ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.16.2005
sp. zn. 4 Azs 16/2005 – 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: N. D. H.,
zast. Mgr. Richardem Polmou, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Republiky 946,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2004, č. j. 48
Az 141/2004 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra č. j. OAM-5819/VL-20-P17-2003 ze dne
13. 5. 2004, nebyl žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o azylu“), a současně bylo
vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Správní orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že v průběhu správního řízení
bylo zjištěno, že žadatel z Vietnamu vycestoval z důvodu postihu za nedovolený prodej
pornografie. O udělení azylu požádal také proto, aby legalizoval svůj pobyt na území České
republiky (získal potřebné doklady k pobytu). Konstatoval, že žadatel ve svých výpovědích
sdělil, že ve vlasti nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace. Žalovaný
konstatoval, že na základě provedeného správního řízení shledal, že žadatel nesplňuje
zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu,
neboť v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo
možné učinit závěr, že vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod,
či se jiným způsobem politicky angažoval. Neshledal rovněž důvody pro udělení azylu
podle §13 uvedeného zákona (za účelem sloučení rodiny azylanta), ani podmínky pro udělení
azylu humanitárního ve smyslu §14 téhož zákona. Správní orgán současně nezjistil
existenci překážek vycestování cizince, jak mu ukládá ustanovení §28 zákona o azylu
v platném znění.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas u Krajského soudu v Praze žalobu,
v níž namítal, že správním orgánem byla porušena ustanovení §3 odst. 3, 32 odst. 1, 46,
47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“), neboť správní
orgán nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a neprovedl všechna nutná šetření
k objasnění všech okolností rozhodných pro řádné posouzení věci. Důkazy, které si opatřil,
nebyly úplné, a došlo proto k porušení ustanovení §32 odst. 1 a 34 odst. 1 správního řádu.
Dále bylo podle názoru žalobce porušeno ustanovení §12 a 91 zákona o azylu.
Konkrétně žalobce uvedl, že v případě návratu do Vietnamu by mu hrozilo vězení
za nedovolené opuštění republiky, přičemž tresty za tento čin jsou kolem 10ti let odnětí
svobody. Proto by se na něho měly vztahovat překážky vycestování podle §91 odst. 1 zákona
o azylu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2004, č. j. 48 Az 141/2004 – 26, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu, z něhož zjistil, že žalobce
jak v žádosti o udělení azylu, tak při pohovoru, který s ním byl proveden dne 2. 12. 2003,
shodně uváděl, že mu ve Vietnamu hrozí postih za nedovolený prodej pornografie a dále trest
za opuštění republiky. Uvedené důvody nelze podle názoru soudu podřadit pod žádnou
ze skutečností, které jsou v ustanovení §12 zákona o azylu uvedeny jako skutečnosti
odůvodňující udělení azylu. Soud se proto zcela ztotožnil se závěrem správního orgánu o tom,
že v případě žalobce není dán žádný důvod pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu.
Krajský soud se ztotožnil i se závěrem správního orgánu o tom, že žalobce nesplňoval
podmínky ani pro udělení azylu podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Ve vztahu
k výroku o překážkách vycestování citoval ustanovení §28 a §91 zákona o azylu a uvedl,
že se zcela ztotožnil se závěrem správního orgánu uvedeným v napadeném rozhodnutí
a rovněž dospěl k závěru, že stěžovatel není osobou, které by překážky vycestování svědčily.
Dospěl poté k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s.
zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen „stěžovatel“).
V kasační stížnosti namítal, že pouze jediný pohovor se žalovaným nemohl v žádném
případě postačovat pro závěr o udělení či neudělení azylu. Uvedl, že některým otázkám,
které mu byly položeny, úplně nerozuměl, nechápal jejich obsah a neměl dostatek času
na jejich zodpovězení a promyšlení. Namítal dále, že v tomto řízení nebyl zastoupen právním
zástupcem ani tlumočníkem. Pokud by byl zastoupen advokátem, uplatnil by všechna
svá práva tak, jak je zaručují platné zákony ČR a mezinárodní dohody, kterými je ČR vázána.
Poukazoval dále na to, že je v ČR již déle než dva a půl roku a z Vietnamu přicestoval
především z politicko-ekonomických důvodů za prací, neboť ve Vietnamu nemohl sehnat
odpovídající zaměstnání, aby se uživil. Nemohl tam sehnat ani práci, ani bydlení.
Proto se rozhodl vycestovat do ČR a zde si opatřit prostředky pro obživu. V ČR
se bez problému začlenil do společnosti, snažil se najít si práci a bydlení. Jak s bydlením,
tak se zaměstnáním, mu pomáhá jeho přítel pan N. D., bytem K. n. O., T. 1, který již má v ČR
trvalý pobyt a obchod se zbožím, kde podniká a zajišťuje zaměstnání také stěžovatele.
V současné době tedy stěžovatel bydlí na adrese tohoto svého přítele. Stěžovatel dále uvedl,
že má oprávněnou obavu z toho, že pokud by se vrátil zpět, mohl by být případně vězněn ve
Vietnamu, neboť by mohl nastoupit trest kvůli prodeji pornografie. S tímto velice závažným
faktem se podle názoru stěžovatele žalovaný téměř nezabýval, a ani soud tuto podstatnou
chybu nenapravil. Pokud by se tedy vrátil do Vietnamu, není reálná naděje, že by našel
zaměstnání a mohl se o sebe sám postarat. Navíc by si musel shánět bydlení a zařídit ostatní
věci pro život nezbytné. Pokud by se tedy stěžovatel vrátil zpět, hrozilo by mu reálné
nebezpečí nepřežití ve Vietnamu a věznění za prodej zakázaného zboží. Tyto důvody
k udělení azylu, které jsou převážně humanitární, považuje stěžovatel za dostatečné. Domnívá
se, že jsou naplněny podmínky pro udělení azylu podle §12 či §13 zákona o azylu. Podle
názoru stěžovatele svědčí výše uvedené argumenty pro odůvodnění kasační stížnosti podle §
103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domníval, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Dále se podrobně
vyjadřoval k námitkám stěžovatele.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní
- dále jen „s. ř. s.“).
Podle §103 odst. 1 lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, b) vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost,
d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo v nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, e) nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení
řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve předesílá, že uplatňuje-li stěžovatel v kasační stížnosti
důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., nutno konstatovat, že tento důvod
na posuzovanou věc nedopadá, neboť v daném případě bylo rozhodnuto rozsudkem ve věci,
takže nelze namítat nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo zastavení řízení.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci dále uvádí, že stěžovatel především namítá,
že v předchozím řízení (jak správním, tak soudním) nebyl zastoupen zástupcem, čímž byla
porušena jeho práva, a že v průběhu řízení provedený jediný pohovor, při němž některým
otázkám neporozuměl, je nedostačující pro posouzení podmínek udělení azylu. Nejvyšší
správní soud dovozuje, že tímto stěžovatel namítá pochybení správního orgánu, tedy důvod
vymezený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nejprve musel posoudit, zda tento důvod je přípustný ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s., podle něhož není přípustná kasační stížnost, opírá-li se mj. o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno.
Stěžovatel v podané žalobě sice neuváděl vadu řízení před správním orgánem, spočívající
v nedostatku zastoupení advokátem a v nekvalitně provedeném pohovoru, nicméně z toho,
že namítal obecně porušení správního řádu ze strany správního orgánu v tom,
že se jeho žádostí o udělení azylu nezabýval odpovědně a svědomitě, lze připustit, že zmíněný
stížnostní důvod uplatnil. Po porovnání tvrzení stěžovatele s obsahem spisu dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že k naplnění důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak,
jak byl stěžovatelem specifikován, nedošlo. Již při sepisu žádosti o azyl dne 5. 11. 2003
potvrdil stěžovatel svým podpisem, že převzal poučení pro žadatele o udělení azylu na území
České republiky v jazyce vietnamském a jeho obsahu porozuměl. Prohlásil rovněž,
což rovněž potvrdil svým podpisem, že byl poučen o svých právech a povinnostech po dobu
pobytu na území České republiky, a to včetně práva kdykoliv se obrátit o pomoc na Úřad
Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky a kontaktovat další
organizace zabývající se ochranou zájmů uprchlíků. Součástí písemného poučení o právech
azylanta je přitom též poučení o možnosti zvolit si pro řízení zástupce. Pokud tak stěžovatel
neučinil, nelze v tom spatřovat pochybení ze strany správního orgánu, tedy stěžovatelem
mu podkládané porušení zákona v ustanoveních o řízení podle správního řádu. Pokud jde
o stěžovatelovu námitku týkající se kvality protokolu o pohovoru k důvodům žádosti
o udělení azylu (2. 12. 2003), je třeba uvést, že tento pohovor byl proveden se souhlasem
stěžovatele v jazyce vietnamském za přítomnosti tlumočníka pana B. A. Pokládané otázky
jsou jasně formulované, nelze jim vytýkat neurčitost, a stěžovatel na ně též dával jednoznačné
odpovědi. S obsahem protokolu (a to s každou jeho stranou zvlášť) byl stěžovatel seznámen,
souhlasil s ním, a nežádal doplnění. Každá strana protokolu je opatřena jeho podpisem.
V závěru uvedl, že nežádá další doplnění ani změny, aniž by namítal skutečnosti uvedené
v kasační stížnosti. Námitky proti tlumočníkovi nevznesl, a tudíž jeho tvrzení, že nerozuměl
při pohovoru některým otázkám, je zcela v rozporu s obsahem protokolu. Uvedený důvod ve
smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nebyl tudíž Nejvyšším správním soudem shledán
opodstatněným.
Pokud stěžovatel namítá, že nebyl zastoupen advokátem též v řízení před Krajským
soudem v Praze (výslovně to v kasační stížnosti nevymezuje), pak lze usuzovat,
že se dovolává stížnostního důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že v řízení před krajským soudem podle soudního řádu
správního není zastoupení účastníka advokátem povinné (narozdíl od řízení o kasační
stížnosti, v němž podle §105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel advokátem zastoupen).
To však neznamená, že i pro řízení před krajským soudem by si nemohl stěžovatel advokáta
zvolit, či o jeho ustanovení požádat soud. Pokud tak neučinil, t. j. pokud si advokáta nezvolil,
ačkoliv o této možnosti byl poučen již v řízení před správním orgánem, a pokud soud
o ustanovení advokáta nepožádal, pak nelze soudu vytýkat, že tak neučinil z vlastní iniciativy,
nehledě k tomu, že potřeba zastoupení advokátem k ochraně práv stěžovatele v řízení
před soudem z žádného úkonu stěžovatele nevyšla najevo, neboť ten podal žalobu sepsanou
v českém jazyce s potřebnými náležitostmi takového podání. Nejvyšší správní soud
tedy pochybení v postupu krajského soudu neshledal.
Další námitky stěžovatele v kasační stížnosti se týkají již nikoliv procesních otázek,
ale věci samé, t. j. důvodů, proč pokládá rozhodnutí krajského soudu, v němž se ztotožnil
se stanoviskem žalovaného o nesplnění podmínek pro udělení azylu podle §12, 13 a 14
zákona o azylu za nesprávné. Lze z toho dovodit, že uplatňuje v tomto případě kasační důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ani takové pochybení však Nejvyšší správní soud
v postupu krajského soudu neshledal.
Podle ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li
v řízení o jeho udělení zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu v platném znění se v případě hodném
zvláštního zřetele udělí azyl rodinnému příslušníku azylanta, jemuž byl azyl udělen
podle §12 nebo §14 téhož zákona, za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení azylu
nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12. Rodinným příslušníkem
se pro účely sloučení rodiny rozumí manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18ti let,
nebo rodič azylanta mladšího 18ti let.
Jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárních důvodů
podle ustanovení §14 výše uvedeného zákona. V projednávané věci správní orgán i krajský
soud bezpečně z obsahu správního spisu, zejména údajů poskytnutých samotným
stěžovatelem, zjistily, že důvody stěžovatele, pro které o azyl požádal, byly obavy z postihu
za nedovolený prodej pornografie a legalizace pobytu. Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá,
než ve shodě s uvedenými orgány konstatovat, že jakkoliv jde o důvody pochopitelné, nelze
je v žádném případě podřadit pod ustanovení §12 zákona o azylu, nehledě k tomu, že žádný
ze zde uvedených důvodů stěžovatel ani netvrdil, proto závěr, že stěžovatel nebyl vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v citovaném ustanovení, je v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud neshledal nezákonnost postupu správního orgánu
ani při posuzování podmínek pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu, neboť v řízení
nebylo zjištěno, že by stěžovatel byl rodinným příslušníkem azylanta, tedy osoby, které byl
v České republice již azyl udělen.
Stěžovatel dále správnímu orgánu vytýká nedostatečné zohlednění jeho osobní situace
ve Vietnamu při posuzování možnosti udělit humanitární azyl podle §14 zákona o azylu.
Správní orgán v řízení možnost udělení humanitárního azylu stěžovateli (v rámci skutečností
tvrzených stěžovatelem) zkoumal, a dospěl k závěru, že podmínky pro udělení tohoto typu
azylu v daném případě splněny nebyly. Nejvyšší správní soud dodává, že udělení
humanitárního azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu (jedná se o volnost
v rámci správního uvážení, nikoliv tedy o rozhodování svévolné), a rozhodnutí
o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Správní orgán posoudil jak osobní
situaci stěžovatele v rozsahu jím tvrzeném, tak i stav v jeho zemi na základě zpráv,
které si za tím účelem shromáždil, a které jsou podrobně popsány též v napadeném rozsudku
Krajského soudu v Praze. Pokud z nich nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu,
je takové rozhodnutí v jeho pravomoci. Soud posléze posuzuje pouze tolik, zda správní orgán
nevybočil z obecných mezí daných základními principy platného právního řádu,
zde především zákazu diskriminace, či z hlediska procesních předpisů. Z předloženého
spisového materiálu vyplývá, že výše citované meze správní orgán nepřestoupil, a tudíž lze
v této otázce uzavřít, že krajský soud ji posoudil v souladu s platnými právními předpisy,
jakož i dosavadní ustálenou judikaturou. Nejvyšší správní soud pro úplnost připomíná,
že smyslem humanitárního azylu je možnost zareagovat především na zcela výjimečné
případy (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofou, ať již způsobenou lidskými či přírodními faktory),
jakož i na další sice nepředvídatelné situace, avšak svým způsobem zcela výjimečné.
O takový případ u stěžovatele nejde.
Namítá-li stěžovatel, že žalovaný ani soud se nezabývaly závažným faktem,
a to obavou z případného věznění ve Vietnamu v situaci, kdy by stěžovatel mohl nastoupit
trest kvůli prodeji pornografie, nelze s jeho tvrzením souhlasit. Žalovaný správní orgán
výslovně v napadeném rozhodnutí uvedl, že si v případě stěžovatele vyžádal konkrétní
informaci MZV ČR č. j. 114755/2004-LP ze dne 21. 4. 2004. V tomto materiálu je uvedeno,
že ve Vietnamu oficiálně platí zákaz prodeje nosičů s pornografickým materiálem
či protistátním obsahem. Informace uvádí, že trestný čin „šíření zvrhlé kultury“ je upraven
v §253 trestního zákona – kdo vyrábí, kopíruje, šíří, přepravuje, obchoduje a přechovává
knihy, noviny, obrazy, fotografie, filmy, hudbu nebo další předměty zvrhlého charakteru,
může být potrestán pokutou od 5 000 000 do 50 000 000 dongů, či odnětím svobody
od 6ti měsíců do tří let. Takto stanovený trest podle názoru žalovaného nelze považovat
za nelidský ani za ponižující. Navíc v případě žadatele bylo zjištěno, že mu za uvedenou
nezákonnou činnost byla ve vlasti již udělena pokuta ve výši 5 000 000 dongů. Správní orgán
dále uvedl, že po zhodnocení výpovědi žadatele a posouzení jeho celkové situace
ve Vietnamu před odchodem ze země nedospěl k závěru, že mu v případě jeho návratu
do vlasti hrozí mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest, nebo že je jeho život
ohrožen v důsledku válečného konfliktu. Správnímu orgánu rovněž nebylo známo,
že by Vietnamská socialistická republika žádala o vydání jmenovaného pro trestný čin,
za který mu hrozí trest smrti. Stěžovatel rovněž není nezletilou osobou bez doprovodu
a uložení povinnosti ukončit pobyt na území České republiky po pravomocném ukončení
správního řízení není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Správní orgán
pak dospěl k závěru, že v daném případě tedy nebyl shledán důvod pro vyslovení překážky
vycestování. Krajský soud se poté zcela ztotožnil s názorem žalovaného správního orgánu
a zcela jej přejal do odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud
tedy ani tuto námitku stěžovatele za důvodnou nepovažuje.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., pro které by bylo
třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušit. Proto kasační stížnost
jako nedůvodnou v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu již nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. bezprostředně
poté, co došlo k poučení účastníků ve smyslu §8 zákona č. 150/2002 Sb.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti stěžovatele nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu