ECLI:CZ:NSS:2005:4.AFS.8.2004
sp. zn. 4 Afs 8/2004 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Č.-S., a. s.,
zast. JUDr. Pavlem Blažkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Brno, Poštovská 8d, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, nám. Svobody 4, 602 00 Brno, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2003, č. j. 29 Ca 222/2003 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 9. 2003, č. j. 29 Ca 222/2003 – 30, odmítl
žalobu žalobce podanou proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2003, č. j. 4743/02/FŘ/120,
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutím
žalovaného ve spojení s rozhodnutím Finančního úřadu ve Znojmě ze dne 29. 3. 2002,
č. j. 43749/02/346914/1510, byla žalobci na základě ustanovení §46 odst. 7 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dodatečně vyměřena
daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999 ve výši 72 100 Kč.
V odůvodnění usnesení krajský soud konstatoval obsah žaloby a uvedl, že vhledem
k tomu, že žaloba v usnesení popsaná nesplňovala všechny zákonem stanovené náležitosti,
vyzval soud žalobce (prostřednictvím jeho zmocněnce) usnesením ze dne 4. 8. 2003,
č. j. 29 Ca 222/2003 – 24, k doplnění a upřesnění žaloby označením žalobních bodů,
z nichž bude patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. V odůvodnění tohoto rozhodnutí byl žalobce výslovně
upozorněn na skutečnost, že formulace žalobních bodů představuje povinnost žalujícího
tvrdit, že rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému předpisu,
který má charakter předpisu právního, přičemž takové tvrzení musí být odůvodněno.
Současně s tím byl žalobce upozorněn na skutečnost, že nebudou-li vady podání řádně a včas
odstraněny, soud návrh na zahájení řízení odmítne. Na tuto výzvu reagoval žalobce podáním
ze dne 8. 9. 2003, ve kterém uvedl, že napadenému rozhodnutí vytýká skutečnost, že „žalobce
jakožto daňový subjekt postupoval v souladu a dle pokynů daňového orgánu a v souladu
s předpisem, který se v praxi používal a v důsledku toho bylo nakonec bez jeho zavinění
rozhodnuto v jeho neprospěch“. Soud poté citoval ustanovení §71 odst. 1 a ustanovení §37
odst. 5 s. ř. s. a dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že formulace žalobních bodů v návrhu
na zahájení řízení neumožňuje soudu se zabývat přezkoumáním zákonnosti napadených
správních rozhodnutí meritorně, přičemž žalobce tento nedostatek podání neodstranil ani přes
výzvu a poučení, nezbylo, než žalobu ve smyslu §37 odst. 5 věty druhé s. ř. s. usnesením
odmítnout.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
v níž uvedl, že nesouhlasí s názorem soudu a považuje rozhodnutí soudu za nezákonné.
Konstatoval, že postupoval v relevantní době podle platného opatření č. V/20 100/1992
Federálního ministerstva financí ze dne 15. 7. 1992, kterým se stanoví účtová osnova
a postupy účtování pro podnikatele ve znění platném v roce 1999. Toto opatření bylo
v té době také zveřejněno ve Sbírce zákonů České republiky. Stěžovatel jej tudíž považoval
za obecně závazný právní předpis a neměl důvod pochybovat o tom, že pokud bude
postupovat v souladu s ním, nedostane se do rozporu se zákonem. Nebylo věcí stěžovatele
provádět komparaci jednotlivých právních předpisů a vést úvahy o jejich souladu či nesouladu
z hlediska právní síly. Z tohoto důvodu není správné ani spravedlivé, aby na případnou
vadnou normotvorbu ústředního orgánu státní správy doplácel stěžovatel, přičemž rozhodnutí
v neprospěch stěžovatele je v těchto podmínkách i v rozporu s dobrými mravy a právy
zajištěnými ústavněprávními předpisy. Dále uvedl, že rozhodnutí Finančního úřadu
ve Znojmě, kterým byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob podle §46
odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, překročilo meze správního uvážení ve smyslu §78
odst. 1 s. ř. s. Tvrdil dále, že pojem nezákonnosti se používá i v rozšířeném významu,
tedy pokud při rozhodování došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Uvedl dále,
že podal žalobu proti rozhodnutí správního orgánu proto, aby se soud zabýval postupem
Finančního ředitelství v Brně a Finančního úřadu ve Znojmě. To, že soud z formálních
důvodů tuto žalobu odmítl, a nehodlal se zabývat meritem věci, považuje za odepření práva
na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu. Problémem v této věci je postup finančních
orgánů vůči stěžovateli, který byl ve zřejmém rozporu se zákonem o dani z příjmů.
Stěžovateli také nikdo nesdělil, jak měl postupovat, když opatření ústředních orgánů státní
správy, jakož i jejich písemná stanoviska k věci, jasně hovořila pro postup, který zvolil.
Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti se zcela ztotožnil s názorem soudu
uvedeným v napadeném usnesení. Konstatoval dále, že opatření Ministerstva dopravy a spojů,
č. j. 17078/99-410, a Opatření č. V/20 100/1992 Federálního ministerstva financí ze dne
15. 7. 1992, kterým se stanoví účtová osnova a postupy účtování pro podnikatele a vyjádření
Ministerstva financí z roku 2002 jsou odvozené právní normy, na základě kterých
však stěžovateli nebyla ve výroku žalobou napadeného rozhodnutí uložena povinnost
dodatečně uhradit daň. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně bylo vydáno z důvodu
porušení ustanovení §23, 24 odst. 4 písm. a) a §29 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
Nezákonnost aplikace těchto ustanovení zákona o daních z příjmů však nebyla v žalobě
namítána. Stejně jako nebylo pro nezákonnost argumentováno ani žádným jiným konkrétním
ustanovením právního předpisu, resp. taková argumentace nebyla doplněna ani v odpovědi
stěžovatele na výzvu soudu, vydanou dne 4. 8. 2003 ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s.
Bez takového konkrétního vymezení právních důvodů formou označení konkrétních
ustanovení jednotlivých právních předpisů, jež měly být v dané věci nesprávně aplikovány
na individuálně určený, v žalobě popsaný, a mezi stranami sporu nesporný skutkový stav,
nemůže soud v řízení pokračovat, neboť jeho povinností není vyhledávat vady rozhodnutí
správního orgánu, nýbrž pouze rozhodnout, zda aplikace předmětných ustanovení právního
předpisu na daný nesporný skutkový stav, proběhla ze strany správního orgánu v souladu
se zákonem či nikoliv. Vzhledem k ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. a vzhledem ke skutečnosti,
že v předmětném sporném řízení, upraveném soudním řádem správním, nelze použít zásady
oficiality, soudu nezbylo, než žalobu odmítnout. Žalovaný navrhoval, aby Nejvyšší správní
soud nevyhověl návrhu stěžovatele a kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel citoval ustanovení §4 odst. 2 zákona
č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a popisoval, že postupoval podle tohoto ustanovení. Podle jeho
názoru mu byla doměřena daň proto, že finanční úřad snížil vstupní cenu majetku
o poskytnuté dotace a odpůrce ponechal toto rozhodnutí v platnosti. Tím porušil ustanovení
§29 zákona č. 586/1992 Sb., v relevantním znění, ustanovení čl. XVIII. opatření Federálního
ministerstva financí, V/20 100/1992 v relevantním znění, a ustanovení §4 zákona
č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v relevantním znění. Krajský soud výše uvedené skutečnosti
nevzal v úvahu, žalobu usnesením odmítl, což považuje stěžovatel za nezákonné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel výslovně neoznačil důvod kasační
stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., avšak uvedl, že napadené usnesení krajského soudu
o odmítnutí jeho podání považuje za nezákonné. Nejvyšší správní soud tedy vycházel z toho,
že stěžovatel uplatnil důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu nebo zastavení řízení.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že se zřetelem k obsahu
a důvodům v kasační stížnosti uplatněným, bylo třeba se zaměřit na přezkoumání zákonnosti
postupu krajského soudu a jeho rozhodnutí, jímž byla žaloba stěžovatele odmítnuta
podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení předseda senátu usnesením
vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví mu k tomu lhůtu. Nebude-li
podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno, a v řízení nebude možno pro tento nedostatek
pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný
procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě poučen. V důsledku přísné dispoziční
zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu, na niž upozornil
v napadeném usnesení i krajský soud, musí podle současné platné právní úpravy žaloba
obsahovat podle §71 odst. 1 s. ř. s. kromě obecných náležitostí podání též: a) označení
napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, b) označení osob
na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy, c) označení výroku rozhodnutí, které žalobce
napadá, d) žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nesprávné nebo nicotné, e) jaké důkazy
k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést, f) návrh výroku rozsudku.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že není sporu o tom, že řízení ve správním
soudnictví je plně ovládáno zásadou dispoziční a je na žalobci, zda proti rozhodnutí správního
orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, podá
žalobu u soudu či nikoliv. Je pouze na žalobci, aby v případě, kdy se bude domáhat ochrany
svých práv žalobou u soudu, v této žalobě jasně vymezil, které výroky správního rozhodnutí
napadá, a v žalobních bodech pak specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§71 s. ř. s.).
V posuzované věci plyne z obsahu spisu, že stěžovatel, který byl i v žalobním řízení
zastoupen advokátem, v podání ze dne 27. 6. 2003, které označil jako žalobu, uvedl,
že podává opravný prostředek podle ustanovení §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. V bodě
I. tohoto podání specifikoval rozhodnutí žalovaného a správce daně. V bodu II. uvedl, že jako
příjemce dotace uzavřel s Ministerstvem dopravy a spojů smlouvu o dotacích, poskytovaných
ze státního rozpočtu, ze dne 15. 9. 1999. Poté citoval, co je uvedeno v čl. 5 opatření
Ministerstva dopravy a spojů, a dále, co je uvedeno v opatření V/20 100/1992 Federálního
ministerstva financí. Pod bodem III. popisoval, jak postupoval poté, co pořídil dva autobusy,
a dále vyjadřoval názor finančních orgánů na stěžovatelův postup. Pod bodem IV. uvedl,
že se domnívá, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v rozporu s obecně závaznými
předpisy, a je tedy nezákonné, a tímto rozhodnutím byl zkrácen na svých právech
a v důsledku toho navrhuje, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno s tím, že pokud dospěje
soud k názoru, že jsou dány podmínky i pro zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně, navrhuje, aby soud svým rozhodnutím zrušil taktéž dodatečný platební výměr na daň
z příjmů právnických osob ze dne 29. 3. 2002, vystavený správcem daně.
Z tohoto popisu podání žalobce je zcela zřetelné, že uvedené podání neobsahovalo
konkrétní skutkové a právní důvody, pro které stěžovatel podal žalobu. Konstatování,
že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v rozporu s obecně závaznými předpisy a je tedy
nezákonné, a že žalobce byl zkrácen na svých právech, je zcela nedostačující.
Krajský soud v Brně proto postupoval správně, pokud usnesením ze dne 4. 8. 2003,
č. j. 29 Ca 222/2003 – 24, vyzval žalobce, aby ve lhůtě do 15ti dnů od doručení tohoto
usnesení doplnil a upřesnil své podání ze dne 27. 6. 2003, tak, aby bylo zřejmé označení
žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. K tomu nutno dodat,
že Krajský soud v Brně v tomto usnesení zcela vyčerpávajícím způsobem poučil žalobce
o právní úpravě a postupu, jakým má nedostatky žaloby odstranit. Současně byl žalobce
poučen o tom, že pokud nevyhoví výzvě soudu ve stanovené lhůtě, soud uvedené podání
usnesením odmítne.
Jestliže na toto usnesení odpověděl žalobce podáním ze dne 8. 9. 2003 tak,
že napadenému rozhodnutí vytýká právě to, že žalobce jakožto daňový subjekt postupoval
v souladu a dle pokynů daňového orgánu a v souladu s předpisem, který se v praxi používal,
a v důsledku toho bylo nakonec bez jeho zavinění rozhodnuto v jeho neprospěch, pak lze
zcela jednoznačně dospět k závěru, že tímto konstatováním vady žaloby odstraněny nebyly.
Nejvyšší správní soud tedy zcela sdílí názor krajského soudu o tom, že formulace
žalobních bodů neumožňovala soudu zabývat se přezkoumáním napadených správních
rozhodnutí meritorně, přičemž tento nedostatek podání žalobce neodstranil ani na výzvu
soudu. Sdílí tedy názor soudu, že nezbylo, než podání usnesením podle ustanovení §37
odst. 5 s. ř. s. odmítnout. K tomu nutno dodat, že i při nejmírnějších požadavcích musí být
ze žaloby znatelné, v kterých částech a po jakých stránkách má soud napadené rozhodnutí
zkoumat. Soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti správního
aktu. Nepostačí proto, vytýká-li žaloba obecně, že zákon byl porušen, nebo to, že řízení bylo
vadné, aniž by poukazovala na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení dovozováno
(shodně též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 1993, č. j. 6 A 85/92 – 5,
publikováno v Sp. č. 19).
Ostatně stěžovatel ani v kasační stížnosti, ani v jejím doplnění neuvedl konkrétní
důvody, v čemž spatřuje nezákonnost napadeného usnesení krajského soudu, ale omezil
se pouze na konstatování, že „to, že soud z formálních důvodů tuto žalobu odmítl a nehodlal
se zabývat meritem věci, považuje stěžovatel za odepření práva na spravedlivý proces a práva
na soudní ochranu“.
K tomuto obecnému tvrzení Nejvyšší správní soud uvádí, že podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu, a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle odst. 2 téhož článku, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím
orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového
rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno
přezkoumání rozhodnutí, týkající se základních práv a svobod podle Listiny. Podle odst. 4
téhož ustanovení podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Tímto zákonem je v posuzované věci zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
účinný od 1. 1. 2003, který ve svém ustanovení §71 odst. 1 stanoví, jaké náležitosti musí mít
žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, jak již bylo uvedeno výše. Jestliže stěžovatelova
podání, a to ani přes výzvu soudu, uvedené náležitosti, t. j. konkrétně žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné, neobsahovala, nemůže se stěžovatel dovolávat účinně toho,
že mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces.
Pokud se stěžovatel až v kasační stížnosti snažil blíže vysvětlit, v čem spatřoval
nezákonnost rozhodnutí správních orgánů, nutno uvést, že k jeho tvrzením, uvedeným
až v kasační stížnosti nelze přihlédnout, neboť podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.
ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí,
Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Nelze se ani účinně dovolávat toho, že krajský soud
nepřihlédl ke skutečnostem uvedeným až v kasační stížnosti, neboť tyto skutečnosti soudu
ze žaloby nebyly známy. Ostatně je otázkou, zda by vůbec stěžovatelova tvrzení, uvedená
až v kasační stížnosti byla způsobilá (pokud by byla uvedena v žalobě) změnit závěr o kvalitě
podané žaloby, t. j. o možnosti jejího meritorního přezkoumání. Nutno však konstatovat,
že stěžovatel vůbec neuvedl (mimo jiné), v porušení kterých konkrétních ustanovení zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a zákona č. 586/1992, o daních z příjmů, spatřuje
nezákonnost napadených rozhodnutí správního orgánu. Výše uvedené zákony,
které stěžovatel v žalobě ani nezmínil, jsou právě oněmi zákony, na jejichž základě byla
rozhodnutí správních orgánů vydána, jak to ostatně z obsahu rozhodnutí správních orgánů
zcela jednoznačně vyplývá.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že z výše uvedených důvodů neshledal kasační
stížnost důvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1
s. ř. s. a §120 s. ř. s. Neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. března 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu