ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.181.2004
sp. zn. 4 Azs 181/2004 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: H. T., zast.
JUDr. Ljubenem Nikolovem, advokátem, se sídlem v Liberci, Moskevská 638/8, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2004, č. j. 24 Az 2176/2003 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 2. 10. 2003, č. j. OAM-4814/VL-10-17-2003. Tímto rozhodnutím
byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, stěžovatel v obecné rovině
namítal porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád). Dále uváděl, že podle jeho názoru nebyly naplněny zákonné
důvody pro zamítnutí jeho žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, naopak byl toho názoru, že splňuje podmínky pro udělení azylu stanovené v §12
zákona o azylu.
V následném rozsudku Krajský soud v Ostravě došel obdobně jako správní orgán
k závěru, že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem
o azylu, t. j. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu). Soud shledal, že v daném případě stěžovatel jako jediný důvod své žádosti
o udělení azylu v průběhu celého správního řízení prokazatelně uváděl potíže s fyzickými
osobami, které po něm vymáhaly úroky z půjčky, a taktéž to, že mu bylo uděleno správní
vyhoštění. Z hlediska takto uplatněného důvodu žádosti o udělení azylu se krajský soud zcela
ztotožnil s právním názorem a závěrem žalovaného správního orgánu, že tyto důvody nelze
podřadit pod důvody uváděné v §12 zákona o azylu. Krajský soud neshledal ani namítané
porušení ustanovení správního řádu a žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které jako důvod kasační
stížnosti uvádí nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). K tomu doplnil, že je pravdou,
že si půjčil určitou částku peněz, a že po něm osoby jemu neznámé požadují částku 10 000
USD. Nemá však možnost zjistit, proč jej tyto osoby pronásledují, zda jsou soukromými
osobami, atd. Stěžovatel jen předpokládá, že by to mohli být bandité, ale nemá možnost
zjistit, jaká složka se za tím skrývá. Mimo to uvedl, že je vdovec, a že má nezletilé dítě.
S ohledem na to, že byl nucen takto vycestovat z místa bydliště do jiné země, měl za to,
že když mu bude z výše uvedených důvodů, nebo z důvodu podle §14 zákona o azylu,
poskytnut azyl, bude mít možnost postupně v klidu vše časem vyřešit. Chápe, že důvody,
uvedené v §12 zákona o azylu jsou kogentními důvody, ale ne vždy se člověku podaří přesně
specifikovat ten který konkrétní důvod, a proto se domnívá, že Krajský soud v Ostravě měl
s ohledem na stěžovatelovu nedostatečnou znalost práva ČR a neznalost českého jazyka brát
zřetel na tyto okolnosti. Zřejmě se mu nepodařilo úplně vše dobře vysvětlit.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak rozhodnutí ve věci azylu, ve všech částech
výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Proto navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Proto je podle Nejvyššího správního soudu třeba nejprve se vyjádřit k významu
důvodu kasační stížnosti, jehož se stěžovatel dovolává, a to důvodu podřaditelného pod
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Pokud jde o stížnostní důvod uváděný v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., t. j. „nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení“, k tomu Nejvyšší správní soud především obecně poznamenává,
že nesprávné posouzení právní otázky může spočívat buď v tom, že soud při svém
rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít,
a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého
právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis,
avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy,
pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu
věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně
prezentován.
Taková pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě neshledal.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu zjistil především
následující podstatné skutečnosti: Ze žádosti o udělení azylu ze dne 25. 9. 2003 vyplynulo,
že stěžovatel opustil území domovské země 21. 6. 2003 z ekonomických důvodů. Na Ukrajině
si v roce 1991 vypůjčil od kamaráda 1000 USD. Tento dluh splatil, ale věřitel chtěl ještě
procenta. Chtěl 10 000 USD. Poslal na stěžovatele bandity, a ti po něm tyto peníze vymáhali
celých 10 let. V roce 1999 jej odvezli do lesa a tam fyzicky napadli. Musel být hospitalizován,
po propuštění z nemocnice za ním bandité dále chodili a chtěli peníze. Před dvěma lety chtěl
odjet do Portugalska za prací, ale firma, která toto zprostředkovávala zmizela. Protože na
Ukrajině již neměl žádné finanční prostředky na obživu své rodiny, rozhodl se v červnu 2003
odjet z Ukrajiny do České republiky. Od té doby žije v České republice, bylo mu však
uděleno správní vyhoštění, proto nyní žádá o azyl. Do Protokolu o pohovoru ze dne 29. 9.
2003 k důvodům žádosti o udělení azylu na území České republiky pak stěžovatel opakoval
to, co uvedl v žádosti, a dodal, že má doma dceru, která žije u sousedů, neboť manželka i jeho
rodiče zemřeli, proto nechtěl původně žádat o azyl, chtěl jen vydělat peníze a vrátit se domů.
Na policii se kvůli banditům, kteří po něm chtěli peníze a vyhrožovali mu, neobrátil, bylo to
podle něj zbytečné, neboť je toho názoru, že jsou všichni propojeni. Tady pracoval na stavbě,
byl kontrolován policií a dostal správní vyhoštění. Poradili mu, že může požádat o azyl. Doma
žádné problémy se státními orgány, policií, soudy atd. neměl. Ve své vlasti se obává
vymahačů. Z výše označeného Protokolu rovněž vyplynulo, že stěžovateli byla na závěr
pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta možnost, aby se s obsahem
protokolu seznámil, vyjádřil se k němu, resp. navrhl jeho doplnění. Stěžovatel poté uvedl, že
byl seznámen s obsahem Protokolu o pohovoru v ruském jazyce, souhlasí s ním, a nežádá
doplnění ani změny.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel jak správní orgán, tak i soud, a jejich závěr o tom, že stěžovatel v žádosti neuvedl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Naopak Nejvyšší správní soud
uvádí, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu jsou správně posouzeny
rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou
zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů. K nesprávnému
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení tak podle Nejvyššího správního
soudu nedošlo. Nejvyšší správní soud shrnuje, že krajský soud správně posoudil, že skutkový
stav byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil
byly úplné, a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Po skutkové ani právní stránce
tak nechybí ani logická vazba mezi rozhodnutím a podklady pro něj.
Pokud žadatel namítá, že mu měl být případně udělen azyl podle §14, k tomu
Nejvyšší správní soud poznamenává, že zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně
nedůvodné (§16 odst. 1 písm. g/ zákona o azylu) znamená, že nepřicházelo v úvahu
posuzování důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, a protože vyhodnocení
důvodů pro neudělení azylu podle tohoto ustanovení (§12 zákona o azylu) je podmínkou
rozhodování podle §14 zákona o azylu (humanitární azyl), nemůže správní orgán v témže
rozhodnutí posoudit podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Navíc
tuto skutečnost stěžovatel uvádí poprvé až v kasační stížnosti, a proto i pro případ,
že by se otázkou humanitárního azylu žalovaný správní orgán zabývat měl (o což však
v tomto případě nešlo), Nejvyšší správní soud by stejně tuto stížnostní námitku s ohledem
na §104 odst. 4 s. ř. s. nemohl zohlednit.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v souzené věci neshledal stěžovatelem
uváděné skutečnosti, ve spojení s ustanovením §103 odst. 1 s. ř. s., za opodstatněné. Ze všech
shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
tzv. přednostně, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 2. března 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu