ECLI:CZ:NSS:2005:4.AS.56.2003
sp. zn. 4 As 56/2003 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně N.
F., zast. JUDr. Růženou Vojtovou, advokátkou, se sídlem Ostrava, ul. 28. října 5, proti
žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, ul. 28. října
117, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Os travě ze dne
16. 10. 2003, č. j. 58 Ca 7/2003 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl
žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Okresního úřadu Nový Jičín ze dne 2. 9. 2002,
č. j. Vnitř. R-31/2002, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí
Komise k projednání přestupků Města Kopřivnice ze dne 6. 5. 2002, č. j. R-76/2002. Tímto
rozhodnutím byla stěžovatelka uznána vinnou přestupkem podle §49 odst. 1 písm. c) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustila dne
5. 1. 2002 v době okolo 19.45 hod. na chodbě domu č. 965 K. K., v K., tím, že zcela
bezdůvodně zabraňovala sousedce B. K. v rozsvícení osvětlení na chodbě a přitom ji
poškrábala na vnitřní straně pravé ruky a tímto jednáním jí způsobila drobnou újmu na zdraví.
Za tento přestupek jí byla uložena pokuta ve výši 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení.
Stěžovatelka ve včas podané kasační stížnosti, a dále v doplňujícím podání, učiněném
na výzvu soudu, uplatňuje zákonné důvody vymezené v ust anovení §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), když namítá, že rozsudek a stejně tak i předchozí rozhodnutí správního
orgánu vychází ze skutkové podstaty, která nemá oporu v dokazování. V řízení před správním
orgánem nebyl zjištěn přesně a úplně skutečný stav, ze spisů vyplývá, že nebyly shromážděny
potřebné důkazy, a ty, které byly provedeny, nebyly správně vyhodnoceny.
Soud uvěřil tvrzením faktické oznamovatelky přestupku B. K. na základě dvou
skutečností. Jednak na základě toho, že lékař inkriminovaného dne potvrdil u B. K. existenci
drobné oděrky na palci pravé ruky, která mohla vzniknout i jinak, a na základě výpovědi
souseda Š. o tom, že viděl po tvrzeném incidentu žalobkyni vbíhat do jejího bytu (což však
nebyl ochoten potvrdit před soudem – viz omluva jeho neúčasti na jednání u krajského
soudu). Soud neuvěřil tvrzení žalobkyně, že přestupek nespáchala a nemohla spáchat, neboť
nebyla v domě přítomna a neuvěřil ani svědkům toto potvrzujícím – V. F., L. Šulákové, J. Š. a
F. Ž.
Soud postupoval při hodnocení uvedených důkazů shodně jako správní orgán, neuvedl
však, proč takovéto hodnocení důkazů pokládá za správné a proč se s ním ztotožnil. Soudu
byly známy antipatie obyvatel domu č. 965 na ul. K. K. k žalobkyni pro její časté větrání
domu, jakož i skutečnost, že uživatelé bytů v domě sepsali petici na podporu žaloby
o přivolení k výpovědi z bytu žalobkyni pro údajné porušování dobrých mravů, jehož se měla
dopouštět častým větráním, a stejně tak i to, že v této věci bylo Okresním soudem v Novém
Jičíně rozhodnuto zamítavým rozsudkem, který byl vynesen dne 8. 12. 2001. Krajský soud
nebral v úvahu, že za této situace mohlo jít o snahu obyvatel tuto oděrku na palci B. K.
prezentovat jako jednání žalobkyně, které by již mohlo být vnímáno jako porušování dobrých
mravů v domě. Krajskému soudu bylo přitom známo, že podobně sousedi nepravdivě jednali
ve věci 58 Ca 6/2002, vedené u tohoto soudu, když obvinili žalobkyni, že dne 22 12. 2001
rušila noční klid.
Soudem provedené hodnocení výpovědi Bohumily K. a souseda Š. se nejeví jako
správné, chybí přímé důkazy a naopak jsou provedeny důkazy, které spáchání přestupku
vyvrací.
Stěžovatelka s ohledem na shora uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil.
Žalovaný (ke dni 31. 12. 2002 byla ukončena činnost okresních úřadů a kompetence
v této věci přešla na žalovaný krajský úřad) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí,
že výpověď B. K., postižené přestupkem je přímý důkaz dostatečně vypovídající o jednání
stěžovatelky a následné řetězení nepřímých důkazů poskytnutých ostatními svědky a
listinných důkazů potvrzují skutečnosti dokázané svědeckou výpovědí B. K. V průběhu
přestupkového řízení stěžovatelka popírala spáchání uvedeného přestupku pouze s odkazem
na svoji nepřítomnost v místě spáchání přestupku, podloženou svědeckými výpověďmi svého
manžela a manželů Šulákových, u kterých stěžovatelka měla být v rozhodné době na
návštěvě. Přítomnost stěžovatelky v místě spáchání přestupku však byla správním orgánem
dostatečně prokázána na základě svědeckých výpovědí pana Š., paní V., paní Řihákové a paní
M.
Žalovaný, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhuje, aby předmětná kasační
stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že podle úředního záznamu o oznámení přestupku dne 5. 1. 2002 v 19.55 hod.
Obvodnímu oddělení Policie ČR v K. telefonicky oznámil pan J V, , bytem K, ul. K. K. čp.
965, že v domě na uvedené adrese došlo k napadení sousedky paní B. K. paní N F. Na místo
byla vyslána dvoučlenná policejní hlídka, která se po příjezdu kontaktovala s oznamovatelem,
jenž uvedl, že incident neviděl, paní B. K. na něho zazvonila po incidentu. Ta policejní hlídce
po poučení uvedla, že byla „dnešního dne“ přibližně v 19.45 hod. na chodbě domu na
uvedené adrese napadena svojí sousedkou paní N. F. K napadení uvedla, že v danou dobu
vycházela na chodbu, ve dveřích protějšího bytu stála paní N. F. Když paní B. K. chtěla
rozsvítit světlo společného chodbového osvětlení, tak paní N. F. zakryla vypínač svojí rukou.
Když se chtěla paní B. K. dostat pod její ruku a rozsvítit světlo, tak ji počala paní N. F.
škrábat na rukou a způsobila jí drobné oděrky, které začaly krvácet. Dále paní B . K. uvedla,
že k incidentu došlo bez udání důvodu, poté se paní N. F. vrátila zpět do svého bytu, kde se
uzamkla. Hlídka na byt paní N. F. zvonila a klepala, na toto nikdo nereagoval. Dále byla paní
B. K. hlídkou odvezena na ošetření na Lékařskou službu první pomoci v K. Poškozená byla
hlídkou poučena, že se jedná o přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm.
c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a věc bude postoupena k projednání do Komise
pro projednávání přestupků.
Dodatečně dne 11. 1. 2002 byl policií sepsán protokol o podání vysvětlení ze strany
paní N. F., která uvedla, že uvedený dne byla s manželem asi od 18.00 do 23.30 hod. na
návštěvě u manželů Š ., na adrese F. 1303, K. Při odchodu na návštěvu i při jejím návratu šli
s manželem potichu a dávali pozor, aby nikoho ze sousedů nepotkali, neboť tito je napadají.
Z přestupku se necítí vina, neboť v uvedenou dobu nebyla doma a sousedku paní B. K. ten
den vůbec neviděla.
Spis dále obsahuje lékařský záznam o ošetření paní B. K., ze dne 5. 1. 2002, s údajem,
že byla zjištěna drobná oděrka na palmární straně palce pravé ruky asi 2 cm, po napadení
sousedkou paní F. na chodbě domu K. 965, přičemž k úrazu došlo okolo 20.00 hod.
V řízení před Komisí pro projednávání přestupků dne 27. 2. 2002 paní B. K., nad
rámec obsahu sdělení podaného policií (viz výše) doplnila, že po incidentu, když zjistila, že
krvácí, zazvonila na souseda pana Š., byt Š. je hned vedle chodbového vypínače, pověděla
mu, co se stalo a ukázal mu poraněnou ruku. Když paní N. F. uviděla, že zvoní na Š., rychle
vběhla do svého bytu a zabouchla dveře. Poté pan Š. šel do spodního podlaží, aby od V.
zavolali policii, paní B. K. šla za ním, a tam společně ještě s paní Ř. vyčkali příchodu
policejní hlídky. Přišli k nim posléze i někteří další sousedé. Když stáli dole, zřetelně slyšeli
zabouchnutí dveří, zřejmě od F., neboť paní F., jak to obvykle dělává, poslouchala, co si mezi
sebou dole vypráví.
Svědek Š. vypověděl shodně jako paní B. K., a doplnil, že poté, co po zazvonění
otevřel, viděl paní N. F., jak rychle vbíhá do svého bytu. Bydlí hned vedle bytu F. a slyší jak
hlasitý hovor, zejména paní N. F., tak její hlasitý kašel. Je přesvědčen, že tak tomu bylo i daný
večer, a proto tvrzení, že byli F. ten večer na návštěvě u rodiny Š . považuje za lživé. Paní V.
vypověděla, že když k jejich bytu přišla paní B. K., měla zakrvácenou ruku a ve společnosti
pana Š. a dalších sousedů vyprávěla, co se stalo. Dále uvedla, že zřetelně ten večer slyšela
z bytů F., který je nad bytem V. kroky, hovor a kašlání paní N. F. Proto považuje tvrzení paní
N. F., že daný večer byla na návštěvě mimo dům, za lživé. Obdobně vypověděla svědkyně
paní H. Ř. a paní M. M.
Paní N. F., se nejprve z jednání komise omluvila, doložila doklad, že byla v rozhodné
době na odborném lékařském vyšetření (k němuž se později zjistilo, že na toto vyšetření
nebyla dopředu objednána). Při jednání dne 25. 3. 2002 potom opakovala jako ve vysvětlení
podaném policii 11. 1. 2002, že se nemohla předmětného přestupku dopustit, neboť ten večer
nebyla doma, s manželem byli od 18.00 do 23.45 hod. na návštěvě u manželů Š. Obdobně
vypověděl svědek pan V. F., přítomnost na návštěvě potvrdili svědek pan J . Š. a svědkyně
paní L. Š. Svědkyně paní F. Ž. vypověděla, že večer 5. 1. 2002 slyšela bouchání na dveře
jiného bytu, podívat se nešla, druhý den se ptala pana F. co se dělo, a ten jí odpověděl, že
neví, protože byli s manželkou mimo byt.
Správní orgán I. stupně po provedení a vyhodnocení předmětných důkazů vydal
v předmětné věci rozhodnutí dne 6. 5. 2002, jímž uznal stěžovatelku vinnou přestupkem proti
občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů a za toto jednání jí uložil pokutu ve výši 500 Kč a současně
jí uložil povinnost k paušální úhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, v němž zejména znovu
namítala, že v rozhodné době nebyla doma, byla s manželem na návštěvě u manželů
Šulákových, přestupek tak spáchat nemohla, a pokud jde o svědecké výpovědi svědčící
tvrzení paní B. K., ty označuje za nevěrohodné, když navíc uvádí, že tito svědci nehovoří o
přímém kontaktu mezi stěžovatelkou a paní B. K.
O tomto odvolání rozhodl Okresní úřad Nový Jičín dne 2. 9. 2002 tak, že odvolání
stěžovatelky zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil s obsažným
odůvodněním, z něhož vyplynulo, že bylo prokázáno, že paní N. F. se předmětného přestupku
dopustila.
Proti rozhodnutí o odvolání podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě, kde poukazovala na to, že nebyl zjištěn řádně skutkový stav a provedené důkazy
byly vyhodnoceny nesprávně. V rozhodné době nemohla přestupek spáchat, neboť
s manželem byli na návštěvě u manželů Š. To mimo jejího manžela a manželů Š. potvrdila i
svědkyně paní F. Ž. Navíc uvedla, že se příslušné zprávy nezaobírají ani charakterem zranění,
které údajně měla paní B. K. Je toho názoru, že při bli žší specifikaci by se dospělo k závěru,
že zranění, které snad paní B. K. měla neodpovídá mechanismu tak, jak ona sama uvádí.
Soud vycházel z dokazování provedeného správním orgánem a dopěl k závěru, že bylo
zjištěno, že se stěžovatelka dne 5. 1. 2002 dopustila přestupku popsaného v rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, a sice že dne 5. 1. 2002 úmyslně bránila paní B. K. v rozsvícení
světla na chodbě domu a přitom ji poškrábala na vnitřní straně palce pravé ruky. Zranění je
objektivně prokázáno listinným důkazem a sice potvrzením lékařské pohotovostní služby ze
dne 5. 1. 2002 o hlášeném úrazu. Napadení paní B. K. potvrdil i svědek pan L. Š., který viděl
po otevření dveří zranění na ruce paní B. K. a viděl žalobkyni vbíhat do jejího bytu. Za tohoto
stavu soud neuvěřil výpovědi manžela stěžovatelky a manželů Š ., že stěžovatelka byla
v rozhodné době na návštěvě v bytě Š. Úmyslné jednání stěžovatelky, kterým bránila paní B .
K. v rozsvícení světla na chodbě domu je nutné považovat za hrubou schválnost, jestliž e při
něm došlo k drobnému poranění paní B. K.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné rovněž
předeslat, že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měla být
stěžovatelka postižena za přestupek či nikoliv, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit,
zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uvádí jako právní důvod kasační stížnosti důvod
vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu
tohoto ustanovení.
Ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stanoví, že kasační stížnost lze podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
K významu první části písm. b) cit. ustanovení (došlo k vadě řízení spočívající v tom, že
skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba uvést, že skutková podstata nemá oporu
ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru;
skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění
správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Krajský soud se podle Nejvyššího správního soudu zabýval konkrétními dopady právě
uvedeného a neshledal, že by žalovaný nezjistil úplně skutkový stav. Nejvyšší správní soud
dospěl obdobně jako krajský soud k závěru, že v odůvodnění jsou jasně jmenovány důkazy,
z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění, skutková zjištění jsou zde přehledně
a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů. Po důkladném posouzení závěrů
Krajského soudu v Ostravě se s nimi Nejvyšší správní soud také ztotožňuje a konstatuje,
že skutkový stav má oporu ve spisech a není s nimi v rozporu.
Význam další části písm. b) citovaného ustanovení s. ř. s. (při zjišťování skutkové
podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané
rozhodnutí zrušit) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem
byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. Po posouzení
stěžovatelem uvedených skutečností, jakož i obsahu spisu, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že k porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, nedošlo.
K poslednímu možnému porušení (rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. K rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě,
jakož i k jemu předcházejícímu rozhodnutí žalovaného správního orgánu, zaujal Nejvyšší
správní soud názor, že uvedená rozhodnutí ani touto vadou netrpí.
Nejvyšší správní konstatuje, že v souzené věci důvod vymezený v ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. neshledal.
Podle ustanovení §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů, se přestupku proti občanskému soužití dopustí ten, kdo úmyslně naruší
občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým
obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním, přičemž podle ustanovení
§49 odst. 2 lze za tento přestupek uložit pokutu do 3000 Kč.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu, že po dokazování
obsahem správního spisu je dostatečně prokázané, že stěžovatelka dne 5. 1. 2002 přibližně
v 19.45 hod. se dopustila přestupku proti občanskému soužití tím, že úmyslně bránila paní B.
K. v rozsvícení světla na chodbě domu a přitom jí poškrábáním na vnitřní straně palce pravé
ruky způsobila drobné poranění. I Nejvyššímu správnímu soudu se jeví jako zcela
jednoznačná výpověď svědka pan a L. Š., který viděl po otevření dveří na zazvonění zranění
na ruce paní B. K. a viděl žalobkyni vbíhat do jejího bytu. Vypínač je vedle dveří do bytu
pana L. Š.a byty pana L. Š. a stěžovatelky jsou vedle sebe. Nejvyšší správní soud, obdobně
jako soud krajský, po posouzení zjištěných skutečností v řízení před správním orgánem I.
stupně, neuvěřil výpovědi manžela stěžovatelky a manželů Š ., že v rozhodné době byli
manželé F. u manželů Š. na návštěvě. Nejen, že stěžovatelku v bezprostřední návaznosti na
incident viděl svědek L. Š., kdy stěžovatelka rychle vběhla do svého
bytu a zabouchla dveře, ale její přítomnost v bytě v době, kdy jak uváděla měla být
na návštěvě u manželů Š ., potvrdili další svědci. S ohledem na „poslechové poměry“ v domě
(sama stěžovatelka uváděla, že na návštěvu a z návštěvy šla potichu, aby ji nebylo slyšet)
svědčí tomu, že běžné chování v bytech je poslechem zaznamenatelné i v bytech okolních.
Tady je potom významné, že zvuk či hluk z bytu paní N. F. v době bezprostředně po
předmětném in cidentu, vedle svědka pan L . Š., potvrdily nezávisle na sobě svědkyně V., Ř. a
M., jinak uživatelky prostorově sousedících bytů, které slyšely kroky a kašlání paní N. F.
Mimo to není bez zajímavosti ani ta skutečnost, že žádný z obyvatel domu nezaznamenal, že
by manželé F. z bytu na návštěvu odcházeli a zpět se z návštěvy vraceli. I sama stěžovatelka
uvedla, že je nikdo z domu odcházet na návštěvu, a stejně tak se vracet z návštěvy, neviděl.
Svědkyně paní F. Ž., která podle stěžovatelky svou výpovědí dokazuje, že F. na návštěvě byli,
toliko vypověděla, že druhý den se ptala pana F., co se den před tím večer dělo, když slyšela
bouchání na nějaké dveře, a ten jí odpověděl, že neví, protože byli s manželkou mimo byt.
Pokud jde o stížnostní námitku, že mělo být tvrzené zranění paní B. K. příslušně
posouzeno, čímž by bylo zjištěno, že zranění, které snad měla, mohlo být způsobeno i jinak,
Nejvyšší správní soud tuto námitku nepovažuje za důvodnou. Z příslušné lékařské zprávy –
hlášení úrazu, ze dne 5. 1. 2002, kdy ošetření následovalo krátce po zranění, vyplývá, že
ošetřující lékař nevyslovil jakoukoliv pochybnost o tom, že by zranění nemohlo být
způsobeno v souvislosti s uváděným napadením paní B. K. stěžovatelkou. Naopak, tato
lékařská zpráva, byť velmi stručná, konstatuje, že příčinou úrazu bylo napadení sousedkou a
zranění má charakter drobné oděrky na palmární straně palce na pravé ruce asi 2 cm.
Věrohodnosti tvrzení poškozené B . K., jakož i svědecké výpovědi pana L. Š., svědčí
dále i to, že celou záležitost oznámili policii, která přijela věc vyřešit a policejní hlídka poté
sama paní B. K. odvezla na lékařské ošetření. Ve spojení s těmito skutečnostmi a zjištěními se
potom jeví plně věrohodné, že stěžovatelka nemohla být v uvedenou dobu na návštěvě mimo
dům, když několik svědků uvedlo, že při čekání na policejní hlídku bylo slyšet, jak zřejmě u
bytu F. byly nejprve otevřeny a poté zabouchnuty dveře, z čehož tito dovozovali, že paní N. F.
poslouchala (jako obvykle) o čem svědci hovoří. Na této skutečnosti nic nemění ani to, že se
policejní hlídka do bytu F. „nedozvonila“ a „nedoklepala“, neboť jak bylo již uvedeno,
několik svědků při jednání v řízení o přestupku nezávisle na sobě uvedlo, že v dalším průběhu
večera po předmětném incidentu byl z bytu F. slyšet zejména kašel paní N. F., a proto musela
být v dané době doma.
Nejvyšší správní soud zohlednil i to, že v dané věci mohou hrát roli i dlouhodoběji
narušené vztahy mezi sousedy, což se projevilo mj. ve spojení s dřívějším soudním řízením
o přivolení k výpovědi F. z nájmu bytu. Krajský soud v tomto směru doplnil dokazování,
nicméně výsledky tohoto dokazování nijak nemohly zpochybnit skutkové a právní posouzení
právě přezkoumávané věci.
Namítá-li stěžovatelka nedostatečné zjištění skutkového stavu a dále to,
že ze zjištěných skutečností byly vyvozeny nesprávné závěry, k tomu Nejvyšší správní soud
uvádí, že rozsah a způsob zjišťování důkazů pro rozhodnutí ve správním řízení podle §32
správního řádu určuje správní orgán, přičemž není návrhy účastníků vázán. Je v šak povinen
přesně a úplně zjistit skutečný stav věci a za tím účelem s i opatřit potřebné podklady
pro rozhodnutí, a to ať už ve prospěch nebo v neprospěch těchto účastníků. Ačkoliv tedy musí
účastníkům řízení umožnit navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení a v rámci „práva
na spravedlivý proces“ je i provést, provedení navržených důkaz ů není povinen učinit, pokud
by takovéto důkazy nemohly přinést nic nového, či pokud by nemohly mít k věci vztah,
čímž není požadavek na spravedlivý proces dotčen.
V daném případě správní orgán I. stupně akceptoval všechny návrhy účastníků
na provedení dokazování a navržené důkazy také provedl. Odvolací orgán se sice nezabýval
námitkou, že nebylo zjišťováno, zda předmětné zranění odpovídá mechanismu, jak jej podala
poškozená paní B. K., a také krajský soud shledal, že zjištěné zranění považuje za dostatečně
prokázané listinným důkazem (lékařskou zprávou). Nicméně Nejvyšší správní soud, právě
s ohledem na shora rekapitulovaný obsah předmětné lékařské zprávy, je toho názoru, že
v tomto směru nevznikají důvodné pochybnosti. Ošetřující lékař zranění vyhodnotil jako
zranění vzniklé ve spojení s prezentovaným napadením. Nebylo tedy důvodu, aby odvolací
správní orgán, a potažmo ani krajský soud, k této námitce prováděly další dokazování.
Nejvyšší správní soud ještě uvádí, že za situace, kdy správní orgán nemá dostatek
tzv. přímých důkazů, musí zohlednit i důkazy tzv. nepřímé, a všechny tyto důkazy posoudit
a vyhodnotit ve vzájemné souvislosti. Výsledkem dokazování pak může být buďto potvrzení,
nebo vyvrácení skutečnosti, rozhodné pro posouzení a rozhodnutí ve věci. Správní orgán
přitom podle §34 odst. 5 správního řádu hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. To potom ve svých důsledcích
znamená, že závěr, který správní orgán na základě provedených důkazů k tvrzením, jež byla
v průběhu řízení předestřena, učiní, je výsledkem jeho vnitřního myšlenkového postupu
a přesvědčení. Zhodnocení důkazů potom provede v odůvodnění rozhodnutí.
Byť by tak v předmětné věci některé důkazy, posuzované samostatně, mohly vést
příp. k závěru, že ke spáchání přestupku nedošlo, pro vlastní rozhodnutí je určující posouzení
všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti. A právě z tohoto pohledu se v posuzované věci
ukazuje, že souhrn veškerých provedených důkazů a jejich vyhodnocení ve vzájemných
souvislostech vede k tomu, že stěžovatelka se jednání, které se jí klade za vinu dopustila. Její
tvrzení, že v rozhodné době nebyla v domě přítomna a byla na návštěvě, se potom
při vyhodnocení provedených důkazů ve vzájemných souvislostech jeví jako účelové.
Vzhledem ke všem skutečnostem, zjištěným v předmětné věci ve správním řízení vedeném
správním orgánem I. stupně i správním orgánem odvolacím, a doloženým ve spisu, jakož i ve
spojení s doplněním dokazování, provedeným krajským soudem, je Nejvyšší správní soud
toho názoru, že žalovaný správní orgán zjistil úplně a spolehlivě skutkový stav a v zákonných
mezích tzv. volného hodnocení důkazů vyvodil z tohoto zjištění odpovídající závěry.
Provedené dokazování tak spolehlivě nasvědčuje tomu, že stěžovatelka (s ohledem na její
důkazně doloženou přítomnost v rozhodné době v domě) při setkání na chodbě domu č. 965
K. K., v K., dne 5. 1. 2002 v cca 19.45 hod., způsobila paní B. K. drobné poranění škrábnutím
na palci pravé ruky, a to zřejmě když jí bránila v rozsvícení světla na chodbě, čímž se
dopustila přestupku podle citovaných zákonných ustanovení. Krajský soud v Ostravě proto
nepochybil, když žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud tak s ohledem na vše výše uvedené uzavírá, že v souzené věci
stěžovatelkou namítané důvody kasační stížnosti, podřaditelné pod §103 odst. 1 písm.
b) s. ř. s., neshledal. Z procesní opatrnosti Nejvyšší správní soud zvažoval všechny námitky
stěžovatelky in eventum i ve vztahu k jiným zákonem upraveným stížnostním důvodům,
avšak ani naplnění žádného z dalších důvodů kasační stížností v nijakém ohledu neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, a proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu
nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu