ECLI:CZ:NSS:2005:4.AS.43.2003
sp. zn. 4 As 43/2003 - 109
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: L., a. s.,
zastoupený JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem, se sídlem Praha 5, Staropramenná 12, proti
žalovanému: Státní zemědělský intervenční fond, Praha 1, Ve Smečkách 33, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5 . 2003, č. j. 38
Ca 590/2001 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla vyslovena nicotnost rozhodnutí Prezidia
Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 4. 9. 2001, reg. č. 568/01/07/odv.,
jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního
fondu ze dne 27. 6. 2001, reg. č. 568/01/07, o zamítnutí žádosti o stanovení kvóty ve výši
15 000 tun cukru z rezervy na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005, a toto rozhodnutí bylo
potvrzeno, a kterým byla dále zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Státního zemědělského
intervenčního fondu ze dne 27. 6. 2001, reg. č. 568/01/07, jímž byla zamítnuta žádost
stěžovatele o stanovení kvóty ve výši 15 000 tun cukru z rezervy na kvótové roky 2001/2002
až 2004/2005.
V žalobě stěžovatel namítal rozpor §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 256/2000 Sb.,
o Státním zemědělském intervenčním fondu, a o změně některých dalších zákonů, ve znění
účinném ke dni rozhodnutí (dále též „zákon“) s čl. 26 Listiny základních práv a svobod, s tím,
že zákonodárce přenesl svoji pravomoc určit způsob nakládání s kvótovanou produkcí
na vládu, která k tomu přijala pro příslušné období nařízení vlády č. 114/2001 Sb., o stanovení
produkčních kvót cukru na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005. Ve spojení s tím podle
stěžovatele nelze rozsah oprávnění Státního zemědělského intervenčního fondu (dále
též „Fond“), který je dán §1 zákona, rozšířit ve smyslu §12 odst. 4 písm. d) tohoto zákona,
neboť jeho oprávnění využívat produkční kvóty v sobě podle stěžovatele nezahrnuje určování
způsobu nakládání s kvótovanou produkcí. Dále stěžovatel namítal, že předmětné nařízení
vlády porušilo zásady stanovené v §12 odst. 6 citovaného zákona, neboť rozdělilo žadatele
o přidělení produkční kvóty cukru na dvě skupiny, a to na skupinu žadatelů, která již v období
po 1. září 2000 vyráběla cukr z cukrovky ve výrobním zařízení, které se nachází na území
České republiky, a na skupinu žadatelů, která po 1. září 2000 tuto činnost nevyvíjela, čemuž
svědčí i §12 odst. 7 téhož zákona, který upravuje pozdější vstup nových subjektů na trh
s tím rozdílem, že ti již budou uspokojováni pouze z rezervy. Toto nařízení vlády
nerespektuje zásadu rovného přístupu a překračuje meze stanovené zákonem. Stejně
tak stěžovatel namítal, že předmětným nařízením vlády není dodržena ani zásada objektivního
způsobu výpočtu kvóty.
Dále stěžovatel uvedl, že vzhledem ke způsobu výpočtu kvóty pro jednotlivé žadatele,
kdy rozhodujícím údajem jsou čísla vyjadřující průměrné roční výroby cukru všech žadatelů,
je třeba dovodit, že kterýkoliv z žadatelů je účastníkem řízení o kvótu všech zbývajících
žadatelů. V souvislosti s tím také podáním ze dne 9. 8. 2001 Fondu sdělil, že se považuje
za účastníka řízení i ve správních řízeních o žádostech ostatních žadatelů, na toto mu bylo
odpovězeno pouze dopisem, ačkoliv se tak mělo stát správním rozhodnutím. Poukázal
na to, že nařízením vlády je nastolen stav na pět kvótových let, kdy celá kvóta včetně rezervy
je rozdělena bez ohledu na to, jakým způsobem bude jeho žaloba posouzena soudem, a řízení
se tak fakticky stává jednoinstančním.
Stěžovateli byla žádost zamítnuta s tím, že požádal o stanovení kvóty (15 000 tun)
odpovídající množství cukru, které prokazatelně nelze vyrobit v průběhu kvótového roku
ve výrobním zařízení, které stěžovatel užívá na základě nájemní smlouvy. Fond výpočtem
zjistil, že žadatel je schopen v pronajatém zařízení na výrobu cukru během sjednaných
40ti dnů pronájmu v kvótovém roce vyrobit maximálně 12 000 tun cukru. K tomu stěžovatel
jmenovitě potom namítal, že správnímu orgánu bylo známo, že stejnou nájemní smlouvu
na nájem výrobního zařízení cukrovaru ve V., jakou má stěžovatel, má i další žadatel o kvótu
z rezervy pan O. M., kterému byla žádost zamítnuta, a tím se uvolnila kapacita dalšího
pronájmu výrobního zařízení pro stěžovatele. Pokud by Fond postupoval v souladu se
správním řádem (součinnost s účastníky řízení), potom by zjistil, že vlastník cukrovaru ve V.
za této situace bez dalšího prodlouží nájemní smlouvu stěžovateli o dalších 40 dnů, o čemž
existuje ústní dohoda.
Podáním Městskému soudu v Praze ze dne 16. 12. 2002 stěžovatel ještě poukázal
na nález Ústavního soudu č. 499/2002 Sb., kterým bylo, kromě dalších ustanovení, pro rozpor
s čl. 78 Ústavy zrušeno i ustanovení §4 odst. 3 nařízení vlády č. 114/2001 Sb., podle kterého
byla stanovena rezerva, což bylo podle stěžovatele dalším důvodem pro zrušení žalobou
napadených rozhodnutí.
Po provedeném řízení Městský soud v Praze následným rozsudkem, vyslovil nicotnost
rozhodnutí Prezidia Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 4. 9. 2001,
reg. č. 568/01/07/odv., jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Státního
zemědělského intervenčního fondu ze dne 27. 6. 2001, reg. č. 568/01/07, o zamítnutí žádosti
o stanovení kvóty ve výši 15 000 tun cukru z rezervy na kvótové roky 2001/2002
až 2004/2005, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno, a kterým byla dále zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 27. 6. 2001,
reg. č. 568/01/07, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o stanovení kvóty ve výši 15 000 tun
cukru z rezervy na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005. Nicotnost předmětného rozhodnutí
Prezidia Státního zemědělského intervenčního fondu Městský soud v Praze vyslovil
s odůvodněním, že podle platné právní úpravy nebylo možné rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně odvoláním k Prezidiu Státního zemědělského intervenčního fondu vůbec
napadnout, neboť ze zákonné úpravy nelze dovodit, že Prezidiu Státního zemědělského
intervenčního fondu taková pravomoc příslušela, a žalobu proti rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně Městský soud v Praze po podrobném odůvodnění, a to i s přihlédnutím
k namítanému nálezu Ústavního soudu č. 499/2002 Sb., zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost. Jako důvod kasační stížnosti
stěžovatel uvedl, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil právní otázku postavení
stěžovatele jako účastníka správního řízení, a dále nevzal při posouzení žaloby v úvahu
všechny skutečnosti, které stěžovatel uváděl ve vzájemné souvislosti a ve vztahu k platným
předpisům.
Stěžovatel je toho názoru, že Městský soud v Praze pochybil, když nepovažoval
za důvodnou žalobní námitku, že stěžovatel měl být účastníkem řízení o všech žádostech
všech žadatelů o stanovení kvót na rozhodné období. Z kontextu nyní napadeného rozsudku
stěžovatel dovozuje, že má (měl) toliko právo nahlédnout do spisového materiálu v řízení
o žádosti jiných, dalších žadatelů o kvótu. Pokud by stěžovatel nebyl účastníkem ostatních,
resp. všech, správních řízení o „rozdělení“ kvóty, tak by mu příslušelo příp. jen napadnout
příslušná „jiná“ rozhodnutí s obecným tvrzením, že byl těmito rozhodnutími zkrácen na svých
právech nezákonným zásahem správního orgánu, přičemž by také nemusel včas všechna
taková „jiná rozhodnutí“ zjistit, a v mezidobí by také mohla již skončit lhůta daná zákonem
k podání potřebné žaloby. Za situace, kdy se rozděluje jedna aktuální roční kvóta mezi více
zájemců se stejným postavením, rozhodnutí o přidělení nebo nepřidělení kvóty jednomu
žadateli ovlivňuje rozhodnutí o přidělení či nepřidělení kvóty u všech jiných dalších žadatelů.
Proto je stěžovatel toho názoru, že měl být účastníkem správních řízení o všech žádostech
všech žadatelů o stanovení kvóty na příslušné kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005.
Stěžovatel je dále toho názoru, že Městský soud v Praze nesprávně dospěl k závěru,
že stěžovatel nesplňoval podmínku danou §12 odst. 2 písm. f) nařízení vlády č. 114/2001 Sb.,
neboť požádal o přidělené kvóty ve výši 15 000 tun a přitom měl výrobní zařízení cukrovaru
pronajato na 40 dnů, ve kterých je toto zařízení schopno vyrobit pouze 12 000 tun cukru.
Stěžovatel je toho názoru, že dané ustanovení je nutno vykládat tak, že rozhodující je, kolik
je na daném výrobním zařízení možno vyrobit v průběhu kvótového roku, což je celkem
45 000 tun. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by bylo jeho povinností u právního předpisu
dovozovat „kontext smyslu a účelu“ úpravy, a tak dovodit, že jde o schopnost žadatele vyrobit
dané množství cukru, a nikoliv o celkovou výrobní kapacitu zařízení v roce. V této souvislosti
potom stěžovatel namítá, že povinností správního orgánu bylo zjistit přesně a úplně skutečný
stav věci, zohlednit i skutečnosti všeobecně známé nebo skutečnosti známé správnímu orgánu
z jeho úřední činnosti, stejně jako bylo jeho povinností postupovat v úzké součinnosti
s účastníky řízení a dát jim možnost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit. K tomu
stěžovatel uvádí, že těžko mohl svá práva a zájmy účinně hájit, když nemohl ani nahlédnout
do spisu ostatních žadatelů, kde leží listiny, o nichž odvolací správní orgán uvedl, že správní
orgán „vychází z dokladů předložených žadatelem a sám si žádné doklady neopatřuje….,
uspokojuje požadavky žadatelů poměrně, při tomto uspokojení je výše každého požadavku
významná.“
Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný podal k této kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém uvedl, že podle
jeho názoru není kasační stížnost důvodná, neboť nejsou dány důvody §103 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), plně
se ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze vyjádřenými v napadeném rozsudku,
odkazuje na své vyjádření k žalobě a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z obsahu spisu, nad rámec výše uvedeného, vyplývá, že stěžovatel doručil Fondu dne
30. 4. 2001 žádost o stanovení tzv. nové kvóty ve výši 15 000 tun cukru z rezervy na kvótové
roky 2001/2002 až 2004/2005 podle §11 nařízení vlády č. 114/2001 Sb. Protože žádost
o stanovení kvóty neobsahovala všechny nezbytné doklady, byl stěžovatel Fondem vyzván
k odstranění nedostatků, což stěžovatel učinil. Po posouzení žádosti Fondem, bylo zjištěno,
že žadatel splňuje podmínky §11 odst. 1 písm. a) až g) nařízení vlády č. 114/2001 Sb. Splnění
podmínky podle §11 odst. 1 písm. c) citovaného nařízení vlády stěžovatel doložil nájemní
smlouvou, ze které vyplývá ujednání o využívání úplného výrobního zařízení stěžovatelem
v cukrovaru ve V. po dobu 40ti dnů v každém kvótovém roce. K žádosti o stanovení kvóty
stěžovatel přiložil znalecký posudek, z něhož vyplývá, že výrobní kapacita zařízení na výrobu
cukru v cukrovaru V. činí 300 tun cukru denně. Za této situace Fond dospěl k závěru, že
stěžovatel požádal o stanovení kvóty ve výši odpovídající množství cukru, které v průběhu
kvótového roku prokazatelně nemůže vyrobit, a proto svým rozhodnutím ze dne 27. 6. 2001,
reg. č. 568/01/07, jeho žádost zamítl.
V tomto rozhodnutí byl stěžovatel poučen o možnosti podat odvolání k Prezidiu
Státního zemědělského intervenčního fondu, což stěžovatel učinil, odvolací orgán však
odvolání zamítl a rozhodnutí Fondu potvrdil. Toto rozhodnutí pak bylo k žalobě stěžovatele
Městským soudem v Praze shledáno nicotným a Městský soud meritorně přezkoumával toliko
výše uvedené rozhodnutí Fondu ze dne 27. 6. 2001, reg. č. 568/01/07. Po přezkoumání tohoto
rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, rozhodl způsobem výše uvedeným.
Toto rozhodnutí Městského soudu v Praze stěžovatel napadl nyní posuzovanou kasační
stížností. Z jejího obsahu přitom vyplývá, že směřuje výlučně proti zamítnutí žaloby (nikoliv
proti vyslovení nicotnosti rozhodnutí odvolacího orgánu).
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel splňuje podmínku ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s., věta
za středníkem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měla či neměla být
stěžovateli přiznána produkční kvóta k výrobě cukru, nýbrž jeho úkolem je posoudit,
zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované
stěžovatelem.
Stěžovatel neuvedl jmenovité označení ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., s nímž,
či s nimiž, namítané důvody kasační stížnosti spojuje. Nejvyšší správní soud je toho názoru,
že jak námitka, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil právní otázku, zda měl být
stěžovatel účastníkem správního řízení, tak námitka, že Městský soud v Praze nesprávně
dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňoval podmínku danou §12 odst. 2 písm. f) nařízení vlády
č. 114/2001 Sb., jsou námitkami podřaditelnými pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Pokud jde o stížnostní důvod uváděný v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
t. j. „nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení“, k tomu Nejvyšší správní soud především obecně poznamenává,
že nesprávné právní posouzení právní otázky může spočívat buď v tom, že soud při svém
rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít,
a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého
právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis,
avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy,
pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu
věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně
prezentován.
Taková pochybení v předmětné věci Nejvyšší správní soud neshledal.
Nejvyšší správní soud o jednotlivých stížnostních námitkách usoudil následovně:
Pokud jde o námitku stěžovatele, že Městský soud v Praze pochybil, když
nepovažoval za důvodnou žalobní námitku, že stěžovatel měl být účastníkem řízení o všech
žádostech všech žadatelů, k tomu Nejvyšší správní soud jen stručně poznamenává,
že tato námitka se netýká přezkoumávaného rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo,
a nemůže být tedy při tomto přezkoumání posuzována.
Tato stížnostní námitka by z povahy věci, s ohledem na znění §65 s. ř. s., příp. mohla
být spojena se žalobou vůči některému z jiných rozhodnutí, vydaných ve vztahu k jiným
žadatelům o stanovení kvóty, kde se stěžovatel příp. domáhal svého účastenství. Nyní
přezkoumávané rozhodnutí však takovým rozhodnutím není. Stěžovatel se nejprve žalobou
domáhal, a nyní kasační stížností dále domáhá, soudního přezkoumání rozhodnutí Fondu
ze dne 27. 6. 2001, reg. č. 568/01/07, kterým nebylo vyhověno jeho žádosti, a tady s ním
přirozeně jako s účastníkem řízení jednáno bylo. Proto tedy nelze přisvědčit námitce,
že při přezkoumání rozhodnutí Fondu Městský soud v Praze pochybil, když nepovažoval
za důvodnou žalobní námitku, že stěžovatel měl být účastníkem řízení o všech žádostech
všech žadatelů.
Dále Nejvyšší správní soud nesdílí jako opodstatněnou ani námitku stěžovatele,
že Městský soud v Praze nesprávně dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňoval podmínku
danou §12 odst. 2 písm. f) nařízení vlády č. 114/2001 Sb., přičemž nevzal v úvahu všechny
skutečnosti, které stěžovatel uváděl ve vzájemné souvislosti a ve vztahu k platným předpisům.
K tomu je třeba především uvést, že §11 nařízení vlády č. 114/2001 Sb., které
(jak bylo již výše uvedeno) v návaznosti na dikci §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu stanoví náležitosti žádosti o stanovení
kvóty, ve znění platném v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí, zejména uváděl,
že o stanovení nové kvóty může požádat ……… právnická osoba……………pokud předmětem
její činnosti je výroba cukru, má sídlo na území České republiky, a prokáže, že … část
výrobního zařízení nebo úplné výrobní zařízení na výrobu cukru bude užívat ………
na základě nájemní smlouvy po dobu trvání alespoň 40ti dnů v každém kvótovém roce.
Všechny tyto podmínky stěžovatel splnil, a to bylo také v rozhodnutí Fondu ze dne
27. 6. 2001, reg. č. 568/01/07 výslovně uvedeno.
Dikce §12 odst. 2 písm. f) nařízení vlády č. 114/2001 Sb. potom stanovila, že zjistí-li
Fond, že žadatel o rezervu požádal o stanovení nové kvóty odpovídající množství cukru,
které prokazatelně nelze vyrobit v průběhu kvótového roku ve výrobním zařízení, které je
součástí hmotného majetku žadatele o rezervu, případně které užívá na základě nájemní
smlouvy, žádost o rezervu zamítne a tuto skutečnost žadateli o rezervu písemně oznámí
s udáním důvodu zamítnutí. Při tomto znění daného ustanovení nelze přisvědčit stěžovateli,
že rozhodující je, jaká je celková výrobní kapacita pronajatého zařízení k výrobě za rok,
ale naopak z daného ustanovení podle názoru Nejvyššího správního soudu zřetelně vyplývá,
že žadatel musí pro kladné rozhodnutí prokázat, že on disponuje možností dané množství
cukru vyrobit. V případě pronájmu výrobního zařízení, jak tomu bylo v posuzované věci,
musí mít tedy žadatel k pronajatému zařízení přístup po takovou dobu, za kterou lze
požadované množství vyrobit. V daném případě žadatel požadoval přidělení kvóty 15 000 tun,
zařízení však měl pronajato na 40 dnů, a vzhledem k jím znalecky doložené výrobní kapacitě
daného zařízení mohl v této době vyrobit maximálně 12 000 tun cukru. Proto je třeba
přisvědčit závěru Městského soudu v Praze, že z obsahu uvedeného ustanovení je v kontextu
se smyslem a účelem předmětné právní úpravy zřejmé, že jde o prokázání schopnosti žadatele
vyrobit na v daném případě pronajatém výrobním zařízení množství cukru ve výši kvóty,
jejíž přidělení požaduje.
Pokud stěžovatel namítá, že není jeho povinností u právního předpisu dovozovat
„kontext smyslu a účelu“ úpravy, k tomu Nejvyšší správní soud jen poznamenává,
že posuzování kontextu smyslu a účel u právní úpravy je při výkladu právní úpravy
nezastupitelné a také pravidelně užívané, a jeho nesprávné posouzení jde vždy k tíži toho,
kdo si právní úpravu nesprávně vyloží.
Námitku, že povinností správního orgánu bylo zjistit přesně a úplně skutečný stav
věci, zohlednit i skutečnosti všeobecně známé nebo skutečnosti známé správnímu orgánu
z jeho úřední činnosti, stejně jako bylo jeho povinností postupovat v úzké součinnosti
s účastníky řízení, a dát jim možnost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit, spojuje
stěžovatel s odkazem na rozhodnutí odvolacího orgánu, které bylo prohlášeno za nicotné,
což nebylo kasační stížností napadeno. Jinak tuto námitku stěžovatel blíže nekonkretizuje.
Pokud by tato námitka měla být vyložena ve spojení s její obdobou v žalobě (viz výše), potom
by směřovala k tomu, že správnímu orgánu bylo známo, že stejnou nájemní smlouvu
na nájem výrobního zařízení cukrovaru ve V.h, jakou má stěžovatel, má i další žadatel
o kvótu z rezervy pan O. M., kterému byla žádost zamítnuta, a tím se uvolnila kapacita
dalšího pronájmu výrobního zařízení pro stěžovatele. Pokud by Fond postupoval v souladu se
správním řádem (součinnost s účastníky řízení), potom by zjistil, že vlastník cukrovaru ve V.
za této situace bez dalšího prodlouží nájemní smlouvu stěžovateli o dalších 40 dnů, o čemž
existuje ústní dohoda. Tady se opět Nejvyšší správní soud ztotožňuje s Městským soudem
v Praze, který k této námitce uvedl, že skutečnosti rozhodné pro posouzení žádosti musí být
doloženy při podání žádosti, příp. doplněny na výzvu ve stanovené lhůtě. Ta podle §12 odst.
1 nařízení vlády č. 114/2001 Sb. nesmí být kratší než 3 dny a delší než 10 dnů od doručení
výzvy. Stěžovatel zřetelně ve spojení se žádostí doložil, že výrobní zařízení má pronajato na
40 dnů, a ani při doplňování podkladů, k němuž byl Fondem vyzván, nijak na případnou
možnost prodloužení platnosti nájemní smlouvy nepoukázal. Správní orgán tak posuzoval
podklady doložené žadatelem z jeho vůle, a po vyžádaném doplnění mu příslušelo toliko
posoudit, zda podmínky pro přidělení kvóty tak, jak je stanoví právní úprava, žadatel splnil, či
nikoliv. Fondu tedy nelze vytýkat, že měl dále za stěžovatele domýšlet, na základě skutečností
všeobecně známých nebo skutečností známých správnímu orgánu z jeho úřední činnosti, další
záměry a možnosti stěžovatele, a sám se stěžovatelem ještě vyvolávat „další úzkou
součinnost“.
Vzhledem ke všem skutečnostem, zjištěným v předmětné věci ve správním řízení
a doloženým ve spisu, je i Nejvyšší správní soud toho názoru, Městský soud v Praze
nepochybil, když žalobu proti rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne
27. 6. 2001, reg. č. 568/01/07, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o stanovení kvóty
ve výši 15 000 tun cukru z rezervy na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005,
jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud tak s ohledem na vše výše uvedené uzavírá, že v souzené věci
stěžovatelem namítané důvody kasační stížnosti, podřaditelné pod §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., neshledal. Z procesní opatrnosti Nejvyšší správní soud zvažoval všechny námitky
stěžovatele in eventum i ve vztahu k jiným zákonem upraveným stížnostním důvodům,
avšak ani naplnění žádného z dalších důvodů kasační stížnosti v nijakém ohledu neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší s právní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel,
který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na ná hradu nákladů řízení. Žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu
nezjistil, a proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu