ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.124.2004
sp. zn. 4 Azs 124/2004 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: G. K., zast.
Mgr. Petrem Adámkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 11, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2003, č. j. 11 Az 117/2003 – 20,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2003, č. j. 11 Az 117/2003 - 20
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna zástupci stěžovatele – Mgr. Petru Adámkovi, advokátu, se sídlem Národní 11,
Praha 1, se u r č u je částkou 1075 Kč a bude mu vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 19. 2. 2003, č. j. OAM-U/1094/VL-14-P11-
2000 nebyl udělen žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu) a současně bylo rozhodnuto,
že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. V odůvodnění
rozhodnutí žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem
žádosti žalobce o udělení azylu na území České republiky byla jeho obava
z vykonstruovaného trestního stíhání ve vlasti. Dále uvedl, že po posouzení výpovědi žalobce,
po jejím porovnání s informacemi o zemi původu (zpráva MZV USA o stavu dodržování
lidských práv v Bělorusku za rok 2001, aktuální informace obsažené v databázi ČTK)
a skutečnosti uváděnými žalobcem, shledal, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky
pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Konstatoval, že neshledal
ani důvody pro udělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu. Stejně
tak neshledal překážky vycestování ve smyslu §91 téhož zákona, když obsah překážek
vycestování porovnal s příslušnými informacemi o zemi původu a s výpovědí žalobce. Dospěl
k závěru, že žalobce nenáleží k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky
vycestování podle §91 tohoto zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek (žalobu), v níž žalovanému
vytýkal porušení §3 odst. 3 a 4 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), neboť
se jeho žádostí nezabýval odpovědně a svědomitě a rozhodnutí správního orgánu nevychází
ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Poukazoval dále na to, že řízení o udělení azylu žalovaný
nevedl tak, aby posílil jeho důvěru ve správnost rozhodování a dále, že rozhodnutí nepovažuje
za přesvědčivé. Namítal porušení ustanovení §32 odst. 1 správního řádu, neboť žalovaný
nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí, §33 odst. 2 správního řádu, neboť žalovaný mu nedal možnost před vydáním
rozhodnutí se vyjádřit k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění, popř. navrhnout jeho
doplnění. Dále namítal porušení ustanovení §46 správního řádu, neboť napadené rozhodnutí
není v souladu se zákony a nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci, a ustanovení §47
odst. 3, neboť odůvodnění ho nepřesvědčilo o správnosti a žalovaný se v něm nevypořádal
se všemi provedenými důkazy. Dále namítal porušení ustanovení §12 zákona o azylu, neboť
se domníval, že splňuje zákonné podmínky stanovené v tomto ustanovení, a porušení
ustanovení §91, neboť má za to, že u něj existuje překážka vycestování ve smyslu tohoto
ustanovení. V žalobě dále uvedl, že v rozhodnutí správního orgánu jsou nepřesně
chronologicky uvedeny některé události související s jeho odchodem z vlasti. Tyto následně
podrobně vylíčil a konstatoval, že tříletý trest odnětí svobody, který mu v případě návratu
do vlasti hrozí za účast na demonstracích, lze považovat za vysoký. Konstatoval dále,
že se obává, že v okamžiku jeho návratu by mohl být ohrožen i jeho život, neboť mu takto
bylo vyhrožováno. Navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 8. 2003, č. j. 11 Az 117/2003 – 20 žalobu
žalobce proti rozhodnutí žalovaného zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že přezkoumal napadené
rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. K námitkám žalobce uvedl,
že žalobce v podané žalobě poukazoval na neúplně zjištěný stav věci, avšak učinil tak pouze
v obecné poloze a neuvedl žádné konkrétné důkazy, které by podle jeho názoru měly být
provedeny k úplně zjištěnému stavu věci. Za této situace soud konstatoval, že podle jeho
názoru před vydáním napadeného rozhodnutí byl skutečný stav zjištěn dostatečně, když
v napadeném rozhodnutí žalovaný dostatečně uvedl, které skutečnosti odůvodňují vydání
rozhodnutí a tyto byly z obsahu správního spisu spolehlivě zjištěny. Soud dále zdůraznil,
že žalobce v podané žalobě namítal, že správní orgán pochybil, pokud uvedl jako datum
demonstrace, které se měl žalobce zúčastnit a po které měl být zadržen a zbit, den 4. 5. 1997,
když správné datum je 4. 5. 1998, avšak v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne
24. 3. 2000 sám žalobce zcela určitě a jednoznačně uvedl, že se demonstrace konala dne
4. 5. 1997. Dále zcela konkrétně a opakovaně uvedl, že vlast opustil dne 26. 10. 1997,
od 27. 10. 1997 do 12. 11. 1997 byl v ČR, poté do 12. 1. 1998 ve vězení v Německu
za ilegální přechod státní hranice a od 12. 1. 1998 pobýval v ČR. Při pohovoru k důvodům
návrhu na zahájení řízení o udělení azylu však žalobce zcela odlišně uvedl data konání
demonstrace a jeho následného zatčení a tento zásadní chronologický rozpor nebyl schopen
k výslovnému dotazu uspokojivým způsobem vysvětlit. Přitom z informace ČTK plyne,
že v měsíci květnu 1997 se v M. nekonala žádná demonstrace proti režimu prezidenta
Lukašenka. Soud konstatovat, že vzhledem k zásadním rozporům ve tvrzeních žalobce
a v absenci jakýchkoliv dalších skutečností, které by byly v souladu s tvrzeními žalobce,
nebylo v řízení prokázáno naplnění podmínek pro udělení azylu uvedených v ustanovení §12
zákona o azylu. Napadené rozhodnutí podle názoru soudu rovněž obsahovalo dostatečně
odůvodněný závěr o tom, proč v případě žalobce není dána překážka vycestování. Na základě
těchto skutečností dospěl Městský soud v Praze k závěru, že žaloba žalobce není důvodná,
a proto ji podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen stěžovatel) včas kasační stížnost,
a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti
uvedl, že svou zemi opustil z důvodu obav z pronásledování ze strany státních orgánů
a z důvodu zastávání svých politických práv a svobod. Od ledna do března 1997 byl členem
Mládežnické fronty, od března členem Běloruské národní fronty, která se profiluje jako
opoziční strana vůči vládnoucímu režimu. Podrobně popisoval svou agitační činnost a účast
na demonstracích. Zdůraznil, že ohledně špatného data, které uvedl v souvislosti s jeho
zatčením, je třeba konstatovat, že má problém s pamatováním dat. Vyslovil přesvědčení,
že žalovaný správní orgán měl rozhodnout o udělení azylu jeho osobě. Skutečnost, že si spletl
data konání demonstrace by neměla být stěžovateli k tíži, stejně jako skutečnost, že ČTK
neuvádí konání demonstrace v uváděných termínech. Vzhledem ke svému postavení nemá
stěžovatel možnost získat informace ze země původu, které by konání demonstrace
dokazovaly, nicméně se domnívá, že správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav věci,
když se v posuzování této otázky spolehl pouze na jediný zdroj informace. Stejně
tak skutečnost, že se soud ztotožnil s konstatováním, které zastává žalovaný, že se stěžovatel
obává uvěznění z důvodu výtržnictví, je podle jeho názoru nesprávná, a to především proto,
že uvedl, že obvinění z výtržnictví bylo záminkou pro jeho zastrašování ze strany státní
bezpečnosti, rovněž pak proto, že je všeobecně známé, že v Bělorusku jsou falešná obvinění
prostředkem pronásledování příslušníků opozice. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Současně navrhl
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a požádal o ustanovení právního zástupce
pro řízení o kasační stížnosti.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 3. 2004, č. j. 11 Az 117/2003 - 46 ustanovil
stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti zástupce Mgr. Petra Adámka, advokáta, se sídlem
Praha 1, Národní 11. dubna 2005.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť
se domníval, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek soudu, byly vydány
v souladu s právními předpisy. Odkázal na správní spis a vyslovil názor, že se soud zabýval
všemi tvrzeními, které stěžovatel uvedl a která se nyní o pakují a jsou detailněji rozváděna
ve snaze dát jim politický podtext. Pokud se týká návrhu na přiznání odkladného účinku,
neměl žalovaný námitek k jeho přiznání, když stěžovateli bylo na základě tohoto samotného
návrhu uděleno vízum za účelem strpění pobytu. Navrhoval zamítnutí kasační stížnosti
pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení §109 odst. 2
a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že je podávána z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci uvádí, že podle ustanovení §32 odst. 1
zákona č. 71/1967 Sb. (správní řád) je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný
stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán
jen návrhy účastníků řízení. Přestože povinností správního orgánu v řízení o udělení azylu
není předestřít žadateli o azyl důvody, pro které je azyl obvykle poskytován, mělo by být jeho
povinností zabývat a vypořádat se se všemi důvody, které stěžovatel v průběhu azylového
řízení uvedl jako důvody, které považoval pro udělení azylu za významné. Tak tomu podle
názoru Nejvyššího správního soudu v posuzované věci nebylo.
Především je třeba konstatovat, že stěžovatel od počátku správního řízení, resp. řízení
o udělení azylu tvrdí naprosto shodné skutečnosti a to, že od ledna 1997 do března 1997 byl
členem Mládežnické fronty Běloruska (MSG) a poté od března 1997 se stal členem Běloruské
národní fronty. Byl pronásledován 6. oddílem Státní bezpečnosti pro svou účast
na demonstraci, která se konala v G., a jíž měl být vyjádřen nesouhlas se smlouvou
podepsanou mezi Ruskem a Běloruskem. Poté byl zatčen, zbit, probudil se v nemocnici,
kam za ním přišel příslušník policie s tím, že mu hrozí tříletý trest za výtržnictví, když
stěžovatel nechtěl podepsat protokoly, vyhrožoval mu, že bude odvezen zpět, odkud
ho přivezli. Stěžovatel z nemocnice utekl a poté za pomoci strýce opustil Bělorusko. Uvedený
skutkový děj stěžovatel nijak v průběhu řízení o udělení azylu neměnil. Problémem však bylo,
že stěžovatel uváděl odchylně roky, kdy mělo k výše uvedeným událostem dojít.
V žádosti o udělení azylu ze dne 24. 3. 2000 uvedl, že v říjnu 1997 opustil Bělorusko,
od 27. 10. 1997 do 12. 11. 1997 byl v ČR, poté od listopadu 1997 do 12. 1. 1998 ve vězení
v R. v Německu, a od 12. 1. 1998 byl v České republice. Podle žádosti o udělení azylu byl
zatčen kvůli demonstraci, která se konala v G. dne 4. 5. 1997.
V rozporu s těmito časovými údaji uvedl v protokolu o pohovoru ze dne 3. 4. 2004,
že v roce 1997 byl nemocen, proto se demonstrací nezúčastnil. Demonstrace v G. se zúčastnil
dne 4. 5. 1998. V tomto protokole sepsaném dne 3. 4. 2004 nebyl stěžovatel na rozpory
vyplývající z časového určení událostí dotázán.
V protokole o pohovoru ze dne 4. 4. 2000 stěžovatel na dotaz, kdy odjel ze země,
uvedl, že dne 26. 10. 1998. Na otázku, zda může objasnit, proč v návrhu uvedl, že odjel
ze země dne 26. 10. 1997, stěžovatel uvedl, že možná něco popletl, ale odjel dne 26. 10. 1998.
Na závěr tohoto protokolu uvedl, že si přesně nepamatuje data, není to však proto, že by chtěl
nějak klamat, ale protože si to opravdu nepamatuje. Další pohovory již se stěžovatelem
prováděny nebyly a věc z hlediska rozporů časových údajů zůstala ve výše naznačené poloze.
V odůvodnění napadeného správního rozhodnutí poukázal správní orgán
na nevěrohodnost a účelovost výpovědi stěžovatele, aniž by však blíže uvedl, v čem
rozporuplnost spatřuje, a aniž by objasnil, ze které časové verze v posuzované věci vychází.
Konstatoval, že stěžovatel správnímu orgánu neuved l žádné skutečnosti, které by svědčily
o souvislostech mezi účastí na demonstraci, následným zatčením a nepravdivým protokolem.
Dále správní orgán poukazoval na to, že podle informace České tiskové kanceláře podepsali
prezidenti Ruska a Běloruska dne 2. 4. 1997 v M. krátký dokument, který se stal základem
pro vytvoření svazu Ruska a Běloruska a u příležitosti ročního výročí se dne 2. 4. 1998 konala
v M. demonstrace. Dne 8. 12. 1999 byla sepsána smlouva o vytvoření svazového státu Ruska
a Běloruska. Poukázal na to, že výpověď jmenovaného je s těmito informacemi v rozporu.
Nejvyšší správní soud však nesouhlasí s výše uvedeným postupem správního orgánu
a jeho závěry uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepovažuje za jednoznačné
a přesvědčivé. Především dosud nebylo objasněno, kdy vlastně stěžovatel opustil Bělorusko.
Přitom objasnění otázky, zda stěžovatel opustil Bělorusko 26. 10. 1997 nebo 26. 10. 1998
je základním předpokladem pro posouzení jeho možné účasti na demonstraci v G. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu bylo možno tuto otázku ověřit dotazem na orgány
Německa, zda byl stěžovatel vězněn v R. od listopadu 1997 do 12. 1. 1998, či v jinou dobu.
Bylo-li by zjištěno, že stěžovatel byl vězněn v Německu v době, kterou uvedl v žádostí (na
jiném místě spisu o této skutečnosti není zmínka), pak by mohlo být jeho tvrzení o tom, že
Bělorusko opustil v roce 1998 zpochybněno.
Další spornou otázkou je, zda a případně kdy se konala demonstrace v G.,
s níž stěžovatel spojuje následné zatčení, vyslýchání, bití, pobyt v nemocnici a útěk
z nemocnice a následný odchod z vlasti. Je pravdou, že v chronologickém přehledu událostí
v Bělorusku, získaného z infobanky ČTK – informace o zemích ze dne 19. 12. 2001 není
demonstrace v G. uvedena, je zde však údaj o demonstraci v M., která se konala 2. 4. 1998.
Přes výše uvedené má Nejvyšší správní soud za to, že údaj tvrzený stěžovatelem o jeho účasti
na demonstraci v G. měl být ověřen dotazem správního orgánu přímo na to , zda a případně
kdy se demonstrace v G. konala.
I když povinností správního orgánu v řízení o udělení azylu není předestřít žadateli
o azyl důvody, pro které je azyl obvykle poskytován, mělo by být jeho povinností zabývat
a vypořádat se se všemi důvody, které stěžovatel v průběhu řízení o azyl uvedl jako důvody,
které považoval pro udělení azylu za významné. Jestliže tedy stěžovatel od počátku azylového
řízení tvrdil důvody, které by zcela jistě byly podřaditelné pod ustanovení §12 zákona
o azylu, bylo povinností správního orgánu tyto důvody prověřit, ne pouze poukazovat
na rozpory ve výpovědi stěžovatele, které se ostatně správní orgán nepokusil vyčerpávajícím
způsobem odstranit a které se týkají nikoliv popisu skutečností samotných, ale časových
údajů, které zcela jistě ověřit lze.
Stěžovatelovo tvrzení o tom, že byl pronásledován z politických důvodů 6. oddílem
Státní bezpečnosti v Bělorusku vyvráceno nebylo a nelze proto souhlasit s názorem správního
orgánu, že stěžovatel správnímu orgánu neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily
o souvislostech mezi účastí na demonstraci, následným zatčením a nepravdivým protokolem.
Tento názor se jeví nepřesvědčivý, neboť je to právě stěžovatel, který od počátku azylového
řízení tyto skutečnosti v nezměněné podobě tvrdil.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že závěr správního orgánu uvedený v odůvodnění
napadeného rozhodnutí o tom, že stěžovatel je podle svého vyjádření obviněn z výtržnictví,
nikoliv z nezákonného zastávání politických práv a svobod nebo pro zastávání politických
důvodů, nemá podle názoru soudu oporu ve spise. Vycházel-li správní orgán ze zjištění
učiněných přímo od stěžovatele (v obsahu správního spisu se kromě výše zmíněného
chronologického přehledu žádný jiný důkaz nenachází) pak stěžovatel sice uvedl, že je stíhán
pro trestný čin výtržnictví, avšak jako trestný čin vykonstruovaný, neboť zatčen byl pro účast
na politické demonstraci v G. Takto stěžovatel shodně vypovídal a podrobně rozváděl
související skutečnosti, jak v protokolu ze dne 3. 4. 2000, tak i v protokolu ze dne 4. 4. 2000.
Výše uvedený závěr správního orgánu se proto jeví jako zkreslený a neodpovídající tomu,
co stěžovatel ve skutečnosti uváděl.
V posuzované věci nepůsobí přesvědčivě ani postup správního orgánu při zjišťování
situace v zemi původu stěžovatele, tedy v Bělorusku. Z protokolu o pohovoru sepsaného dne
3. 4. 2000 vyplývá, že stěžovatel byl seznamován jednak se speciálními informacemi,
a to materiály MZV ČR ze dne 12. 2. 1997, 1. 4. 1998, 18. 8. 1998, 16. 7. 1998, 20. 1. 1999,
16. 12. 1999, 8. 7. 1998 a 6. 8. 1998 a jednak s obecnými informacemi – ČTK databáze země,
Běloruské centrum – Člověk v tísni – přehled nejnovějších událostí 30. 8. – 17. 10. 1999,
Přehled událostí v Bělorusku, říjen 1999 – únor 2000, vydáno spol. Člověk v tísni, zpráva
o dodržování lidských práv ve státě Bělorusko pro rok 1998 – MZV USA, dne 26. 1. 1999,
zpráva o dodržování lidských práv v Bělorusku v roce 1999, vydaná MZV USA dne
25. 2. 2000 a jednotná teritoriální informace za rok 1997, ze dne 23. 9. 1998. Ve spise se však
žádná z těchto zpráv n enachází kromě informace vyplývající z infobanky ČTK – informace
o zemích – ze dne 19. 12. 2001, která však obsahuje chronologický výčet událostí
v Bělorusku, nikoliv popis situace v této zemi. V napadeném rozhodnutí správní orgán sice
uvedl, že vycházel ze zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv
v Bělorusku 2001 (tato zpráva není ve spise založena a nebyla ani v seznamu zpráv, s nimiž
se mohl stěžovatel seznámit) a dále z aktuálních informací ohledně situace v Bělorusku
obsažených v databázi České tiskové kanceláře. Konkrétní situace v Bělorusku však
v napadeném rozhodnutí není vůbec popsána, což je o to závažnější, když stěžovatel uvádí
jako důvod pro udělení azylu pronásledování pro zastávání politických názorů a obavy
z návratu do Běloruska odůvodňuje právě těmito politickými názory. Z hlediska objektivity
posouzení situace v zemi původu stěžovatele by bylo na místě, aby ji správní orgán skutečně
posoudil, a to na podkladě listinných důkazů, s nimiž se mohl stěžovatel v průběhu řízení
o udělení azylu seznámit a dále aby tyto zprávy byly založeny ve spise.
Naskýtá se dále otázka, zda v posuzované věci správní orgán dodržel ustanovení §33
správního řádu. V protokolu ze dne 3. 4. 2000 byl sice stěžovatel vyzván tak, že ve smyslu
§33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, má právo se před vydáním rozhodnutí
vyjádřit k těmto podkladům pro rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění, případně navrhnout
jejich doplnění, avšak přes tuto skutečnost byl stěžovatel dále vyslýchán v protokolu
sepsaném po této výzvě, tedy v protokolu ze dne 4. 4. 2000. Je sice pravdou, že v protokolu
ze dne 3. 4. 2000 je škrtnuta ta část, v níž stěžovatel uvedl, že je seznámen s obsahem výše
uvedených podkladů pro vydání rozhodnutí podle §33 odst. 2 správního řádu, avšak
ve správním spise se další doklad o tom, že bylo stěžovateli umožněno seznámit se s podklady
pro vydání rozhodnutí, nenachází.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že od vyhlášení zákona č. 222/2003 Sb.,
tj. od 26. 6. 2003, se již na řízení o udělení azylu nevztahuje §33 odst. 2 správního řádu,
avšak v době vedení správního řízení konaného v tomto případě, měl správní orgán podle
tohoto ustanovení postupovat. Porušení ustanovení §33 odst. 2 namítal stěžovatel i v žalobě.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a že při jejím zjišťování byl
porušen správní řád v ustanoveních §32 odst. 1 a §33 takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost rozhodnutí správního orgánu a pro tyto vady měl Městský soud v Praze
napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Kasační stížnost tedy považuje za důvodnou, a proto napadený rozsudek Městského
soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení
je Městský soud v Praze vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3
s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Pokud jde o návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, vycházel Nejvyšší
správní soud z toho, že za situace, kdy byl napadený rozsudek zrušen, nebylo třeba
o odkladném účinku kasační stížnosti rozhodovat.
Odměna zástupci stěžovatele – Mgr. Petru Adámkovi, advokátu, se sídlem Národní
11, Praha 1, byla stanovena za jeden úkon po 1000 Kč [§9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm.
b) – vyhlášky č. 177/1996 Sb. – převzetí a příprava zastoupení] a náhrada hotových výdajů
v částce 75 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 1075 Kč. Uvedená částka bude
vyplacena zástupci stěžovatele do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu