ECLI:CZ:NSS:2005:4.AS.51.2003
sp. zn. 4 As 51/2003 - 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: C. spol. s
r. o., proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem v Praze 10, Krátká
10, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 29.
4. 2003, č. j. 38 Ca 436/2002 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne
30. 4. 2002, č. j. Rpo/3/02/1373, a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím
bylo žalobkyni podle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „zákon č. 231/2001 Sb.“), uložena pokuta
ve výši 300 000 Kč, neboť dne 26. 12. 2001 v době mezi 6.00 až 22.00 hod., přesně v době
mezi 11.05 až 12.40 hod., zařadila do pořadu „Jezerní královna“ upoutávku na pořad
„Peříčko“ s výjevy takového obsahu, který by mohl ohrozit fyzický, psychický nebo mravní
vývoj dětí a mladistvých.
V žalobě žalobkyně tvrdila, že před vydáním napadeného rozhodnutí ji žalovaná
neupozornila podle ustanovení §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. na závadné jednání,
a zkrátila ji tak v jejím právu na stanovení lhůty k nápravě. Dále namítala, že žalovaná
postupovala v rozporu s ustanovením §33 odst. 2 správního řádu, když nedala možnost
žalobkyni vyjádřit se před vydáním správního rozhodnutí k jeho podkladu i ke způsobu
jeho zjištění, popř. navrhnout jeho doplnění. Mimo to žalobkyně zejména namítala,
že žalovaná neprokázala, že by upoutávka na pořad „Peříčko“ obsahovala s výrazně
erotickým kontextem zobrazující obnažená ženská a mužská těla v sexuálně vyzývavých
scénách, a pokud žalovaná uložila pokutu proto, že upoutávka mohla ohrozit fyzický,
psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, neprovedla k takovému zjištění důkaz
znaleckým posudkem, jak bylo žalobkyní navrhováno.
Následným rozsudkem Městský soud v Praze předmětné rozhodnutí stěžovatelky
jako nepřezkoumatelné zrušil pro nedostatek důvodů podle §76 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
neboť stěžovatelka nezjistila skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda jsou splněny zákonné
předpoklady pro uložení pokuty tak, aby bylo možné věc posoudit po právní stránce. Věc
stěžovatelce vrátil k dalšímu řízení s tím, že žalovaná se bude zabývat otázkou, zda-li
předmětná upoutávka mohla ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých, a to s využitím odborných znalostí znalců v příslušných oborech, a následně
znovu posoudí, zda-li jsou splněny zákonné předpoklady pro uložení pokuty za správní delikt.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost. Jako důvod kasační
stížnosti stěžovatelka uvedla nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, tedy důvod podřaditelný pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka je toho názoru, že řízení o uložení pokuty žalobkyni bylo vedeno zcela
v souladu s procesními ustanoveními, a napadené rozhodnutí má veškeré náležitosti,
stanovené ustanovením §47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Vyjádřila
názor, a to i s ohledem na názor vyjádřený v jednom dřívějším soudním rozhodnutí v obdobné
věci, že v daném případě nebylo nutné si ve věci vyžádat znalecký posudek, neboť se jedná
o otázku, kterou je stěžovatel v rámci zákona oprávněn posoudit samostatně a na základě
svých znalostí a zkušeností. Stěžovatelka je toho názoru, že provedenou analýzou
předmětného pořadu a upoutávky řádně a dostatečně zjistila, jaké scény se v upoutávce
vyskytují a jaký mají charakter. Stěžovatelka má za to, že v tomto případě soud
v přezkumném řízení nesprávně posoudil právní otázku spočívající v povaze ustanovení §32
odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. Dle jejího mínění soud v tomto případě posuzoval
toto ustanovení zcela striktně, a závěr učinil na základě zužujícího výkladu. Stěžovatelka
má v tomto případě za to, že zákon jí tímto ustanovením dává možnost posuzovat vhodnost
pořadů a upoutávek, a tím dovozovat, zda provozovatelé plní či neplní svoji výše citovaným
ustanovením zákona stanovenou povinnost nezařazovat v době od 6.00 do 22.00 hod. pořady
nebo upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých.
Na základě výše uvedeného stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení,
a současně, aby uložil žalobkyni nahradit stěžovatelce náklady řízení.
Žalobkyně podala ke kasační stížnosti vyjádření, ze kterého zejména vyplynulo,
že nesouhlasí s argumentem stěžovatelky, že má dostatek svých znalostí a zkušeností,
aby mohla věc řádně posoudit. Podle žalobkyně zmiňovaná analýza nebyla jako důkaz
ani navrhována, ani provedena. Stěžovatelka tak podle názoru žalobkyně pouze subjektivně
a navíc nepravdivě popsala upoutávku, a tak dospěla k závěru, že šlo o eroticky vypjatou
upoutávku, která by mohla ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Dále žalobkyně uvádí, že v důsledku porušení procesních zásad (nebylo provedeno
dokazování, žalobkyni jako účastníku řízení nebyla dána možnost vyjádřit se před vydáním
rozhodnutí k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, nebyl zjištěn úplně skutečný stav věci
a správní orgán si neopatřil za tím účelem potřebné podklady, atd.), vůbec nebylo najisto
zjištěno, zda ke správnímu deliktu došlo, a přitom byla uložena pokuta ve výši 300 000 Kč.
S ohledem na tyto skutečnosti žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
rozsudkem kasační stížnost zamítl, protože není důvodná.
Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka oznámila dopisem ze dne 5. 2. 2003
žalobkyni zahájení správního řízení o uložení pokuty za porušení ustanovení §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. s tím, že bylo zjištěno, že žalobkyně předmětné ustanovení
zákona porušila tím, že dne 26. 12. 2001 v době mezi 11.05 – 12.40 hod. zařadila do pohádky
„Jezerní královna“ upoutávku na pořad „Peříčko“ o takovém obsahu, který by mohl ohrozit
fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Současně byla žalobkyně
s odkazem na §33 správního řádu vyzvána, aby se ve lhůtě 10ti dnů od doručení této výzvy
vyjádřila, navrhla důkazy a jejich doplnění. K žádosti žalobkyně byla lhůta pro vyjádření
prodloužena, žalobkyně mj. navrhla znalecké posouzení toho, zda předmětná upoutávka svým
obsahem mohla ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Poté stěžovatelka vydala dne 30. 4. 2002 předmětné rozhodnutí o uložení pokuty žalobkyni,
které bylo k jejímu opravnému prostředku (posuzovanému jako „žaloba“) rozsudkem
Městského soudu v Praze zrušeno, a věc byla stěžovatelce vrácena k dalšímu řízení.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatelka splňuje podmínku ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s., věta
za středníkem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měla či neměla být
pokuta uložena, nýbrž jeho úkolem je posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uvádí jako právní důvod kasační stížnosti důvod
vymezený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., posuzoval Nejvyšší správní soud námitky právě
s odkazem na naplnění tohoto stížnostního důvodu. Stěžovatelka konkretizovala své námitky
ve spojení s ustanovením §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak, že soud v přezkumném řízení
nesprávně posoudil právní otázku spočívající v povaze ustanovení §32 odst. 1 písm. g)
zákona č. 231/2001 Sb. Dle mínění stěžovatelky soud v tomto případě posuzoval toto
ustanovení zcela striktně, a závěr učinil na základě zužujícího výkladu. Stěžovatelka je toho
názoru, že provedenou analýzou předmětného pořadu a upoutávky řádně a dostatečně zjistila,
jaké scény se v upoutávce vyskytují a jaký mají charakter.
Podle ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. je provozovatel vysílání
povinen nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky,
které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Podle
ustanovení §60 odst. 3 písm. d) téhož zákona uloží Rada provozovateli vysílání
a provozovateli převzatého vysílání pokutu od 20 000 Kč do 10 000 000 Kč, pokud zařazuje
do vysílání od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický,
psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Podle ustanovení §66 citovaného zákona
se v předmětném řízení postupuje podle správního řádu.
Správní řízení je ve smyslu ustanovení §§3, 32 a 46 správního řádu vázáno na úplné
a spolehlivé zjištění skutkového stavu věci.
Rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí ve správním řízení určuje
podle §32 správního řádu správní orgán, přičemž není vázán návrhy účastníků.
Je však povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, a za tím účelem si opatřit potřebné
podklady pro rozhodnutí, a to ať už ve prospěch nebo v neprospěch těchto účastníků.
Ačkoliv tedy musí účastníkům řízení umožnit navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení,
a v rámci „práva na spravedlivý proces“ je i provést, provedení navržených důkazů
není z povahy věci povinen učinit tehdy, pokud by takovéto důkazy nemohly mít k věci vztah,
čímž není požadavek na spravedlivý proces dotčen.
Městský soud v Praze shledal, že rozhodnutí stěžovatelky se dostatečně nevypořádalo
se zjištěním skutečností rozhodných pro posouzení, zda jsou splněny zákonné předpoklady
pro její uložení tak, aby bylo možné věc posoudit po právní stránce. Žalobkyně již v žalobě
označila za sporné (a opakovaně tak učinila ve svém vyjádření ke kasační stížnosti),
zda upoutávka byla takového obsahu, aby mohla ohrozit fyzický, psychický nebo mravní
vývoj dětí a mladistvých. Městský soud v Praze dal žalobkyni za pravdu, napadené rozhodnutí
zrušil jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí podle ustanovení §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud k otázce nepřezkoumatelnosti poznamenává, že pojem
nepřezkoumatelnosti není v soudním řádu správním, ani v občanském soudním řádu,
který by bylo možno použít podpůrně, blíže objasněn. Výklad tohoto pojmu je věcí právní
nauky. Citované ustanovení s. ř. s. hovoří o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí jako důvodu
pro jeho zrušení jednak pro jeho nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů rozhodnutí.
V předmětné věci byla konstatována nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů rozhodnutí.
Nedostatkem důvodů nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění správního rozhodnutí,
ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek
je možno rozhodnutí správního orgánu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady
skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán
opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem, anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.
Na základě této výchozí úvahy pak Nejvyšší správní soud posuzoval uplatněný důvod kasační
stížnosti.
Napadeným rozsudkem bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatelky ze dne 30. 4. 2002,
č. j. Rpo/3/02/1373, a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Z odůvodnění předmětného
rozhodnutí stěžovatelky přitom i podle názoru Nejvyššího správního soudu není dostatečně
zřejmé, jak bylo zjištěno, že obsah předmětné upoutávky byl takový, že mohl ohrozit fyzický,
psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, a jaké důkazy k tomu byly provedeny.
Odkaz stěžovatelky na to, že provedenou analýzou předmětného pořadu a upoutávky řádně
a dostatečně zjistila, jaké scény se v upoutávce vyskytují, a jaký mají charakter, Nejvyšší
správní soud nepovažuje za dostatečný, a to tím spíše, že z odůvodnění jejího rozhodnutí
„popis“ takové analýzy nikterak nevyplývá.
Vzhledem ke všem skutečnostem, zjištěným v předmětné věci ve správním řízení,
a doloženým ve spisu, je i Nejvyšší správní soud toho názoru, že stěžovatelka nezjistila úplně
a spolehlivě skutkový stav, a že z provedeného dokazování není zcela zřejmé zjištění
skutečností rozhodných pro posouzení, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro uložení
pokuty tak, aby bylo možné věc posoudit po právní stránce.
Městský soud v Praze proto nepochybil, když rozhodnutí stěžovatelky zrušil jako
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí, a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud tak s ohledem na vše výše uvedené uzavírá, že v souzené věci
stěžovatelkou namítané důvody kasační stížnosti, podřaditelné pod §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., neshledal. Z procesní opatrnosti Nejvyšší správní soud zvažoval všechny námitky
stěžovatele in eventum i ve vztahu k jiným zákonem upraveným stížnostním důvodům,
avšak ani naplnění žádného z dalších důvodů kasační stížnosti v nijakém ohledu neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalobkyně žádné náklady neuplatňovala a Nejvyšší správní soud ani žádné jí vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, a proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. března 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu