ECLI:CZ:NSS:2005:4.AS.26.2004
sp. zn. 4 As 26/2004 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
C. spol. s r. o., proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem v Praze
10, Krátká 10, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 29. 5. 2003, č. j. 38 Ca 547/2001 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne
10. 7. 2001, č. j. Rpo/87/00/1919 a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím
byla žalobci podle §8 odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění
zákona č. 486/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění účinném
v době rozhodování (dále jen „zákon o reklamě“) uložena pokuta ve výši 500 000 Kč,
a to za porušení §2 odst. 3 uvedeného zákona, jímž jsou zakázány reklamy určené osobám
do 15 let nebo v nichž vystupují osoby mladší 15 let, pokud podporují chování ohrožující
jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj, kterého se žalobce dopustil tím, že v průběhu
měsíce srpna roku 2000 zařazoval do vysílání reklamu na čokoládovou oplatku zn. Fidorka,
a to opakovaně téměř každý den, v čase mezi osmou hodinou ranní a dvaadvacátovou
hodinou, tedy v době, kdy má k televiznímu vysílání přístup dětská populace.
Městský soud v Praze předmětné rozhodnutí stěžovatelky po projednání žaloby
podané žalobcem zrušil pro nezákonnost s tím, že stěžovatelka při stanovení výše pokuty
nesprávně vycházela z kriterií, stanovených jiným zákonem, než zákonem o reklamě,
a překročila tak meze správního uvážení.
V podané kasační stížnosti stěžovatelka namítá nesprávné posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, tedy důvod podřaditelný pod ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Uvádí, že soud nesprávně posoudil právní otázku spočívající v hodnocení
mezí správního uvážení, když rozhodl, že stěžovatelka nesprávně vycházela z kriterií
stanovených i jiným zákonem než zákonem o reklamě a překročila tak meze správního
uvážení.
Jmenovitě dále uvádí, že při rozhodování o výši pokuty přihlédla zejména ke kriteriím
stanoveným v §8 odst. 1 zákona o reklamě, avšak aby podtrhla závažnost tohoto porušení,
podpořila svoji úvahu i o kriteria stanovená zákonem č. 486/1991 Sb., a je toho názoru,
že i soud při svém rozhodování bere v úvahu všechna možná kriteria. Poukazuje
na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 439/2001 v obdobné věci,
kde soud respektoval, že při stanovení výše pokuty byla brána v úvahu i navazující kriteria.
Stěžovatelka uzavírá, že je v dané věci zřejmé, že míra porušení zákona převážila i to,
že správní orgán při své úvaze podpořil dané porušení i jinými kriterii, než kriterii
stanovenými zákonem o reklamě.
Stěžovatelka je dále toho názoru, že řízení o uložení pokuty bylo vedeno zcela
v souladu s procesními ustanoveními a napadené rozhodnutí má veškeré náležitosti stanovené
§47 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád.
Na základě výše uvedeného stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
a současně, aby uložil žalobci nahradit stěžovatelce náklady řízení.
Žalobce se k podané kasační stížnosti k výzvě soudu nevyjádřil.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil pro posouzení této právní věci
zejména následující rozhodné skutečnosti: správní řízení bylo s žalobcem zahájeno poté,
kdy zařazoval průběžně do vysílání reklamní spot na čokoládovou oplatku Fidorka,
a to pravidelně v době od osmi do dvaceti dvou hodin. Podstata tohoto reklamního spotu
spočívá v tom, že přibližně 5 - 6 leté děvčátko na přechodu silnice pro chodce vhodí panenku
na kapotu automobilu, čímž „uvede“ do činnosti airbagy tohoto automobilu a zmocní
se oplatky Fidorka, kterou právě rozbaluje překvapená žena sedící v automobilu na místě
spolujezdce. Poté, co děvčátko oplatku ženě vytrhne, se do ní zakousne a praví: „Je to kulatá
křupavá oplatka, naplněná moc dobrou náplní. A ještě je celá obalená v čokoládě.“
Na to navazuje hlas dospělé osoby, slovy: „Fidorka, když musíš, tak musíš.“
Stěžovatelka v průběhu správního řízení shromáždila údaje o datech a časech
odvysílání reklamního spotu, rozhodnutí Arbitrážní komise Rady pro reklamu ze dne
15. 9. 2000 o zamítnutí stížností proti reklamnímu spotu s vyjádřením, že doporučuje
posunout začátek reklamního spotu až na dvaadvacátou hodinu, neboť nadsázka,
kterou z reklamního spotu dovodila, nemusí být dětmi pochopena, a dále vyjádření žalobce
k rozhodnutí Arbitrážní komise Rady pro reklamu. Dne 10. 7. 2001 stěžovatelka rozhodla
o uložení pokuty. Její výši odůvodnila prvním porušením zákona o reklamě ze strany žalobce
obdobným jednáním, avšak přihlédla také k tomu, že vysílání je celoplošného charakteru,
a dále i k tomu, že žalobci byla již několikrát uložena pokuta za odvysílání pořadu,
který by mohl ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých v době,
kdy je vysílání takového pořadu zakázáno.
Jak vyplývá z obsahu soudního spisu, žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou,
Městský soud v Praze se po projednání věci sice ztotožnil se stanoviskem stěžovatelky,
že k porušení §2 odst. 3 zákona o reklamě popsaným jednáním žalobce došlo,
avšak rozhodnutí o uložení pokuty zrušil pro nezákonnost s tím, že stěžovatelka při stanovení
výše pokuty nesprávně vycházela z kriterií, stanovených jiným zákonem, než zákonem
o reklamě, a překročila tak meze správního uvážení.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatelka splňuje podmínku ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s., věta
za středníkem (jedná za něho osoba, která má vysokoškolské vzdělání, vyžadované
podle zákona pro výkon advokacie).
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měla či neměla být
pokuta uložena, nýbrž jeho úkolem je posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uvádí jako právní důvod kasační stížnosti, důvod
podřaditelný §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., posuzoval Nejvyšší správní soud námitky právě
s odkazem na naplnění tohoto stížnostního důvodu. Stěžovatelka konkretizovala své námitky
ve spojení s důvodem §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak, že soud nesprávně posoudil právní
otázku spočívající v hodnocení mezí správního uvážení, když rozhodl, že stěžovatelka
nesprávně vycházela z kriterií stanovených i jiným zákonem než zákonem o reklamě
a překročila tak meze správního uvážení, s tím, že je v dané věci zřejmé, že míra porušení
zákona převážila i to, že správní orgán při své úvaze podpořil dané porušení i jinými kriterii,
než kriterii stanovenými zákonem o reklamě.
Podle §2 odst. 3 zákona o reklamě (ve znění účinném v době rozhodování
stěžovatelky) se zakazují reklamy určené osobám do 15 let, nebo v nichž vystupují osoby
mladší 15 let, pokud podporují chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální
vývoj.
Ve vztahu k tomuto ustanovení zákona o reklamě se Městský soud v Praze
ve svém rozsudku ztotožnil se stanoviskem stěžovatelky, že žalobce takto stanovený
zákaz zařazením předmětné reklamy do vysílání porušil. Uvedl, že pokud jde o první
podmínku z citovaného zákonného ustanovení, tj. že šlo o reklamní spot určený osobám
do 15 let, nebo v němž vystupují osoby mladší 15 let, pak tato podmínka je splněna, neboť
v daném případě šlo nepochybně o reklamní spot, v němž vystupovala osoba mladší 15 let.
Není sporu o tom, že v reklamním spotu vystupovalo děvčátko, jehož věk zřetelně
nedosahoval 15 let. To pro splnění první z obou podmínek vyplývajících z §2 odst. 3 zákona
o reklamě postačuje a nebylo by již třeba se v takovém případě zabývat druhou z alternativně
stanovených subpodmínek, tj. zda je reklamní spot dětem přímo určen. Nicméně i ve vztahu
k této podmínce lze mít za to, že splněna byla. Předmětem přesvědčovací kampaně bylo
zboží, které je nepochybně určeno mimo jiné dětem a reklamní spot měl vyvolat poptávku
po oplatce mimo jiné právě u nich, přitom reklama byla podle údajů ohledně vysílacích časů
obsažených ve správním spisu vysílána v době, kdy děti televizi sledují. Pokud jde o další
z podmínek uvedených z §2 odst. 3 zákona o reklamě, tj. zda reklamní spot podporuje u dětí
chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj, i tato podmínka
je dle Městského soudu v Praze splněna. Pokud totiž podstata uvedeného reklamního spotu
spočívá v tom, že děvčátko, které zatouží po oplatce, se jí zmocní za použití prvku agresivity
jak ve vztahu k osobám jedoucím v automobilu (panenka je dle kontextu děje reklamního
příběhu vhozena na automobil), tak ve vztahu k panence, která je zde použita jako nástroj
projevu této agresivity, pak je evidentní, že takto koncipovaný reklamní spot chování
ohrožujícího psychický nebo morální vývoj dětí podporuje.
Podle §8 odst. 1 zákona o reklamě tomu, kdo rozšiřuje reklamu v rozporu
s tímto zákonem, uloží orgán dozoru ve správním řízení pokutu do výše 2 000 000 Kč
podle závažnosti porušení povinnosti a rozsahu případně způsobené škody, a to i opakovaně.
Ve vztahu k tomuto ustanovení zákona o reklamě se Městský soud v Praze
ve svém rozsudku naopak se stanoviskem stěžovatelky neztotožnil, a to s tím, že stěžovatelka
při rozhodování o výši pokuty nesprávně vycházela z kriterií, stanovených jiným zákonem,
než zákonem o reklamě, a překročila tak meze správního uvážení.
Stěžovatelka se v kasační stížnosti dovolává toho, že řízení o uložení pokuty bylo
vedeno zcela v souladu s procesními ustanoveními a napadené rozhodnutí má veškeré
náležitosti stanovené §47 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád.
Podle §47 odst. 3 správního řádu v odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede,
které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů
a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.
Stěžovatelka výši pokuty ve svém rozhodnutí odůvodnila tak, že přihlédla k tomu,
že se sice jedná ze strany účastníka řízení o první porušení zákona tímto způsobem,
avšak zároveň k tomu, že jeho vysílání je celoplošného charakteru a že mu byla již několikrát
uložena pokuta za odvysílání pořadu, který by mohl ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí
a mladistvých v době, kdy je vysílání takového pořadu zakázáno.
Městský soud v Praze shledal, že stěžovatelka tak při stanovení výše ukládané pokuty
přihlédla vedle kriterií ze zákona o reklamě i ke kriteriím stanoveným jiným zákonem
(zákon o rozhlasovém a televizním vysílání), čímž překročila meze správního uvážení
a pro tuto nezákonnost rozhodnutí stěžovatelky zrušil. S tímto závěrem Městského soudu
se plně ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. Podle §78 odst. 1 s. ř. s. věta druhá platí, že:
Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil
zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil.
Institut správního uvážení (diskrece) přichází v úvahu tehdy, jestliže s existencí
určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný nutný právní následek,
nebo je posuzovaný skutkový stav spojován s více hledisky. Správní uvážení přitom může
podle povahy věci přicházet v úvahu jak v hypotéze, tak v dispozici a nakonec i v sankci
normy správního práva. Kde jsou pro to dány objektivní předpoklady, normy správního práva
tady svou konstrukcí a svým obsahem umožňují, aby orgány veřejné správy po zvážení
předmětných okolností zvolily jedno z více danou právní normou předvídaných řešení,
a to zpravidla ve spojení s možností vyhodnocení naplnění či dopadu předepsaných hledisek
pro posuzovaný skutkový stav. Normy správního práva v takových případech buďto počítají
s tím, že určité rozhodnutí správní orgán vydat může, ale také nemusí, nebo pro vydání
určitého rozhodnutí počítají s více jeho možnými variantami, a to zpravidla právě ve spojení
s hledisky, na jejichž posouzení je vázán zjišťovaný a hodnocený skutkový stav. Správní
orgán pak v každém takovém případě určuje v mezích daných mu vždy příslušnou normou
správního práva konkrétní způsob řešení sám. Smysl správního uvážení přitom spočívá
v jeho objektivizovaném uplatňování, proto správní uvážení nemůže znamenat libovůli
správních orgánů, jež by příp. vedla k překročení stanovených mezí správního uvážení,
nebo dokonce k jeho zneužití.
V dané věci bylo pro správní uvážení o výši pokuty rozhodující znění §8 odst. 1
zákona o reklamě v části textu, kde se uvádí: orgán dozoru uloží.…. pokutu podle závažnosti
porušení povinnosti a rozsahu případně způsobené škody, a to i opakovaně.
Takto stanovenými kriterii pro určení výše pokuty jsou jednoznačně dány meze správního
uvážení právě pokud jde o hlediska, podle nichž měla být sankce zvažována a jejich užitím
také mělo být uložení konkrétní výše pokuty odůvodněno.
Pokud však stěžovatelka výši ukládané pokuty odůvodnila m.j. celoplošností vysílání,
pak je zřejmé, že nevycházela z §8 odst. 1 zákona o reklamě, ale vycházela z §20 odst. 1
zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v němž bylo
v době rozhodování jako kriterium pro výši ukládaných pokut podle tohoto zákona
mj. stanoveno kriterium rozsahu a dosahu vysílání.
Zákon o reklamě, za jehož porušení byla pokuta ukládána, jako kriteria pro výši
ukládané pokuty, jak bylo bezprostředně výše citováno, předepisuje závažnost porušení
povinnosti a rozsah případně způsobené škody, případně i opakované jednání. Za tohoto
stavu věci je i Nejvyšší správní soud toho názoru, že pokud stěžovatelka nad rámec
takto stanovených kriterií výslovně zohledňovala ve svém rozhodnutí i to, že vysílání
je celoplošného charakteru a že žalobci byla již v minulosti několikrát uložena pokuta
za odvysílání pořadu, který mohl ohrozit psychický a morální vývoj dětí a mladistvých v době,
kdy je vysílání takového pořadu zakázáno, a posuzovala tak závažnost předmětného porušení
i podle jiného zákona (zákona o rozhlasovém a televizním vysílání), potom postupovala
v rozporu se zákonem, neboť vybočila z mezí, resp. překročila meze, správního uvážení.
Stěžovatelka přihlédla i k předcházejícím porušením zákona o rozhlasovém a televizním
vysílání žalobcem, což však v posuzované věci nepřicházelo v úvahu, závažnost porušení
povinností nebo opakovanost jednání měla stěžovatelka hodnotit pouze z hlediska porušení
zákona o reklamě.
Městský soud v Praze proto nepochybil, když rozhodnutí stěžovatelky zrušil
pro nezákonnost a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalobce žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků
se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu