ECLI:CZ:NSS:2005:4.AS.29.2004
sp. zn. 4 As 29/2004 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: P. K., zast.
JUDr. Miroslavem Demčákem, advokátem, se sídlem Praha 3, Baranova 17, proti
žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Praha 1, nábř. Ludvíka Svobody 12, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2003, č. j. 8 Ca
250/2003 – 15,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2003, č. j. 8 Ca 250/2003 – 15,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2003, č. j. 8 Ca 250/2003 – 15, odmítl
návrh žalobce a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění usnesení uvedl, že žalobce se podáním žaloby ze dne 23. 7. 2003 domáhal
původně u Krajského soudu v Praze přezkoumání rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů
ze dne 23. 5. 2003, č. j. 856/2003-160. Krajský soud usnesením ze dne 31. 7. 2003 vyzval
žalobce podle ustanovení §37 odst. 5 s přihlédnutím k ustanovení §71 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), aby ve lhůtě 14ti dnů od doručení
tohoto usnesení odstranil vady podání, t. j. sdělil, kdy napadené rozhodnutí žalovaného
obdržel, označil výrok rozhodnutí, který napadá, navrhl výrok rozsudku a připojil opis
napadeného rozhodnutí. Současně žalobce poučil, že nebude-li podání v uvedené lhůtě
opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém
podání usnesením odmítne. Poté podle ustanovení §7 odst. 6 s. ř. s. Krajský soud v Praze
postoupil usnesením ze dne 29. 9. 2003, které nabylo právní moci dne 10. 10. 2003, věc
Městskému soudu v Praze, jako soudu věcně a místně příslušnému. Městský soud v Praze
v napadeném usnesení citoval ustanovení §37 odst. 2 a 3, §71 odst. 1 a §37 odst. 5 s. ř. s.
a konstatoval, že vzhledem k tomu, že žalobce ve svém podání vyjádřil pouze nesouhlas
s rozhodnutím Ministerstva dopravy a spojů, aniž by uvedl, v čem spatřuje nezákonnost
nebo nicotnost napadeného rozhodnutí, a jaké navrhuje důkazy k prokázání svých tvrzení, byl
vyzván usnesením ze dne 31. 7. 2003 k odstranění vad podání tak, aby byly splněny
náležitosti žaloby ve smyslu §71 odst. 1 s. ř. s. Soud dále uvedl, že usnesení bylo žalobci
doručeno do vlastních rukou dne 12. 9. 2003 (fikce doručení podle ustanovení §46 odst. 4
o. s. ř.). Žalobce však ve stanovené lhůtě podání nedoplnil ani neopravil a soud proto řízení
o podaném návrhu odmítl, neboť podání žalobce ze dne 23. 7. 2003 pro uvedené nedostatky
nedovolovalo soudu pokračovat v řízení.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Uvedl, že v době podání
návrhu ze dne 23. 7. 2003 si byl vědom toho, že tento návrh nemá řádné náležitosti, neboť
jej učinil ve velké časové tísni s tím, že po výzvě soudu návrh doplní. V době, kdy mu byla
výzva k odstranění vad doručována, nebyl přítomen v místě trvalého bydliště z důvodu
dlouhodobých zdravotních komplikací (bydlel u syna, který o něho pečoval), a proto nemohl
zásilku vyzvednout a vady podání odstranit. Jako důkaz pro své tvrzení připojil lékařskou
zprávu ze dne 3. 12. 2003. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud přihlédl k jeho námitkám,
a napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Současně
požádal o osvobození od soudního poplatku, neboť je v plném invalidním důchodu
a má vyživovací povinnost k nezletilému synovi, a též zvýšené náklady v souvislosti
s léčením.
Ke kasační stížnosti byla připojena lékařská zpráva MUDr. H. N. ze dne 3. 12. 2003.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2004, č. j. 8 Ca 250/2003 – 35, přiznal
žalobci osvobození od soudních poplatků.
Žalovaný – Ministerstvo dopravy – ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne
1. 4. 2004 uvedl, že souhlasí s usnesením Městského soudu v Praze, a navrhuje, aby kasační
stížnost byla v plném rozsahu zamítnuta. Namítal, že kasační stížnost je nepřípustná podle
§104 odst. 4 s. ř. s., protože žalobce měl možnost své námitky uplatnit proti rozhodnutí
správního orgánu již v podané žalobě, nebo požádat příslušný soud o prodloužení lhůty
k doplnění podané žaloby.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel výslovně označil jako důvod kasační
stížnosti ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo zastavení
řízení.
Nejvyšší správní soud z obsahu soudního spisu zjistil, že stěžovatel v podání
adresovaném Krajskému soudu v Praze ze dne 23. 7. 2003, které označil jako „žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva dopravy“ uvedl, že podává žalobu proti správnímu rozhodnutí
Ministerstva dopravy ze dne 23. 5. 2003, č. j. 856/2003-160. V tomto podání dále uvedl,
že vzhledem k tomu, že mu byl ustanoven zástupce až dnešního dne, bude žaloba odůvodněna
se všemi náležitostmi později. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2003,
č. j. 45 Ca 89/2003 – 2, vyzval stěžovatele podle ustanovení §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb. k tomu, aby ve lhůtě 14ti dnů od doručení tohoto usnesení odstranil vady podání,
přičemž ve výroku usnesení uvedl, jakým způsobem mají být tyto vady odstraněny. Současně
stěžovatele poučil o tom, že nebude-li podání ve lhůtě opraveno a v řízení nebude možno
pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne.
Uvedené usnesení bylo stěžovateli doručováno (nejprve nikoliv do vlastních rukou)
na adresu P. 3, K. 168. Protože stěžovatel nebyl zastižen, byla zásilka uložena dne 6. 8. 2003,
o čemž byl stěžovatel téhož dne vyrozuměn, a poté vrácena Krajskému soudu v Praze s tím,
že nebyla vyžádána. Podle pokynu soudu pak bylo uvedené usnesení stěžovateli doručováno
do vlastních rukou. Podle vrácené doručenky vyplývá, že stěžovatel nebyl zastižen, a dne 2. 9.
2003 byla zásilka uložena, což bylo stěžovateli téhož dne oznámeno. Poté byla tato zásilka
vrácena soudu s tím, že nebyla vyžádána. Krajský soud poté usnesením ze dne 29. 9. 2003, č.
j. 45 Ca 89/2003 – 8, postoupil věc Městskému soudu v Praze jako soudu věcně a místně
příslušnému, kam došla 30. 10. 2003. Nato bylo vydáno nyní přezkoumávané rozhodnutí.
Podle ustanovení §46 odst. 4 o. s. ř. v jeho znění do 31. 12. 2004, za použití §42
odst. 5 s. ř. s. platí, že nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou,
zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným
způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10ti dnů
od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení
nedozvěděl. Podle ustanovení §46 odst. 2 o. s. ř. v jeho znění do 31. 12. 2004, nebyl-li
adresát zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručí se jiné dospělé osobě bydlící
v témže bytě nebo v témže domě, působící v témže místě podnikání nebo zaměstnané
na témže pracovišti, je-li ochotna obstarat odevzdání písemnosti. Není-li možno ani takto
doručit, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl.
Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty
za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Podle ustanovení §46 odst. 5 o. s. ř. v jeho znění do 31. 12. 2004, není-li zjištěn opak,
má se za to, že se adresát v místě doručení zdržoval.
Z výše uvedeného vyplývá, že při doručování poštou, jak tomu bylo i v posuzované
věci, se místo, den a způsob doručení prokazuje zásadně doručenkou, kterou pošta vrací zpět
odesílateli (odesílajícímu soudu). Příslušnou poštou vystavená doručenka, zachycující postup
při doručování, včetně údajů vyžadovaných ustanovením §46 odst. 4 (§46 odst. 2) o. s. ř.,
je listinou, jež má povahu veřejné listiny. To znamená, že je na účastníku, který tvrdí opak
(oproti údajům obsaženým v doručence), aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich
prostřednictvím opačné tvrzení prokázal (§134 o. s. ř.). S ohledem na obsah kasačních
námitek je třeba připomenout, že obsahem doručenky je deklarována též skutečnost,
že adresát se zdržoval v místě doručení, a to v době doručení. Ten fakt, že adresát nebyl
zastižen, a že se na adrese doručení zdržuje, je základním předpokladem náhradního doručení
podle §46 odst. 4 (§46 odst. 2) o. s. ř. v jeho znění do 31. 12. 2004 za použití §42 odst. 5
s. ř. s. Právě tento základní předpoklad stěžovatel zpochybňuje tvrzením, že v době doručení
se v místě trvalého bydliště z důvodů dlouhodobých zdravotních potíží (bydlel u syna,
který o něho pečoval) nezdržoval, a proto si nemohl zásilku vyzvednout a vady podání
odstranit. Své tvrzení dokládá lékařskou zprávou MUDr. H. N. ze dne 3. 12. 2003.
Zákonná konstrukce umožňující náhradní doručení vycházela z toho, že adresát
se v době doručení skutečně zdržoval v místě doručení a měl tak možnost si doručovanou
zásilku bezprostředně po náhradním doručení převzít či vyzvednout. Jestliže by však bylo
adresátem dodatečně prokázáno, že zjištění pošty o tomto předpokladu náhradního doručení je
nesprávné, šlo by o doručení neúčinné.
V daném případě postupoval Městský soud v Praze podle ustanovení §46 odst. 4 a 5
(§46 odst. 2) o. s. ř. a §42 odst. 5 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn opak, měl za to,
že se stěžovatel v místě doručování zdržoval a zásilku považoval za doručenou. Se zřetelem
k námitkám stěžovatele je však výše uvedená úvaha soudu zpochybněna a nelze vyloučit,
že po náležitém objasnění toho, kde se stěžovatel v době doručování usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 31. 7. 2003, č. j. 45 Ca 89/2003 – 2, zdržoval, bude třeba dospět
k závěru, že výzva k odstranění vad podání nebyla stěžovateli účinně doručena.
Nejvyšší správní soud tedy uvádí, že důsledky nesprávného závěru doručujícího
orgánu o tom, že se adresát v místě doručování zdržuje, nejsou neodvratné. Zjistí-li soud
dodatečně, že se adresát v místě doručování v rozhodné době nezdržoval, fikce doručení
písemnosti podle §46 odst. 2, 4 o. s. ř., použitého se zřetelem k ustanovení §42 odst. 5 s. ř. s.,
nenastala (shodně též rozsudek NSS ze dne 3. 2. 2005, č. j. 2 Azs 437/2004 – 69).
Se zřetelem k výše uvedenému a s ohledem na stěžovatelovy námitky nutno dospět
k závěru, že bylo zpochybněno splnění zákonných podmínek pro postup soudu podle §37
odst. 5 s. ř. s., neboť bylo zpochybněno to, že výzva směřující k odstranění vad žaloby byla
stěžovateli účinně doručena. Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost považuje
za důvodnou, a proto napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je soud vázán právním názorem
v tomto rozsudku uvedeným, což znamená, že bude třeba, aby objasnil, zda se stěžovatel
v době doručování usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2003 v místě doručení
zdržoval, a zda mu uvedené usnesení bylo účinně doručeno či nikoliv. V závislosti na závěru,
který si o této otázce učiní, pak posoudí, zda jsou splněny podmínky pro postup podle
ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., či nikoliv. V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu