ECLI:CZ:NSS:2005:4.AFS.33.2004
sp. zn. 4 Afs 33/2004 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. P., zast.
Mgr. Petrem Knapem, advokátem, AK Hustopeče, Mrštíkova 15, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, 602 00 Brno, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2003, č. j. 30 Ca 149/2003 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 12. 2003, č. j. 30 Ca 149/2003 – 26,
odmítl žalobu žalobce podanou proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2002,
č. j. 110-688/2002-0107, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Vyslovil rovněž, že po nabytí právní moci tohoto usnesení bude žalobci vrácen
prostřednictvím jeho právního zástupce Mgr. Petra Knapa z účtu Krajského soudu v Brně
soudní poplatek ve výši 2000 Kč zaplacený kolkem. V odůvodnění napadeného rozhodnutí
uvedl, že podáním ze dne 29. 4. 2003, doplněným dne 13. 6. 2003, se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení Finančnímu úřadu v Břeclavi.
S ohledem na datum vydání napadeného rozhodnutí zkoumal soud nejprve, zda žaloba byla
podána v zákonné dvouměsíční lhůtě podle §72 odst. 1 s. ř. s. Ze správního spisu zjistil,
že napadené rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno dne 12. 7. 2002. Vzhledem k tomu,
že žaloba byla podána dne 30. 4. 2003, tedy po lhůtě uvedené v ustanovení §72 odst. 1, soud
žalobu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl.
Proti tomuto usnesení podal včas kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel“).
V kasační stížnosti uvedl, že jejím účelem je podání tvrzení ve smyslu ustanovení §71 odst. 1
písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., tedy uvést žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné. Poukazoval na to, že v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu namítal
porušení ustanovení §31 odst. 1 až 4 a §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. Důvod kasační
stížnosti spatřoval stěžovatel v nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení
řízení. Vyslovil názor, že žaloba být odmítnuta neměla, neboť soud měl prominout zmeškání
lhůty k podání žaloby jako opravného prostředku, neboť žalobce má právní zájem
na projednání věci. Odmítnutím jeho žaloby bylo porušeno právo na nezávislou soudní
kontrolu moci výkonné. Domníval se, že věc měla být projednána i s ohledem na účinnost
zákona č. 150/2002 Sb., která nastala 1. 1. 2003. Vyslovil přesvědčení, že žalobu je možné
projednat a navrhoval, aby krajský soud rozhodl tak, jak žalobce ve správním řízení v žalobě
navrhoval.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že žalobou napadené
rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno již 12. 7. 2002. Lhůta pro podání žaloby stanovená
v §250b odst. 1 o. s. ř. a od 1. 1. 2003 v ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s. byla tedy evidentně
zmeškána a žaloba byla podána opožděně. Poukázal dále na to, že zmeškání lhůty pro podání
žaloby nelze prominout. Kasační stížnost považoval za irelevantní a navrhoval, aby Nejvyšší
správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. tuto kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Neshledal přitom
vady, k nimž by musel přihlédnout podle §109 odst. 3 s. ř. s. Po přezkoumání věci dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Takové
důvody Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení krajského soudu neshledal.
Z obsahu správního spisu plyne, že rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství
v Brně ze dne 28. 6. 2002, č. j. 110-689/2002-0107, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
podané proti rozhodnutí Finančního úřadu v Břeclavi ze dne 12. 10. 2001,
č. j. 82565/01/298911/3395, obdržel stěžovatel dne 12. 7. 2002, což potvrdil na doručence
obsažené ve správním spise vlastnoručním podpisem. Z obsahu soudního spisu plyne,
že žaloba byla podána osobně u Krajského soudu v Brně dne 30. 4. 2003. Z výše uvedeného
je zřejmé, že v době, kdy bylo stěžovateli doručeno napadené rozhodnutí žalovaného
Finančního ředitelství v Brně (dne 12. 7. 2002) se přezkum rozhodnutí správních orgánů
soudy ve správním soudnictví řídil úpravou obsaženou v části páté zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), v jeho znění účinném do 31. 12. 2002.
Soudy přezkoumávaly rozhodnutí správních orgánů buď na základě žalob proti pravomocným
rozhodnutím správních orgánů podle části páté, hlavy druhé o. s. ř., nebo na základě
opravných prostředků proti nepravomocným rozhodnutím správních orgánů podle části páté,
hlavy třetí o. s. ř. Podle §250b odst. 1 o. s. ř. žaloba musela být podána do dvou měsíců
od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanovil
jinak. Zmeškání lhůty nebylo možné prominout.
Dne 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též jen
„s. ř. s.“); tímto zákonem byla nahrazena předchozí úprava správního soudnictví obsažená
v části páté o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002. Podle §130 odst. 1 věty první s. ř. s.
řízení podle části páté, hlavy druhé, občanského soudního řádu, účinného přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona,
se dokončí podle ustanovení části třetí, hlavy druhé, dílu prvního tohoto zákona.
V dané věci plyne z obsahu spisu, že žaloba, jíž se stěžovatel domáhal přezkoumání
rozhodnutí žalovaného, byla Krajskému soudu v Brně podána dne 30. 4. 2003. Tímto dnem
bylo zahájeno řízení o žalobě podle §32 s. ř. s. a násl. Vzhledem k výše uvedenému
je zřejmé, že stěžovatel nevyužil možnosti podat žalobu na přezkoumání rozhodnutí správního
orgánu ve lhůtě stanovené v §250b odst. 1 o. s. ř. podle právní úpravy platné v době doručení
napadeného rozhodnutí, tedy podle části páté o. s. ř. platné do 31. 12. 2002. Lhůta dvou
měsíců stanovená k podání žaloby tak marně uplynula ve čtvrtek dne 12. 9. 2002. Uvedenou
lhůtu není možné prominout. Podle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou
měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení
nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta
je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí
směřuje. Podle ustanovení §72 odst. 4 s. ř. s. zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze
prominout.
Z výše citovaných ustanovení plyne, že pokud nebyla a není lhůta pro podání žaloby
dodržena, nemůže soud zkoumat, z jakých důvodů nebyla dodržena a přihlížet k důvodům,
které vedly k jejímu nedodržení, popř. zkoumat, kdo zavinil nebo v důsledku jakých
skutečností k nedodržení lhůty došlo. Soud nemůže svým rozhodnutím zmeškání lhůty
k podání žaloby prominout a žalobcem napadené rozhodnutí přezkoumat. Nelze tedy přihlížet
k námitce stěžovatele, že na projednání žaloby měl právní zájem a z tohoto důvodu měl soud
zmeškání lhůty k podání žaloby prominout. Takový postup neumožňovala ani právní úprava
části páté o. s. ř., v jejím znění do 31. 12. 2002, ani právní úprava obsažená v zákoně
č. 150/2002 Sb., účinného od 1. 1. 2003. Jestliže v předmětné věci uplynula lhůta dvou
měsíců k podání žaloby marně, rozhodl krajský soud v souladu se zákonem, jestliže žalobu
z důvodu její opožděnosti odmítl.
Dovolává-li se stěžovatel toho, že odmítnutím jeho žaloby bylo porušeno právo
na nezávislou soudní kontrolu moci výkonné, nelze jeho námitce přisvědčit. Podle čl. 36
odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen též „Listiny“), kdo tvrdí, že byl na svých
právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud,
aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu
však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí, týkajících se základních práv a svobod
podle Listiny. Podle čl. 36 odst. 4 podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Tímto zákonem
byl v době doručení napadeného rozhodnutí zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
v jeho znění do 31. 12. 2002 (§250b odst. 1 o. s. ř.), a od 1. 1. 2003 je to zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Nevyužil-li stěžovatel možnost podat žalobu ve lhůtě stanovené
v §250b o. s. ř., nemůže se nyní účinně dovolávat porušení práva na soudní kontrolu moci
výkonné, neboť to byl právě stěžovatel, který svým postupem právo na soudní kontrolu
výkonné moci nerealizoval a nevyužil.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť žalovaný
náhradu nákladů řízení nepožadoval a stěžovatel nebyl s kasační stížností úspěšný (§60
odst. 1 a §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu