Spolu s řadou jiných omezení, která jsou povinny snášet osoby ve výkonu trestu
odnětí svobody, jsou tyto osoby povinny rovněž akceptovat skutečnost, že ve věznici nelze
vždy zajistit pro všechny tam umístěné osoby výkon práce a že se ča sto může stát, že i pro ty
z odsouzených, kteří mají zájem pracovat, se vhodná práce nenalezne. Pokud tedy stěžovatel
ve výkonu trestu odnětí svobody nepracoval, neboť pro něho, ač o práci zájem měl, nebylo
možno práci zajistit, nelze to přičítat k tíži státu resp. státnímu systému důchodového pojištění
a započítat mu takto strávený čas jako dobu pojištění pro účely přiznání plného invalidního
důchodu. Jestliže stěžovatel nezískal potřebnou dobu pojištění, nesplnil jednu z nutných
podmínek nároku na plný invalidní důchod, a proto mu tento důchod žalovaný právem
nepřiznal. Krajský soud tedy zcela správně posoudil právní otázku, když shledal, že žalovaný
důvodně stěžovatelovu žádost o plný invalidní důchod zamítl, jelikož stěžovatel nesplnil
potřebnou dobu pojištění pro nárok na něj.
Pro posouzení věci není rozhodné, že bez invalidního důchodu zůstane stěžovatel
zcela bez prostředků, neboť při přezkoumání rozhodnutí žalovaného je podstatné jen to,
zda stěžovatel splňuje zákonné podmínky nároku na požadovanou dávku důchodového
pojištění, či nikoliv.
Ze všech uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost neshledal
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto tak, že žádnému
z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť
stěžovatel nebyl ve věci úspěšný (§60 odst. 1 s. ř. s.) a správní orgán právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona nemá, jelikož v daném případě se jedná o věc
důchodového zabezpečení (§60 odst. 2 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, JUDr. Jan Konečný, byl ustanoven
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 a §60 odst. 1 v návaznosti na §120
s. ř. s. označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové
výši 650 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní
služby [á 250 Kč - §11 odst. 1 písm. a) a d) ve spojení s §7 a 9 odst. 2 cit. vyhlášky] a dvou
režijních paušálů (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu