ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.252.2004
sp. zn. 4 Azs 252/2004 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně:
A. T., zast. Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem, se sídlem Moravská Ostrava, Masná 8, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.
11. 2003, č. j. 24 Az 1023/2003 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Zástupci stěžovatelky Mgr. Faridu Alizeyovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 1075 Kč, která mu bude vyplacena Nejvyšším správním
soudem do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (žalovaného) ze dne 21. 2. 2003, č. j. OAM-532/VL-
10-04-2003, byla zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu) a současně bylo
rozhodnuto, že se žalobkyni azyl podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu v platném znění
neuděluje a že se na cizinku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu
v platném znění. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že skutečnosti uváděné
žadatelkou o azyl, a to především rodinné potíže v zemi původu, ekonomické a bytové
problémy její matky tamtéž a přání žadatelky v České republice pobývat legálně s cílem
zde navštěvovat školu, nelze důvodům pro udělení azylu podřadit. Tím jsou naplněny
podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu pro zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné. Dále vysvětlil, že žadatelka o udělení azylu nesplňuje důvody pro jeho udělení
podle §13 zákona o azylu, neboť není rodinným příslušníkem (osobou vyjmenovanou
v ustanovení §13 odst. 1 zákona o azylu) osoby, které azyl udělen byl. Správní orgán
též neshledal osobní situaci a poměry v zemi původu v zemi stěžovatelky jako důvod
pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu, tj. z humanitárních důvodů. Při posuzování
existence překážek vycestování vycházel z informací, které shromáždil v průběhu správního
řízení ohledně politické a bezpečnostní situace o stavu dodržování lidských práv v Mongolsku
za roky 2001 a 2002 a neshledal v případě žadatelky existenci takových překážek.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobu matka tehdy ještě nezletilé žalobkyně N. J. V ní
vytýkala správnímu orgánu porušení ustanovení §3 odst. 3 a 4 a zákona č. 71/1967 Sb. o
správním řízení, v platném znění (dále jen správní řád) s tím, že žalovaný neposoudil žádost
žalobkyně odpovědně a svědomitě a nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Vytýkala též
porušení ustanovení §32 odst. 1 a §33 odst. 2 správního řádu, neboť žalovaný nezjistil přesně
a úplně skutečný stav věci a neopatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí, nedal žalobkyni
možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění,
popř. navrhnout jeho doplnění. Dále též namítala porušení §46 a §47 odst. 3 téhož zákona,
neboť podle jejího přesvědčení napadené rozhodnutí není v souladu se zákony a odůvodnění ji
nepřesvědčilo o jeho správnosti a o správnosti postupu správního orgánu při posuzování
podmínek nároku na udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Vyslovuje přesvědčení, že
zákonné důvody pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné splněny nebyly, naopak azyl jí
měl být udělen ve smyslu §12 zákona o azylu, resp. kladně mělo být uváženo alespoň o
vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody,
odkázala na obsah pohovoru, který s ní byl správním orgánem proveden a ostatní spisový
materiál. Navrhovala, aby soud zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 2003, č. j. 24 Az 1023/2003 – 21
žalobu zamítl a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel především z obsahu správního spisu a v odůvodnění
svého rozsudku dovodil, že žalovaný neporušil žalobkyní namítaná ustanovení správního
řádu, a v této souvislosti zdůraznil, že nezletilá žalobkyně byla v průběhu správního řízení
při všech procesních úkonech doprovázena svou matkou jako zákonnou zástupkyní, která
dohlížela na ochranu jejích práv a oprávněných zájmů. Ze spisu vyplynulo, že žalobkyně měla
možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům, z nichž správní orgán vycházel,
ten si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí a vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplynulo, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí,
jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a použitých právních předpisů
a nelze dovodit, že by se nezabýval věcí odpovědně a svědomitě. Krajský soud dospěl
k závěru, že pokud žalobkyně odůvodnila svou žádost o udělení azylu neutěšenými rodinnými
problémy zejména s otcem a jeho agresivním chování vůči ní v Mongolsku, ztrátou bydlení
a nedostatkem pracovních příležitostí matky, snahou o legalizaci pobytu a zájmen navštěvovat
zde školu, pak nejde o skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, tj. pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů v zemi
původu. Žalovaný proto právem její žádost jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm.
g) uvedeného zákona zamítl. Výrok týkající se ustanovení §13 a §14 téhož zákona označil
v daných souvislostech krajský soud za nadbytečný s tím, že skutečnosti, na základě nichž
byla žádost zamítnuta podle §16 zákona o azylu jako zjevně nedůvodná, jsou v zákoně
zařazeny mezi důvody obecně vylučující udělení azylu, tj. včetně udělení azylu
z humanitárních důvodů. Shodně s žalovaným neshledal uvedený soud v případě žalobkyně
překážky vycestování do země původu ve smyslu §91 zákona o azylu s tím, že žalovaný
se této otázce v odůvodnění rozhodnutí podrobně věnoval, žalobkyně námitku vznesla zcela
obecně a soud proto nepovažuje za nutné se jí dále zabývat.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) prostřednictvím
své tehdy zákonné zástupkyně (matka) včas kasační stížnost, v níž soudu vytýkala,
že se nevypořádal s jejím tvrzením v žalobě, že správní orgán porušil ustanovení §32 odst. 2
správního řádu, když tvrdila, že nezjistil přesný a skutečný stav věci a za tím účelem
si neopatřil vyčerpávající podklady pro rozhodnutí. Pokud jde o skutkové důvody, na jejichž
základě tvrdila výše uvedené porušení zákona, odkázala na žádost o udělení azylu, protokol
o pohovoru, který s ní byl proveden a ostatní spisový materiál k věci se vztahující. Znovu
zdůraznila, že o azyl požádala především proto, že její otec v Mongolsku neustále fyzicky
napadal matku žalobkyně, o žalobkyni a sourozence se vůbec nestaral a pokud se její matka
obracela na různé státní orgány v Mongolsku, či na nevládní organizace, které se zabývají
ochranou práv žen a dětí, nedočkala se z jejich strany žádné pomoci. Proto se matka
žalobkyně rozhodla s dětmi vycestovat z Mongolska a požádat o azyl v České republice.
Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že v jejím případě jsou splněny minimálně podmínky
pro udělení azylu z humanitárních důvodů. Namítala dále, že zde existují vady řízení,
spočívající v tom, že správní orgán nevyhodnotil řádně celkovou situaci a soud poté vycházel
při svém rozhodování z nepřesně a neúplně zjištěných skutečností. Navrhovala, aby Nejvyšší
správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a o ustanovení advokáta
podle §35 odst. 7 soudního řádu správního.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 3. 2004, č. j. 24 Az 1023/2003 – 38
(ve znění opravného usnesení ze dne 7. 6. 2004, č. j. 24 Az 1023/2003 – 47) ustanovil
zástupcem stěžovatelky pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Farida Alizeye, advokáta se sídlem
v Ostravě.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na to, že ta vykazuje vady
podání spočívající v absenci povinného údaje o adrese, na kterou je možné stěžovatelce
doručovat písemnosti a dále v absenci údaje o povinném zastoupení stěžovatelky. K věci
samé pak namítá, že rozhodnutí ve věci azylu, ve všech částech výroku, jakož i rozsudek
Krajského soudu v Ostravě, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal především
na správní spis a v něm založenou výpověď stěžovatelky (součástí protokolu o pohovoru,
který byl se stěžovatelkou proveden). Pokud jde o podmínky pro udělení tzv. humanitárního
azylu, odkázal na stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu v Brně, jakož i Ústavního
soudu, podle kterého na udělení humanitárního azylu není právní nárok a správní uvážení
se co do posouzení případu zvláštního zřetele hodného pro svou povahu v přezkumné činnosti
Ústavního soudu, jakož i v projednávané věci rozhodujícího obecného soudu, zjevně vymyká.
Navrhoval buď odmítnutí kasační stížnosti pro neodstraněné vady podání nebo zamítnutí
kasační stížnosti pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uvedla ve své kasační stížnosti.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost neshledal důvodnou.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, i když výslovný odkaz na příslušné ustanovení
soudního řádu správního chybí, že se stěžovatelka dovolává důvodu kasační stížnosti
vymezeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v rozsudku Krajského soudu v Ostravě
neshledal.
Předně je třeba uvést, že jak správní orgán, tak soud, vycházel při svém rozhodování
ze skutečností, které byly v průběhu azylového řízení zjištěny přímo od stěžovatelky a její
matky. Podle žádosti o udělení azylu je matka stěžovatelky rozvedená a v České republice
pobývala od roku 1997 do října 2002, kdy se vrátila do Mongolska. U bývalého manžela
s dětmi bydlet nemohla, neboť zde měl jinou ženu, a proto se přestěhovala k sestře. Bytová
situace však nebyla dobrá, matka neměla peníze na nový byt, a rozhodla se řešit své bytové
potíže návratem do České republiky, tentokrát i s dětmi. Požádala o azyl, protože
v Mongolsku nemá kde žít a nemá peníze na živobytí. Matka stěžovatelky připomněla,
že poprvé v České republice pobývala v letech 1979 – 1984, kdy zde studovala. Do protokolu
o pohovoru vedeném v mongolském jazyce uvedla, že od roku 1997 do října 2002 byla
v České republice zaměstnána a měla vízum za účelem zaměstnání. Do Mongolska
se nemínila vrátit natrvalo, vycestovala po obdržení zprávy, že její manžel žije s jinou ženou
a nestará se o společné dvě děti. Měla proto v úmyslu vzít obě děti do České republiky,
kde byla stále zaměstnaná, avšak cesta do Mongolska jí trvala dva měsíce, takže když
se vrátila zpět do České republiky ke svému zaměstnavateli, zjistila, že je propuštěna.
V Mongolsku neměla v úmyslu setrvat, protože zde neměla byt ani zaměstnání, a u manžela
žít nemohla. V Mongolsku by nemohla získat zaměstnání, neboť přednost mají občané
jen do věkové hranice třiceti let, a její situace v zemi původu je tudíž bezperspektivní.
Stěžovatelka se k tomuto vyjádření své matky připojila s tím, že chce v České republice
pobývat s matkou a zde studovat. Při uvedeném pohovoru byla stěžovatelka seznámena
s konkrétními informacemi k situaci v zemi původu, zejména obsahem zprávy Ministerstva
zahraničí USA o dodržování lidských práv v Mongolsku za rok 2001 a informacemi
Ministerstva vnitra ČR o Mongolsku z roku 2002, jakož i informacemi Ministerstva
zahraničních věcí ČR o Mongolsku z roku 1998. Uvedla, že k jejich obsahu nemá námitek.
Z výše uvedených skutkových zjištění, která sdělila sama stěžovatelka a její matka,
je v posuzované věci třeba vycházet, a učinil tak především správní orgán. Právem na základě
uvedených okolností uzavřel, že stěžovatelka neuvedla v žádosti o udělení azylu žádné
skutečnosti, které by bylo možno podřadit pod důvody uvedené v §12 zákona o azylu, tedy
nic konkrétního, co by mohlo svědčit o tom, že ona a její matka by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v tomto ustanovení. V této souvislosti nutno
připomenout, že podle ustanovení §12 zákona o azylu, v platném znění, se cizinci udělí azyl,
bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo bude-li v řízení zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Nezbývá,
než souhlasit se správním orgánem, a ostatně i s Krajským soudem v Ostravě, že žádné
takové okolnosti nasvědčující tomu, že by stěžovatelka byla pronásledována, event. měla
odůvodněný strach z pronásledování z důvodů v uvedeném ustanovení taxativně vymezených,
v řízení stěžovatelka neuvedla, a ostatně ani zjištěny nebyly. Správní orgán si opatřil pro své
rozhodnutí dostatek podkladů a řízení před ním, ani jeho rozhodnutí netrpí vadou, spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu;
nebylo rovněž zjištěno, že by při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí,
ani nebylo zjištěno, že by rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Krajský
soud v Ostravě tedy rozhodně neměl důvod napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Bylo totiž bezpečně prokázáno, že podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
za nichž může správní orgán žádost o jeho udělení zamítnout jako zjevně nedůvodnou, byly
splněny. Námitku stěžovatelky dovolávající se ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tudíž
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
K námitce stěžovatelky, že hlavním důvodem její žádosti o udělení azylu byl strach
z otce, který vyhrožoval její matce ublížením na zdraví a fyzicky ji napadal, přičemž státní
orgány Mongolska, jakož i nevládní organizace, na které se z tohoto důvodu matka obracela,
jí nepomohly, nutno uvést, že tuto námitku uplatnila stěžovatelka poprvé až v kasační
stížnosti, a správní orgán ani soud se jí tudíž nemohl zabývat. V žádosti o udělení azylu,
ani v protokolu o pohovoru, který byl se stěžovatelkou veden, je uvedeno pouze, že se otec
v době nepřítomnosti matky (pobývala v ČR) o děti příliš nestaral, v opilosti byl hrubý
a domů si přivedl jinou ženu, a proto s ohledem na charakter řízení, jímž byla žádost
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) s. ř. s. ji správní orgán nemohl
zvažovat a krajský soud k ní nemohl přihlédnout. Ostatně nutno dodat, že s ohledem
na skutečnost, že matka stěžovatelky pobývala v České republice po dobu pěti let do října
2002 (děti po celou tuto dobu pobývaly u otce), cesta do Mongolska jí trvala podle jejího
vyjádření dva měsíce, a do České republiky se vrátila již v lednu 2003, lze její tvrzení o tom,
že se opakovaně obracela na státní orgány i na nevládní organizace o pomoc, pokládat
již z časových důvodů za neuskutečnitelné a tudíž účelové.
Pokud stěžovatelka namítá, že jí měl být udělen azyl podle §14 zákona o azylu,
tedy z humanitárních důvodů, nezbývá než souhlasit s Krajským soudem v Ostravě,
že v rozhodnutí správního orgánu o něm bylo za situace, kdy zamítl žádost stěžovatelky jako
zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 zákona o azylu, za nadbytečné. Skutečnosti, na základě
nichž je žádost zamítnuta podle §16 zákona o azylu, jsou v zákoně zařazeny mezi důvody
obecně vylučujícími důvody azylu, tj. včetně udělení azylu z humanitárních důvodů.
Z povahy věci nelze při naplnění kritérií pro podřazení zjištěného skutkového stavu
pod ustanovení §16 zákona o azylu uvažovat o aplikaci §12 zákona o azylu, a tím i §14
téhož zákona. Takový postup by byl na místě pouze za předpokladu, že by v posuzovaném
případě nebyl prostor pro aplikaci §16 zákona o azylu. Jinak však nutno pro úplnost souhlasit
se žalovaným, že na udělení azylu z humanitárních důvodů není právní nárok.
Pokud jde o závěr krajského soudu o neshledání překážky vycestování do země
původu stěžovatelky ve smyslu §91 zákona o azylu, nutno dodat, že tato část rozhodování
krajského soudu nebyla napadena kasační stížností a Nejvyšší správní soud se jí tudíž
nezabýval.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvod uvedený v kasační stížnosti ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) nebyl prokázán, a proto Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelky podaly současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle §107 s. ř. s. Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení
účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval
návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
§120 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, přičemž stěžovatelky byly v řízení neúspěšné, bylo
rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Zástupci stěžovatelky, advokátu Mgr. Faridu Alizeyovi, který byl ustanoven Krajským
soudem v Ostravě pro řízení o kasační stížnosti, náleží odměna ve výši 1075 Kč, a to za jeden
úkon právní služby po 1000 Kč – převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm.
b) ve spojení s ustanovením §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k němuž náleží
náhrada hotových výdajů ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 1. 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu