ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.234.2004
sp. zn. 4 Azs 234/2004 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: H. P.,
zast. JUDr. Martinem Šmerdou, advokátem, se sídlem Brno, Vránova 39, 621 00,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2004, č. j. 36 Az 479/2003 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele, JUDr. Martinu Šmerdovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2150 Kč, která mu bude vyplacena Nejvyšším správním
soudem do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 1. 2003, č. j. U-1527/VL-10-C10-2000. Tímto rozhodnutím nebyl
stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 ani §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Rovněž bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Současně s kasační stížností stěžovatel doručil Nejvyššímu správnímu soudu podání,
ve kterém požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a požádal o ustanovení
zástupce.
V žalobě stěžovatel v obecné rovině namítal porušení §3 odst. 3 a 4 a §32 odst. 1,
§33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a §12
zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody, odkazoval na žádost o udělení azylu, protokol
o pohovoru a ostatní spisový materiál. Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno
a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Dne 25. 2. 2003 žalobu doplnil mimo jiné o námitku, týkající se porušení ustanovení
§47 odst. 5 správního řádu.
V následném rozsudku Krajský soud v Brně došel obdobně jako správní orgán
k závěru, že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem
o azylu, t. j. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu); žalobcovy problémy souvisely s jeho zařazením na ministerstvu vnitra,
činnosti v rozvědce a monitoringu humanitární organizace Karabašská organizace. Krajský
soud neshledal ani naplnění §13 a §14 zákona o azylu, či překážky vycestování. Doplnění
žaloby v otázce porušení §47 odst. 5 správního řádu pak krajský soud shledal jako nový
žalobní bod, k čemuž uvedl, že doplnit žalobu s odkazem na ustanovení §71 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) je možné
pouze ve lhůtě pro podání žaloby. Z těchto důvodů dospěl k závěru, že žaloba není důvodná,
a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel obsáhlou kasační stížnost. Jako důvod kasační
stížnosti stěžovatel uvádí důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 pod písm. a) a b)
s. ř. s., přičemž své námitky konkretizuje zejména tak, že správní orgán nezjistil spolehlivě,
přesně a úplně skutkový stav. V této souvislosti upozorňuje na rozhodnutí Krajského soudu
v Praze č. j. 47 Az 22/2003 ze dne 28. 5. 2003, ze kterého plyne, že soud nemůže přezkoumat
správnost závěrů žadatele, pokud ve spisu chybí zprávy popisující situaci v domovské zemi.
Dále v této souvislosti upozorňuje i na neaktuálnost informací, ze kterých vycházel žalovaný,
když např. vycházel ze zprávy MZV USA o stavu dodržování lidských práv za roky 2000
a 2001. Dovozuje rozpor s v žalobě citovanými ustanoveními správního řádu, resp. zásadami
správního řádu; odkazuje na judikaturu týkající se aktuálnosti informací o zemi původu.
Závěrem kasační stížnosti pak stěžovatel krajskému soudu vytýká, že se nezabýval rozborem
politické situace a dodržováním lidských práv v domovské zemi stěžovatele, odkazuje
na Příručku UNHCR. Krajskému soudu rovněž vytýká, že uvedl, že žalovaný správní orgán
poskytl stěžovateli více práv, než mu náleželo. Navrhoval, aby napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Brně bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Současně s kasační stížností podal návrh na ustanovení právního zástupce. Usnesením
Krajského soudu v Brně byl stěžovateli ustanoven JUDr. Martin Šmerda, který kasační
stížnost posléze doplnil, tedy jak výslovně uvedl „upřesnil, nikoli rozšířil či změnil“. Právní
zástupce zejména uvedl, že plně stačí, pokud je v žalobě uvedeno toliko ustanovení správního
řádu, následná upřesnění pak nemohou mít povahu rozšíření žaloby, jak podle stěžovatele
(jeho právního zástupce) nesprávně uzavřel krajský soud. Z důvodu, že se takovou námitkou
odmítl krajský soud zabývat, nastala vada řízení, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci a soud není s odkazem na §109 odst. 3 s. ř. s. vázán důvody kasační
stížnosti.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém zejména uvedl,
že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis.
Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 pod písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Brně neshledal.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Ani taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Brně neshledal.
Z předloženého správního spisu, zejména ze žádosti o udělení azylu, Nejvyšší správní
soud zjistil, že stěžovatel opustil domovskou zemi v říjnu 1999, a to z politických důvodů.
K důvodům žádosti o azyl výslovně uvedl, že v domovské zemi je v ohrožení života,
neb se tam vede boj mezi dvěma politickými skupinami o půdu v Náhorním Karabachu;
on sám je členem Karabašského komitétu, který se snaží o připojení Náhorního Karabachu.
Nechtěl se zapojovat do tohoto konfliktu, měl problémy s oběma stranami sporu,
kteří mu vyhrožovali i smrtí. Byl i fyzicky napaden. Z protokolu o pohovoru k žádosti
o udělení azylu na území ČR ze dne 18. 8. 2000 pak vyplynulo, že zemi opustil z důvodu,
že pracoval v rozvědce ministerstva vnitra, kterou byl vyslán, aby pozoroval Karabašskou
organizaci, humanitární organizaci, která pomáhala lidem v oblasti; stal se jejím členem
a sledoval finanční stránku organizace. Po změně vlády v roce 1998, jak výslovně uvedl,
mu začaly potíže. V humanitární organizaci se dozvěděli, že pracuje pro rozvědku, byl
terorizován, dvakrát byl pobodán nožem; problémy přes místní orgány neřešil, ze země
odešel. Z protokolu dále vyplynulo, že na území České republiky pobýval od 12. 10. 1999
do podání žádosti o udělení azylu nelegálně. Stěžovateli byla na závěr pohovoru (vedeného
za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta možnost, aby se s obsahem protokolu seznámil,
vyjádřil se k němu, resp. navrhl jeho doplnění. Této možnosti nevyužil. Stěžovatel byl rovněž
v průběhu pohovoru vyrozuměn o tom, jaké podklady má správní orgán k dispozici
při posuzování situace v domovské zemi stěžovatele; stěžovatel seznámení s těmito podklady
odmítl, ani je nijak nedoplnil.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud, a jejich závěr o tom, že stěžovatel v žádosti
neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených zákonem o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu, zjištěného v průběhu
správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Ani podle názoru
Nejvyššího správního soudu stěžovatel neprokázal, že je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu; stejně tak nevyplynuly
ani další důvody, uvedené v §13 a §14 zákona o azylu. Důvody stěžovatelovy žádosti o azyl
tak nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v §12 až §14 zákona o azylu. Stejně
tak nejsou dány důvody pro přiznání překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu,
neboť je zřejmé, že stěžovateli při návratu do země původu nehrozí žádné z nebezpečí
uvedených v tomto ustanovení.
Stěžovatel v kasační stížnosti konkretizoval svoje námitky tak, že správní orgán
nezjistil spolehlivě, přesně a úplně skutkový stav, upozornil na rozhodnutí Krajského soudu
v Praze, týkající se absence podkladových zpráv ve správním spisu, resp. namítal neaktuálnost
informací, ze kterých vycházel žalovaný, na základě čehož dovozoval porušení jednotlivých
ustanovení a zásad správního řádu. Nejvyšší správní soud k tomuto uvádí, že po přezkoumání
došel k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu jsou jasně
jmenovány důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění, skutková zjištění jsou zde
přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů. Převedeno na konkrétní
tvrzení stěžovatele tak Nejvyšší správní soud shrnuje, že skutkový stav byl žalovaným
správním orgánem zjištěn spolehlivě a přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly
úplné; přitom nedošlo k porušení žádného ustanovení, či obecných zásad správního řádu.
K označenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze je třeba uvést, že pamatuje na situaci,
kdy ve spisu chybí zprávy, popisující situaci v domovské zemi, což však není souzený případ.
K označené neaktuálnosti informací ze kterých vycházel žalovaný, je třeba uvést,
že stěžovatel opustil území domovské země v říjnu 1999, návrh na zahájení řízení podal
dne 19. 4. 2000, v protokolu ze dne 18. 8. 2000 stěžovatel uvedl, že se seznámil s podklady,
které má správní orgán k dispozici pro rozhodnutí, přičemž v průběhu pohovoru byl
vyrozuměn o tom, o jaké podklady se jedná; stěžovatel seznámení s těmito podklady odmítl,
ani je nijak nedoplnil. V těchto námitkách proto Nejvyšší správní soud stěžovateli
nepřisvědčil. Přitom šlo o v této době aktuální zprávy Ministerstva zahraničí USA
o dodržování lidských práv v Arménii v letech 2000 - 2001.
Tím odpovídá Nejvyšší správní soud i na navazující námitku, týkající se poskytnutí
více práv, resp. rozboru politické situace a dodržování lidských práv v domovské zemi
stěžovatele, přičemž Nejvyšší správní soud dále doplňuje, že s odkazem na obecně
formulované námitky v žalobě postupoval krajský soud správně; Nejvyšší správní soud
tak označeným námitkám stěžovatele nepřisvědčil.
K doplňujícímu tvrzení, odkazujícímu na aplikaci Příručky UNHCR, Nejvyšší správní
soud uvádí, že ač se za pronásledování v označené příručce považuje pronásledování nejen
ze strany státních orgánů, ale rovněž ze strany obyvatelstva, nelze pominout i další podmínku,
a sice, že označené úřady musí tuto činnost ze strany obyvatelstva vědomě schvalovat
či podporovat, což však v souzené věci s ohledem na skutečnost, že se stěžovatel
ani nepokusil svou situaci řešit před domovskými orgány, nenastalo. Ani v této námitce
proto stěžovateli nepřisvědčil.
Konečně k poslední námitce, že následná upřesnění žaloby nemohou mít povahu
rozšíření žaloby, jak podle stěžovatele (jeho právního zástupce) nesprávně uzavřel krajský
soud, a došlo tak k vadě řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud správně dovodil, že se v souzené věci jednalo
o rozšíření žaloby o další žalobní bod, a nikoliv jen o upřesnění v žalobě uvedených žalobních
bodů, přičemž žalobu lze rozšířit jen ve lhůtě pro podání žaloby, která však, jak již vyplynulo
ze soudního spisu, uplynula. Ani v této námitce proto Nejvyšší správní soud stěžovateli
nepřisvědčil.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že s ohledem na výše
namítané skutečnosti nebyl dán žádný z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně
zrušit. Nejvyšší správní soud přezkoumal i všechny námitky, rozvádějící tvrzení stěžovatele,
obsažená v rozsáhlé kasační stížnosti, avšak neshledal naplnění ani jednoho z označených
stížnostních důvodů. Za této situace Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Za této procesní situace, kdy Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném
poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval
návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, JUDr. Martin Šmerda, byl ustanoven
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 a §60 odst. 1 v návaznosti na §120
s. ř. s. označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové
výši 2150 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní
služby (á 1000 Kč - §11 odst. 1 b/ ve spojení s §9 odst. 3 písm. f/ cit. vyhlášky) a dvou
režijních paušálů (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 5. dubna 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu