ECLI:CZ:NSS:2005:4.ADS.55.2003
sp. zn. 4 Ads 55/2003 - 119
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Ing. A. Ž.,
zast. JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem, se sídlem Daškova 3088, 143 00 Praha 4, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2003, č. j. 47 Ca
227/99 - 100,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti
rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 8. 1999. Tímto
rozhodnutím byl stěžovateli podle ustanovení §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/95. Sb.“), odňat
plný invalidní důchod s odůvodněním, že podle posudku lékaře Pražské správy sociálního
zabezpečení v Praze 5 (ze dne 15. 7. 1999) míra poklesu schopnosti soustavně výdělečné
činnosti činila toliko 45%, tedy neodpovídala plné invaliditě, ale jen invaliditě částečné.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel včas opravný prostředek (odvolání),
ve kterém vyjádřil nesouhlas s odnětím plného invalidního důchodu. Zejména uvedl,
že při kardiochirurgické prohlídce ve FN nemocnici M. mu byly vyšetřeny provedené bypassy
a zjištěno, že jsou dobře průchodné, avšak i přes tento dobrý výsledek se jeho zdravotní stav
nezlepšil, naopak je horší než tomu bylo v době, kdy byl uznán plně invalidní. Stěžovatel dále
zejména zpochybnil zjištění posudkového lékaře, že v mezidobí od uznání
plné invalidity došlo ke změně poklesu schopnosti jeho soustavné výdělečné činnosti
v rozsahu 25%. Rovněž tak uvedl, že zotavování organismu se prodlužuje; stejně tak uvedl,
že je v důsledku odebráním důchodu pod stálým psychickým tlakem. Požadoval vydání
nového rozhodnutí, ve kterém mu bude přiznán plný invalidní důchod.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2000, č. j. 47 Ca 227/99 - 34 potvrdil
přezkoumávané rozhodnutí, vycházel při tom z posudků Posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí (dále také „MPSV“) ze dne 21. 12. 1999, z jeho doplnění ze dne
7. 2. 2000 a následného doplnění ze dne 31. 3. 2000.
Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal a Vrchní soud v Praze, jako soud
odvolací, napadený rozsudek usnesením sp. zn. 2 Cao 172/2000, ze dne 5. 12. 2000, zrušil
a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odvolací soud přitom uložil
Městskému soudu v Praze doplnit posudky Posudkové komise MPSV. Především Vrchní
soud v Praze zdůraznil, že posudky Posudkové komise MPSV nepokládá za přesvědčivé,
zejména pokud jde o posudkem komisí konstatovanou stabilizaci navrhovatelova zdravotního
stavu, a konkrétně uvedl, v čem spatřuje pochybnosti o závěru této komise o tom,
že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je stabilizovaný. Zavázal Městský soud v Praze
k tomu, aby požádal Posudkovou komisi MPSV (pracoviště v Praze 2), aby svůj posudek
doplnila, a to tak, že by měla nejdříve vysvětlit, zda setrvává na svém závěru o stabilizaci
navrhovatelova zdravotního stavu, a poté aby rovněž uvedla, z jakého důvodu nelze intenzitu
navrhovatelova zdravotního postižení hodnotit na horní hranici ve zvolené položce uvedeného
rozpětí. Poté zavázal soud k tomu, aby po provedení tohoto důkazu zvážil, zda nebude nutné
provést i navrhovatelem požadovaný posudek z oboru kardiologie. V této souvislosti poukázal
na Nález Ústavního soudu II. ÚS 92/95.
Městský soud v Praze následně vyžádal doplnění posudku od Posudkové komise
MPSV v Praze 2. Stěžovatel po seznámení s doplňujícím posudkem trval na tom,
aby byl posouzen ještě znalcem z oboru kardiologie. Souhlasil s tím, aby soud vyžádal
posudek od znaleckého kolektivu - Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví
v Praze, kde členem znaleckého kolektivu bude kardiolog. Posudková komise MPSV
a stejně tak označený kolektiv znalců dospěly k závěru, že se u stěžovatele jedná
o významnou stabilizaci jeho zdravotního stavu po provedené srdeční operaci, přičemž míra
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele byla ohodnocena 50%
(z rozmezí 35 - 60 % stanovených v kapitole IX, oddíl A, položka 9, písm. b) přílohy
č. 2 k vyhl. č. 284/95 Sb.).
Městský soud v Praze po výše popsaném doplnění dokazování napadeným rozsudkem
žalobu dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včas kasační stížnost, ve které zejména
namítal, že doplnění řízení (posudků) neodstranilo pochybnosti o dobré stabilizaci
zdravotního stavu a poklesu míry jeho pracovní schopnosti, jak to uložil odvolací soud.
Dále pak zejména namítal, že Městský soud v Praze se nezabýval námitkami stěžovatele
z 6. 5. 2003 směřujícími proti posudku kolektivu znalců; posudek znalců podle stěžovatele
dále neobsahuje ani náležitosti stanovené zákonem o znalcích a nelze jej hodnotit jako důkaz.
Stejně tak namítal, že posudek byl sestaven pouze z vybraných písemných podkladů,
bez současného vyšetření stěžovatele; nebyl hodnocen skutečný stav za celé rozhodné období.
Posudky podle stěžovatele nebraly v potaz doporučení odvolacího soudu, který poukazoval
na absenci závěrů zátěžového testu, a nevzaly v potaz zprávu odd. nukleární medicíny
nemocnice na H., které vyvracejí dobrou stabilizaci zdravotního stavu stěžovatele. Konečně
pak stěžovatel namítal, že do posudků byly zahrnuty jen ty informace vyznívající ve prospěch
žalovaného správního orgánu, a namítl, že je zde určitá pochybnost o nepodjatosti vůči
stěžovateli, když znalecký posudek byl zpracován administrativní metodou, aniž znalci
hledali příčiny jeho skutečného zdravotního stavu.
Na základě výše uvedených námitek pak navrhoval zrušení napadeného rozsudku
Městského soudu v Praze a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Česká správa sociálního zabezpečení nepodala ke kasační stížnosti vyjádření.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“)
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 2, 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Neshledal, že by řízení před soudem bylo
zmatečné nebo bylo zatížené vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé a ani neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, nebo že by šlo
o případ, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Kasační stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti je jeho úkolem primárně posoudit, zda předchozí řízení naplňuje
důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., tedy zda namítané skutečnosti spadají pod důvody
upravené v označeném ustanovení.
Z důvodu, že stěžovatel žádné takové důvody neuvedl, nezbylo Nejvyššímu správnímu
soudu než za stěžovatele tento důvod, či důvody z jeho kasační stížnosti dovodit. Vzhledem
k namítaným skutečnostem dovozuje Nejvyšší správní soud, že u stěžovatele přichází v úvahu
stížnostní důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.
Nejprve je třeba se vyjádřit k významu jednotlivých důvodů. Význam prvního důvodu,
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávného posouzení právní otázky soudem,
spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento
je nesprávně vyložen.
Takováto pochybení v rozhodnutí Městského soudu v Praze však Nejvyšší správní
soud neshledal. Městský soud v Praze provedl správné právní posouzení věci, se kterým
se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud a odkazuje na něj.
Dále je třeba se vyjádřit k dopadu dalšího důvodu pod písm. b) cit. zákonného
ustanovení - došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
K významu první části (došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu) je třeba podle Nejvyššího správního soudu uvést, že skutková podstata je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru,
vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata
dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Význam další části označeného ustanovení („při zjišťování skutkové
podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané
rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem
byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému
porušení („rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“)
Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení
se zněním konkrétního rozhodnutí.
Ani jeden z důvodů vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud neshledal.
Konečně je třeba se vyjádřit i k významu posledního důvodu pod písm. d) §103 odst.
1 s. ř. s. První, tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje
takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost
s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje
nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost
rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující
důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba
spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému
výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního
rozhodnutí.
Po přezkoumání rozhodnutí Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Městský soud
správně vycházel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování
žalovaného správního orgánu, a zabýval se výrokem napadeného rozhodnutí v mezích
žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se tak rozhodnutí Městského
soudu v Praze dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují dospět k předmětnému výroku.
K posledně jmenovanému důvodu, tedy že se jedná o nepřezkoumatelnost spočívající v jiné
vadě řízení před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba její význam
posuzovat jako důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu
splnění věty navazující, tedy, mohla - li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, což však v souzené věci rovněž nenastalo.
Ani označené důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. podle Nejvyššího
správního soudu v souzené věci nenastaly.
Předmětem přezkumného soudního řízení v posuzované věci bylo rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení, jímž byl stěžovateli odňat podle ustanovení §56 odst. 1
zákona č. 155/95 Sb. plný invalidní důchod.
Jedním z předpokladů pro trvání nároku na dávku plného invalidního důchodu
je existence plné invalidity v souladu s ustanovením §39 odst. 1 zákona č. 155/95 Sb. Proto
bylo třeba zjistit, zda stěžovatel ke dni vydání napadeného rozhodnutí splňoval podmínky
plné invalidity ve smyslu tohoto ustanovení, tj. zda nadále pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti činil nejméně 66 %, nebo zda byl schopen pro zdravotní postižení
vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek, přičemž
při tomto posouzení může soud vycházet toliko z odborného lékařského posouzení.
V přezkumném soudním řízení ve věcech důchodového pojištění posuzuje zdravotní
stav a pracovní schopnost občanů podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění,
Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové
komise. Posudkové komise jsou oprávněny nejen k celkovému přezkoumání zdravotního
stavu a dochované pracovní schopnosti občanů, ale též k posouzení poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné invaliditě,
jejím vzniku, trvání či zániku.
Pokud pak z předložených odborných lékařských posudků jednoznačně plyne, že míra
poklesu schopnosti soustavně výdělečné činnosti nedosáhla zákonem požadovanou hranici
66 %, při které trvá nárok na plný invalidní důchod, přičemž nebyla porušena žádná
ustanovení zákona, nezbývá soudu než potvrdit rozhodnutí žalovaného správního orgánu.
Z obsahu spisu pro Nejvyšší správní soud zejména vyplynulo, že Posudková komise
MPSV (pracoviště v Praze 2) vypracovala pro posouzení zdravotního stavu stěžovatele
několik posudků. Z prvního, ze dne 21. 12. 1999, ve vztahu k souzené věci zejména
vyplynulo, že míra poklesu schopnosti soustavně výdělečné činnosti byla ohodnocena
obdobně jako lékařem Pražské správy sociálního zabezpečení (na základě jehož posudku
došlo k odnětí plného invalidního důchodu a který posoudil pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti 45%), a to na 50 %. Následovala dvě doplnění posudku, ze dne 7. 2. 2000
a ze dne 31. 3. 2000 (ze kterých rovněž shodně vyplynulo, že stav stěžovatele je dlouhodobě
dobře stabilizovaný), jež byla základem pro následně Vrchním soudem v Praze zrušený
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2000.
Městský soud v Praze v dalším řízení vyžádal doplnění předchozích posudků
u Posudkové komise MPSV. Z takto vyžádaného doplňujícího posudku, ze dne 19. 3. 2001,
pak vyplynulo, že jednání posudkové komise se účastnil i odborný lékař (internista), stejně
tak byla provedena i konzultace s MUDr. P. z odd. srdeční chirurgie FN M. Posudková
komise si vyžádala i dokumentaci ošetřující lékařky - internistky MUDr. B. Z posudku ve
vztahu k souzené věci pak zejména vyplynulo, že s ohledem na všechny nálezy a zkoumané
skutečnosti, včetně všech kardiologických nálezů a i včetně koronografe, se komise
nepřiklonila k horní hranici hodnocení v rámci kap. IX., odd. A, pol. 9., písm. b) vyhl. č.
284/95 Sb., v tehdy platném znění, a v rozmezí 35 - 60 % zvolila hodnotu 50 %., tedy zvolila
hodnotu nedosahující úrovně pro plnou invaliditu. Doplnila, že k vyššímu hodnocení v rámci
daného rozpětí z hlediska ostatních zdravotních postižení nebyl shledán důvod, protože
porucha metabolismu tuku byla dobře kompenzována léčbou a neprojevovala se žádnými
dalšími zdravotními komplikacemi. Objektivně ani subjektivně nebyly uváděny obtíže po
operaci levé ledviny pro kaménky, kaménky ve žlučníku nezpůsobovaly dle dokumentace ani
koliky a nejsou rozhodně důvodem k vyššímu hodnocení. Ani z hlediska kvalifikačního
potenciálu, kterým se komise rovněž zabývala, neshledala důvod k vyššímu hodnocení.
Městský soud v Praze vyžádal i posudek od Institutu postgraduálního vzdělávání
ve zdravotnictví v Praze; posudek zpracoval kolektiv znalců. Z tohoto posudku, ze dne
6. 5. 2003 (ve kterém bylo obsáhle citováno z dokumentace, která je založena v posudkovém
a soudním spisu, stejně tak v něm byly citovány i jednotlivé lékařské nálezy
včetně lékařských nálezů podaných po době rozhodné, tj. po vydání přezkoumávaného
rozhodnutí a bylo provedeno celkové shrnutí), zejména vyplynulo, že dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav stěžovatele byl vyvolán ischemickou chorobou srdeční se syndromem
námahové angíny pectoris. Stav po operaci byl podřazen postižení uvedenému v kapitole
„XV. odd. A., položka 9, písm. c) přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/95 Sb.“, a konstatoval, že léčbou
došlo k významné stabilizaci zdravotního stavu. V dalším se posudek ztotožňoval s posudkem
Posudkové komise MPSV ze dne 21. 12. 1999 a jeho následnými doplněními (viz výše).
Při nařízeném ústním jednání Městského soudu v Praze, dne 25. 6. 2003 byl vyslechnut
zástupce znaleckého kolektivu, který vedle vyjádření se i k připomínkám stěžovatele
dále uvedl, že při zpracování posudku došlo k chybě v psaní a správně má být, že stav
po operaci odpovídá postižení uvedenému v kapitole „IX. oddíl A., položka 9, písm. b) přílohy
č. 2 k vyhl. č. 284/95 Sb.“.
Jak tedy vyplynulo z posudkového a soudního spisu, ani z jednoho odborného
posudku, a to ani z posudku, který byl zpracován kolektivem znalců, s jehož ustanovením
vyslovil souhlas i stěžovatel, nevyplynulo, že by pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti činil nejméně 66 %, nebo, že by stěžovatel byl schopen pro zdravotní postižení
vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek. Z uvedených
důvodů tedy vyplynulo, že stěžovatel nesplňoval podmínky pro ponechání plné invalidity.
Městskému soudu v Praze, na základě těchto závěrů, a to i po posouzení námitek
stěžovatele, nezbylo než dovodit, že stěžovatel ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí,
to je k datu 2. 8. 1999, nesplňoval podmínky plné invalidity uvedené v ustanovení §39 odst. 1
zákona o důchodovém pojištění a jeho nárok na plný invalidní důchod proto zanikl. S tímto
závěrem se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud.
S odkazem na výše uvedené pak Nejvyšší správní soud posuzoval námitky stěžovatele,
avšak neshledal, že by došlo k naplnění označených důvodů pro podání kasační stížnosti.
Výslovně pak Nejvyšší správní soud k námitce, že doplnění řízení (posudků) neodstranilo
pochybnosti o dobré stabilizaci zdravotního stavu a poklesu míry jeho pracovní schopnosti,
jak to uložil odvolací soud, uvádí, že ze všech posudků, a to i posudku vypracovaného
znaleckým kolektivem, vyplynulo, že u stěžovatele došlo ke stabilizaci zdravotního stavu
a míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele nedosáhla požadované
úrovně pro přiznání plného invalidního důchodu. Ostatně i nejvyšší hodnocení zdravotního
stavu stěžovatele v rámci kap. IX., odd. A, pol. 9., písm. b) přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/95 Sb.,
v tehdy platném znění, by mohlo dosáhnout toliko hranice 60 %, nikoliv hranice, při které
vzniká či zůstává zachována plná invalidita.
K námitce, že posudek znaleckého kolektivu neobsahuje náležitosti stanovené
zákonem o znalcích (kulaté razítko se státním znakem a s evidenčním číslem) a nelze
jej hodnotit jako důkaz, Nejvyšší správní soud uvádí, že sám stěžovatel se nejprve souhlasně
vyjádřil k tomu, aby byl tento posudek vyhotoven, poté při jednání Městského soud v Praze
dne 25. 6. 2003 vznesl proti tomuto posudku „pouze námitky k jeho kvalitě s tím, že v něm
nebyly zhodnoceny všechny lékařské zprávy“, a nyní následně namítá „absenci zákonných
náležitostí“ tohoto posudku. I za této situace je Nejvyšší správní soud názoru, že vzhledem
k tomu, že šlo o odstranitelnou vadu ve vyhotovení posudku, a zástupce znaleckého kolektivu
(MUDr. Jan B., vedoucí katedry posudkového lékařství IPVZ, jenž posudek také podepsal) se
účastnil jednání u soudu a obsah předmětného posudku zde rekapituloval, Městský soud
v Praze k obsahu tohoto posudku jako odborného podkladu přihlédnout mohl a ve spojení
s posudky předchozími tak měl dostatek podkladů pro své rozhodnutí. Mimo tento podklad
vycházel z několika stejně vyznívajících posudků Posudkové komise MPSV (pracoviště P.
2), ze kterých stejně tak nevyplynul závěr, že by u stěžovatele míra poklesu schopnosti
soustavně výdělečné činnosti dosáhla hranice pro ponechání plné invalidity.
Pokud stěžovatel namítá, že posudky nebraly v potaz doporučení odvolacího soudu,
který poukazoval na absenci závěrů zátěžového testu, a nevzaly v potaz zprávu odd. nukleární
medicíny nemocnice na Homolce, které vyvracejí závěr o dobré stabilizaci zdravotního stavu
stěžovatele, Nejvyšší správní soud poznamenává, že stěžovatel se mýlí, neboť k těmto
otázkám se vyjadřuje posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví na str. 8.
I v další (toliko obecně formulované) námitce - posudek byl sestaven pouze
z vybraných písemných podkladů, bez současného vyšetření stěžovatele, nebyl hodnocen
skutečný stav za celé rozhodné období, resp. lékaři, či znalci do svých posudků zahrnuli
jen ty informace vyznívající ve prospěch žalovaného správního orgánu, a namítl,
že je zde určitá pochybnost o nepodjatosti vůči stěžovateli - Nejvyšší správní soud uvádí,
že dle jeho názoru byly posudky zpracovány objektivně, vycházely z úplně a skutečně
zjištěného zdravotního stavu stěžovatele a s ním souvisejících relevantních informací, a proto
stěžovateli v těchto námitkách nepřisvědčil. K tomu nutno dodat, že znalecký kolektiv
vycházel mimo jiné i z vyšetření MUDr. F. v Nemocnici na H. ze dne 12. 4. 2001, tedy z doby
po vydání napadeného rozhodnutí. Uvedené vyšetření považoval za vyšetření na špičkovém
pracovišti s tím, že i podle tohoto vyšetření jde u stěžovatele o posudkově významnou
stabilizaci zdravotního stavu. Za této situace podle názoru Nejvyššího správního soudu nebylo
nezbytné osobní vyšetření stěžovatele kolektivem znalců, zvláště když, jak je shora uvedeno,
byl pro posouzení věci rozhodující zdravotní stav a dochovaná pracovní schopnost stěžovatele
ke dni 2. 8. 1999, tedy ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil stěžovateli ani v jeho úvaze o případné podjatosti posudkových orgánů. Ostatně
stěžovatel případnou neobjektivnost, či podjatost ani nijak konkrétně neodůvodnil ani
nedoložil.
Namítá-li stěžovatel v kasační stížnosti současně to, že jeho nestabilizovaný zdravotní
stav dokumentují též výsledky vyšetření které si nechal opakovaně provést od nezávislého
lékaře dne 24. 4. 2002 a 24. 4. 2003, a že se jeho potíže začínají čím dál více zvětšovat,
je třeba připomenout, že posudky, na základě nichž bylo rozhodováno, byly zpracovávány,
jak shora uvedeno, především s ohledem na zdravotní stav stěžovatele v době vydání žalobou
napadeného rozhodnutí. Pozdější vývoj zdravotního stavu stěžovatele má jen orientační
hodnotu a sám o sobě závěry zpracovaných posudků nezpochybňuje. Je-li však stěžovatel
přesvědčen o tom, že splňuje nadále podmínky plné invalidity, má možnost se nároku na tuto
dávku domáhat novou žádostí, v jejímž rámci by již mohly být případné změny ve zdravotním
stavu nastalé po 2. 8. 1999 zohledněny.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud dodává, že v případě odnětí plného
invalidního důchodu (či částečného invalidního důchodu) je podle konstantní judikatury
nezbytnou náležitostí posudků posudkových orgánů, případně znaleckého posudku IPZV,
i odůvodnění zániku invalidity spočívající ve zlepšení, popřípadě ve významné a dlouhodobé
stabilizaci zdravotního stavu, anebo, při v zásadě nezměněném zdravotním stavu,
i přesvědčivé odůvodnění, v čem bylo předchozí uznání invalidity posudkově mylné
(posudkový omyl).
Z výše uvedeného tedy plyne, že důvodem zániku plné invalidity nemusí být zlepšení
zdravotního stavu, jak se stěžovatel v průběhu přezkumného soudního řízení domníval,
ale i stabilizace zdravotního stavu, jejíž existence však musí být přesvědčivě odůvodněna.
Přezkumné soudní řízení v posuzované věci tomuto požadavku dostálo. V tomto směru
je třeba poukázat na posudek Posudkové komise MPSV (pracoviště v P. 2) ze dne 19. 3. 2001,
kde je stabilizace zdravotního stavu stěžovatele vyčerpávajícím způsobem popsána a
odůvodněna. Závěr o stabilizaci zdravotního stavu je pak uveden a odůvodněn i ve znaleckém
posudku, takže důvod zániku plné invalidity pak nezpochybnil ani Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud se zabýval i dalšími tvrzeními stěžovatele uvedenými v kasační
stížnosti, avšak neshledal, že by na jejich základě došlo k naplnění označených důvodů.
Z procesní opatrnosti se Nejvyšší správní soud v relevanci ke všem námitkám
a tvrzením stěžovatele v kasační stížnosti zabýval i naplněním zbývajících, nedovozených
stížnostních důvodů, avšak neshledal ani jejich naplnění.
Nejvyšší správní soud po celkovém přezkoumání a posouzení napadeného rozsudku,
jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, uzavírá, že v hodnocení a závěru Městského
soudu v Praze, který dovodil, že stěžovatel ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí,
to je k datu 2. 8. 1999, podmínky plné invalidity uvedené v ustanovení §39 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění nadále nesplňoval a jeho nárok na plný invalidní důchod v důsledku
tohoto zanikl, neshledal pochybení a s tímto závěrem Městského soudu v Praze se ztotožňuje.
Z důvodu, že Nejvyšší správní soud neshledal ani jeden ze zákonných důvodů kasační
stížnosti (§103 odst. 1 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první a odst. 2
s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení a správnímu orgánu nárok na náhradu nákladů řízení ve věcech
důchodového pojištění nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu