ECLI:CZ:NSS:2005:4.ADS.6.2004
sp. zn. 4 Ads 6/2004 - 105
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: B. M., zast.
JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, se sídlem Karlovy Vary, Dr. D. Bechera 19, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o plný invalidní
důchod, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 17 Cad
71/2003 – 76 ze dne 13. 1. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 24. 1. 2003 přiznala žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení žalobkyni od 28. 10. 2002 částečný invalidní důchod podle ustanovení §44 odst.
1 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, ve výši 3957 Kč měsíčně. Ve výroku tohoto
rozhodnutí dále uvedla, že podle nařízení vlády č. 438/2002 Sb. se od ledna 2003 zvyšuje
procentní výměra částečného invalidního důchodu na 2748 Kč měsíčně, základní výměra se
nezvyšuje. V odůvodnění rozhodnutí pak popsala způsob výpočtu částečného invalidního
důchodu.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž se domáhala přiznání plného
invalidního důchodu. Poukazovala na to, že v roce 1984 podstoupila operaci štítné žlázy,
a poté se její zdravotní stav výrazně zhoršil. Popisovala svoje potíže, dále poukazovala
na odborné lékařské nálezy lékařů, u nichž se léčí. Poukazovala dále na ustanovení §39
odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995 Sb., a dovolávala se toho, aby jí byl přiznán plný invalidní
důchod.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 1. 2004, č. j. 17 Cad 71/2003 – 76, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém
rozhodnutí vycházel z obsahu posudkového spisu a z posudku Posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí v Plzni ze dne 19. 5. a 2. 6. 2003 a jeho doplnění ze dne
30. 6. 2003, 6. 10. 2003, 20. 10. 2003 a 15. 12. 2003. Z těchto důkazů vzal za prokázané,
že rozhodujícím zdravotním postižením žalobkyně v dlouhodobě nepříznivém zdravotním
stavu byl stav po totální strumectomii pro Grawesovu thyreotoxikosu, a dále šlo
o postresekční hypothyreosu kompenzovanou léčbou, způsobující pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., v platném znění,
kapitoly IV. položka 9.2b (v rozmezí 20 – 40 %) o 40 %. Uvedený pokles byl zvýšen
o dalších 10 procentních bodů pro ostatní diagnózy uvedené v diagnostickém souhrnu,
na celkových 50 %. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav žalobkyně značně neztěžoval
obecné životní podmínky a nešlo o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou
výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek. V obsáhlém odůvodnění rozsudku,
v němž se soud zabýval postupně vznášenými námitkami žalobkyně, pak dospěl k závěru,
že žalobkyně ke dni vydání napadeného rozhodnutí, t. j. k datu 24. 1. 2003, nebyla plně
invalidní podle ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ale byla částečně invalidní
podle ustanovení §44 odst. 1 téhož zákona s tím, že částečná invalidita vznikla dne
28. 10. 2002. K požadavku žalobkyně na přibrání znalce z oboru endokrinologie uvedl soud,
že nejsou pochybnosti o úplnosti, přesvědčivosti, logičnosti a celistvosti posudkových závěrů,
vypracovaných Posudkovou komisí MPSV v P., a neshledal proto pro ustanovení znalce
z oboru endokrinologie podmínky ve smyslu §127 odst. 1 o. s. ř. Poté konstatoval, že žalobu
neshledal důvodnou, a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala včas kasační stížnost žalobkyně (dále jen
„stěžovatelka“), a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítala,
že soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se její úplné invalidity, když se spokojil
se závěry Posudkové komise MPSV v P. Posudkové hodnocení od odborných lékařů bylo
v neúplném znění a k lékařským zprávám, které byly ve fotokopii doloženy, nebylo podle
názoru stěžovatelky dostatečně přihlédnuto, a to přesto, že lékařské zprávy byly 19. 5. 2003
dány posudkové komisi k dispozici. Namítala dále, že neustanovením nezávislého znalce
rozhodoval soud na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, a tato vada měla
za následek podle stěžovatelky vydání nezákonného rozhodnutí o věci samé. Stěžovatelka
dále konstatovala, že se v současné době léčí ve Vojenské nemocnici ve S. v P., kde
podstoupila veškerá vyšetření a dodržuje předepsanou léčbu. V rámci těchto vyšetření bylo
zjištěno, že jejímu tělu chybí životně důležitý hormon parathormon. Bylo jí sděleno, že její
zdravotní stav je velmi vážný, a tento stav, stejně tak, jako její společenské a pracovní
uplatnění, se bude pouze zhoršovat. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že posudková komise
její zdravotní stav neposoudila objektivně, když jí přiznala pouze částečný invalidní důchod.
Má za to, že v jejím případě byly dány podmínky pro přiznání plného invalidního důchodu.
Navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti. Přesto, že v posuzované věci dospěl Nejvyšší správní soud k jiným
závěrům než soud krajský, neshledal, že by řízení před soudem bylo zmatečné nebo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, a ani neshledal,
že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, nebo že by šlo o případ, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné.
Z obsahu posudkového spisu, a to ze záznamu o jednání Okresní správy sociálního
zabezpečení v Karlových Varech ze dne 10. 10. 2002 bylo zjištěno, že uvedeného dne bylo
předmětem jednání řízení o přechodu z pracovní neschopnosti do invalidity podle §94 zákona
č. 582/1991 Sb. Bylo konstatováno, že stěžovatelka je v pracovní neschopnosti
od 29. 10. 2001, a podpůrčí doba pro výplatu nemocenských dávek končí dne 28. 10. 2002.
Podle posudkových závěrů činil pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle přílohy
č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., v platném znění, podle kapitoly IV. položky 9.2b – 35 %.
Nejednalo se o zdravotní postižení umožňující soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela
mimořádných podmínek, a dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžovatelce značně
neztěžoval obecné životní podmínky. Lékař okresní správy sociálního zabezpečení uzavřel,
že stěžovatelka není plně invalidní podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ale je částečně
invalidní podle §44 odst. 1 téhož zákona. Datum vzniku invalidity bylo stanoveno
na 10. 9. 2002. Na základě tohoto posudku bylo vydáno rozhodnutí Okresní správy sociálního
zabezpečení Karlovy Vary ze dne 10. 10. 2002, kterým bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka
není plně invalidní podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ale je částečně invalidní podle §
44 odst. 1 téhož zákona. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Rozhodnutím
České správy sociálního zabezpečení, pracoviště v Plzni, ze dne 3. 12. 2002, č. j.
ČSSZ/5014/57/675/02/Sá, bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto a napadené rozhodnutí
potvrzeno. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému
soudu v Plzni a věc byla vedena pod sp. zn. 17 Cad 38/2003. Usnesením ze dne 4. 3. 2003, č.
j. 17 Cad 38/2003 – 13, Krajský soud v Plzni odmítl žalobu a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí je podkladovým rozhodnutím ve smyslu §89 zákona č. 582/1991 Sb., t.
j. pokladem pro rozhodnutí orgánu příslušného rozhodovat o zákonném nároku na dávku
důchodového pojištění, kdy soud takové rozhodnutí může přezkoumat jen při rozhodování o
žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o důchodu. Konstatoval, že
uvedené rozhodnutí správního orgánu je z přezkoumání soudu vyloučeno podle §68 písm. e)
a §70 písm. d) a f) s. ř. s. Návrh proto podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
Z obsahu dávkového spisu, který si vyžádal Nejvyšší správní soud od České správy
sociálního zabezpečení, bylo zjištěno, že žádostí ze dne 1. 11. 2002 požádala stěžovatelka
o částečný invalidní důchod s tím, aby jí byl tento důchod přiznán od 28. 10. 2002.
Přezkoumávaným rozhodnutím žalované ze dne 24. 1. 2003, č. 605 822 1576, byl
stěžovatelce přiznán částečný invalidní důchod od 28. 10. 2002 ve výši 3957 Kč měsíčně.
Podle §4 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. (druhy důchodů a jejich výše) se z pojištění
poskytují tyto důchody: a) starobní, b) plný invalidní, c) částečný invalidní, d) vdovský
a vdovecký, e) sirotčí.
Podle §81 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. se řízení o přiznání dávky důchodového
pojištění zahajuje na základě písemné žádosti. Za den uplatnění nároku na tuto dávku
se považuje den, kdy se oprávněný poprvé obrátil na příslušnou organizaci nebo na příslušný
orgán se žádostí o její přiznání.
Podle ustanovení §81 odst. 3 téhož zákona zahájení řízení o dávku důchodového
pojištění brání tomu, aby v téže věci probíhalo jiné řízení. Zahájení řízení o plný invalidní
důchod brání tomu, aby bylo zahájeno řízení o částečném invalidním důchodu; zahájení řízení
o částečný invalidní důchod brání tomu, aby bylo zahájeno řízení o plném invalidním
důchodu. Ustanovení předchozích vět však neplatí, probíhají-li v téže době řízení o přiznání
částečného invalidního důchodu a přezkumné řízení soudní z důvodu odnětí plného
invalidního důchodu.
Podle ustanovení §86 odst. 3 téhož zákona orgán rozhodující o plném invalidním
důchodu nebo částečném invalidním důchodu rozhodne bez nové žádosti i o částečném
invalidním důchodu nebo plném invalidním důchodu, jestliže v průběhu řízení o přiznání
důchodu (§81 odst. 1) zjistí, že občan je částečně invalidní nebo plně invalidní.
Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelka svou žádostí ze dne 1. 11. 2002 požádala
o přiznání částečného invalidního důchodu od 28. 10. 2002. Přezkoumávané rozhodnutí
správního orgánu ze dne 24. 1. 2003 je tedy rozhodnutím, kterým bylo zcela vyhověno žádosti
stěžovatelky ze dne 1. 11. 2002. Uvedené rozhodnutí obsahuje pouze jeden výrok, a to výrok
o přiznání částečného invalidního důchodu od 28. 10. 2002 ve výši 3957 Kč měsíčně. Výrok o
plném invalidním důchodu rozhodnutí neobsahuje, neboť stěžovatelka o takovou dávku
nepožádala, a nedošlo ani k situaci, že by v průběhu řízení orgán rozhodující o částečném
invalidním důchodu v průběhu řízení o přiznání důchodu (§81 odst. 1) zjistil, že stěžovatelka
je plně invalidní (§86 odst. 3). Stěžovatelka však v podané žalobě jako jediný žalobní bod
uvedla, že jí měl být přiznán plný invalidní důchod. Stěžovatelka se tedy svým žalobním
návrhem domáhala přiznání dávky, o niž nežádala a o které tedy nebylo ani rozhodováno a
ohledně níž nebyly splněny ani podmínky ustanovení §86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.
Krajský soud, který stěžovatelku nevyzval k doplnění žaloby o určení rozsahu
napadeného rozhodnutí, zřejmě vycházel z toho, že žalobkyně nezákonnost rozhodnutí
o přiznání částečného invalidního důchodu spatřuje v tom, že jí nebyl přiznán plný invalidní
důchod, o nějž však nežádala. Soud, který ostatně neměl k dispozici dávkový spis, výše
uvedená zjištění neposoudil (ani nemohl) a nad rámec výroku napadeného rozhodnutí
prováděl obsáhlé dokazování o tom, zda žalobkyně byla či nikoliv ke dni vydání
přezkoumávaného rozhodnutí plně či částečně invalidní, ačkoliv mohl žalobu zamítnout,
neboť žalobní body za výše popsané situace nemohly být uznány důvodnými.
Bylo-li tedy přezkoumávaným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení
zcela vyhověno žádosti stěžovatelky, která požádala o přiznání částečného invalidního
důchodu od 28. 10. 2002, a v průběhu řízení o přiznání částečného invalidního důchodu
nebylo Českou správou sociálního zabezpečení jako orgánem rozhodujícím o částečném
invalidním důchodu zjištěno, že je stěžovatelka plně invalidní (§86 odst. 3), nelze se účinně
žalobou proti takovému rozhodnutí domáhat přiznání plného invalidního důchodu, tedy zcela
jiné dávky, než o jakou stěžovatelka požádala, a to za situace, kdy v průběhu řízení
o částečném invalidním důchodu nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o plném
invalidním důchodu podle §86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.
Za této situace pak nelze dospět k jinému názoru než k tomu, že kasační stížnost
stěžovatelky, brojící proti nesprávnému posouzení právní otázky týkající se plné invalidity
a proti postupu soudu, který v řízení nepřizval znalce z oboru endokrinologie, nemůže být
důvodná, neboť dokazování o tom, zda je stěžovatelka plně invalidní či nikoliv, nemělo být
v tomto přezkumném soudním řízení vůbec vedeno. Ve vztahu k výroku, který je
v napadeném rozhodnutí správního orgánu obsažen, tedy výroku o tom, že se stěžovatelce
přiznává částečný invalidní důchod od 28. 10. 2002 ve výši 3957 Kč měsíčně, stěžovatelka
v žalobě ani v kasační stížnosti ničeho nenamítala.
Přestože Nejvyšší správní soud dospěl v posuzované věci k odchylným závěrům
než krajský soud, neshledal, že by řízení před soudem bylo zmatečné ve smyslu §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s. a neshledal ani, že by rozsudek soudu byl nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů nebo pro nesrozumitelnost. Řízení před soudem sice trpělo vadou spočívající v tom,
že soud prováděl dokazování ve vztahu ke zjištění, zda stěžovatelka byla plně invalidní
či nikoliv a překročil tak meze přezkumné činnosti soudu, které byly dány výrokem
rozhodnutí správního orgánu, avšak tato vada neměla za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé. Ve výroku rozsudku totiž soud zamítl žalobu z důvodu, že neshledal
stěžovatelku ke dni vydání napadeného rozhodnutí plně invalidní, avšak proti samotnému
výroku o zamítnutí žaloby nelze ničeho namítat, byť důvody, pro něž měla být žaloba
zamítnuta, spočívají v jiných skutečnostech, než uvedl krajský soud, a jsou popsány výše.
Vzhledem k výše uvedenému pak neshledal Nejvyšší správní soud podmínky pro postup
podle §110 odst. 1 s. ř. s. věty první za středníkem, neboť nedospěl k závěru, že byly dány
podmínky pro odmítnutí návrhu již před krajským soudem.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků
nemá právo na jejich náhradu, neboť stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná a správní orgán
nemá na jejich náhradu právo ze zákona (§60 odst. 1, 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. května 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu