ECLI:CZ:NSS:2005:4.AS.10.2004
sp. zn. 4 As 10/2004 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: S. Š.,
zast. JUDr. Petrem Knoblochem, advokátem, se sídlem v Plzni, Husova 17, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2003, č. j. 30 Ca 59/2003 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 2. 2003, č. j. DSH/2382/02. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Okresního úřadu Rokycany, referátu dopravy
a silničního hospodářství, ze dne 19. 11. 2002, č. j. 1597/2002/277/9, kterým byla stěžovateli
uložena podle ustanovení §22 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), pokuta za dopravní přestupek
ve výši 2500 Kč.
Proti označenému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, ve které nejprve zrekapituloval
skutkový stav a doplnil, že žalovaný (jakož i prvostupňový orgán) nevzal v potaz svědectví
Mgr. M. F. a vycházel z Protokolu o dopravní nehodě zpracovaného Policií České republiky a
znaleckého posudku, čímž došel k nesprávný závěrům, resp. nepostupoval objektivně, když
vůči druhému účastníku dopravní nehody, panu P. B., nedospěl k závěru, že je minimálně
spoluviníkem dopravní nehody pro porušení §17 odst. 5 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“). Na základě výše
uvedeného pak stěžovatel požadoval zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu
řízení.
Následným rozsudkem Krajský soud v Plzni žalobu zamítl. Z odůvodnění
tohoto rozhodnutí pak ve vztahu k souzené věci zejména vyplynulo, že soud shledal správným
závěr žalovaného, že z žádných skutečností zjištěných ve správním spise nelze usoudit,
že by dopravní nehodu, spočívající ve srážce předjíždějícího vozidla (řízeného panem P. B.)
s vozidlem předjížděným (řízeným žalobcem) při jeho odbočování, zavinil (porušením §17
odst. 5 písm. e/ zákona o provozu na pozemních komunikacích) i druhý účastník, pan P. B.
Krajský soud v Plzni uvedl, že má shodně s žalovaným za to, že zjištěné skutečnosti tento
závěr neodůvodňují. Krajský soud v Plzni uvedl, že z věty P. B., že očekával, že stěžovatel
bude po zapnutí znamení o změně směru jízdy předjíždět, nikoliv odbočovat, vyplývá toliko,
že P. B. viděl znamení stěžovatele o změně směru jízdy doleva. Není z ní však jasné, ani kdy
takové znamení uviděl, ani kdy jej stěžovatel skutečně dal. A nelze z tohoto tvrzení,
vytrženého z celého kontextu výpovědi svědka, dospět k závěru o spoluzavinění nehody
druhým účastníkem.V této námitce tak soud stěžovateli nepřisvědčil. Stejně tak Krajský soud
v Plzni nepřisvědčil stěžovateli ani v žádné další námitce, odkázal na závěry žalovaného
správního orgánu, jakož i orgánu prvního stupně, a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, ve které namítá důvod
vymezený v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně pak opakovaně, obdobně jako v žalobě
uvedl, že Krajský soud v Plzni nedostatečně posoudil a zvážil otázky týkající se dopravní
nehody, zejména pak otázku průběhu nehody, kdy ze strany účastníka nehody, pana P. B.,
došlo k porušení §17 odst. 5 písm. e) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Z toho
podle stěžovatele plyne, že označený účastník nehody měl být označen jako spoluviník
dopravní nehody, přičemž z důvodu, že se tak nestalo, došlo k porušení zákona ze strany
Krajského soudu v Plzni. Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhoval zrušení
označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a vrácení věci k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni vyzval žalovaného k podání vyjádření ke kasační stížnosti.
Žalovaný ve stanovené lhůtě však žádného vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvodem, který stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat jako krajský soud námitky
související s řízením před správním orgánem, nýbrž je jeho úkolem primárně posoudit,
zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel za tento důvod označil důvod vymezený pod písm. a)
§103 odst. 1 s. ř. s, tedy nesprávné právní posouzení právní otázky soudem,
je třeba se vyjádřit k dopadu významu tohoto důvodu.
Nejvyšší správní soud především obecně poznamenává, že nesprávné posouzení
právní otázky může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval
na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení
je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu,
nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně
vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen
nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn
správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován.
Taková pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Krajského
soudu v Plzni neshledal.
Ustanovení §22 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona stanoví, že přestupku
se dopustí ten, kdo porušením zvláštního zákona (zákon o provozu na pozemních
komunikacích - pozn. Nejvyššího správního soudu) způsobí dopravní nehodu,
kterou je povinen podle zvláštního zákona (rovněž zákon o provozu na pozemních
komunikacích) neprodleně ohlásit policistovi.
Ustanovení §17 odst. 5 písm. e) zákona o provozu na pozemních komunikacích
přitom stanoví, že řidič nesmí předjíždět, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení
o změně směru jízdy vlevo a není-li možné předjetí vpravo podle odstavce 1 nebo předjetí
v dalším volném jízdním pruhu vyznačeném na vozovce v tomtéž směru jízdy.
Ustanovení §21 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích stanoví,
že při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič
dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí
za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti.
Ze správního spisu (zejména ze závěrů Policie České republiky, Okresního ředitelství
Rokycany, jakož i posudku povolaného znalce, Ing. Z. V.), přitom dostatečně vyplynulo, že
stěžovatel začal odbočovat vlevo (vyjížděl na místo mimo vozovku) v době, kdy označený
další účastník, P. B., již započal manévr předjíždění; ostatně o tom nepřímo svědčí i obrazová
dokumentace, ze které vyplývá, že vozidlo účastníka P. B., je poškozeno až v zadní části
vozu, naopak vozidlo stěžovatele je poškozeno na přední části levého boku, který byl z logiky
věci při předjíždění nejvíce vpředu a zasáhl tak do jízdní dráhy druhého účastníka P. B.. Bylo
tak na místě aplikovat ustanovení §21 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích,
neb stěžovatel náhlou změnou směru jízdy při odbočování ohrozil řidiče jedoucího za ním a
nedbal zvýšené opatrnosti, neboť se před odbočováním vlevo nepřesvědčil, zda není
předjížděn. O tom mj. z obsahu spisu svědčí i to, že tvrzení stěžovatele, že znamení o změně
směru jízdy dával v době, kdy ve zpětném zrcátku viděl auto ve vzdálenosti 50 m za ním, a
současně v době, kdy byl 20 m za železničním přejezdem, nemohlo odpovídat skutečnosti,
neboť v daném místě je ostrá zatáčka vylučující viditelnost vozidla jedoucího vzadu ve
stěžovatelem tvrzené vzdálenosti. Výpověď svědkyně F. byla shledána jako nereálná, neboť
její tvrzení, že při odbočování žalobce doleva nejelo vlevo žádné vozidlo, vyvrátil způsob
poškození obou vozidel.
Z takových závěrů pak vyšel správní orgán prvního i druhého stupně, přičemž Krajský
soud v Plzni na takové závěry odkázal, a Nejvyšší správní soud se s takovými závěry
na základě výše uvedené spisové rekapitulace ztotožňuje. Nejvyšší správní soud tak uvádí,
že Krajský soud v Plzni správně vyšel ze skutkového stavu zjištěného správními orgány,
přičemž zjištěné skutečnosti odůvodňují i podle Nevyššího správního soudu dojít ke zjištěným
závěrům.
Ke konkrétní skupině námitek stěžovatele - namítal, že Krajský soud v Plzni
nedostatečně posoudil a zvážil otázky týkající se průběhu dopravní nehody, zejména
pak otázku průběhu nehody, kdy ze strany účastníka nehody, pana P. B., došlo k porušení §
17 odst. 5 písm. e) zákona o provozu na pozemních komunikacích - tak Nejvyšší správní soud
odkazuje na výše uvedené a doplňuje, že zavinění dalšího účastníka řízení, pana P. B., ani
podle Nejvyššího správního soudu nelze prokázat. Nelze tak přisvědčit stěžovateli v tvrzení o
tom, že označený účastník nehody měl být označen jako spoluviník dopravní nehody. Jeho
vina, či spoluvina nebyla prokázána, naopak byla plně prokázána vina stěžovatele.
S odkazem na výše uvedené tak Nejvyšší správní soud shrnuje, že nedošlo k namítané
nezákonnosti spočívající v nesprávném právním posouzení právní otázky ze strany Krajského
soudu v Plzni.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Účastníkům nebyla přiznána v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. a ve spojení s §120 s. ř. s.
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť žalovaný náhradu nákladů řízení
nepožadoval a stěžovatel neměl v řízení úspěch.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu