ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.18.2005
sp. zn. 4 Azs 18/2005 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
nezl. D. H., zast. JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem v Praze 2, Uruguayská 178/5,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. 9. 2004, č. j. 7 Az 39/2003 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 11. 2001, č. j. OAM-3179/CU-02-OL2-2001,
nebyl žalobci udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a současně bylo
rozhodnuto tak, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu. Rozkladem napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 23. 11. 2001, kdy byl tento
opravný prostředek přípustný podle §29 a násl. zákona o azylu, v tehdy účinném znění,
avšak napadené rozhodnutí bylo zákonné zástupkyni žalobce doručeno až dne 12. 2. 2002,
kdy již rozklad k ministru vnitra přípustný nebyl, ale byl přípustný pouze opravný prostředek
k soudu ve smyslu ustanovení §32 a násl. zákona o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Žalobce v souladu s poučením napadeného rozhodnutí podal proti němu rozklad,
avšak vzhledem k tomu, že o tomto rozkladu nemohl žádný k tomu oprávněný orgán
rozhodnout (přechodná ustanovení zákona č. 2/2002 Sb. s takovou situací nepočítají), byl
stěžovatelův rozklad posouzen jako opravný prostředek podle ustanovení §32 odst. 1 zákona
o azylu a předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí. Vzhledem ke skutečnosti,
že věc nebyla rozhodnuta do 31. 12. 2002, rozhodl o opravném prostředku
Městský soud v Praze (§129 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále
jen „s. ř. s.“).
V opravném prostředku – žalobě zástupkyně žalobce namítala, že s napadeným
rozhodnutím nesouhlasí, neboť na Ukrajině v době její nepřítomnosti byl do bytu,
kde s ní nezletilý žalobce žil, vyslán zástupce „O.“ s předvoláním pro manžela matky. Protože
babička nezletilého žalobce poskytla písemné vysvětlení, že otec nezletilého žalobce (manžel
zástupkyně) se nachází v jiné zemi, byla u nich provedena domovní prohlídka. Advokát podal
proti tomuto postupu žalobu a poté vše utichlo. Nicméně, když nezletilý žalobce požádal
v únoru 2001 o vystavení cestovního dokladu pro turistické vízum do Itálie, tak pouze jemu
jedinému z celé třídy nebyla schopna cestovní kancelář vízum opatřit, přičemž tato skutečnost
poznamenala psychiku dítěte. Cestovní doklad mu byl vydán až na třetí žádost, kdy jako
důvod byl uváděn turistický pobyt v Čechách, nikoliv důvod skutečný.
Městský soud v Praze po přezkoumání věci žalobu napadeným rozsudkem zamítl,
když došel k závěru, že žalovaný nepochybil, když žalobci azyl neudělil. V průběhu řízení
bylo dostatečně objasněno, že jediným důvodem, pro který žalobce o azyl žádal, bylo sloučení
rodiny. Soudu je však známo z úřední činnosti (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
31. 10. 2003, č. j. 9 Az 4/2003 – 19, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 7. 2004, č. j. 4 Azs 116/2004 – 40), že řízení o udělení azylu matce žalobce bylo
pravomocně skončeno, žaloba podaná proti negativnímu rozhodnutí žalovaného byla
zamítnuta, a stejně tak kasační stížnost podaná proti rozsudku Městského soudu v Praze.
Žalobce tudíž nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §13 odst. 1 a 2 zákona
o azylu, přičemž skutečnosti, o nichž se zástupkyně žalobce zmiňuje v žalobě, nebyly v řízení
před správním orgánem uváděny, a proto nemůže být tomuto orgánu vytýkáno,
že k nim nepřihlédl. Rovněž tak žalobní námitka vznesená až u ústního jednání, že žalovaný
nedostatečně odůvodnil neudělení azylu podle §14 zákona o azylu, nebyla shledána
Městským soudem v Praze důvodnou. Soud zdůraznil, že na udělení azylu podle tohoto
ustanovení není právní nárok a správní uvážení žalovaného v tomto případě není zákonem
samo nijak omezeno; z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný žádost
žalobce posoudil i z tohoto důvodu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a písm. d) s. ř. s. Vyslovil
přesvědčení, že v řízení před správním orgánem bylo porušeno ustanovení §3 odst. 2 poslední
věta a odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb. (správní řád). Dle názoru stěžovatele správní orgán
neposkytl rodičům stěžovatele jako jeho zákonným zástupcům poučení, aby pro neznalost
správních předpisů neutrpěl žalobce v řízení újmu. Bez náležitého poučení matka stěžovatele
nemohla ve správním řízení rozvést rozhodné skutečnosti, zejména to, že osud rodiny je dán
situací otce nezletilého stěžovatele na Ukrajině. Skutečnost, že zákonná zástupkyně
stěžovatele uvedla jako jediný důvod, pro nějž nezletilý o azyl žádal, sloučení rodiny, měla
vést správní orgán, který znal, nebo měl znát důvody, pro které žádal otec nezletilého o azyl,
k tomu, aby zákonné povinnosti poskytnout pomoc a poučení dostal. Tato povinnost vyplývá
nejen ze zákona, ale i z Deklarace práv dítěte, prohlášené valným shromážděním OSN dne
20. 11. 1959, zakotvená v zásadě č. 8, kde se stanoví „Dítě bude za všech okolností
mezi prvními, komu bude poskytnuta ochrana a pomoc“. Tuto deklaraci přitom považují
všechny později přijaté mezinárodní smlouvy směřující k zajištění práv dítěte, za stěžejní
dokument. Tím, že správní orgán neposkytl nezletilému žadateli o azylu – resp. zákonné
zástupkyni žadatele o azyl pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěl
stěžovatel újmu, ač nebyly v samotné žádosti o azyl uplatněny všechny rozhodné argumenty,
nasvědčují tomu, že správní orgán nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Zástupkyně
stěžovatele považuje proto správní rozhodnutí za nepřezkoumatelné a stejně tak i rozhodnutí
Městského soudu v Praze, protože jeho odůvodnění je pouze obecné a vůči stěžovateli
nekonkrétní. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc
vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Současně s kasační stížností požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, neboť výkon rozhodnutí žalovaného by pro něho znamenal
odloučení od rodiny, a tedy nenahraditelnou újmu. Přitom přiznání odkladného účinku
se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným
zájmem.
Žalovaný ve svém písemném podání ke kasační stížnosti uvedl, že se vzhledem
k jejímu obsahu nebude blíže vyjadřovat. Odkázal na správní spis. Protože k přiznání
odkladného účinku neshledával důvodu, návrh na jeho přiznání nepodpořil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Po přezkoumání kasační stížnosti došel Nejvyšší správní soud k závěru, že není
důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že se stěžovatel dovolává kasačního důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
V projednávané věci zástupkyně nezletilého stěžovatele namítala, že řízení
před správním orgánem trpělo vadou spočívající v tom, že jí nebylo poskytnuto řádné poučení
o právech dítěte ve smyslu předpisu v kasační stížnosti blíže uvedených tak, aby nezletilý
neutrpěl v řízení újmu. Vytýká správnímu orgánu, že nevycházel ze spolehlivě zjištěného
stavu věci a pokládá proto toto rozhodnutí za nepřezkoumatelné.
Takovou vadu řízení však ani Nejvyšší správní soud v postupu či rozhodnutí správního
orgánu neshledal. Předně je třeba uvést, že správní orgán při posuzování žádosti o azyl
stěžovatele vycházel z údajů uvedených zástupkyní stěžovatele v návrhu na zahájení řízení
o udělení azylu, kde jako důvod pro jeho udělení uvedla sloučení rodiny, a tentýž důvod
uvedla na samostatném listu, který je nedílnou součástí tohoto návrhu. Byla poučena,
že zde může uvést i jiné důležité okolnosti, které mohou osvědčit důvody k podání návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu. Potvrdila rovněž, že byla poučena o právech
a povinnostech žadatele o azyl, a to včetně práva kdykoliv se obrátit o pomoc na Úřad
Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky a kontaktovat další
organizace zabývající se ochranou zájmů uprchlíků. Toto poučení zástupkyně stěžovatele
podepsala. Podle Protokolu o doplňujícím pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o
udělení azylu zástupkyně stěžovatele znovu opakovala, že důvodem pro udělení azylu pro
syna D. je sloučení rodiny a odkázala na důvody, které oba rodiče uvedli ve svých žádostech
o udělení azylu. Žádala, aby pohovor byl veden v českém jazyce a v češtině sepsala
prohlášení, že byla seznámena s obsahem protokolu o doplňujícím pohovoru v českém jazyce,
souhlasí s ním a nežádá doplnění.
I když z obsahu zmíněných dokumentů nevyplývá, že by zástupkyně stěžovatele byla
poučena přímo a konkrétně o existenci a obsahu dokumentů o právech dítěte,
jichž se dovolává v kasační stížnosti (ostatně takto široce koncipovaná poučovací povinnost
z žádného předpisu nevyplývá), nelze přehlédnout, že se jí ze strany správního orgánu dostalo
náležitého poučení o právech a povinnostech azylanta, včetně práva kontaktovat organizace
zabývající se ochranou zájmů uprchlíků. Byla poučena též o tom, že může uvést veškeré
důležité okolnosti, které by osvědčily důvody k podání návrhu na zahájení řízení o udělení
azylu. Po tomto poučení však jako důvod žádosti o udělení azylu uvedla toliko sloučení
rodiny a odkázala na svou žádost o udělení azylu. Nutno přitom zdůraznit, že v řízení
o udělení azylu není povinností správního orgánu poučovat žadatele o tom, jaké skutečnosti
jsou pro vyhovění žádosti relevantní, ani se jej sugestivně dotazovat na důvody,
o kterých se žadatel sám nezmiňuje (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1994,
č. j. 6 A 583/93). K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že správní orgán v posuzované věci
vycházel ze zjištění učiněných v průběhu správního řízení vedeného přímo se zástupkyní
stěžovatele jako žadatelkou o azyl, které vyústilo v rozhodnutí ze dne 24. 5. 2001,
č. j. OAM-362/VL-07-P18-2000, jímž byl její návrh na zahájení řízení o udělení azylu
zamítnut jako zjevně nedůvodný podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a dále bylo
rozhodnuto, že účastnice řízení nesplňuje důvody udělení azylu podle §13 odst. 1, 2 a §14
zákona o azylu, a že se na ni nevztahuje překážka vycestování. Tento závěr žalovaný opřel
o zjištění, že důvodem návrhu zástupkyně stěžovatele na zahájení řízení o udělení azylu byly
především její potíže ekonomického charakteru, které pramenily z nevyplácených mezd jak jí,
tak jejímu manželovi, což způsobilo velmi obtížnou situaci celé rodiny. Dalším důvodem byla
snaha o legalizaci pobytu na území České republiky. Věcí se zabýval též Nejvyšší správní
soud (pod sp. zn. 4 Azs 116/2004), který z obsahu správního spisu zjistil, že v návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu stěžovatelka uvedla, že vlast opustila v květnu 2000,
protože se jí nelíbí sociální podmínky na Ukrajině a nedostatek práv. V příloze k návrhu
na zahájení řízení sdělila, že na Ukrajině se nevytvářejí sociální podmínky, jsou omezována
práva občanů, nevyplácí se výplata a stěžovatelka nedostává peníze na děti. Chce žít v zemi,
kde jsou tato práva zajištěna, a kde by se o ni a její děti starali; chce pracovat a získat
odpovídající úroveň. Do protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení
azylu pak uvedla svízelné ekonomické a sociální poměry na Ukrajině, nedostatek prostředků
na zajištění rozvoje dětí a nedostatečné zajištění nezbytné zdravotní péče dětem. Na otázku
žalovaného, zda kromě těchto problémů měla ve vlasti ještě nějaké další, zástupkyně
stěžovatele odpověděla, že nikoliv. Shodně s Městským soudem v Praze proto i Nejvyšší
správní soud uzavřel, že v řízení před správním orgánem neuvedla stěžovatelka žádné
skutečnosti, které by svědčily o pronásledování ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu,
nebo o odůvodněném strachu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství zástupkyně stěžovatele má. Nejvyšší správní soud dovodil, že správní orgán
neměl jinou možnost, než žádost zástupkyně stěžovatele jako nedůvodnou zamítnout,
když bylo prokázáno, že v řízení před správním orgánem jako důvod žádosti pro udělení azylu
uváděla pouze nespokojenost se sociální a ekonomickou situací v zemi původu. Zástupkyní
stěžovatele tvrzené profesionální psychologické a technické tlaky ze strany vnitřních orgánů
(policie) ve vztahu k jejímu manželovi, který je bývalým policistou, uvedla nově až v řízení
o žalobě. Tato tvrzení byla pokládána v přezkumném řízení soudním za zcela nová a účelová,
která navíc postrádala jakoukoliv specifikaci. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že důvody
pro udělení azylu jsou vyjmenovány taxativně a soud nemůže zákonem předpokládané
podmínky, jež musí žadatel o azyl splnit, jakkoliv modifikovat či rozšiřovat. Nejvyšší správní
soud uzavřel, že žalovaný nepochybil, pokud stěžovatelčinu žádost o azyl zamítl jako zjevně
nedůvodnou, a pokud (i když ve zmíněném řízení zcela nadbytečně) azyl neudělil
též podle §13 a 14 zákona o azylu. Neshledal pochybení ze strany Městského soudu v Praze,
pokud žalobu napadající rozhodnutí žalovaného jako nedůvodnou zamítl podle §78 odst. 7
s. ř. s.
Z uvedeného je patrno, že ani v řízení o žádosti o azyl zástupkyně stěžovatele
nedošlo k pochybení ze strany správního orgánu, na které v kasační stížnosti zástupkyně
stěžovatele poukazuje. I v tomto řízení byla zástupkyně stěžovatele poučena o právech
a povinnostech azylanta a o možnosti uvést veškeré skutečnosti, které ji k žádosti o udělení
azylu vedly.
Obdobně tomu bylo i v řízení o udělení azylu vedeném s otcem stěžovatele M. H. Jeho
žádosti nebylo vyhověno rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 5. 2001, č. j. OAM-323/VL-07-
P18-2000, pro nesplnění podmínek §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, a současně
bylo rozhodnuto, že se na něho nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož
zákona. Městský soud v Praze žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl rozsudkem ze dne 30. 9.
2003, č. j. 6 Az 69/2003 – 17, a Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost podanou proti
zmíněnému rozsudku Městského soudu v Praze (rozsudkem ze dne 9. 2. 2005, č. j. 4 Azs
205/2004 – 48). Plně se ztotožnil jak se skutkovým, tak i právním posouzením věci
žalovaným a potažmo i Městským soudem v Praze, že jediným prokazatelným důvodem, pro
který stěžovatel opustil domovskou zemi, byla neutěšená ekonomická a sociální situace na
Ukrajině. Ke stěžovatelovým námitkám týkajícím se údajného psychologického tlaku ze
strany policie (vyhrožování trestním stíháním) nemohlo být přihlédnuto, neboť stěžovatel
nevyužil právních nástrojů, které se mu k řešení problémů na Ukrajině nabízely; navíc nebylo
zjištěno, že by šlo o důvody ve smyslu §12 zákona o azylu. I otec stěžovatele byl před
správním orgánem náležitě poučen o právech a povinnostech azylanta.
Sestře stěžovatele, nezl. N. H. rovněž azyl udělen nebyl (viz spis Městského soudu
v Praze sp. zn. 7 A 38/2003, usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 253/2004 – 42).
Nejvyšší správní soud proto i v tomto řízení, tedy v řízení o kasační stížnosti
nezl. stěžovatele D. H., proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze uzavírá, že
kasační důvod uvedený v §103 odst. 1 písm.b) s. ř. s. nebyl prokázán, neboť nebylo zjištěno,
že by skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu
ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu, a zejména nebylo zjištěno, že by při jejím zjišťování
byl ze strany správního orgánu porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
(povinnost poučovací) takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost. Městský soud
v Praze neměl tudíž důvodu napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit, nehledě k tomu, že
taková vada nebyla v řízení před ním správnímu orgánu vytýkána. Nebylo rovněž shledáno,
že by napadené rozhodnutí trpělo nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost. Z obsahu
rozhodnutí je zcela srozumitelné, z jakého důvodu nezletilý stěžovatel nesplňuje zákonné
podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu, či podmínky ustanovení
§13 odst. 1 a 2 výše uvedeného zákona. Tento typ azylu (za účelem sloučení rodiny) přichází
v úvahu tehdy, pokud některé z osob z rodiny žadatele zde vyjmenovaných, byl již azyl
udělen. V případě stěžovatele však nikomu z jeho rodiny azyl na území České republiky
udělen nebyl. Jak uvedl již ve svém rozsudku Městský soud v Praze, nebylo
nepřezkoumatelným shledáno ani rozhodnutí žalovaného o udělení tzv. azylu humanitárního
ve smyslu §14 zákona o azylu, když uvedený soud zdůraznil, že na udělení azylu podle
tohoto ustanovení není právní nárok, a je tak na volné úvaze správního orgánu, zda tento druh
azylu žadateli udělí či nikoliv. Nejvyšší správní soud v tomto směru odkazuje na svou
konstantní judikaturu, ze které vyplývá, že správní soudy mohou přezkoumávat rozhodnutí
správních orgánů vydané v návaznosti na ustanovení §14 zákona o azylu pouze omezeně, a to
z hlediska jejich mezí, popřípadě z hlediska jejich možného zneužití. Takové překročení mezí
či případnou libovůli nezjistil ze strany správního orgánu ani Nejvyšší správní soud. Tuto
skutečnost uvádí nad rámec potřebného odůvodnění, neboť z kasační stížnosti nevyplývá,
že by i tento výrok rozhodnutí žalovaného a potažmo rozsudek Městského soudu v Praze byly
napadeny.
Konečně pak stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje na ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé. Zástupkyně stěžovatele namítá, že rozsudek Městského soudu v Praze
je nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění je obecné a vůči stěžovateli nekonkrétní.
Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením věci neztotožňuje, neboť i s ohledem na výše
uvedené je patrno, že Městský soud v Praze se všemi výroky napadeného rozhodnutí
o neudělení azylu stěžovateli zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vysvětlil,
kdy lze udělit azyl podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu, §13 i §14 uvedeného
zákona. Pokud po přezkoumání napadeného rozhodnutí i obsahu správního spisu
dospěl k závěru, že jediným důvodem, pro nějž stěžovatel o azyl žádal, bylo sloučení
rodiny ve smyslu §13 zákona o azylu, pak tento jeho závěr zcela bezpečně vyplývá
ze správního spisu a Městským soudem v Praze byla nemožnost jeho udělení náležitě
zdůvodněna. Zdůvodněno též bylo i neudělení azylu podle §14 uvedeného zákona,
takže nelze uzavřít, že by napadený rozsudek tohoto soudu byl nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů.
Po porovnání všech námitek, jakož i doplňujících tvrzení zástupkyně stěžovatele,
s významem jednotlivých důvodů, pro které rozsudek Městského soudu v Praze napadá,
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že k naplnění ani jednoho z důvodů upravených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) nedošlo.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, přičemž stěžovatel byl v řízení neúspěšný, rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu