ECLI:CZ:NSS:2005:4.ADS.64.2004
sp. zn. 4 Ads 64/2004 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce F. J.,
zast. JUDr. Stanislavem Krejčím, advokátem, se sídlem v Brně, Koliště č. 39, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o plný invalidní důchod,
ke kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2004,
č. j. 33 Cad 11/2004 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupce stěžovatele JUDr. Stanislava Krejčího, advokáta, se sídlem v Brně,
Koliště č. 39, se u r č u je částkou 650 Kč, která mu bude vyplacena do 30ti dnů
od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen žalované) ze dne
24. 11. 2003, č. X, byla zamítnuta žádost žalobce o plný invalidní důchod pro nesplnění
podmínek ustanovení §40 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, s odůvodněním, že nárok
na plný invalidní důchod žalobci nevznikl, protože nebyl pojištěn po dobu potřebnou pro
nárok na tento důchod ve smyslu uvedeného ustanovení, která činí u pojištěnce nad 28 let 5
roků a zjišťuje se z posledních deseti roků počítaných zpět od vzniku plné invalidity. Podle
posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Břeclavi (dále jen „OSSZ“) se sice
žalobce stal plně invalidním podle §39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., v platném
znění, a to od 5. 10. 2003, avšak v rozhodném období (v případě žalobce počítaném od 6. 10.
1993 do 5. 10. 2003) získal pouze 3 roky pojištění, a proto musela být jeho žádost
o požadovanou dávku zamítnuta.
Ve včas podané žalobě nesouhlasil žalobce se zamítnutím žádosti o plný invalidní
důchod, poukazoval na svůj nepříznivý zdravotní stav a především namítal, že právě
v jeho důsledku nemohl pracovat, neboť se nenašel ani jediný lékař, který by mu umožnil
nastoupit do zaměstnání. Dokonce tak neučinil ani vedoucí lékař Posudkové komise OSSZ
v Břeclavi, kterého o takové doporučení žádal. Žalobce zdůrazňoval, že byl práce neschopen
nikoliv proto, že by se práci vyhýbal, ale kvůli infarktům a jiným potížím, pro které byl
několikrát hospitalizován. V doplňku žaloby pak uvedl, že je poživatelem částečného
invalidního důchodu od roku 1991 a od té doby se jeho zdravotní stav natolik zhoršil,
že podmínky plné invalidity splňuje. Odvolával se v tomto směru na lékařské nálezy z oboru
neurologie, interny a ortopedie Nemocnice B. Připomněl, že je v evidenci úřadu práce od roku
1996, a že se cítí velmi poškozen nesprávným posouzením svého zdravotního stavu. Dále
poukázal na postup posudkových lékařů a nevyloučil ani možnost korupce.
Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 22. 1. 2004 poukázala na ustanovení §40
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zdp“), podle něhož potřebná doba
pojištění pro nárok na plný invalidní důchod činí u pojištěnce ve věku nad 28 let 5 roků
a zjišťuje se z období před vznikem plné invalidity, přičemž jde-li o pojištěnce ve věku
nad 28 let, z posledních deseti roků před vznikem této invalidity. Podmínka potřebné doby
pojištění pro nárok na plný invalidní důchod se přitom považuje za splněnou též tehdy, byla-li
tato doba získána v kterémkoliv období deseti roků dokončeném po vzniku plné invalidity.
Zdůraznila, že vzdor zjištění, že žalobce je plně invalidní (viz posudek lékaře OSSZ
v Břeclavi ze dne 16. 10. 2003) podle ustanovení §39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb.
od 6. 10. 2003, nedosáhl potřebné doby pojištění v rozhodném období deseti roků
před vznikem invalidity, neboť dle dokladů založených v evidenci žalované, mu byla
v období od 6. 10. 1993 do 5. 10. 2003 započtena doba pojištění jen ve výši tří roků. Nečinila
tudíž potřebných 5 let a žalobci nelze plný invalidní důchod přiznat. Žalovaná navrhovala,
aby žaloba byla soudem zamítnuta.
Krajský soud v Brně neshledal žalobu důvodnou a proto ji napadeným rozsudkem
podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), zamítl. Při rozhodování vycházel z obsahu spisu OSSZ v Břeclavi, z evidence
dob pojištění žalobce založené v dávkovém spise, který je veden u žalované, a především
též z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Brně
(dále jen „PK MPSV“) ze dne 16. 4. 2004, jímž provedl důkaz ohledně ověření data vzniku
žalobcovy plné invalidity. Posudek této komise označil za úplný, objektivní a přesvědčivý,
neboť vycházel z kompletní dokumentace a byla jím přesvědčivě odůvodněna nejen míra
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobce a závěr o jeho plné invaliditě,
ale zejména též otázka data vzniku stěžovatelovy plné invalidity, která je pro posouzení
nároku na požadovanou dávku otázkou stěžejní. Krajský soud v Brně zdůraznil, že posudková
komise ve svém odborném posudku vycházela z lékařských nálezů, které jsou založeny
v obsáhlé posudkové dokumentaci žalobce, a to již od roku 1991, tedy od doby, kdy bylo
rozhodováno o přiznání částečného invalidního důchodu. Na základě takto obsáhlé zdravotní
dokumentace dospěla PK MPSV k závěru, že u žalobce jde nadále o dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byl stav po operaci pravého kyčelního kloubu
- úplné náhrady kloubu - ze dne 17. 6. 2003. Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
odpovídající tomuto postižení hodnotila posudková komise podle kapitoly XV., oddíl H,
položka 50.3, přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., ve znění platném v době vydání
napadeného rozhodnutí žalované, a jeho výši stanovila na 70 %. Uvedla současně,
že před tímto datem (17. 6. 2003) nebylo možné prokázat dlouhodobou těžkou poruchu
funkce, která by mohla být podkladem pro uznání plné invalidity posuzovaného, naopak šlo
o taková onemocnění, která odpovídala toliko invaliditě částečné. Datum vzniku plné
invalidity stanovila právě na den provedení zmíněné operace. Krajský soud dovodil,
že i vzdor tomuto posunu data vzniku plné invalidity žalobce (z 5. 10. 2003 na 16. 6. 2003)
nesplnil žalobce druhou z podmínek nároku na plný invalidní důchod, t. j. potřebnou dobu
pojištění, stanovenou v §1 odst. 1 písm. f) zdp, neboť v rozhodném období i tak činila
prokázaná doba pojištění jen 3 roky. Pokud by žalobce v rozhodném období od 17. 6. 1993
do 16. 6. 2003 doložil další dobu pojištění, může si znovu požádat o plný invalidní důchod.
Krajský soud připomněl, že dobu v evidenci úřadu práce lze jako dobu pojištění uznat pouze
v délce tří let podle §5 odst. 1 písm. n) zdp.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
v níž poukazoval na „absurditu, nesmyslnost a debilitu ustanovení zákona o přiznávání plného
invalidního důchodu“. Vyslovil přesvědčení, že jde o ustanovení diskriminační,
které poškozuje občany skutečně nemocné. Příkladem toho je jeho případ, kdy po zdravotní
stránce je plně invalidní, ale náleží mu nadále jen částečný invalidní důchod. Připomněl,
že již v roce 1995 činil pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti 60 %,
avšak při takové ztrátě pracovní schopnosti jej nikdo nezaměstnal. Jeho zdravotní stav
se nadále zhoršoval, avšak plně invalidním uznán nebyl.
V doplňku kasační stížnosti, sepsaném prostřednictvím soudem stěžovateli
ustanoveného zástupce, se stěžovatel dovolává důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., totiž že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že ovlivnil zákonnost,
a dále též ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když tvrdí, že je zde i jiná vada řízení
před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Připomíná
opět, že stěžovatel několikrát žádal o přiznání plného invalidního důchodu, žalovaná
však vždy jeho žádost zamítla, naposledy rozhodnutím ze dne 24. 11. 2003, č. 450 228 402,
a Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozhodnutí potvrdil, a to vzdor tomu,
že ze znaleckého posudku ze dne 16. 4. 2004 vyplynul pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti stěžovatele v rozsahu 70ti procent. Učinil tak proto, že stěžovatel v posledních deseti
letech nesplnil podmínku doby pojištění. On však měl pro své zdravotní obtíže přiznán
částečný invalidní důchod, přičemž poživatelé částečného invalidního důchodu byli do konce
roku 1993 nemocensky pojištěni. Stát však účast na tomto pojištění zrušil, což je v rozporu
s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož mají občané právo na přiměřené
hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.
Protože podle odst. 3 (citovaného článku Listiny) podrobnosti stanoví zákon, pak je zákon
č. 155/1995 Sb. v §5 odst. 1 v rozporu s citovaným článkem. Dále dodává, že u stěžovatele
se jedná o soubor více chorob, které fakticky vylučují soustavný výkon jakéhokoliv
zaměstnání, avšak pro tvrdost zákona č. 155/1995 Sb. i vyhlášky č. 284/1995 Sb. nesplňuje
paradoxně podmínku potřebné doby pojištění, přestože v rozhodné době pro různé nemoci
nemohl pracovat a vzhledem k přiznanému částečnému invalidnímu důchodu mu nebyly
vypláceny sociální dávky. Kasační stížností se stěžovatel domáhá ochrany svého
subjektivního veřejného práva a žádá o zrušení napadeného rozhodnutí žalované, jímž byla
zamítnuta jeho žádost o plný invalidní důchod, přestože jeho zdravotní stav je dlouhodobě
nepříznivý. Stěžovatel navíc dodává, že žalovaná nevyhodnotila řádně ani náhradní doby
pojištění. Tím, že nezjistila skutečnou dobu pojištění včetně náhradní doby, je její rozhodnutí
nepřezkoumatelné. Žalovaná tak porušila ustanovení §39 zákona č. 155/1995 Sb. Znovu
zdůrazňuje, že čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví právo občanů
na přiměřené hmotné zabezpečení i při nezpůsobilosti k práci, přičemž soudu stěžovatel
vytýká, že nevyužil možnost danou přirozeným právem, které je součástí českého právního
řádu, a předběžně nepřiznal žalobci přiměřené hmotné zabezpečení. Stěžovatel vyslovuje
roztrpčení nad délkou celého řízení, když již téměř 4 roky se domáhá přiznání invalidního
důchodu, aby měl zaopatření, když nemá schopnost pracovat. Navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i rozhodnutí zúčastněné osoby
(žalované) ze dne 24. 11. 2003, č. X.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v §109
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Podle uvedeného ustanovení
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání. Je přitom vázán
rozsahem kasační stížnosti; to neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok,
který napaden nebyl, nebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud
je vázán důvody kasační stížnosti, což neplatí jen tehdy, bylo-li řízení před soudem zmatečné
(§103 odst. 1 písm. c/ s. ř. s.), nebo bylo-li zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé a nebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (§103
odst. 1 písm. c/), jakož i v případě, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí
Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
V projednávané věci je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody kasační
stížnosti, neboť řízení před krajským soudem, ani jeho rozhodnutí, není zatíženo žádným
z pochybení, na něž citované ustanovení §109 (odst. 3) s. ř. s. pamatuje. Nejvyšší správní
soud přitom zkoumal, zda řízení před soudem nebylo zmatečné (§103 odst. 1 písm. c/ s. ř. s.),
a především se dále zabýval tím – s ohledem na námitky stěžovatele v kasační stížnosti – zda
nebylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Žádné
takové nedostatky nezjistil. Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že soud rozhodoval za splnění
všech podmínek a předpokladů řízení, soustředil v řízení veškeré skutkové podklady
pro potřeby právního posouzení, ve věci nařídil jednání, k němuž se stěžovatel omluvil.
Řízení tudíž nebylo zatíženo takovou vadou, která by mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, jak namítal stěžovatel, takže dovolávání se tohoto důvodu kasační
stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) neshledal Nejvyšší správní soud
opodstatněným.
Stěžovatel se dovolává důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Aby bylo
možno se s touto námitkou vypořádat, je třeba citovat uvedené ustanovení. Podle něho lze
kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost. Stěžovatel nenamítá, že by skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech nebo s nimi
byla v rozporu, namítá však, že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí,
a dále namítá, že rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné proto, že správní orgán
(žalovaná) nezjistil skutečnou dobu pojištění stěžovatele včetně doby náhradní. Žádná taková
pochybení v postupu žalované však v projednávané věci ani Nejvyšší správní soud neshledal,
a má tudíž za to, že krajský soud neměl důvod napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Předpisem, upravujícím řízení před správním orgánem, je jednak správní řád,
a dále zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, který v části
šesté, hlavě druhé, upravuje řízení ve věcech důchodového pojištění. Žádné z ustanovení
správního řádu, ani zákona č. 582/1991 Sb., správní orgán při zjišťování skutkové podstaty
projednávané věci, která by mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, nezjistil. Řízení o plný
invalidní důchod bylo zahájeno na základě žádosti stěžovatele a žalovaná si poté vyžádala
podkladové rozhodnutí, jímž je posudek lékaře okresní správy sociálního zabezpečení.
Tomuto orgánu je totiž ve smyslu §8 zákona č. 582/1991 Sb. svěřeno posuzování zdravotního
stavu a pracovní schopnosti občanů, mj. též, pokud jde o plnou nebo částečnou invaliditu.
Poté, co tímto posouzením měla žalovaná bezpečně zjištěno, že stěžovatel je plně invalidní,
provedla důkaz dávkovým spisem a v něm založeným osobním listem důchodového pojištění
stěžovatele. V tomto spise jsou také založena veškerá rozhodnutí o částečném invalidním
důchodu stěžovatele, jakož i rozhodnutí o zamítnutí předchozích žádostí stěžovatele o plný
invalidní důchod. Z osobního listu důchodového pojištění lze zjistit, že stěžovatel získal
celkovou dobu pojištění od skončení povinné školní docházky v rozsahu 28 roků a 179 dnů,
z toho byl nepřetržitě naposledy zaměstnán do 31. 12. 1985. V roce 1986 získal 85 dnů
zaměstnání (pojištění), v roce 1987 - 184 dnů zaměstnání, v roce 1988 - 7 dnů zaměstnání
a od 7. 1. 1988 až do 6. 10. 2000 nemá započten ani jeden den doby pojištění. Od 6. 10. 2000
nepřetržitě do 5. 10. 2003 byl veden jako uchazeč o zaměstnání, a tato doba mu byla
hodnocena jako náhradní doba pojištění v rozsahu tří roků. Po tomto zjištění vydala žalovaná
rozhodnutí dle §86 zákona č. 582/1991 Sb., jímž stěžovatelovu žádost o plný invalidní
důchod zamítla a v odůvodnění uvedla, jak již bylo konstatováno v prvním odstavci
odůvodnění tohoto rozsudku, z jakého důvodu tak učinila, totiž, že stěžovatel nesplňuje jednu
z podmínek nároku na plný invalidní důchod, když v rozhodném období před vznikem
invalidity získal jen 3 roky doby pojištění. Rozhodnutí žalované je zcela srozumitelné,
vyplývající z provedených důkazů a podle názoru Nejvyššího správního soudu netrpí
nepřezkoumatelností, jak stěžovatel namítá. Ani tento důvod kasační stížnosti,
jehož se stěžovatel dovolával, shledán nebyl.
Nutno dále dodat, že i když stěžovatel nečiní výslovný odkaz na ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., lze z obsahu kasační stížnosti dovodit, že se dovolává i tohoto
stížnostního důvodu, t. j. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nutno předeslat, že nesprávné posouzení právní otázky
spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Taková
pochybení v rozhodnutí Krajského soudu v Brně Nejvyšší správní soud neshledal a neshledal
ani namítaný rozpor aplikovaných zákonných ustanovení s čl. 30 Listiny základních práv
a svobod, tak, jak stěžovatel namítá.
Podle ustanovení §38 zdp má pojištěnec nárok na plný invalidní důchod,
jestliže se stal a) plně invalidním a získal potřebnou dobu pojištění, pokud nesplnil ke dni
vzniku plné invalidity podmínky nároku na starobní důchod podle §29 zdp, b) plně
invalidním následkem pracovního úrazu. V případě stěžovatele jde o nárok na plný invalidní
důchod podle §38 písm. a) a pro posouzení věci bylo tudíž rozhodné, zda se stal ke dni
vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované plně invalidním a zda získal potřebnou dobu
pojištění. Krajský soud v Brně nepochybil, když v projednávané věci při posuzování plné
invalidity stěžovatele vycházel z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních
věcí s pracovištěm v Brně ze dne 16. 4. 2004, neboť právě tento orgán je podle ustanovení §4
odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. povolán k tomu, aby podával posudky všude tam,
kde je předmětem přezkumného řízení soudního nárok na dávku důchodového pojištění,
jejíž přiznání je podmíněno nepříznivým zdravotním stavem. Posudková komise je oprávněna
nejen k zaujetí závěru o plné či částečné invaliditě pojištěnce, ale též k otázce jejího vzniku,
dalšího trvání, či zániku, třebaže jde v oblasti rozhodování o těchto nárocích především
o pojmy právní. Posudek uvedené komise hodnotí soud jako každý jiný důkaz, to znamená
nejen jednotlivě, ale i ve vzájemné souvislosti s ostatními v řízení provedenými důkazy.
Nevzbuzuje-li však posudek z hlediska své úplnosti, odbornosti a přesvědčivosti žádnou
pochybnost, bývá v takovém řízení zpravidla důkazem stěžejním. Takové pochybnosti
posudek PK MPSV v Brně v projednávané věci nevzbuzoval, a proto jej Krajský soud v Brně
vzal za podklad pro svá skutková zjištění a právní posouzení věci a vycházel z něho. Tímto
posudkem bylo bezpečně prokázáno nejen to, že je navrhovatel plně invalidní, ale i datum
vzniku jeho plné invalidity (16. 6. 2003), přičemž posudková komise se vypořádala i s tím,
z jakého důvodu nebylo možno posunout datum vzniku plné invalidity stěžovatele na dobu
předcházející tomuto datu, když stěžovatel, jak na to v odůvodnění napadeného rozsudku
odkazuje i krajský soud, byl opakovaně posuzován jen jako částečně invalidní, avšak nikdy
plně invalidním uznán nebyl. Naposledy se tak stalo při přezkoumání rozhodnutí žalované
ze dne 5. 3. 2002, přičemž v přezkumném řízení soudním byl rovněž vypracován posudek
posudkové komise PK MPSV s pracovištěm v Brně ze dne 25. 6. 2002, jímž byl stěžovatel
uznán pouze částečně invalidním. Stejně tak tomu bylo i v letech předchozích,
neboť z posudkového spisu vyplývá, že zdravotní stav stěžovatele byl hodnocen též v roce
1995 ještě podle zákona č. 100/1988 Sb. se závěrem, že není plně invalidní podle §29 odst. 2
písm. a) uvedeného zákona, ale nadále pouze částečně invalidní podle §37 odst. 2
téhož zákona, neboť pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav byl schopen vykonávat jen jiné
než dosavadní zaměstnání s podstatně menšími požadavky na fyzické nebo psychické
schopnosti, a v důsledku toho lze předpokládat podstatný pokles výdělku.
Otázka existence a data vzniku plné invalidity byla tudíž Krajským soudem v Brně
bezpečně zjištěna, a zbylo pak posoudit, zda stěžovatel splňuje též druhou podmínku nároku
na plný invalidní důchod, kterou je podle výše citovaného zákonného ustanovení potřebná
doba pojištění. Ta činí podle §40 odst. 1 a 2 zdp u pojištěnce nad 28 let věku 5 roků a zjišťuje
se z období před vznikem plné invalidity, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních
deseti roků před vznikem invalidity. Podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na plný
invalidní důchod se považuje za splněnou též, byla-li tato doba získána v kterémkoliv období
deseti roků dokončeném po vzniku plné invalidity. Podle §40 odst. 3 zdp se pro účely splnění
podmínky potřebné doby pojištění pro nárok na plný invalidní důchod považuje za dobu
pojištění též doba účasti na pojištění osob uvedených v §5 odst. 1 písm. m) a n) a dále doba
studia na střední nebo vysoké škole v České republice před dosažením věku 18ti let, nejdříve
však po ukončení povinné školní docházky.
Ani při zjišťování splnění druhé ze zákonem předpokládaných podmínek krajský soud
nepochybil, neboť z dávkového spisu, zejména v něm založeného osobního listu důchodového
pojištění, bezpečně zjistil, že stěžovatel (který je narozen v roce 1945) v rozhodném období
deseti roků počítaném zpět od vzniku invalidity získal jen tři roky pojištění, konkrétně dobu
evidence uchazeče o zaměstnání od 6. 10. 2002 do 5. 10. 2003, tedy dobu pojištění uvedenou
v §5 odst. 1 písm. n) zdp. Podle naposledy zmíněného ustanovení jsou pojištění účastni
při splnění stanovených podmínek v tomto zákoně též osoby vedené v evidenci úřadu práce
jako uchazeči o zaměstnání po dobu, po kterou jim náleží hmotné zabezpečení uchazečů
o zaměstnání, a v rozsahu nejvýše tří let po dobu, po kterou jim toto hmotné zabezpečení
nenáleží, s tím, že tato doba tří let se zjišťuje zpětně ode dne vzniku nároku na důchod. Jinou
dobu pojištění v rozhodném období stěžovatel nezískal, a jak je z citovaného ustanovení
patrno, mohla mu být pro účely důchodového pojištění náhradní doba uvedená v §5 odst. 1
písm. n) hodnocena jen v rozsahu tří let, jak žalovaná učinila. Nezbývá tudíž než konstatovat,
že krajský soud neměl důvod přezkoumávané rozhodnutí zrušit, neboť ani v tomto směru
se žalovaná nedopustila nezákonnosti. Ostatně stěžovatel ani nenamítá, že by získal
v rozhodném období další dobu pojištění, má však za to, že zákon o důchodovém zabezpečení
je diskriminační vůči poživatelům částečných invalidních důchodů, pokud za dobu pojištění
pro nárok na jinou dávku důchodového pojištění (zde plný invalidní důchod) nepokládá dobu
pobírání částečného invalidního důchodu. Vyslovuje přesvědčení, že jinak tomu bylo do roku
1993, a že nynější zákonná úprava je v rozporu s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.
K tomu nutno uvést, že zákon o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. skutečně
neobsahuje ustanovení, podle něhož by byli (bez dalšího) poživatelé částečného invalidního
důchodu účastni pojištění. Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. e) jsou účastni pojištění jen
poživatelé plného invalidního důchodu, a to za podmínek v tomto zákoně uvedených.
Předchozí zákonné úpravy, dané zákonem č. 121/1975 Sb. a zejména pak zákonem
č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, za jehož účinnosti stěžovatel částečný invalidní
důchod v letech 1991 – 1995 pobíral, dobu pobírání částečného invalidního důchodu pokládal
za náhradní dobu zaměstnání, trvalo-li toto zaměstnání alespoň jeden rok, avšak jen tu dobu
pobírání částečného invalidního důchodu, po kterou byl vyplácen příspěvek před umístěním
do zaměstnání, a to nejdříve od 1. 1. 1957. Tutéž úpravu měl i předchozí zákon o sociálním
zabezpečení. Stěžovatel v projednávané věci neuvádí, že by takovou podmínku (vyplácení
příspěvku před umístěním do zaměstnání) splňoval, a z dávkového spisu důchodového
zabezpečení žádná taková skutečnost nevyplývá. Ani v tuto dobu stěžovatel při pobírání
částečného invalidního důchodu zaměstnán nebyl. Ve svém důsledku to znamená, že ani doba
pobírání částečného invalidního důchodu do data účinnosti zákona č. 155/1995 Sb.
mu jako náhradní doba pojištění hodnocena být nemůže.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že nezahrnutí doby pobírání částečného invalidního
důchodu do náhradní doby pojištění je v rozporu s Listinou základních práv a svobod,
pak k tomu nutno uvést, že čl. 30 Listiny základních práv a svobod, který patří
mezi hospodářská, sociální a kulturní práva, zajišťuje občanům právo na přiměřené hmotné
zabezpečení i při nezpůsobilosti k práci s tím, že podrobnosti stanoví zákon. Toto ustanovení
navazuje na čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má právo
získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou
bez své viny využívat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví
zákon. Tímto zákonem, na něž Listina odkazuje, je zákon o důchodovém pojištění
č. 155/1995 Sb. Pokud tento zákon nezahrnuje mezi osoby zúčastněné na pojištění poživatele
částečného invalidního důchodu, činí tak za předpokladu a při vědomí, že pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti těchto osob není natolik výrazný, že by tyto osoby nemohly část
životních prostředků získávat prací. Pokud by tomu tak nebylo, nebyl by vlastně rozdíl
mezi poživateli plného a poživateli částečného invalidního důchodu. Nejvyšší správní soud
je tudíž přesvědčen, že zmíněná zákonná úprava není diskriminační a není ani v rozporu
s Listinou základních práv a svobod.
K poznámce stěžovatele, že v jeho případě je zákon o důchodovém pojištění vůči
němu příliš tvrdý, Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že mu nepřísluší odstraňovat
tvrdosti zákona, toto právo je dáno ve smyslu §4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. Ministru
práce a sociálních věcí, který může odstraňovat tvrdosti, jež by se vyskytly při provádění
sociálního zabezpečení, a který může pověřit správy sociálního zabezpečení, aby odstraňovaly
tvrdosti v jednotlivých případech.
Jen pro úplnost nad rámec potřebného odůvodnění nutno dodat, že stěžovateli,
pokud namítá, že jeho zdravotní stav odpovídal plné invaliditě již nejméně v roce 1995,
by zřejmě ani k tomuto datu nárok na plný invalidní důchod nevznikl, neboť pokud
by se rozhodné období posunulo až na dobu let 1986 -1995, nezískal by rovněž potřebnou
dobu pojištění, neboť v tomto rozmezí má vykázáno jen 276 dnů zaměstnání. Nutno
připomenout, že i podle zákona č. 100/1988 Sb., účinného do 31. 12. 1995, se potřebná doba
pojištění pro nárok na plný invalidní důchod zjišťovala u občana ve věku nad 28 let
z posledních deseti roků před vznikem invalidity a činila rovněž 5 roků (§29 zákona
č. 100/1988 Sb.).
Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Protože stěžovatel byl v řízení neúspěšný a žalovaný nemá na náhradu nákladů řízení právo
(§60 odst. 2 s. ř. s.), bylo rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu
nákladů řízení nepřiznává.
Odměna zástupce stěžovatele, advokáta JUDr. Stanislava Krejčího, byla stanovena
částkou 650 Kč, a to za dva úkony právní služby po 250 Kč (§7, §9 odst. 2, §11 odst. 1
písm. b/ - první porada s klientem včetně přípravy a převzetí zastoupení, a §11 odst. 1
písm. d/ - doplnění kasační stížnosti – vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu). Náhrada
hotových výdajů byla pak stanovena na 2 x 75 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu