ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.228.2004
sp. zn. 4 Azs 228/2004 – 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. Z.,
zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2004, č. j. 60 Az 6/2004 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označené
usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 30. 12. 2003, č. j. OAM-1355/LE-B01-B03-2003. Tímto
rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), s odůvodněním,
že stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů vymezených v ustanovení §12 zákona o azylu (stěžovatel uváděl administrativní
problémy s vyřizováním dokladů, resp. snahu o legalizaci pobytu na území České republiky).
Současně stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nutno předeslat, že proti označenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu podal
stěžovatel žalobu. V žalobě pak toliko uvedl, že si myslí, že rozhodnutí správního orgánu není
správné, a proto žádá o opětovné zvážení žádosti o udělení azylu.
V navazujícím usnesení Krajský soud v Plzni uvedl, že takto koncipovaná žaloba
postrádá základní náležitosti podání dle §71 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), především pak žalobní body a návrh
výroku rozsudku. S odkazem na ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. (rozšířit žalobu na dosud
nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body je možné jen ve lhůtě
pro podání žaloby), a z důvodu, že odstranění vad by nebylo možné v zákonem stanové lhůtě
(lhůta pro podání žaloby je v tomto případě sedmidenní, žaloba byla doručena soudu dne
13. 1. 2004, poslední den pro podání žaloby připadl na den 16. 1. 2004), krajský soud
stěžovatele k nápravě vad nevyzýval a žalobu odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí podává stěžovatel kasační stížnost Jako důvod kasační
stížnosti stěžovatel uvádí důvod vymezený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a z procesní
opatrnosti uvádí i důvody vymezené v písm. c) a d) s. ř. s.. Stěžovatel vytýká krajskému
soudu porušení ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., a to z důvodu, že nebyl vyzván k odstranění
vad žaloby. V takovém postupu shledává stěžovatel porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod. Rovněž uvedl, že mu k odstranění vad podání měla být stanovena lhůta,
a to ne kratší než lhůta podle §72 odst. 1 s. ř. s.. Na základě výše uvedeného považuje
usnesení krajského soudu za předčasné a nemající oporu v zákoně. Rovněž doplnil,
že z žaloby je zřejmé jaké žalobní body uváděl a čeho se domáhá.
Na základě výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení shora označeného
usnesení krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný poskytl na výzvu soudu ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém
toliko uvedl, že ke kasační stížnosti se vzhledem k jejímu obsahu nebude vyjadřovat
a odkazuje na správní spis. Pouze k žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
uvedl, že pro jeho přiznání neshledal důvody.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu
především zjistil, že rozhodnutí žalovaného správního orgánu, ve kterém byl stěžovatel řádně
poučen o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí ve lhůtě 7 dnů od doručení žalobu, bylo
stěžovateli doručeno dne 9. 1. 2004, žaloba byla krajskému soudu v Plzni pak doručena dne
13. 1. 2004.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí, jímž byla žaloba odmítnuta,
přichází pak v úvahu zejména důvod upravený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s, tedy tvrzená
nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu (žaloby), a Nejvyšší správní soud se nejprve
zabýval naplněním tohoto stížnostního důvodu.
Rozhodnutí krajského soudu bylo postaveno na absenci základních náležitostí podání
dle §71 odst. 1 s. ř. s. a následném uplynutí lhůty k jejich doplnění podle ustanovení §71
odst. 2 s. ř. s. (žalobu lze rozšířit na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit
o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby).
Zde je třeba uvést, že v případě zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné
stanoví §32 odst. 2 písm. b) zákona o azylu lhůtu pro podání žaloby toliko v trvání 7 dnů
běžící ode dne doručení rozhodnutí. Za dané situace, kdy žaloba byla krajskému soudu
doručena v úterý 13. 1. 2004, přičemž označená lhůta by uplynula v pátek dne 16. 1. 2004,
tak nebylo objektivně možné, a ani za uvedené dikce s. ř. s. nutné, aby krajský soud
stěžovatele k odstranění těchto podstatných náležitostí žaloby (žaloba postrádala žalobní
body, označení výroků rozhodnutí, důkazy k prokázaní jeho tvrzení, návrh výroku rozsudku)
vyzýval. Pro podporu svých tvrzení odkazuje Nejvyšší správní soud i na svou konstantní
judikaturu v dané věci, např. na rozsudek ze dne 27. 2. 2004, č. j. 4 Azs 3/2004 - 48,
ve kterém bylo uvedeno, že „v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu musí žaloba
obsahovat nejen obecné náležitosti podání stanovené v §37 odst. 2 a 3 s. ř. s., ale zejména
základní náležitosti žaloby vymezené v §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s. Neobsahuje-li žaloba
žádný žalobní bod, lze jej doplnit jedině ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.). Soud
není povinen žalobce vyzývat k odstranění takové vady žaloby podle §37 odst. 5 s. ř. s.,
neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zásadě dispoziční
a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován“. Krajský
soud v Plzni tak postupoval podle Nejvyššího správního soudu správně, pokud za shora
označené situace žalobu odmítl.
Ač kontrola ústavnosti není jeho primárním úkolem, zabýval se Nejvyšší správní soud
i namítaným porušením článku 36 odst. 2 Litiny základních práv a svobod, avšak neshledal,
že by v souzené věci došlo k porušení označeného článku. Zákonnost rozhodnutí orgánu
veřejné správy byla řádně přezkoumána, a to postupem upraveným zákonem.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že za této situace, tedy odůvodněnému neposkytnutí
lhůty k odstranění vad žaloby, postrádá smysl vyjadřovat se k námitce, jak dlouhá tato lhůta
měla být. Toliko pro úplnost Nejvyšší správní soud i zde odkazuje na svou konstantní
judikaturu, kde např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 34/2003 - 42, bylo uvedeno:
„Délku lhůty k opravě nebo odstranění vad podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. zákon nestanoví;
určí ji soud tak, aby byla přiměřená okolnostem konkrétního případu, t. j. aby v ní podatel
mohl vady podání odstranit nebo opravit. Námitka podatele, že tato lhůta nesmí být kratší
než dvouměsíční lhůta pro podání žaloby stanovená v §72 odst. 1 s. ř. s., nemá oporu
v žádném ustanovení soudního řádu správního.“
Převedeno na konkrétní tvrzení stěžovatele tak Nejvyšší správní soud shrnuje,
že napadané usnesení má oporu v zákoně a nebylo ani předčasné, jak tvrdil stěžovatel.
Nejvyšší správní soud tak neshledal naplnění označeného stížnostního důvodu, tedy
nezákonnost usnesení o odmítnutí návrhu.
Ač to při odmítnutí žaloby není nezbytně nutné, zabýval se z procesní opatrnosti
Nejvyšší správní soud všemi námitkami stěžovatele ve vztahu i k jiným stížnostním
důvodům, stěžovatel konkrétně uváděl naplnění ustanovení §103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s.,
avšak ani naplnění těchto důvodů neshledal.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že předchozí řízení nenaplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s. Kasační stížnost tak není důvodná a Nejvyšší správní soud
ji proto jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Účastníkům nebyla přiznána v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. a ve spojení s §120 s. ř. s.
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť žalovaný náhradu nákladů řízení
nepožadoval a stěžovatel neměl v řízení úspěch (náhradu nákladů řízení ani nepožadoval).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. 1. 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu