ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.233.2004
sp. zn. 4 Azs 233/2004 – 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V.
S., zast. JUDr. Jaroslavem Krůškem, advokátem, advokátní kancelář Karlovy Vary, Jaltská 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 4. 2004, č. j. 14 Az 277/2003 –
24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 7. 2003, č. j. OAM 5555/VL-10-C10-2002 nebyl
žalobci udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu). Současně
bylo vysloveno, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný konstatoval, že posoudil důvody žalobce,
které ho vedly k podání žádosti o azyl (ekonomické důvody, legalizace pobytu) se závěrem,
že tyto důvody nelze považovat za důvody, pro něž lze azyl udělit.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž uvedl, že napadá výrok
rozhodnutí v celém jeho rozsahu. Namítal, že správní orgán na podkladě shromážděných
důkazů nesprávně posoudil skutkový stav věci a na základě toho vydal rozhodnutí, které
žalobce považuje za nesprávné. Žádal, aby soud zvážil možnost udělení azylu podle §14
azylového zákona, neboť jeho otec je nemocen a nemá, kdo by mu pomohl. Navrhl,
aby rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 4. 2004, č. j. 14 Az 277/2003-24
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ve svém rozhodnutí vycházel ze správního spisu, z něhož vzal za prokázané, že žalobce
vstoupil do azylového řízení až po skončení vízového povolení pobytu. Problémy s policií
nebo jinými státními orgány neměl a nebylo proti němu vedeno trestní stíhání, politicky
se neangažoval, nebyl členem žádné politické strany ani hnutí, opustil zemi původu výhradně
z ekonomických důvodů, aby mohl v České republice pracovat a finančně se zabezpečit.
Nebylo však prokázáno, že by příznivá ekonomická situace žalobce byla způsobena
pronásledováním z důvodu příslušnosti k určité skupině obyvatel, rase, náboženství,
či pro zastávané politické názory. Dospěl k závěru, že žalobce nesplnil zákonné podmínky
pro udělení azylu podle §12. Konstatoval dále, že uvedený závěr platí obdobně
o podmínkách, které jsou uvedeny v ustanovení §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu. Pokud
jde o azyl podle §14 zákona o azylu, konstatoval soud, že důvody tvrzené žalobcem nelze
považovat ani za důvody hodné zvláštního zřetele, jejichž existence je podmínkou
pro možnou úvahu o udělení azylu z humanitárních důvodů podle tohoto ustanovení. Udělení
humanitárního azylu přichází v úvahu ve výjimečných případech, na udělení azylu podle
uvedeného právního ustanovení není právní nárok a posouzení okolností závisí na úvaze
správního orgánu. Soud poté neshledal ani existenci překážek vycestování podle §91 zákona
o azylu, jak vyplynulo ze zpráv, které žalovaný shromáždil o politické, bezpečnostní situaci
a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Soud nepovažoval za důvodnou ani námitku
žalobce spočívající v tvrzení, že správní orgán nesprávně posoudil skutkový stav. Soud
poukázal na to, že žalobce tuto námitku uvádí pouze v obecné poloze a neuvádí žádné
konkrétní důkazy. Uzavřel, že z odůvodnění rozhodnutí je patrno, že správní orgán
se vypořádal se všemi tvrzeními žalobce, které uvedl v průběhu správního řízení. Soud
neshledal důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí a proto mu nezbylo, než žalobu podle
ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítnout.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen stěžovatel) včas kasační stížnost,
v níž uvedl, že rozhodnutí soudu nebere dostatečně citlivě v úvahu jeho skutečnou situaci
a okolnost, že správní řízení probíhalo v obtížných podmínkách, protože neumí česky.
Namítal, že skutečnost je taková, že v místě jeho bydliště na Ukrajině o něm bylo známo,
že nesouhlasil s vývojem hospodářských, sociálních a státoprávních poměrů. Tyto jeho
názory byly o něm známy a jeho ekonomická situace proto byla důsledkem politických
postojů a nevraživosti významných osob, které tyto postoje nesdílely. V důsledku toho byl
nucen Ukrajinu opustit a požádat o azyl na území ČR. Vyslovil přesvědčení, že jeho situace
na Ukrajině důvody obsažené v §91 zákona o azylu naplňuje, když jeho politické
přesvědčení a politické projevy se staly příčinou ekonomického a administrativního nátlaku
na jeho osobu, kdy mu bylo vícekrát vyhrožováno i fyzickou likvidací. Vyslovil názor,
že jak správní orgán, tak krajský soud, nezhodnotily správně význam skutečně dané situace
a jejich rozhodnutí proto neodpovídá platným právním předpisům. Navrhoval, aby napadený
rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její
oprávněnost, neboť se domníval, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částek
výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Dále dospěl
k závěru, že kasační stížnost je nepřípustná, neboť se opírá o jiné důvody, než které jsou
uvedeny v §103 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatel neuvedl v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Z těchto důvodů navrhoval odmítnutí
kasační stížnosti pro její nepřípustnost a nepřiznání odkladného účinku.
Krajský sodu v Ústí nad Labem poté předložil spis Nejvyššímu správnímu soudu
k rozhodnutí o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 26. 7. 2004 vrátil spis Krajskému soudu v Ústí
nad Labem s tím, že nebyly splněny podmínky pro jeho předložení podle §108 s. ř. s.
Konstatoval, že kasační stížnost tak, jak byla podaná, neobsahuje náležitosti uvedené
v ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s., když v ní chybí údaj o tom, z jakých důvodů stěžovatel
rozsudek krajského soudu napadá. Podle svého obsahu je kasační stížnost formulovaná spíš
jako rozšíření důvodů pro udělení azylu. Konstatování stěžovatele, že rozhodnutí správního
orgánu a krajského soudu neodpovídá právním předpisům je nedostačující. Zavázal proto
krajský soud k tomu, aby postupem podle §106 odst. 3 s. ř. s. vyzval stěžovatele k doplnění
kasační stížnosti, a to zejména k uvedení důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s.
z nichž by bylo patrno, z jakých konkrétních důvodů je rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem napadán.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 7. 2004, č. j. 14 Az 277/2003 -
35 vyzval právního zástupce, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení
doplnil kasační stížnost o konkrétní důvody podle §103 odst. 1 s. ř. s. Současně upozornil
na to, že pokud nebude této výzvě vyhověno, Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. odmítne.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že důvodem jeho kasační stížnosti
je podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nezákonné rozhodnutí Krajského soudu v Ústí
nad Labem č. j. 14 Az 277/2003 – 24 spočívající v tom, že tento soud nesprávně posoudil
otázku důvodnosti jeho žádosti o udělení azylu z hlediska existence podmínek podle §§12,
13 a 14 zákona o azylu. Dále namítal, že soud nepřihlédl dostatečně k okolnosti, že správní
orgán existenci podmínek azylu v jeho případě dostatečně nepřezkoumal, takže správní
rozhodnutí bylo vydáno na základě neúplně zjištěného skutkového stavu.
Žalovaný ve vyjádření k doplnění kasační stížnosti uvedl, že vzhledem k jeho obsahu
se nebude k věci vyjadřovat. Odkázal na správní spis.
Poté byl spis předložen opětovně Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí
o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uvedl v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř.s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §109 odst. 4
s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát
pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené
rozhodnutí. Při svém rozhodování vycházel Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s.).
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že stěžovatel se domáhá důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat
pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem neshledal.
Předně je třeba uvést, že jak správní orgán, tak i krajský soud, vycházel v posuzované
věci ze zjištění učiněných v průběhu správního řízení od samotného stěžovatele. Z obsahu
správního spisu splyne, že stěžovatel v žádosti o udělení azylu ze dne 17. 12. 2002 uvedl,
že Ukrajinu opustil dne 23. 11. 2002 z ekonomických důvodů a do ČR odjel proto,
aby zde mohl pracovat a finančně se zabezpečit. V ČR má známého, který mu nabídl
ubytování a zajištění práce. V případě návratu do vlasti se neobává ničeho, ale vrátit
se nechce. Tento důvod uvedl i ve vlastnoručně psaném prohlášení z téhož dne. V protokolu
o pohovoru ze dne 27. 3. 2003 tyto skutečnosti potvrdil a znovu uvedl, že hlavní příčinou
odchodu z vlasti byly ekonomické problémy. Dále uvedl, že nebyl členem politické stany
ani politického hnutí a nebyl politicky činný. Žádné potíže kromě ekonomických
ve své vlasti neměl.
Z takto zjištěného skutkového stavu vycházel jak správní orgán, tak i krajský soud.
Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele, že správní orgán v jeho případě nepřezkoumal
existenci podmínek pro udělení azylu a že by správní rozhodnutí bylo vydáno na základě
neúplně nezjištěného skutkového stavu. Správní orgán i krajský soud vycházely právě
zejména ze zjištění učiněných především od stěžovatele a s jejich závěry o tom,
že stěžovatelem uplatňované ekonomické důvody nelze považovat za důvody pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu se, Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje. Nebylo rovněž
prokázáno, že by stěžovatel splňoval podmínky pro udělení azylu podle §13 a 14 zákona
o azylu.
Namítá-li stěžovatel v kasační stížnosti, že jeho ekonomická situace byla důsledkem
jeho politických postojů, pro něž byl pronásledován a bylo mu vyhrožováno fyzickou
likvidací, je třeba uvést, že tyto skutečnosti stěžovatel netvrdil ani ve správním řízení
o udělení azylu ani v řízení před krajským soudem. Jedná se o skutečnosti zcela nové, které
stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí a k nimž nemůže Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout. Nelze pak přihlédnout
ani k dalšímu tvrzení stěžovatele, že podle jeho názoru měla být konstatována překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, které ostatně stěžovatel ani blíže neodůvodnil.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvody uvedené v kasační stížnosti ve smyslu
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyly prokázány, a proto nezbylo než kasační stížnost jako
nedůvodnou podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
Pokud jde o rozhodnutí o návrhu na odkladný účinek kasační stížnosti, dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že o něm není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst.
1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
§120 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud žádné
náklady vzniklé žalovanému ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel s podanou kasační stížností
úspěch neměl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. 2. 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu