ECLI:CZ:NSS:2005:4.AFS.23.2003:78
sp. zn. 4 Afs 23/2003 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. B., a. s.,
zast. JUDr. Ivanem Štanclem, advokátem, se sídlem Jiráskova 32, Jihlava, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Brně, se sídlem Náměstí Svobody 4, 602 00 Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 18. 6. 2003, č. j. 30 Ca
485/2000 - 50,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2003, č. j. 30 Ca 485/2000 – 50
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí
ze dne 14. 8. 2000, č. j. 100-1/00/FŘ 140. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání
žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Jihlavě - dodatečnému platebnímu výměru
č. 990000668 na daň z nemovitosti za zdaňovací období roku 1997, ze dne 31. 8. 1999,
č. j. 83159/99/314960/3846 - kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z nemovitosti
ve výši 62 591 Kč.
Z odůvodnění rozhodnutí finančních orgánů zejména vyplynulo, že žalobce
v daňovém přiznání označil pozemek parcelní číslo 346/1 v k. ú. B. zčásti jako zastavěná
plocha a nádvoří a zčásti jako louka a zdaňoval jej v režimu daně z pozemků. Z odůvodnění
daných rozhodnutí dále vyplynulo, že na základě daňové kontroly prováděné správcem daně
pak bylo zjištěno, že parcela č. 346/1 k. ú. B. byla znovu zaměřena a zatříděna z části jako
komunikace (stavba) a z části jako ostatní plocha. Zdaněním celé parcely v režimu daně z
pozemků došlo podle správce daně k porušení §7 odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb., o dani
z nemovitostí, ve znění platném pro předmětné zdaňovací období, (dále jen „zákon o dani
z nemovitostí“); daň z části parcely, po které je vedena vnitropodniková komunikace byla
doměřena.
V žalobě pak žalobce brojil proti tomuto doměření daně. Zejména namítal,
že předmětná nemovitost je v katastru vedena jako druh pozemku ostatní plocha a nikoliv
jako stavba, a jde tak o plochu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona o dani
z nemovitostí. Odkazoval na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
č. j. 10 Ca 18/97-18, resp. na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 2 Cdon 1414/97. Na základě
výše uvedeného pak namítal rozpor se zákonem o dani z nemovitostí a čl. 11 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod. Požadoval zrušení označeného rozhodnutí a vrácení věci
stěžovateli k dalšímu řízení.
Následným rozsudkem Krajský soud v Brně předmětné rozhodnutí stěžovatele zrušil
pro nezákonnost a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí zejména
uvedl, že otázku, za jakých podmínek je stavba nemovitostí, řeší jednotně pro celý právní řád
ustanovení §119 odst. 2 a §120 odst. 2 občanského zákoníku. Dále uvedl, že při posouzení
věci přihlédl ke stanovisku Nejvyššího soudu ČR (2 Cdon 1414/97), z kterého vyplývá,
že komunikace představují určité ztvárnění či zpracování (zejména stavební činností) povrchu
pozemku. Nemohou tedy být ve smyslu občanskoprávním současně pozemkem a současně
stavbou; nelze je od pozemku oddělovat. Své rozhodnutí dále opřel o ustanovení §10 zákona
o dani z nemovitostí, podle kterého je základ daně ze stavby dán výměrem půdorysu
nadzemní části stavby v m2, přičemž půdorysem se rozumí průmět obvodového pláště stavby
na pozemek. To však není případ komunikace, neboť ta obvodový plášť nemá. Závěrem
pak krajský soud poznamenal, že rozšiřující výklad ustanovení §10 zákona o dani
z nemovitostí, který půdorys nadzemní části stavby spojuje s jiným vymezením, není
z hlediska článku 2 odst. 2, článku 4 Listiny základních práv a svobod přípustný.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost. Jako důvod kasační stížnosti
stěžovatel uvedl ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy nesprávné právní posouzení.
Stěžovatel nejprve obecně shrnul veřejnoprávní a soukromoprávní úpravu předmětné
problematiky, z čehož pak dovodil, že pojem stavba v občanskoprávním pohledu je jiný
než podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“). Dále doplnil, že ustanovení §7 odst. 1 zákona o dani
z nemovitostí vymezuje předmět daně ze staveb tak, že se jí rozumí stavby na území České
republiky, na které bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, nebo kolaudačnímu rozhodnutí
podléhající a užívané nebo podle dřívějších závazných předpisů dokončené. Dále uvedl,
že podle §2 odst. 2 zákona o dani z nemovitostí nejsou předmětem daně z pozemků v rozsahu
půdorysu stavby pozemky zastavěné stavbami. Z výše uvedeného pak dovodil, že rozhodující
pro posouzení toho, zda se jedná o stavbu či pozemek, je zjištění správce daně, v tomto
případě zjištění, že jde o stavbu, z hlediska dikce zákona „zastavěnou plochu“, která vyplývají
z vyjádření k tomu kompetentního stavebního úřadu, z kolaudačního rozhodnutí a konečně
též z vlastního zjištění správce daně o tom, co tvoří tuto „zastavěnou plochu“ tělesa. V tomto
ohledu stěžovatel odkazuje na závěry vyplývající ze zprávy o daňové kontrole, kolaudační
rozhodnutí vydané MNV v B. – hospodářskosprávním odborem, č. 4/89, dne 2. 2. 1989, pod
č. j. Výst/1754/88, oznámení o zahájení kolaudačního řízení ze dne 5. 12. 1988
pod č. j. Výst/1754/88, zápis o odevzdání a převzetí budovy nebo stavby ze dne 21. 12. 1987,
protokol o provedeném ústním jednání s místním šetřením k vydání kolaudačního rozhodnutí
k povolení užívání stavby „Zpracovna brambor a mrazírna B.“ s vyhodnocením zkušebního
provozu ze dne 21. 12. 1988, ze kterého vyplývá, že předmětem kolaudace bylo provedení
kolaudace stavby „Zpracovna brambor a mrazírna B.“, sestávající mimo jiné i z komunikace a
komunikace – nouzový vjezd), z nichž dovozuje, že označené komunikace byly zkolaudovány
jako stavba ve smyslu §7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí a podléhají tudíž dani ze staveb.
K argumentu krajského soudu stran absence obvodového pláště stavby u komunikace
pak stěžovatel uvedl, že zákon ani jiný právní předpis nestanoví, co je obvodovým pláštěm
stavby. K tomuto doplnil, že z negativního vymezení uvedeného v ustanovení §7 odst. 2
zákona o dani z nemovitostí vyplývá, že zákonodárce měl na mysli i stavby bez obvodového
pláště. Předmětné komunikace však podle stěžovatele obvodový plášť mají; lze určit výměru
půdorysu zpevněných ploch (podle projektové dokumentace je „tloušťka“ komunikace 60 cm,
je osazena obrubníky, je 15 cm nad okolním terénem). Stejně tak uvedl, že komunikace jsou
spojeny se zemí pevným základem. Na základě výše uvedeného pak dovozuje, že základ daně
lze v tomto případě stanovit dle §10 zákona o dani z nemovitostí.
Konečně poslední argument, tedy rozpor rozšiřujícího výkladu ustanovení §10 zákona
o dani z nemovitostí s Listinou základních práv a svobod, pak stěžovatel s odkazem na výše
uvedené toliko obecně popřel.
Na základě těchto skutečností pak stěžovatel požadoval zrušení označeného
rozhodnutí Krajského soudu v Brně a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobce podal ke kasační stížnosti vyjádření, ze kterého zejména vyplynulo,
že předmětné kolaudační rozhodnutí se nazývá „Zpracovna brambor a mrazírna ve středisku J.
B.“ a předmětem kolaudace tak nebyly komunikace. Dále uvedl, že zákon o dani
z nemovitostí nedefinuje stavbu a je tak třeba vycházet z obecné právní úpravy a na tuto
aplikovat specifická ustanovení zákona o dani z nemovitostí; §6 odst. 2 písm. a) zákona
o dani z nemovitostí zdaňuje daní z pozemků zastavěné plochy a nádvoří. K ustanovení §10
zákona o dani z nemovitostí, resp. obvodovému plášti, pak žalobce uvedl, že nelze stanovit
základ daně podle §10 označeného zákona, pokud není splněna ani jedna z možností,
uváděných v předmětném ustanovení. Odkázal i na rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové 31 Ca 45/98, který podle jeho názoru svědčí jeho argumentům. Žalobce dále doplnil,
že není vlastníkem označených pozemků, ty jsou ve vlastnictví Pozemkového fondu České
republiky, žalobce je má v pronájmu. Stejně tak neexistuje žádné kolaudační rozhodnutí
na komunikaci, která by byla v jeho vlastnictví. Navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.
Na základě výzvy Nejvyššího správního soudu podal stěžovatel k vyjádření žalobce
repliku, ve které uvedl, že nepovažuje za nutné se dále vyjadřovat. Toliko k žalobcovu tvrzení
– žalobce není vlastníkem označených pozemků, ty jsou ve vlastnictví Pozemkového fondu
České republiky, žalobce je má v pronájmu – výslovně uvedl, že má za prokázané,
že předmětná komunikace je stavbou a jako taková podléhá dani ze staveb.
Ze správního spisu pak vyplývá, že žalobce pro svou podnikatelskou činnost využívá
několik nemovitostí. Ke svému podnikání využívá i nemovitosti ve vlastnictví Pozemkového
fondu České republiky; pro jejich užívání byla sepsána nájemní smlouva. V rámci těchto
nemovitostí využívá i soubor objektů sloužících k zpracování a mražení brambor –
„Zpracovna brambor a mrazírna“, sestávající mimo jiné i z komunikace umístěné na pozemku
parc. číslo 346/1. Ze spisové dokumentace, vztahující se ke stavbě „Zpracovna brambor
a mrazírna ve středisku J. B.“ (např. z technických zpráv), z povolení výstavby tohoto
souboru objektů (Rozhodnutí Odboru výstavby Okresního národního výboru Jihlavě,
č. r. 53/72, o přípustnosti stavby), jakož i následných aktů vedoucích k povolení užívání
tohoto souboru objektů (oznámení o zahájení kolaudačního řízení a pozvání k ústnímu jednání
ze dne 5. 12. 1988, Protokolu o provedeném ústním jednáním s místním šetřením stanoveném
k vydání kolaudačního rozhodnutí ze dne 21. 12. 1988, vyhotoveného MNV v B. -
hospodářskoprávním odborem, jakož i ze samotného kolaudačního rozhodnutí
(rozhodnutí vydané MNV v B. – hospodářskosprávním odborem, č. 4/89, dne 2. 2. 1989,
pod č. j. Výst/1754/88) vyplývá, že celý soubor byl projektován, povolen, jakož
i zkolaudován jako stavba.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
je důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel splňuje podmínku ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s., věta
za středníkem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat jako krajský soud námitky
související s řízením před správním orgánem, nýbrž je jeho úkolem primárně posoudit,
zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované
stěžovatelem.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvádí jako právní důvod kasační stížnosti §103 odst.
1 písm. a) s. ř. s., posuzoval Nejvyšší správní soud námitky právě s odkazem na naplnění
tohoto stížnostního důvodu. Stěžovatel konkretizoval své námitky ve spojení s ustanovením
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak, že předmětné komunikace podléhají dani ze staveb, přitom
základ daně lze stanovit dle §10 zákona o dani z nemovitostí a následně, že při takovém
postupu a výkladu zákona nedochází k rozporu s Listinou základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud rekapituluje, že předmětem sporu je to, zda předmětnou
komunikaci je třeba danit jako stavbu, či jako pozemek.
Při posouzení této otázky je, přes (a současně při) respektování rozdílů
v soukromoprávním a veřejnoprávním vymezení pojmu „stavba“, třeba vyjít především
z dikce zákona o dani z nemovitostí.
Zákon o dani z nemovitostí v ustanovení §1 nejprve rozděluje daň z nemovitostí
na daň z pozemků a daň ze staveb. Další ustanovení zákona o dani z nemovitostí
pak podrobně rozvádí, co spadá pod daň z pozemků, a co pod daň ze staveb.
Ustanovení §2 tohoto zákona, ve znění platném pro předmětné zdaňovací období,
upravovalo, že předmětem daně z pozemků jsou pozemky na území České republiky vedené
v katastru nemovitostí. Naopak odst. 2 negativně enumeroval, že předmětem daně z pozemků
nejsou: a) v rozsahu půdorysu stavby pozemky zastavěné stavbami, a to i v případě, že stavby
nejsou předmětem daně ze staveb podle §7 odst. 2 tohoto zákona, b) lesní pozemky, na nichž
se nacházejí lesy ochranné a lesy zvláštního určení, c) vodní plochy s výjimkou rybníků
sloužících k intenzivnímu a průmyslovému chovu ryb a d) pozemky určené pro obranu státu.
Stejně tak ustanovení §7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí upravovalo,
že předmětem daně ze staveb jsou stavby na území České republiky, na které bylo vydáno
kolaudační rozhodnutí nebo kolaudačnímu rozhodnutí podléhající a užívané a nebo podle
dříve vydaných obecně závazných právních předpisů dokončené.
I zde odst. 2 negativně enumeroval a stanovil, že předmětem daně ze staveb nejsou:
stavby přehrad, stavby, jimiž se upravuje vodní tok, stavby vodovodních řadů a vodárenských
objektů včetně úpraven vody, kanalizačních stok a kanalizačních objektů včetně čistíren
odpadních vod, jakož i stavby určené k předchozímu čištění vod před jejich vypouštěním
do kanalizací, stavby na ochranu před povodněmi, stavby k zavlažování a odvodňování
pozemků, stavby rozvodů energií a veřejných dopravních cest. Za tyto veřejné dopravní cesty
považuje odst. 3 stavby: pozemních komunikací (dálnice, silnice, místní komunikace
a veřejné účelové komunikace), stavby leteckých zařízení, stavby drah a na dráze, stavby
vodních cest a přístavů.
Správce daně pak podle Nejvyššího správního soudu musí vycházet z dikce těchto
předpisů a porovnat ji s povahou předmětných nemovitostí. V případě, kdy zákon výslovně
nestanoví, že označené, specifické komunikace sloužící k podnikání žalobce, jsou stavbou
či pozemkem, což je souzený případ, neb zákon nemůže podrobně pro každý jednotlivý
případ stanovit, zda tento druh komunikace je stavbou či pozemkem, tedy, zda spadá pod daň
ze staveb, či z pozemků, mu pak nezbývá, než se opřít o odborné či odborná posouzení
příslušného úřadu. V daném případě o posouzení úřadu stavebního. Jak vyplynulo
ze správního spisu příslušný stavební úřad označený soubor nemovitostí posoudil jako stavbu
(sestávající se mimo jiné i z předmětné komunikace – k čemuž je s ohledem na §7 odst. 2
zákona o dani z nemovitostí nutno poznamenat, že v daném případě jde o komunikaci
„neveřejnou“). V kolaudačním rozhodnutí (rozhodnutí vydané MNV v B. –
hospodářskosprávním odborem, č. 4/89, dne 2. 2. 1989, pod č. j. Výst/1754/88) se výslovně
uvádí, že stavba „Zpracovna brambor a mrazírna ve středisku J. B.“ byla provedena podle
dokumentace ověřené ve stavebním řízení a byly splněny podmínky územního rozhodnutí a
stavebního povolení. Výchozím podkladem pro vydání tohoto kolaudačního rozhodnutí
přitom byla zjištění vyjádřená v Protokolu o provedeném ústním jednání s místním šetřením
stanoveným k vydání kolaudačního rozhodnutí k povolení užívání stavby „Zpracovna a
mrazírna B.“ s vyhodnocením zkušebního provozu, ze dne 21. 12. 1988. V tomto protokolu se
výslovně uvádí, že „Předmětem kolaudačního řízení bylo provedení kolaudace stavby
„Zpracovna brambor a mrazírna B.““, a to objektů: Sklad MTZ, potrubní most, VO, venkovní
slab. rozvody, komunikace, komunikace-nouzový výjezd, terénní úpravy, oplocení, sadové
úpravy“. Tomu, že předmětná komunikace byla koncipována a realizována jako „stavba“ dále
mj. svědčí i Zápis o odevzdání a převzetí budovy nebo stavby, ze dne 21. 12. 1987, kde je
jako odevzdávaná a přebíraná stavba označena stavba „Zpracování brambor a mrazírna v B.,
č. 18 – komunikace, č. 19 – komunikace nouzový vjezd, přičemž tyto komunikace jsou
v daném zápisu blíže situačně a rozměrově specifikovány. Stejně tak z příslušné technické
správy, založené ve spisu vyplývá, že daná komunikace je stavebně řešena tak, že má několik
vrstev, je spojená se zemí pevným základem, má celkovou tloušťku 60 cm, má stanovenou
šířku, příčný sklon a má být osazena obrubníky.
Proti kolaudačnímu rozhodnutí, zahrnujícím do kolaudovaných objektů i předmětnou
komunikaci nepodal žalobce, či jeho právní předchůdce žádné námitky, či odvolání,
ani se nepokusil předmětné komunikace z režimu stavby následně vyloučit.
Nejvyšší správní soud je si vědom toho, že otázka zdaňování zpevněných
manipulačních, parkovacích apod. ploch je předmětem poměrně častého soudního
přezkoumávání a že je k této problematice také dostupná četná judikatura, která je (však)
nutně vnitřně diferencovaná, a to s ohledem na vždy daná specifika té které věci.
Ve vztahu k právě posuzované věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné primárně
vyjít ze skutečností doložených ve spisu a tyto posoudit ve spojení s dikcí relevantních
právních ustanovení, a to zejména ustanovení zákona o dani z nemovitostí. Zohlední-li
Nejvyšší správní soud ve spisu doložené skutečnosti, a bude brát v potaz všechna rozhodná
zákonná ustanovení a přitom respektovat i související ustanovení ústavního pořádku, zejména
příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod, nemůže za situace, kdy z obsahu
příslušných podkladů a jejich posouzení vyplývá, že se jedná o nemovitost zkolaudovanou
jako stavbu, a kdy §7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí stanoví, že předmětem daně
ze staveb jsou stavby na území České republiky, na které bylo vydáno kolaudační rozhodnutí
nebo kolaudačnímu rozhodnutí podléhající a užívané… a žádné jiné ustanovení nestanoví,
že takové komunikace je třeba podřadit pod režim daně z pozemků, dospět k jinému závěru,
než k tomu, že je třeba v souzené věci aplikovat ustanovení vztahující se ke stavbám
a následně na základě tohoto zjištění i vyměřit daň ze stavby, a nikoliv pozemku.
Základ daně ze stavby v posuzované věci se přitom musí řídit §10 zákona o dani
z nemovitostí (ve znění rozhodném v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí), v jehož
smyslu je (byla) Základem daně ze stavby výměra půdorysu nadzemní části stavby
v m2 (dále jen "zastavěná plocha") podle stavu k 1. lednu zdaňovacího období. Půdorysem
se rozumí průmět obvodového pláště stavby na pozemek. Ustanovení §7 odst. 2 zákona o dani
z nemovitostí (viz výše v textu) potom vymezuje, které stavby předmětem daně ze staveb
nejsou. Z jeho dikce je pak ve spojení s dikcí §10 zákona o dani z nemovitostí nutno
jazykovým a systematickým výkladem dovodit, že stavbami pro účely daně z nemovitostí
je nutno rozumět i takové stavby, které nemají „klasicky představitelný“ obvodový plášť
(takový obvodový plášť prakticky přichází v úvahu jen u budov s více méně souvisle na sebe
navazujícími obvodovými stěnami). Proto podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze
přisvědčit hlavnímu argumentu Krajského soudu v Brně, že §10 zákona o dani z nemovitostí
na komunikace nedopadá, „neboť komunikace obvodový plášť nemá“. Dopad zákona o dani
z nemovitostí na komunikace nelze restriktivně dovozovat z toho, zda jde o stavbu, která
má či nemá „klasicky představitelný tzv. obvodový plášť“, nýbrž jeho dopad je nutno
dovozovat především ze splnění předpokladu, zda komunikace je či není zkolaudovaná jako
stavba, přičemž pro případ, že komunikace zkolaudovaná jako stavba (a to stavba nemovitá)
je, a že je u ní pro stanovení „zastavěné plochy“ možno vycházet z průmětu půdorysu stavby
na pozemek, a základem daně ze stavby je potom právě výměra půdorysu nadzemní části
stavby v m2, promítající se na pozemek (ostatně viz dikci dnešního znění §10 zákona o dani
z nemovitostí, které je podstatně srozumitelnější).
Ostatně k obdobnému závěru dospěl ve věcně příbuzné věci i Ústavní soud v nálezu
sp. zn. II ÚS 596/01, ze dne 3. 6. 2003, ve kterém posuzoval otázku daně z nemovitostí
u jmenovitě zpevněné plochy a v němž výslovně uvedl: „Ustanovení §10 cit. zák. (zákona
o dani z nemovitostí, pozn. Nejvyššího správního soudu) je třeba vyložit v kontextu celého
zákona, s přihlédnutím k jeho účelu. Z negativního vymezení pojmu stavba v ustanovení
§7 odst. 2 cit. zák. je zřejmé, že zákonodárce měl při vymezení předmětu daně ze staveb
na mysli i stavby bez obvodového pláště. V opačném případě by některé z nich (stavby
přehrad, stavby, jimiž se upravuje vodní tok, stavby vodovodních řadů a vodárenských
objektů včetně úpraven vody, kanalizačních stok a kanalizačních objektů včetně čistíren
odpadních vod, jakož i stavby určené k předchozímu čištění vod před jejich vypouštěním
do kanalizací, stavby na ochranu před povodněmi, stavby k zavlažování a odvodňování
pozemků, stavby rozvodů energií a veřejných dopravních cest) výslovně z předmětu daně
nevyloučil. Pokud by se totiž §7 odst. 1 cit. zák. na stavby bez obvodového pláště
nevztahoval, nebylo by třeba ani uvedené negativní enumerace, neboť ta by se stala zjevně
nadbytečná. Ač je zřejmé, že ustanovení §10 v platném znění nebylo zcela precizní
(nedostatky byly odstraněny až novelou zák. č. 338/1992 Sb. zákonem č. 65/2000 Sb.),
v kontextu celého zákona vede jeho interpretace nicméně k závěrům, k nimž dospěl i krajský
soud (krajský soud dospěl k závěru, že se ve věci dané zpevněné plochy jednalo o stavbu
a přicházela v úvahu daň ze staveb – pozn. Nejvyššího správního soudu). Výklad, k němuž
dospěl krajský soud, neodporuje požadavkům ústavnosti, zejména pak není v rozporu
s elementárními požadavky spravedlnosti“.
Názor žalobce, že se v posuzované věci má jednat o zastavěnou plochu či nádvoří
a tuto zdaňovat podle §6 odst. 2 písm. a) zákona o dani z nemovitostí, tak Nejvyšší správní
soud za situace, kdy z doložených relevantních skutečností vyplývá, že se u předmětné
komunikace jedná o stavbu, nesdílí.
Nejvyšší správní soud tak plně přisvědčil stěžovateli.
Podle Nejvyššího správního soudu tak tedy lze shrnout, že byla-li předmětná
komunikace zkolaudována jako (nemovitá) stavba (čímž se Krajský soud v Brně nezabýval -
s odvoláním na Stanovisko Nejvyššího soudu ČR 2 Cdin 1414/97 položil zejména důraz
na to, že komunikace nemohou být ve smyslu občanskoprávním současně pozemkem
a současně stavbou), a jedná se o stavbu promítající se svým půdorysem nadzemní části
stavby v m2 na pozemek, měla být zaplacena daň ze staveb. Z důvodu, že rozhodnutí
krajského soudu o zrušení napadaného rozhodnutí bylo postaveno na opačné argumentaci,
a to, že předmětná komunikace není stavbou, neb ustanovení §10 zákona o dani
z nemovitostí stanoví, že základ daně je dán výměrem půdorysu nadzemní části stavby v m2,
přičemž půdorysem se rozumí průmět obvodového pláště stavby na pozemek, což není případ
předmětné komunikace, neb ta obvodový plášť nemá, přičemž rozšiřující výklad ustanovení
§10 zákona o dani z nemovitostí je v rozporu s článkem 2 odst. 2, článku 4 Listiny
základních práv a svobod, nezbylo Nejvyššímu správnímu soud než dát za pravdu stěžovateli,
že v předmětné věci došlo k nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení a podle §110 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušit a věc
vrátit Krajskému soudu v Brně dalšímu řízení.
Ve spojení s těmito závěry by krajský soud v dalším řízení zřejmě měl také reagovat i
na námitku žalobce, vznesenou podle protokolu o jednání před Krajským soudem v Brně
ze dne 18. 6. 2003, v níž žalobce zpochybňoval svou povinnost platit daň ze stavby tím,
že není vlastníkem předmětu této daně, neboť ve skutečnosti jde o pozemky se zpevněnými
plochami, které vlastní jiný subjekt a žalobce je má v pronájmu. Tuto otázku nemohl Nejvyšší
správní soud řešit, protože nebyla předmětem kasační stížnosti.
Krajský soud je právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
zrušujícím rozhodnutí vázán (§110 odst. 1 a odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. 2. 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu