ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.247.2004
sp. zn. 4 Azs 247/2004 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobců: a) G.
R., b) nezl. M. R., zastoupen zákonnou zástupkyní G. R., oba státní příslušnost Kazašská
republika, zastoupeni JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem,
Masarykova 43, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2004, č. j. 30 Az 53/2003 - 32, a o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 15. 4. 2003, č. j. OAM-1797/VL-07-P08-2002, rozhodl žalovaný
tak, že žalobcům se azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), neuděluje, a že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný své rozhodnutí opřel o zjištění, že důvodem žádosti
o udělení azylu je obava z vyhrožování ze strany neznámých osob, jež žalobkyni a) nutily
ke spolupráci v případě vykrádání železničních vozů obsahujících zboží z Číny.
Žalobkyně G. R. napadla citované rozhodnutí včas podanou žalobou, ve které
žalovanému vytkla porušení §3 odst. 3, §3 odst. 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46, §47 odst.
3 správního řádu a §12 a §91 zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody, odkázala na
svoji žádost o udělení azylu v ČR, protokol o pohovoru, který s ní byl proveden, a ostatní
spisový materiál, přičemž podrobně rozvedla skutečnosti, které ji vedly k odchodu z Kazašské
republiky a podání žádosti o azyl v ČR. Žalovanému pak vytkla, že dostatečně nezdůvodnil
své rozhodnutí o neudělení azylu z humanitárních důvodů. Napadené rozhodnutí považuje za
nezákonné, neboť její žádost o udělení azylu v ČR žalovaný posoudil nesprávně.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 30 Az 53/2003-32 ze dne 30. 4. 2004
žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl, když konstatoval, že v řízení
před správním orgánem nedošlo k žádnému porušení ustanovení o řízení, a z tohoto pohledu
není rozhodnutí nezákonné. Podle krajského soudu shromážděné důkazy vyhovují nejen
obecným požadavkům správního řádu, ale též požadavkům zákona o azylu ve smyslu
ustanovení jeho §§19 až 28. Krajský soud rovněž neshledal naplnění skutečností uvedených
v §12 zákona o azylu, pokud žalobkyně G. R. byla ve své vlasti vystavena slovním i
fyzickým atakům ze strany soukromých osob, přičemž z podkladů shromážděných žalovaným
nevyplývá, že by oficiální vládní politika Kazašské republiky takové jednání podněcovala,
podporovala, či nečinně tolerovala. Ze správního spisu rovněž vyplynulo, že žalobci požádali
o udělení azylu až po několikaměsíčním nelegálním pobytu na území ČR. Vzhledem k tomu,
že žalobci nejsou rodinnými příslušníky osoby, které by azyl byl udělen, nejsou splněny
podmínky pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu. K námitce týkající se humanitárního
azylu krajský soud uvedl, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok, a je proto
výhradně na posouzení žalovaného, zda žadatelovu konkrétní situaci posoudí jako zvláštního
zřetele hodnou. Rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správního uvážení, může
soud přezkoumat jen po formální stránce, a po věcné stránce pouze v tom směru, zda správní
orgán nepřekročil meze stanovené zákonem. Tak tomu v přezkoumávané věci nebylo, i když
nutno navíc zdůraznit, že žalobci se udělení humanitárního azylu výslovně nedomáhali a
nepředložili v tomto směru žádné důkazy. I v případě aplikace ustanovení §91 zákona o azylu
neshledal krajský soud žádné pochybení, neboť z informací o zemi původu, shromážděných
v průběhu správního řízení žalovaným, a ani z údajů uváděných žalobci, nelze učinit závěr, že
by náleželi k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu. Krajský soud rovněž uvedl, že při jednání ve věci, konaném dne 29. 4.
2004, setrvali jeho účastníci na svých stanoviscích. Žalobkyně G. R. však přišla s novým
tvrzením, totiž, že její popsané problémy ve vlasti měly základ v náboženských a
národnostních rozporech mezi Kazachy a osobami ruské národnosti, což je prý v Kazachstánu
jev obecný. V průběhu správního řízení ani v žalobě samé však tento aspekt nebyl ze strany
žalobců vůbec zmíněn. S ohledem na znění ustanovení §71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), k uvedeným tvrzením žalobců, učiněným až při
soudním roku nebylo tedy možno přihlédnout.
Proti citovanému rozsudku podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas kasační
stížnost, a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), a b) s. ř. s. V úvodu
kasační stížnosti stěžovatelé shrnuli popis událostí, které je vedly k odchodu z Kazašské
republiky a podání žádosti o azyl v ČR. Z tohoto obsáhlého popisu stěžovatelé dovozují,
že nedošlo po podání žaloby k rozšíření žalobních bodů, a že svojí výpovědí stěžovatelka G.
R. pouze doplnila a upřesnila skutkový děj popsaný v žalobě. Proto by měl dle názorů
stěžovatelů soud přihlédnout rovněž ke skutečnostem, které uvedla stěžovatelka G. R. až při
jednání soudu. Pokud tak neučinil, jednal dle nich v rozporu s ustanovením §77 s. ř. s.
Stěžovatelé dále poukazují na to, že z bývalých svazových středoasijských republik
Sovětského svazu dochází k hromadnému odchodu občanů zejména ruské, ukrajinské, polské,
židovské, řecké a německé národnosti, kteří nadále nemohou snést vzniklé podmínky v těchto
republikách, ačkoliv se v nich narodili a žili v nich i jejich předkové. Tuto skutečnost nelze
vysvětlit pouze hospodářskými důvody, neboť tento jev se týká takřka výlučně občanů
evropských národností a křesťanského vyznání. Stěžovatelé považují zprávu MZV USA,
hodnotící situaci v Kazachstánu, za neobjektivní, neboť USA má v současné době eminentní
zájem na dobrých vztazích s Kazachstánem, a je ochotno přehlížet hrubá porušování práv
občanů Kazachstánu, kteří mají ruskou národnost, či jsou křesťané. Pokud jde o křesťanské
vyznání obou stěžovatelů, je pravdou, že v Kazachstánu probíhá islamizace společnosti, a
s tím spojena rostoucí náboženská nesnášenlivost muslimů jako nositelů vládnoucího
náboženství k nemuslimům, což je prožitou zkušeností stěžovatelů, a byla jednou z příčin
jejich odchodu do Čech. Ohledně výtky, že se stěžovatelé neobrátili se svými problémy o
pomoc na orgány Kazašské republiky, stěžovatelé poukazují na jimi vylíčenou situaci
v Kazachstánu, která takový postup vylučuje. Na základě uvedených skutečností se
stěžovatelé domnívají, že soud prvního stupně nesprávně posoudil právní otázku, mající
zásadní význam pro posouzení oprávněnosti jejich žaloby, a z tohoto důvodu je napadený
rozsudek nezákonný. Ze skutečností, které stěžovatelé v rámci řízení uvedli, je zřejmé, že
v případě jejich návratu do Kazachstánu je důvodná obava, že budou vystaveni
pronásledování z důvodu rasy, náboženství a národnosti. Pokud jde o otázku humanitárního
azylu, je sice pravdou, že na jeho udělení není právní nárok, avšak při rozhodování o jeho
udělení by se měl žalovaný řídit určitými pravidly, která by měla být zřejmá z odůvodnění
jeho rozhodnutí. Pokud tomu tak není, je dle obou stěžovatelů takové rozhodnutí
nepřezkoumatelné, a to i když žalovaný rozhodoval pouze na základě správního uvážení.
V každém případě soud prvního stupně pochybil i v tom, že neshledal v tomto případě důvody
pro udělení humanitárního azylu. Oba stěžovatelé proto navrhují, aby Nejvyšší správní soud
přiznal této kasační stížnosti odkladný účinek, a dále navrhují, aby tento soud vydal rozsudek,
kterým by napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Pro řízení o kasační
stížnosti žalovaný plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatelka učinila za sebe i za svého syna během správního řízení, a na vydané
rozhodnutí. Na námitku neobjektivnosti zprávy MZV USA žalovaný reaguje tak,
že při rozhodování o žádosti o udělení azylu vycházel nejen ze zprávy MZV USA, ale také
ze zpráv MZV ČR, a z informací získaných z databanky ČTK. Navíc měla stěžovatelka G. R.
možnost se v řízení s informacemi použitými ve správním řízení seznámit, vyjádřit se k nim,
popřípadě je doplnit, což neudělala. Žalovaný poukazuje i na názor jmenované stěžovatelky,
která výtku, že se se svými problémy neobrátila s žádostí o pomoc na státní orgány své země,
považuje za nepatřičnou. Žalovaný v této souvislosti odkazuje na výpověď stěžovatelky, z níž
vyplynulo, že dala se svým synem přednost odjezdu do ciziny před řešením problémů se
soukromými osobami v zemi původu pomocí prostředků, které jí nabízí právní řád
Kazachstánu. Je též logické, že smrt jejího manžela policie vyhodnotila jako sebevraždu,
zvláště když byl zastřelen jeho vlastní zbraní. K otázce neudělení humanitárního azylu
žalovaný sděluje, že na jeho udělení není právní nárok, a stěžovatelé jeho neudělením nejsou
nijak kráceni na svých právech, přičemž žalovaný neshledal důvody stěžovatelkou uvedené
během řízení pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu za hodné zvláštního zřetele.
Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání
odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Jak Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu správního spisu, dne 25. 3. 2002 podala
stěžovatelka G. R., i jménem svého nezletilého syna, žádost o udělení azylu, ve které uvedla,
že v dubnu 1999 byl zabit její manžel, od té doby je v Kazachstánu pronásledována, přičemž
byla nucena nechat práci. Dále uvedla, že ji vyhrožovali smrtí, a to nejen jí, ale i jejím dětem.
Proto vše prodala a odjela za matkou do K., kde ji našli a řekli, že je najdou všude.
Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR pak jmenovaná stěžovatelka
sdělila, jakým způsobem se dostala se svými dětmi z A. A. do P. Rozvedla rovněž okolnosti,
za kterých došlo k úmrtí jejího manžela, a které ji vedly k opuštění Kazachstánu. Z její
výpovědi vyplynulo, že ona i její manžel pracovali u železnice, a byli od roku 1996
neznámými osobami nuceni spolupodílet se na vykrádání vagónů. Stěžovatelka uvedla
několik případů, kdy jí bylo vyhrožováno i se zbraní v ruce. Ohledně smrti svého manžela,
kterého našla doma zastřeleného jeho vlastní zbraní, poukázala na neochotu milice událost
řádně prošetřit. Vzhledem k tomu, že ke spolupráci s neznámými osobami po smrti svého
manžela byla nucena i svými nadřízenými, odešla v roce 2000 ze zaměstnání, prodala dům a
odstěhovala se ke své matce, kde doufala, že najde klid. Vyhrožování a obtěžování však
pokračovalo i v novém bydlišti. Proto se s matkou rozhodli odejít do nějaké země, kde je
nikdo nezná. Na pomoc se nikam neobracela, protože to, co se stalo s manželem, bylo pro
stěžovatelku dostatečným důkazem, že jí nikdo nepomůže. V případě návratu do Kazachstánu
se stěžovatelka obává toho, že by byla zabita.
Podle §12 zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště.
Stěžovatelka G. R. při ústním jednání dne 29. 4. 2004 přišla s tvrzením, že jí popsané
problémy ve vlasti měly základ v náboženských a národnostních rozporech mezi Kazachy a
osobami ruské národnosti. Toto tvrzení krajský soud posoudil jako rozšíření žalobních bodů,
jež odporuje ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s., a proto k tomuto tvrzení nepřihlédl. Podle názorů
stěžovatelů však tento postup odporoval ustanovení §77 s. ř. s., upravující dokazování při
jednání. Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokud stěžovatelka G. R. až u jednání před
krajským soudem poukázala na náboženské a národnostní konflikty mezi obyvateli kazašské a
ruské národnosti, přičemž, jak vyplývá z výše uvedeného, tuto skutečnost v řízení před
správním orgánem vůbec nezmínila, nemohl k ní krajský soud přihlédnout. Zmínka o
národnostních a náboženských konfliktech je novou skutečností, a nikoli dokazováním již
tvrzeného, jak se zřejmě stěžovatelé domnívají. Krajský soud proto postupoval v souladu
s ustanovením §71 odst. 2 věta druhá s. ř. s., podle kterého rozšířit žalobu na dosud
nenapadené výroky rozhodnutí, nebo ji rozšířit o další žalobní body, může žalobce jen ve
lhůtě pro podání žaloby. Pokud stěžovatelka G. R. v kasační stížnosti uvedla popis událostí,
které ji vedly k odchodu z Kazašské republiky a podání žádosti o azyl v ČR, přičemž se
v tomto popisu zmínila i o nátlaku neznámých osob, směřující k tomu, aby se po smrti svého
manžela provdala za Kazacha, a aby děti konvertovaly k islámu, pak se nelze než pozastavit
nad tím, proč tuto skutečnost osobního rázu stěžovatelka uvedla až v kasační stížnosti a nikoli
v řízeních předcházejících. O možných národnostních a náboženských konfliktech se
stěžovatelka v řízení před správním orgánem nezmínila vůbec, a u ústního jednání před
krajským soudem pouze obecně poukázala na to, že Kazachové vystupují vůči osobám ruské
národnosti, údajně i vůči stěžovatelce, zcela nepříznivým způsobem bez respektu k tolerování
svobody vyznání a národnosti. Nejvyšší správní soud proto danou námitku precizovanou až
v kasační stížnosti považuje za účelovou.
Ohledně samotného posouzení věci Nejvyšší správní soud uvádí, že se plně ztotožňuje
s právním posouzením věci žalovaným a potažmo i krajským soudem, neboť ani podle názoru
zdejšího soudu stěžovatelka (stěžovatelé) neprokázala, že je pronásledována za uplatňování
politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Stěžovatelkou tvrzené obavy
z nebezpečí smrti, které by jí mohly přivodit soukromé osoby, nemůže Nejvyšší správní soud
akceptovat, neboť v jejím případě se nejedná o pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
V dané věci lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, kde bylo konstatováno, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi
původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům
možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení
o udělení azylu nebyly vyvráceny“. Za pronásledování by mohlo být v souvislosti s ohrožením
soukromými osobami pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před tímto
ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci
pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Tak tomu ovšem v posuzovaném
případě zjevně nebylo, neboť jak stěžovatelka sama uvedla, na pomoc se nikam neobracela,
protože to, co se stalo s manželem, bylo pro stěžovatelku dostatečným důkazem, že jí nikdo
nepomůže. Za této situace nelze dovozovat, že by orgány státní moci v Kazachstánu nebyly
schopny účinnou ochranu stěžovatelce poskytnout, když ona sama nepodnikala kroky,
které by k takové ochraně mohly vést.
Nejvyšší správní soud se dále neztotožňuje s názorem stěžovatelů, že s ohledem
na mezinárodní situaci je třeba zprávy MZV USA o situaci v Kazachstánu považovat
za neobjektivní. Za neobjektivní lze naopak považovat tvrzení stěžovatelů o hrubém
porušování lidských práv v Kazachstánu, jež není podloženo žádným sdělením původu těchto
informací. Ostatně, i kdyby k takovému porušování docházelo, samo o sobě by to ještě
neznamenalo vznik nároku na udělení azylu v ČR pro každého občana Kazašské republiky,
aniž by odpadla povinnost zjišťovat ve správním řízení, zda toto porušování mělo
bezprostřední vliv na žadatele. Tato skutečnost nebyla v předmětném případě prokázána.
K podkladům, z nichž správní orgán při svém rozhodování vycházel, lze ještě podotknout,
že vycházel nejen ze zprávy MZV USA, ale i ze zpráv MZV ČR a databanky ČTK.
Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR vyplývá, že stěžovatelce bylo
umožněno se z obsahem veškerých podkladů, z nichž žalovaný vycházel, seznámit. Nicméně
stěžovatelka tohoto práva nevyužila.
Stěžovatelé rovněž poukazují na pochybení žalovaného, způsobené nedostatečným
zdůvodněním toho, proč nebyl stěžovatelům přiznán humanitární azyl podle §14 zákona
o azylu. Pochybit měl podle jejich názoru i krajský soud pokud důvody pro udělení
humanitárního azylu neshledal. Udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního
orgánu, jehož smyslem je možnost daná správnímu orgánu zareagovat jak na případy
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Okolnosti svědčící pro poskytnutí
humanitárního azylu pak správní orgán posuzuje na základě volné úvahy, přičemž na udělení
azylu podle §14 zákona o azylu není právní nárok. Soud posléze posuzuje pouze tolik,
zda správní orgán nevybočil z obecných mezí, daných základními principy platného právního
řádu, zde především zákazu diskriminace, či z hlediska procesních předpisů. Z tohoto důvodu
tedy nemohl krajský soud sám posuzovat, zda byly či nebyly dány podmínky pro udělení
humanitárního azylu, neboť takové rozhodování mu nepřísluší. Ke způsobu, jakým žalovaný
odůvodnil nepřiznání humanitárního azylu stěžovatelům, Nejvyšší správní soud
poznamenává, že žalovaný se s touto otázkou vypořádal poukazem na skutečnosti,
které vyplynuly z průběhu řízení, a které vedly k nevyhovění žádosti o azyl. Pokud tedy
žalovaný zdůvodnil fakt, že stěžovatelům nebyl přiznán humanitární azyl podle §14 zákona
o azylu, řadou skutečností, jež byly relevantní i pro neudělení azylu, lze považovat toto
odůvodnění za dostatečné.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že v projednávané věci se krajský soud nedopustil
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky ve smyslu §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., ani nebylo zjištěno, že uvedený soud měl napadené rozhodnutí zrušit
z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu (§103
odst. 1 písm. b/ s. ř. s.).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelé podali současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci (stěžovateli) náhrada nákladů řízení nepřísluší,
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec
jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. 3. 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu