ECLI:CZ:NSS:2005:4.AFS.28.2004
sp. zn. 4 Afs 28/2004 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: L. H.,
zast. JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem, se sídlem Zítkova 9, Litoměřice, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2003, č. j. 11 Ca
194/2003 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2002, č. j. 8700/02-130. Tímto rozhodnutím bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančn ího úřadu v Mělníku ze dne
18. 2. 2002, č. j. 11499/02/043923/1273, kterým byla stěžovateli doměřena daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období září 1998 v celkové výši 131 186 Kč, a to za použití pomůcek.
Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel dne 1 0. 3. 2003 žalobu. Žaloba byla
podána společně proti celkem čtyřem rozhodnutím žalovaného správního orgánu, usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003, č. j. 11 Ca 72/2003 - 25, byla shora označená
věc vyloučena k samostatnému projednání.
V žalobě stěžovatel zejména namítal, že postupem žalovaného byl zkrácen
na svých právech. Konkrétně uváděl, že rozhodnutí je nicotné, a to z důvodu že neobsahuje
všechny náležitosti dle §32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), jmenovitě uvedení
hmotně-právního předpisu ve výroku rozhodnutí. Dále stěžovatel rozhodnutí správce daně
vytýkal rozpor s ustanovením §46 odst. 8 (rozhodnutí finančního úřadu ve výroku neobsahuje
doměřený rozdíl na daňovém základu) označeného zákona. Stěžovatel v žalobě tvrdil,
že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný v odůvodnění rozhodnutí
nevypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání, a tím žalovaný porušil větu druhou §50
odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Dále uváděl, že nebyly splněny podmínky
pro stanovení daně dle pomůcek, neboť nebyl řádně vyzván k odstranění pochybností
finančního úřadu. Na základě výše uvedeného pak požadoval zrušení všech napadených
rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
Následným rozsudkem Městský soud v Praze žalobu ve vztahu k označené věci
zamítl. Z odůvodnění tohoto rozsudku zejména vyplynulo, že Městský soud v Praze neshledal
porušení relevantních ustanovení zákona o správě daní a poplatků, přičemž stěžovatel
neprokázal skutečnosti vymezené mu zákonem o správě daní a poplatků, tedy neunesl důkazní
břemeno, a proto žalovaný správně stanovil daň dle pomůcek. K námitce týkající
se neuvedení doměřeného rozdílu na daňovém základu ve výroku rozhodnutí Městský soud
v Praze uvedl, že z ustanovení §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, které stanoví
náležitosti rozhodnutí, nevyplývá, že by výrok rozhodnutí musel obsahovat údaj o doměřeném
rozdílu na daňovém základu. Tuto náležito st pak nelze podle Městského soudu v Praze
dovozovat ani z jiných ustanovení zákona. Navíc uvedený rozdíl je zřejmý z obsahu
platebního výměru, jehož nedílnou součástí je další samostatný list. V této námitce
proto stěžovateli nepřisvědčil. K námitce, že se žalovaný v odůvodnění rozhodnutí
nevypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání Městský soud v Praze uvedl,
že v případě, kdy je stanovena daň podle pomůcek, odvolací orgán postupuje podle §50
odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a nikoliv podle dalších odstavců tohoto právního
ustanovení, s tím, že ustanovení §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků je nutno
považovat za speciální ve vztahu k dalším odstavcům tohoto ustanovení zákona.
Proto ani v této námitce stěžovateli nepřisvědčil. Stejně ta k Městský soud v Praze stěžovateli
nepřisvědčil ani ve zbývajících námitkách a žalobu proto zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel obecně formulovanou kasační stížnost,
kterou na výzvu soudu doplnil. V kasační stížnosti namítal důvod vymezený v §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Konkrétně zejména uváděl, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně
je paaktem, neboť ve výroku neobsahuje základní náležitost uvedenou v §32 odst. 2 písm. d)
zákona o správě daní a poplatků, v daném případě údaj o doměřeném rozdílu na daňovém
základu. To, že tato náležitost musí být obsahem výrokové části, vyplývá podle stěžovatele
z §46 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, a to ve spojení s tím, že právem daňového
subjektu je napadat v odvolání tento rozdíl. Základ daně a daň jsou uvedeny na dalším listě,
který nemá podle stěžovatele náležitosti rozhodnutí , a tak se nestává součástí jeho výrokové
části. Stěžovatel tvrdil, že bylo poru šeno ustanovení věty první §32 odst. 7 daňového řádu,
neboť dodatečný platební výměr neobsahuje základní náležitost, t. j. doměřený daňový základ
na dani z přidané hodnoty, a jedná se tak o rozhodnutí nicotné.
Stěžovatel dále tvrdil, že ustanovení věty druhé §50 odst. 5 není ustanovením
speciálním vůči dalším odstavcům, jmenovitě větě první třetího odstavce a větě druhé
sedmého odstavce, daného zákonného ustanovení, co do jejich aplikace. Je-li odvolání
odůvodněno tak, že nebyly dodrženy zákonné podmínky pro stanovení daně za použití
pomůcek, je povinností odvolacího orgánu, pokud nevyhoví odvolání v plném rozsahu,
se s těmito důvody odvolatele vypořádat podle věty druhé §50 odst. 7 zákona o správě daní
a poplatků, a to v mezích věty první odstavce 5 téhož paragrafu. S ohledem na to,
že se žalovaný se všemi důvody z odvolání nevypořádal, namítl stěžovatel, shodně
jako v žalobě, nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného.
Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhoval zrušení označeného rozhodnutí
Městského soudu v Praze a vrácení věci k dalšímu řízení. Požádal o přiznání náhrady nákladů
řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém odkázal na obsah
spisového materiálu a rozsudek Městského soudu v Praze. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat jako městský soud námitky
související s řízením před správním orgánem, nýbrž je jeho úkolem primárně posoudit,
zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel za tento důvod označil důvod vymezený pod písm. a)
§103 odst. 1 s. ř. s, tedy nesprávné právní posouzení právní otázky soudem, je třeba
se vyjádřit k dopadu významu tohoto důvodu.
Nejvyšší správní soud především obecně poznamenává, že nesprávné posouzení
právní otázky může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval
na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení
je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu,
nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně
vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen
nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn
správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován.
Taková pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Městského
soudu v Praze neshledal.
Podle Nejvyššího správního soudu je třeba nejprve poukázat na znění relevantních
zákonných ustanovení pro stanovení daně za použití pomůcek.
Ustanovení §31 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků stanoví, že jako důkazních
prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné
stanovení daňové povinnosti, a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními
předpisy. Jde zejména o různá podání daňových subjektů (přiznání, hlášení, odpovědi
na výzvy správce daně apod.), o svědecké výpovědi a znalecké posudky, veřejné listiny, zprávy
o daňových kontrolách, protokoly a úřední záznamy o místním šetření a ohledání, povinné
záznamy vedené daňovými subjekty a doklady k nim apod. Pokud ohledání nebylo možno
provést v rámci místního šetření nebo daňové kontroly, provede se u správce daně. Jednotlivé
skutečnosti rozhodné pro daňové řízení se prokazují v rámci důkazního řízení. Provedené
důkazní řízení pak osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně
důkazem.
Ustanovení §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků doplňuje, že nesplní-li
daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných
povinností, takže zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním (podle odstavců
1 až 4), je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má
k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem.
Ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků pak režim dokazování
vymezuje tak, že v daňovém řízení daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti,
které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem
daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Ustanovení §31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků potom výše uvedené
determinuje, a to tak, že správce daně prokazuje:
a) doručení vlastních písemností daňovému subjektu,
b) existenci skutečností rozhodných pro užití právní domněnky a nebo právní fikce,
c) existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost
účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem,
d) existenci skutečností rozhodných pro uplatnění zákonných sankcí.
Z výše uvedeného vyplývá, že daňový subjekt má v daňovém řízení povinnost
uváděné skutečnosti i prokázat; vyjma skutečností vymezených v §31 odst. 8 zákona o správě
daní a poplatků. Neprokáže-li jím uváděné skutečnosti, má správce daně možnost použít
institut tzv. pomůcek.
V souzené věci Nejvyšší správní soud ze správního spisu přitom zjistil, že správce
daně, Finanční úřad v Mělníku, provedl u stěžovatele daňovou kontrolu. V kontrolních
zjištěních přitom došel k závěru, že stěžovatel za předmětné zdaňovací období do peněžního
deníku zaúčtoval doklady, podle kterých vložil do pokladny peněžní prostředky a zaúčtoval
je jako půjčky podnikatele, které nejsou předmětem daně. Správce daně následně stěžovatele
vyzval, aby uvedené skutečnosti ve smyslu §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků
prokázal, tedy odstranil pochybnosti týkající se původu uve dené hotovosti. Stěžovatel
však v uvedené lhůtě, jak rovněž vyplývá ze správního spisu, a to ani po prodloužení lhůty,
pochybnosti správce daně nevyvrátil (naopak správci daně se podařilo vyvrátit, že si žalobce
půjčil od občana Polské republiky R . M. finanční prostředky ve výši 200 000 DM, a poté, co
změnil vylíčení rozhodujících skutečností, nepředložil ani neoznačil důkazní prostředky, jimiž
by objasnil původ hotovosti, kterou vložil do pokladny a zúčtoval jako půjčku podnikatele).
Proto správce daně stanovil daň z přidané hodnoty za p oužití pomůcek. Rozhodnutím
Finančního úřadu v Mělníku č. j. 11499/02/043923/1273 ze dne 18. 2. 2002 byla stěžovateli
doměřena daň z přidané hodnoty. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které
bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 10. 2002, č. j. 8700/02-130 zamítnuto. Proti tomuto
rozhodnutí pak podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl zamítavým rozsudkem Městský soud
v Praze, který je nyní přezkoumáván Nejvyšším správním soudem.
Ze spisu tedy prokazatelně i podle Nejvyššího správního soudu vyplynulo,
že stěžovatel nesplnil podmínky stanovené mu §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků,
tedy neunesl své důkazní břemeno a správce daně proto, pokud stanovil daň dle pomůcek,
postupoval zcela v souladu se zákonem. Městský soud v Praze přitom, i podle názoru
Nejvyššího správního soudu, správně vyšel ze skutkového stavu zjištěného žalovaným
správním orgánem, a stejně tak správně vyhodnotil závěry žalovaného správního orgánu.
Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožňuje. Použití pomůcek bylo v souzené věci
oprávněné, podmínky pro jeho použití, tedy neprokázání uváděných skutečností ze strany
daňové subjektu, byly bezezbytku naplněny.
To je podle názoru Nejvyššího správního soudu významné především ve spojení
se stížnostní námitkou, že Městský soud v Praze nesprávně vyhodnotil režim §50 zákona
o správě daní a poplatků, když k žalobní námitce, že se žalovaný v odůvodnění rozhodnutí
nevypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání a porušil tak ustanovení §50 odst. 7
předmětného zákona, uvedl, že v případě, kdy je stanovena daň podle pomůcek, odvolací
orgán postupuje podle §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, a nikoliv podle dalších
odstavců tohoto zákonného ustanovení, s tím, že ustanovení §50 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků je nutno považovat za speciální ve vztahu k dalším odstavcům tohoto zákona.
Postup podle §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků shledal Nejvyšší správní
soud zákonný, přičemž žalovaný se vypořádal se všemi zákonem stanovenými skutečnostmi
a Městský soud v Praze vše správně vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že je -li odvolání odůvodněno tak, že nebyly
dodrženy zákonné podmínky pro stanovení daně za použití pomůcek, je povinností
odvolacího orgánu, pokud nevyhoví odvolání v plném rozsahu, se s těmito důvody odvolatele
vypořádat podle věty druhé §50 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků a to v mezích věty
první odstavce 5 téhož paragrafu.
Ustanovení §50 odst. 5 a 7 zákona o správě daní a poplatků zní následovně:
5) Směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani
sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek
pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Shledá-li odvolací orgán,
že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost
zamítne. V opačném případě rozhodnutí změní nebo zruší. Zjistí-li, že jsou
u správce daně prvního stupně podmínky pro rozhodnutí podle §49 odst. 1, vrátí
věc k rozhodnutí s odůvodněním a pokyny pro další řízení správci daně prvního
stupně.
7) Rozhodnutí o odvolání musí být odůvodněno, pokud se v něm nevyhovuje odvolání
v plném rozsahu. V odůvodnění se musí odvolací orgán vypořádat se všemi důvody
v odvolání uvedenými.
Ze znění tohoto zákonného textu i podle názoru Nejvyššího správního soudu plyne,
že v případě, kdy byla finančním úřadem stanovena daňová povinnost za použití pomůcek,
a proti takovému rozhodnutí bylo podáno odvolání, potom odvolací orgán zkoumá pouze
to, zda byly dodrženy zákonem stanovené podmínky pro použití tohoto způsobu stanovení
daně (věta první §50 odst. 5). Z věty druhé tohoto zákonného ustanovení potom vyplývá,
že pokud odvolací orgán shledá, že byly zákonem stanovené podmínky dodrženy, odvolání
pro jeho nedůvodnost zamítne. Naopak v případě, že odvolací orgán zjistí, že zákonné
podmínky pro stanovení daně podle pomůcek splněny nebyly, odvoláním napadené
rozhodnutí změní nebo zruší (věta třetí §50 odst. 5). Z toho potom vyplývá, že v těchto
případech, t. j. v odvolacím řízení proti rozhodnutí, jímž byla stanovena daňová povinnost
za použití pomůcek, již nemůže přicházet v úvahu věta druhá §50 odst. 7 citovaného zákona,
t. j. že je třeba se vypořádat se všemi důvody uvedenými v odvolání. Tím by byla popřena
funkce poslání §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, v jehož smyslu musí odvolací
orgán, právě tehdy, je-li odvolání odůvodněno tak, že nebyly dodrženy zákonné podmínky
pro stanovení daně za použití pomůcek, meritorně zkoumat dodržení zákonných podmínek
pro použití tohoto způsobu stanovení daně. To, že zákon stanoví, že odvolací orgán přitom
zkoumá pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně,
je výrazem skutečnosti, že již samotné zjištění, příp. nedodržení zákonných podmínek
pro použití tohoto způsobu stanovení daně , musí bez dalšího vést ke změně nebo ke zrušení
odvoláním napadeného rozhodnutí.
To tedy znamená, že ustanovení §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků
je skutečně, tak jak uvedl Městský soud v Praze, ve vztahu k dalším ustanovením §50
tohoto zákona ustanovením speciálním. Nejvyšší správní soud se s tímto názorem plně
ztotožňuje, a proto námitce stěžovatele, že Městský soud v Praze nesprávně vyložil režim
§50 zákona o správě daní a poplatků, a rozhodnutí žalovaného měl shledat
nepřezkoumatelným, nepřisvědčil.
Obdobně ani další námitce stěžovatele, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil
namítanou absenci údaje o doměřeném rozdílu na daňovém základu ve výroku rozhodnutí,
jako základní náležitosti výroku platebního výměru podle §32 odst. 2 písm. d) ve spojení
s §46 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků (přičemž stěžovatel považuje za irelevantní,
že rozpis je v daném případě uveden na dalším listě bez razítka a podpisu oprávněné osoby),
pro kterou stěžovatel považuje toto rozhodnutí za nicotné, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
Nejvyšší správní soud naopak dává za pravdu Městskému soudu v Praze, který uvedl,
že relevantní ustanovení (§32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků) stanoví, že povinnými
náležitostmi rozhodnutí jsou: označení oprávněného správce daně, který rozhodnutí vydal,
číslo jednací, případně i číslo platebního výměru, datum podpisu rozhodnutí, které je dnem
vydání rozhodnutí, přesné označení příjemce rozhodnutí, pod písm. d) výrok s uvedením
právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, a jde-li o peněžité plnění, také částku
a číslo účtu příslušné banky, na nějž má být částka zaplacena, dále lhůta plnění, poučení
o místu, době a formě podání opravného prostředku s upozorněním na případné vyloučení
odkladného účinku a vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka správce daně s uvedením
jména, příjmení a funkce a otisk úředního razítka se státním znakem; tuto náležitost
lze nahradit zaručeným elektronickým podpisem pracovníka a jeho kvalifikovaným
certifikátem, přičemž z citovaného písm. d) nevyplývá, že by výrok rozhodnutí o doměření
daně nutně musel obsahovat i údaj o doměřeném rozdílu na daňovém základu. Městský soud
v Praze dále správně uvedl, že tuto náležitost výroku rozhodnutí nelze dovozovat
ani z ustanovení §46 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, které stanoví, že V odvolání
proti dodatečnému platebnímu výměru lze napadat jen doměřený rozdíl na daňovém základu
a na dani, když zákon to, že takovýto údaj má být nezbytnou náležitostí výroku, výslovně
nestanoví. Za dostatečné Městský soud v Praze považoval to, že údaj o doměřeném rozdílu
na daňovém základu je z dodatečného platebního výměru, jehož nedílnou součástí je další
samostatný list, zřejmý.
S těmito závěry Městského soudu v Praze se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s tím,
že ani podle jeho názoru nemusí předmětný výrok o doměření daně obsahovat i jmenovitý
údaj kvantifikující zjištěný rozdíl v daňovém základu. Je však nutné, aby z výroku bylo
zřejmé, že jde o dodatečné vyměření daně, a aby z dalšího obsahu platebního výměru bylo
zřejmé, z jaké částky, t. j. při jakém rozdílu v daňovém základu, byla daň doměřena.
V předmětném dodatečném platebním výměru je uveden výrok o doměřeném rozdílu
na dani, který zcela odpovídá §32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků
(s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, proto, že jde o peněžité
plnění, také částku a číslo účtu příslušné banky, na nějž má být částka zaplacena). V rámci
výroku je současně uvedena věta: „Rozpis základu daně a daň jsou uvedeny na dalším listě
(listech)“, a tento rozpis je skutečně také uveden na připojeném listu, označeném jako list
č. 2, s uvedeným číslem jednacím. T o znamená, že údaj o rozdílu v daňovém základu
v dodatečném platebním výměru uveden je, a to v rámci jeho „rozpisu ve spojení s rozpisem
doměřované daně“, a to na dalším samostatném listu, který je deklarovanou i faktic kou
součástí platebního výměru.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud jen doplňuje, že i z dosavadní
judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že pokud je v platebním výměru uveden
odkaz na druhý řádně označený list, je tento plnohodnotnou součástí platebního výměru.
Viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2004, č. j. 7 Afs 4/2003 - 52,
kde bylo uvedeno: „Dodatečný platební výměr, v jehož výroku je uvedeno, že rozpis základu
daně a daň jsou uvedeny na dalším listě, který je očíslován a označen číslem jednacím
rozhodnutí, není v rozporu s požadavky na základní náležitosti rozhodnutí podle ustanovení
§32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 323/1993 Sb., a je platný.“
Po porovnání všech námitek a jich doplňujících tvrzení stěžovatele obsažených
v kasační stížnosti s významem jednotlivých důvodů, pro které lze kasační stížnost podat,
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že k naplnění ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
nedošlo. Z procesní opatrnosti se Nejvyšší správní soud zabýval i případným naplněním
jiného stížnostního důvodu upravenéh o v §103 odst. 1 s. ř. s., tedy písm. b), c) a d),
kdy porovnával tvrzení stěžovatele i s dopady těchto ustanovení, avšak ani naplnění jiného
stížnostního důvodu neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Účastníkům nebyla přiznána v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. a ve spojení s §120 s. ř. s.
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť žalovaný náhradu nákladů řízení
nepožadoval a stěžovatel neměl v řízení úspěch.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. září 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu