ECLI:CZ:NSS:2005:4.AS.49.2003
sp. zn. 4 As 49/2003 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce Ing. B. M.,
zast. JUDr. Mario Hanákem, advokátem, se sídlem Ostrava, ul. Českobratrská 18, proti
žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, ul. 28. října
117, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.
7. 2003, č. j. 58 Ca 39/2003 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále
jen „žalovaný“) ze dne 9. 12. 2002, č. j. DSH/2144/02/DO, kterým bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí Okresního úřadu v Opavě ze dne 27. 5. 2002,
č. j. 67/1.4695/02/RSDH, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu ve spojení s přestupkem na úseku ochrany
před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, když se dne 12. 4. 2002 při kontrole prováděné
hlídkou Policie České republiky odmítl jako řidič na výzvu podrobit dechové zkoušce.
Tímto jednáním podle rozhodnutí žalovaného stěžovatel porušil ustanovení §5 odst. 1
písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a naplnil skutkovou
podstatu přestupků podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) a podle ustanovení §30 odst. 1
písm. i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o přestupcích“), a podle §30 odst. 2 téhož zákona mu byla za toto jednání uložena pokuta
ve výši 13 000 Kč a zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu
20 měsíců.
Stěžovatel ve včas podané kasační stížnosti, a dále pak jmenovitě blíže v doplňujícím
podání, učiněném na výzvu soudu, uplatňuje zákonné důvody vymezené v ustanovení §103
odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), když namítá, že soud, potažmo správní orgán, neprovedl důkazy
stěžovatelem navrhované, a nebyl tak přesně a úplně zjištěn skutkový stav věci (§33 odst. 2,
§32 odst. 1 správního řádu). Stěžovatel tvrdí, že tak byl zkrácen na svých právech náležitě
se k věci vyjádřit a podpořit svá tvrzení důkazy, které měl soud, resp. správní orgán, provést.
Stěžovatel namítá, že soud měl provést jím navrhované výslechy svědkyně Z. U. a
matky žalobce. Tyto výslechy považoval za důležité vzhledem k okolnostem zastavení jeho
osobního motorového vozidla dne 12. 4. 2002 ve večerních hodinách na ul. H. v O., neboť
není pravdou to, co uvádí svědci policisté, že se tak mělo stát na jejich výzvu, ale stalo se tak
proto, že auto nebylo v pojízdném stavu. Svědkyně Z. U. zajišťovala odtah stěžovatelova
vozidla a může tuto skutečnost potvrdit. Stejně tak matka žalobce, E. M., u které byl
stěžovatel na návštěvě před služebním zákrokem, může potvrdit, že stěžovatel nepožíval
alkoholické nápoje, a proto ani neměl důvod nepodrobit se dechové zkoušce či následně
lékařskému posouzení na alkohol. Tak byly podle stěžovatele porušeny základní procesní
principy, a to princip rovnosti stran a princip spravedlivého procesu. Tím má stěžovatel na
mysli zejména to, že nejenže nebylo přihlíženo k důkazům, které navrhoval, ale tyto ani
nebyly provedeny.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil, a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že mu nezbývá než opakovat,
co již uvedl ve vyjádření k žalobě, totiž, že dle §32 správního řádu rozsah a způsob zjišťování
podkladů pro rozhodnutí určuje správní orgán, přičemž není návrhy účastníků vázán. Je však
povinen přesně a úplně zjistit skutečný stav věci, a za tím účelem si opatřit potřebné podklady
pro rozhodnutí, a to ať už ve prospěch nebo v neprospěch těchto účastníků. Ačkoliv tedy musí
účastníku řízení umožnit navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení, a v rámci „rovnosti
zbraní“ je i provést, provedení navržených důkazů není povinen učinit, pokud by nemohly mít
k věci vztah, čímž není požadavek na spravedlivý proces dotčen. V záležitosti svědků
navrhovaných žalobcem je žalovaný toho názoru, že vzhledem k tomu, že tito svědci nebyli
kontroly stěžovatele přítomni, jejich výpověď by nemohla mít žádný vztah k otázce odmítnutí
dechové zkoušky, a to ani nepřímo. Přestupek žalobce, který byl předmětem žalovaného
správního rozhodnutí, byl žalobci prokázán, podle názoru žalovaného, na základě úplně
a spolehlivě zjištěného stavu věci. Proto žalovaný v závěru svého vyjádření navrhuje,
aby předmětná kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že podle úředního záznamu dne 12. 4. 2002 okolo 22.30 hod. zastavovala hlídka
Policie České republiky, provádějící kontrolu vozidel na ul. H., přijíždějící vozidlo. Řidič
nezastavil na znamení ihned, ale až po ujetí cca 50 metrů za hlídkou, což potom zdůvodnil
tak, že si zastavujícího policisty nevšiml. Hlídka provedla kontrolu vozidla a zjistila, že jde o
R. 19, šedé barvy, SPZ . Osádku vozidla tvořil pouze řidič, a to pan Ing. M. B., trvale bytem
O., ul. R. 53. Při komunikaci s řidičem hlídka pojala podezření, že řidič řídí vozidlo pod
vlivem alkoholu nebo jiných omamných látek, a z toho důvodu vyzvala řidiče k provedení
orientační dechové zkoušky pomocí trubičky Altest. Toto výše jmenovaný odmítl bez uvedení
důvodu. Poté mu bylo sděleno, že s ním bude sepsáno Oznámení o přestupku a zasláno na
Okresní úřad - referát dopravy a silničního hospodářství k dalšímu projednání. Po sepsání
Oznámení o přestupku, které mu bylo přečteno, se k tomuto odmítl vyjádřit a podepsat ho.
Poté mu byla zakázána další jízda. O této skutečnosti byl neprodleně informován DS RCPP
V.
Na den 6. 6. 2002 byl stěžovatel předvolán Okresním úřadem Opava, referátem
dopravy a silničního hospodářství k ústnímu jednání o předmětném přestupku, ten z osobních
důvodů požádal o projednání již dne 23. 5. 2002. Stěžovatel při tomto jednání uvedl,
že vozidlo zastavil z důvodu technické poruchy a nikoliv z důvodu kontroly dopravní hlídkou.
Kontrolujícího policistu požádal o pomoc, té se mu však nedostalo, a byl vyzván k předložení
dokladů. To, že by byl vyzýván k dechové zkoušce popíral. Uvedl, že byl vyzván, aby jel
na lékařské vyšetření, na což odpověděl, že nemá důvod, neboť není v podnapilém stavu.
Využil též možnosti položit otázky svědkům – policistům, kteří jeho vozidlo kontrolovali.
Ti narozdíl od stěžovatele opakovaně uváděli, že stěžovatel byl vyzván k provedení dechové
zkoušky, ten však tuto odmítl. Správní orgán prvního stupně vydal v předmětné věci
rozhodnutí dne 27. 5. 2002, jímž uznal stěžovatele pro odmítnutí dechové zkoušky vinným
z přestupků podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) a podle ustanovení §30 odst. 1
písm. i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o přestupcích“), a podle §30 odst. 2 téhož zákona mu byla za toto jednání uložena pokuta
ve výši 13 000 Kč a zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu
20 měsíců, a podle §79 zákona o přestupcích také povinnost nahradit náklady řízení ve výši
500 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž namítl, že před jízdou
alkohol nepožil, přičemž se dovolával písemného prohlášení jeho matky, u které byl
před cestou, a která v prohlášení uvedla, že nebyl pod vlivem alkoholických nápojů, a tyto
u ní ani nepožíval. Namítal, že jeho matka přesto nebyla vyslechnuta. Dále považoval
za důležité jako svědka vyslechnout Z. U., která mu po odjezdu příslušníků policie pomáhala
řešit problém s porouchaným vozidlem a mohla dokladovat, že důvodem odstavení vozidla
nebyl zákaz policistů, ale technická závada na vozidle. Současně stěžovatel poukázal na
rozpory ve výpovědi kontrolujících policistů, kdy první z nich, svědek Š. uvedl, že stěžovateli
sdělil, že je podle zákona povinen se podrobit na výzvu dechové zkoušce, a že jej tedy poučil
o zákonných povinnostech, zatímco (druhá policistka) svědkyně G., na dotaz stěžovatele
uvedla, že mu žádná práva a povinnosti policisté nečetli.
O tomto odvolání rozhodl žalovaný výše označeným rozhodnutím ze dne 12. 9. 2002,
kde odvolání stěžovatele zamítl, a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil
s odůvodněním, že bylo dostatečně zjištěno, že se stěžovatel předmětného přestupku
dopustil. Výslech svědkyň matky stěžovatele a dále Z. U. neprovedl, neboť pro to neshledal
důvod. Jmenované nebyly zákroku přítomny, a nemohly by podat přímou výpověď k jednání
stěžovatele ohledně dechové zkoušky na alkohol v průběhu silniční kontroly.
Proti rozhodnutí o odvolání podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě,
kde poukazoval na to, že nebyly vyslechnuty jím navrhované svědkyně, a z obdobných
důvodů jako v odvolání navrhoval, aby tyto svědkyně byly vyslechnuty soudem. Znovu
poukazoval na to, že k dechové zkoušce vyzván nebyl, a žalovanému správnímu orgánu
vytýkal, že nebral v úvahu jeho tvrzení a spokojil se toliko s výpovědí obou příslušníků
Policie České republiky. Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ostravě,
napadeným nyní posuzovanou kasační stížností. Krajský soud v tomto rozsudku zejména
uvedl, že po dokazování obsahem správního spisu považuje za dostatečně prokázané,
že stěžovatel dne 12. 4. 2002 jako řidič motorového vozidla neuposlechl výzvy policisty Š.,
aby se podrobil dechové zkoušce. V tomto směru soud vyšel z jednoznačných výpovědí
policisty Š. a policistky G., která společně se Š. prováděla kontrolu motorových vozidel na H.
ulici uvedeného dne. Oba výše uvedení policisté tuto skutečnost uvedli v oznámení
radiostanicí dne 22. 4. 2002 ve 23.40 hod., v oznámení sepsaném na místě kontroly
stěžovatele, a ve svědeckých výpovědích před správním orgánem za účasti stěžovatele,
kterému bylo umožněno klást svědkům četné otázky. Žalobcem navrhovaný výslech svědkyň,
a to matky stěžovatele a dále Z. U., soud neprovedl s odkazem na to, že pro zjištění okolností
důležitých pro rozhodnutí ve věci není, zda stěžovatel nebyl pod vlivem alkoholu, což měla
potvrdit stěžovatelova matka, ani technický stav vozidla, k němuž by měla vypovídat
svědkyně Z. U.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné rovněž
předeslat, že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být
stěžovatel postižen za přestupek či nikoliv, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit,
zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvádí jako právní důvod kasační stížnosti důvod
vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu
tohoto ustanovení.
Ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stanoví, že kasační stížnost lze podat
z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
K významu první části písm. b) cit. ustanovení (došlo k vadě řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba uvést, že skutková podstata nemá oporu
ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru;
skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění
správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Krajský soud se podle Nejvyššího správního soudu zabýval konkrétními dopady právě
uvedeného, a neshledal, že by žalovaný nezjistil úplně skutkový stav. Nejvyšší správní soud
dospěl obdobně jako krajský soud k závěru, že v odůvodnění jsou jasně jmenovány důkazy,
z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění, skutková zjištění jsou zde přehledně
a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů. Po důkladném posouzení závěrů
Krajského soudu v Ostravě se s nimi Nejvyšší správní soud také ztotožňuje a konstatuje,
že skutkový stav má oporu ve spisech a není s nimi v rozporu.
Význam další části písm. b) cit. ustanovení s. ř. s. (při zjišťování skutkové podstaty byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí
zrušit) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem byla v přímé
souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. Po posouzení stěžovatelem
uvedených skutečností, jakož i obsahu spisu, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že k porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, nedošlo.
K poslednímu možnému porušení (rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. K rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě,
jakož i k jemu předcházejícímu rozhodnutí žalovaného správního orgánu, zaujal Nejvyšší
správní soud názor, že uvedená rozhodnutí ani touto vadou netrpí.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v souzené věci důvod vymezený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. neshledal.
Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., f) je řidič povinen
podrobit se na výzvu policisty dechové zkoušce a v případě pozitivního zjištění i lékařskému
vyšetření s odběrem krve nebo moči ke zjištění, není-li ovlivněn alkoholem. Podle ustanovení
§22 odst. 1 písm. f zákona o přestupcích se přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu dopustí ten, kdo jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až e)
téhož ustanovení, poruší zvláštní zákon. Podle ustanovení §30 odst. 1 písm. i) zákona
o přestupcích se přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi
dopustí ten, kdo se při výkonu činnosti, při níž by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí, anebo
poškodit majetek, se odmítne (pod bodem 1.) podrobit dechové zkoušce. Podle ustanovení
§30 odst. 2 lze za přestupek podle odst. 1 písm. i) uložit pokutu do 15 000 Kč a zákaz činnosti
do dvou let.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu, že po dokazování
obsahem správního spisu je dostatečně prokázané, že stěžovatel dne 12. 4. 2002 jako řidič
motorového vozidla neuposlechl výzvy policisty Š., aby se podrobil dechové zkoušce.
I Nejvyššímu správnímu soudu se jeví jako zcela jednoznačné výpovědi policisty Š.
a policistky G., která uvedeného dne společně se Š. prováděla kontrolu motorových vozidel
na H. ulici. Oba výše uvedení policisté tuto skutečnost uvedli již v oznámení radiostanicí dne
22. 4. 2002 ve 23.40 hod., dále v oznámení sepsaném na místě kontroly stěžovatele, a stejně
tak i ve svědeckých výpovědích před správním orgánem za účasti stěžovatele, kterému bylo
umožněno klást svědkům četné otázky. Tvrzení stěžovatele, že nebyl k dechové zkoušce
vyzván, se naopak jeví jako naprosto nepřesvědčivá, když na druhé straně sám při jednání
před správním orgánem prvního stupně mluvil o tom, že měl být vyzýván, aby jel
k lékařskému vyšetření (tomu podle zákona dechová zkouška předchází, a lékařské vyšetření
přichází v úvahu jen tehdy je-li zjištění dechové zkoušky pozitivní), či jak uvedl v odvolání,
že měl být po policejní kontrole převážen na detoxikační oddělení (což nikde dále ve spisu
doloženo není, a stěžovatel sám již toto nikde dále neuvedl). Stejně tak se jeví poněkud
účelové tvrzení o průkaznosti stanoviska stěžovatelovy matky k tomu, že stěžovatel nebyl
v době jízdy, k níž se vztahovala předmětná kontrola, pod vlivem alkoholu. Pokud by
stěžovatel nebyl policisty k dechové zkoušce vyzýván, z čeho by potom dovodil, že policisté
u něj měli podezření na užití alkoholu před jízdou, když o tom podle vyjádření jeho matky
podrobně a dlouho se stěžovatelem při jeho návštěvě hovořili. Navíc stěžovatel zcela zřetelně
uvádí, že od matky odjížděl před kontrolou policie, a matka tak mohla posoudit, zda byl před
jízdou pod vlivem alkoholu, zatímco matka ve vyjádření založeném ve spisu naopak hovoří o
tom, že k ní stěžovatel přijel až po absolvování policejní kontroly, nemohl dříve přijet, celou
příhodu a chování a jednání policistů jí vyprávěl až do rána, vyprávěl jí, že jej policie
obviňuje, že měl vypitý nějaký alkohol, k čemuž ona prohlásila, že toto se podle jejího úsudku
nezakládá na pravdě.
Stěžovatel své námitky koncentruje do konstatování, že měly být vyslechnuty jím
navrhované svědkyně, a jejich nevyslechnutí mělo za následek nedostatečné zjištění
skutkového stavu věci a porušení práva na spravedlivý proces. K tomu Nejvyšší správní soud
uvádí, že smyslem zjišťování podkladů pro rozhodnutí je shromažďovat, objasňovat
a vyhodnocovat skutečnosti, které jsou rozhodné pro posouzení vždy předmětné věci. V tomto
směru se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje jak se závěry soudu, tak se závěry
žalovaného, a to v tom, že skutečností rozhodnou pro posouzení odpovědnosti za přestupek
stěžovatele v předmětné věci bylo výlučně to, zda stěžovatel odmítl dechovou zkoušku,
a nikoliv to, zda stěžovatel byl či případně nebyl při předmětné jízdě pod vlivem alkoholu,
a stejně ani to, zda jej donutil zastavit vozidlo špatný technický stav vozidla a nikoliv
policejní hlídka (přičemž při silniční kontrole dopravní hlídkou není rozhodné, z jakého
důvodu řidič vozidlo zastavil či s vozidlem stojí). Stěžovatel nebyl shledán vinným
za přestupek požití alkoholu před jízdou, ani za špatný technický stav vozidla, nýbrž
za přestupek spočívající v odmítnutí dechové zkoušky. A k tomu, jak to bylo s otázkou
odmítnutí dechové zkoušky, nic přímého stěžovatelem navrhované svědkyně uvést nemohly,
neboť silniční kontrole dopravní hlídkou nebyly přítomny. Proto je také nutno na tyto
případné svědecké výpovědi pro rozhodování v předmětné věci nahlížet jako na nerozhodné,
a tedy ani žalovaný správní orgán, ani soud, nijak nepochybili, když stěžovatelem navrhovaný
výslech těchto svědkyň neprovedli.
Rozsah a způsob zjišťování důkazů pro rozhodnutí ve správním řízení podle §32
správního řádu určuje správní orgán, přičemž není návrhy účastníků vázán. Je však povinen
přesně a úplně zjistit skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady
pro rozhodnutí, a to ať už ve prospěch nebo v neprospěch těchto účastníků. Ačkoliv tedy musí
účastníkům řízení umožnit navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení, a v rámci „práva
na spravedlivý proces“ je i provést, provedení navržených důkazů není povinen učinit,
pokud by takovéto důkazy nemohly mít k věci vztah, čímž není požadavek na spravedlivý
proces dotčen.
Vzhledem ke všem skutečnostem, zjištěným v předmětné věci ve správním řízení
vedeném správním orgánem prvního stupně i správním orgánem odvolacím, a doloženým
ve spise, je Nejvyšší správní soud toho názoru, že žalovaný správní orgán zjistil úplně
a spolehlivě skutkový stav, a že z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že se stěžovatel
(s ohledem na důkazně doložený průběh jeho chování) na výzvu policistů při silniční kontrole
jako řidič osobního motorového vozidla odmítl podrobit dechové zkoušce, a tím se dopustil
přestupku podle cit. zákonných ustanovení. Krajský soud v Ostravě proto nepochybil,
když žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud tak s ohledem na vše výše uvedené uzavírá, že v souzené věci
stěžovatelem namítané důvody kasační stížnosti, podřaditelné pod §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., neshledal. Z procesní opatrnosti Nejvyšší správní soud zvažoval všechny námitky
stěžovatele in eventum i ve vztahu k jiným zákonem upraveným stížnostním důvodům,
avšak ani naplnění žádného z dalších důvodů kasační stížností v nijakém ohledu neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel,
který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu
nezjistil, a proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. 2. 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu