ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.191.2004
sp. zn. 4 Azs 191/2004 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: K. V., zast.
JUDr. Zdeňkem Holým, advokátem, se sídlem Plzeň, Bezručova 9, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2004, č. j. 59 Az 609/2003 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žádnému z účastníků se ne p ř i z ná v á právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 20. 6. 2003, č. j. OAM-7349/VL-02-P08-2001. Tímto rozhodnutím
nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2, resp. §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), a současně bylo vysloveno, že na stěžovatele se nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 tohoto zákona.
Stěžovatel současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě žalobu, ve které správnímu
orgánu obecně vytýkal, že nesprávně posoudil skutkový stav a na základě toho vydal
nesprávné rozhodnutí. Takto obecně formulovanou žalobu doplnil o tvrzení, že v domovské
zemi byl členem politické strany UNA-UNSO. Po vystoupení z této strany mu začali
vyhrožovat členové strany fyzickou likvidací, opustil proto domovskou zemi. Rovněž doplnil,
že rozhodnutí žalovaného správního orgánu vychází z informací získaných z jiných států.
Požadoval opětovné přezkoumání jeho žádosti o udělení azylu.
Následným rozsudkem byla žaloba zamítnuta. Krajský soud se ztotožnil se závěry
správního orgánu a došel obdobně k závěru, že stěžovatel domovskou zemi neopustil
z důvodů upravených zákonem o azylu. K námitce, že rozhodnutí žalovaného správního
orgánu vychází z informací získaných z jiných států, pak krajský soud uvedl, že není
rozhodné, zda se jedná o informace domácí či cizí, ale rozhodné je, zda jsou tyto informace
důvěryhodné; krajský soud dovodil přesvědčivost napadaného rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, ve které namítal,
že z důvodu, že „byl v domovské zemi přiměřeným způsobem pronásledován pro zastávání
politických názorů“, když nesouhlasil s činností a programem radikální ultranacionalistické
fašistické strany UNA-UNSO, (jejímž byl dříve členem a jejíž stoupenci jej po vystoupení
začali pronásledovat), došlo k naplnění §12 zákona o azylu, neb je pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod. Z důvodu, že krajský soud tyto skutečnosti
nesprávně zhodnotil, považuje jeho rozhodnutí za nesprávné a navrhuje, aby byl napadený
rozsudek zrušen a vrácen Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení; rovněž požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný poskytl na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl,
že rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, v dalším odkázal na správní spis; návrh
na přiznání odkladného účinku považoval za nedůvodný.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné rovněž
předeslat, že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být
stěžovateli azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje
důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s.
Z důvodu, že stěžovatel žádné takové důvody, resp. důvody výslovně spojované
se jmenovitými skutečnostmi, vymezovanými ustanovením §103 odst. 1 s. ř. s., neuvedl,
nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu, než za stěžovatele tento důvod či důvody z jeho
kasační stížnosti dovodit. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel namítal toliko pochybení
krajského soudu, kdy uváděl, že krajský soud nesprávně zhodnotil pronásledování stěžovatele,
dovozuje Nejvyšší správní soud, že stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení, tedy
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá podle Nejvyššího správního soudu
buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Nejvyšší správní
soud tedy přezkoumal právní závěr, resp. výklad provedený krajským soudem, avšak
neshledal, že došlo k porušení zákona. Nejvyšší správní soud se tak s učiněnými závěry
ztotožňuje a dovozuje, že krajský soud citovaná ustanovení zákona o azylu vyložil správně.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu (zejména
z Návrhu na zahájení řízení ze dne 29. 7. 2001 a z Protokolu o pohovoru k návrhu na zahájení
řízení ze dne 12. 10. 2001) zjistil, že stěžovatel žádá o azyl z důvodu vyhrožování členy
politické strany UNA-UNSO. Nejvyšší správní soud ze správního spisu dále zjistil,
že stěžovatel z označené organizace vystoupil, následně mu začali vyhrožovat její členové.
Z protokolu, resp. správního spisu, dále vyplynulo, že označené problémy se stěžovatel
nepokusil řešit před domovskými orgány a opustil území Ukrajiny.
Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, institut azylu
je mimořádným institutem nastupujícím jen tehdy, selhaly-li domovské možnosti stěžovatele.
Jinými slovy lze tedy říct, že důvodem pro udělení azylu mohou být skutečnosti uvedené
v ustanovení §12 zákona o azylu pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu, u nichž
by se žadatel skutečně domáhal poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před takovým
jednáním poskytnout. Za situace, kdy stěžovatel opustil území Ukrajiny, aniž by se pokusil
domáhat poskytnutí ochrany, krajský soud, resp. žalovaný správní orgán, postupovaly podle
Nejvyššího správního soudu v souladu se zákonem o azylu.
Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že naplnění dovozeného zákonného důvodu kasační
stížnosti, a to důvodu vymezeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neshledal.
Z procesní opatrnosti se Nejvyšší správní soud zabýval i případným naplněním některého
jiného stížnostního důvodu, upraveného v §103 odst. 1 s. ř. s., kdy porovnával tvrzení
stěžovatele i s dopady zbývajících ustanovení, avšak ani naplnění jiného stížnostního důvodu
neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný správní orgán žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 7. 1. 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu