ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.257.2004
sp. zn. 4 Azs 257/2004 – 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: P. Q. H.,
zast. JUDr. Petrem Práglem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá 5, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2004, č. j. 15 Az 388/2003-16,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí ministra vnitra ze dne 10. 1. 2003, č. j. OAM-1574/AŘ-2002. Tímto rozhodnutím
byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2001,
č .j. OAM-5619/VL-10-OL3-2000, kterým nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13
odst. 1, 2, ani §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo
vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, stěžovatel zejména namítal,
že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a to z důvodu, že z něj není seznatelné, jakými právními
a skutkovými důvody se žalovaný správní orgán řídil. Stejně tak namítal, že neporozuměl
azylovému řízení, neb nerozumí českému jazyku. Požadoval zrušení rozhodnutí žalovaného
správního orgánu.
V následném rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem došel obdobně jako správní
orgán k závěru, že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem
o azylu, t. j. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu); krajský soud neshledal ani naplnění §13 a §14 zákona o azylu. K námitce
nepřezkoumatelnosti pak krajský soud uvedl, že z rozhodnutí je zřejmé, jakými skutkovými
a právními úvahami se žalovaný řídil, a své rozhodnutí podle krajského soudu i náležitě
odůvodnil. K námitce týkající se neporozumění azylovému řízení pak krajský soud zejména
uvedl, že byl jako účastník azylového řízení náležitě poučen, správní orgán s ním jednal
ve vietnamštině, za účasti tlumočníka, vůči němuž stěžovatel nevznesl žádné námitky.
Z těchto důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost. Jako důvod kasační stížnosti
stěžovatel uvádí důvody vymezené v §103 odst. 1 pod písm. a) a b) s. ř. s. Jmenovitě zejména
namítá, že napadené rozhodnutí je nesprávné, protože zjištěný skutkový stav byl nesprávně
právně posouzen, a to již ve správním řízení. Dále namítá, že azylovému řízení nerozumí,
proto mu řádně neporozuměl, a proto i jeho prvotní výpověď je postavena toliko
na ekonomických důvodech a další důvody, mající základ v obavě před pronásledováním,
zmínil až později; upozorňoval proto, že krajský soud ani správní soud se nezabývaly jeho
námitkami v celé šíři, a to bez ohledu na to, že stěžovatel na tuto, byť subjektivní obavu,
upozorňoval. Dále uvedl, že z důvodu, že v zemi původu nejsou dodržována lidská práva
obecně, a protože nesouhlasí s tamním polickým systémem, je objektivně vystaven
politickému tlaku ze strany tamních úřadů, přičemž tato tvrzení je velmi obtížné prokázat.
Stěžovatel dále konstatoval, že se v ČR zcela stabilizoval a považuje ČR za svůj druhý
domov. V případě návratu by se dostal do obtížné osobní situace, neb právě pro nesouhlas
s tamním politickým systémem bude vystaven diskriminaci a pronásledování.
Navrhoval, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek, napadené rozhodnutí
krajského soudu bylo zrušeno, a stěžovateli bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém toliko uvedl,
že ke kasační stížnosti se vzhledem k jejímu obsahu nebude vyjadřovat.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 pod písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem neshledal.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Ani taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem neshledal.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne
16. 6. 2001 podal návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém ve vztahu k souzené
věci uvedl, že vlast opustil koncem května 2001, a to z ekonomických důvodů. K důvodům
žádosti o azyl výslovně uvedl: „Nesouhlasím s komunistickým režimem a chtěl bych
svobodně žít. Ve Vietnamu jsem měl jen malé problémy, ale přesto jsem se rozhodl ze země
odejít“. Do Protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR ze dne 25. 10. 2001
pak uvedl, že ze země odcestoval, aby si zajistil lepší život, co se svobody a lidských práv
týče. Na navazující otázku, jak osobně pociťoval nesvobodu a nedodržování lidských práv
v domovské zemi, pak uvedl: „Žádným způsobem. Má svoboda ani lidská práva tam nebyla
porušována“. Dále do označeného Protokolu zejména uvedl, že neměl problémy kvůli
politickým názorům, a že uvedl všechny důvody, které ho vedly k odchodu z Vietnamu.
Stěžovateli byla na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta
možnost, aby se s obsahem protokolu seznámil, vyjádřil se k němu, resp. navrhl jeho
doplnění. Této možnosti nevyužil. Stěžovatel byl rovněž v průběhu pohovoru vyrozuměn
o tom, jaké informace, dokumenty má správní orgán k dispozici při posuzování situace
v domovské zemi stěžovatele; stěžovatel seznámení s těmito informacemi, dokumenty odmítl,
ani je nijak nedoplnil. Stěžovatel poté uvedl, že byl seznámen s obsahem protokolu
o pohovoru ve vietnamském jazyce, souhlasí s ním a nežádá doplnění ani změny.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud, a jejich závěr o tom, že stěžovatel v žádosti
neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených zákonem o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu
správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Ani podle názoru
Nejvyššího správního soudu stěžovatel neprokázal, že je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu; stejně tak nevyplynuly
ani další důvody uvedené v §13 a §14 zákona o azylu. Důvody stěžovatelovy žádosti o azyl
tak nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v §12 až §14 zákona o azylu. Stejně
tak nejsou dány důvody pro přiznání překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu,
neboť je zřejmé, že stěžovateli při návratu do země původu nehrozí žádné z nebezpečí
uvedených v tomto ustanovení.
Stěžovatel v kasační stížnosti konkretizoval svoje námitky tak, že z důvodu,
že nesouhlasí s tamním polickým systémem, byl vystaven politickému tlaku ze strany
domovských úřadů, přičemž tato tvrzení je velmi obtížné prokázat, resp. azylovému řízení
řádně neporozuměl, a proto i jeho prvotní výpověď je postavena toliko na ekonomických
důvodech, a další důvody, mající základ v obavě před pronásledováním, zmínil až později;
krajský soud ani správní orgán se tak nezabývaly jeho námitkami v celé šíři. K tomuto
Nejvyšší správní soud uvádí, že v průběhu správního řízení stěžovatel uvedl (viz shrnutí
správního spisu), že nesvobodu a nedodržování lidských práv v domovské zemi žádným
způsobem na své osobě nepociťoval, resp. uvedl, že jeho svoboda ani lidská práva tam nebyla
porušována. Stejně tak uvedl, že neměl problémy kvůli politickým názorům. Nelze tedy
správnímu orgánu vytýkat, že se výše uvedenými skutečnostmi nezabýval. Jestliže teprve nyní
tvrdí, a to pouze v obecné rovině, že nesouhlasí s politickým systémem ve své vlasti, nelze
k této skutečnosti přihlédnout, neboť podle §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
nepřihlíží. Nad rámec je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud zcela souhlasí s názorem
krajského soudu, vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku, totiž s tím, že stěžovatel
v průběhu celého správního řízení netvrdil důvody, které by nasvědčovaly tomu,
že je pronásledován za uplatňování politických práv nebo pro zastávání určitých politických
názorů. Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že tyto politické důvody odchodu z vlasti
ani nijak nespecifikoval, či se ani nepokusil dokázat. V těchto námitkách proto stěžovateli
nepřisvědčil.
K podnámitce týkající se neporozumění azylovému řízení Nejvyšší správní soud
uvádí, že při sepisu žádosti o udělení azylu, a stejně tak protokolu o pohovoru, k důvodům
žádosti o udělení azylu byl přítomen tlumočník vietnamského jazyka. Stěžovateli byla
na závěr pohovoru poskytnuta možnost, aby se s obsahem označeného protokolu seznámil,
vyjádřil se k němu, resp. navrhl jeho doplnění, této možnosti však nevyužil. Stejně
tak na závěr uvedl, že byl seznámen s obsahem protokolu o pohovoru, a to ve vietnamském
jazyce, souhlasí s ním, a nežádá doplnění ani změny. Ani zde proto nemohl Nejvyšší správní
soud stěžovateli přisvědčit.
Konečně k tvrzení stěžovatele, že se v ČR zcela stabilizoval a považuje ČR za svůj
druhý domov, v případě návratu by se dostal do obtížné osobní situace, neb právě
pro nesouhlas s tamním politickým systémem bude vystaven diskriminaci a pronásledování,
odkazuje Nejvyšší správní soud nejprve na výše uvedené a doplňuje, že z dokumentů,
na základě kterých posuzoval správní orgán otázku vycestování, nevyplynulo,
že by v domovské zemi stěžovatele hrozila stěžovateli diskriminace či pronásledování,
přičemž je třeba rovněž uvést, že stěžovatel seznámení s těmito dokumenty odmítl, a žádné
jiné, ze kterých by takové skutečnosti vyplývaly, ani nenavrhl.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v souzené věci neshledal stěžovatelem
uváděné skutečnosti, ve spojení s ustanovením §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.,
za opodstatněné. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
tzv. přednostně, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu