ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.270.2004
sp. zn. 4 Azs 270/2004 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyň: a) V.
L., b) nezl. B. L., c) nezl. M. L., zast. JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem, se sídlem
v Mělníku, Macharova 376, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové
a migrační politiky, Nad Štolou 3, Praha 7, pošt. schr. 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyň
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, č. j. 46 Az 793/2003 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna zástupci žalobkyň JUDr. Petru Zikmundovi, advokátu, se sídlem
v Mělníku, Macharova 376, se u r č u je částkou 2150 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen žalovaný), vydalo dne
9. 4. 2003, pod č. j. OAM-9596/VL-20-BE07-2001 rozhodnutí, jímž žalobkyni V. L. a jejím
nezletilým dcerám B. a M. nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č.
325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně bylo rozhodnuto, že se na cizinky
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění svého
rozhodnutí žalovaný uvedl, že posuzoval žádost žalobkyně (v níž uváděla zejména
ekonomické důvody) a jejích nezletilých dcer na základě informací, které shromáždil
v průběhu správního řízení ohledně ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na
Ukrajině, tj. zejména Zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv na
Ukrajině za rok 2001 a informací obsažených v databázi ČTK o ekonomické situaci na
Ukrajině. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl žalovaný k závěru, že v případě
žalobkyň nebylo motivem opuštění jejich vlasti pronásledování nebo odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů stanovených v ustanovení §12 zákona o azylu, neboť žalobkyně,
která je zákonnou zástupkyní nezletilých dcer, neuvedla žádnou skutečnost, která by tomu
nasvědčovala a nebylo ani zjištěno, že by byla členkou politické strany či organizace. Dospěl
k závěru, že žalobkyně nesplňují podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b)
uvedeného zákona a nesplňují též podmínky pro udělení azylu podle §13 téhož zákona (za
účelem sloučení rodiny azylanta). Po posouzení osobní situace žalobkyň jim žalovaný
neudělil azyl podle §14 zákona o azylu (tzv. humanitární) a neshledal též u žalobkyň
existenci překážek vycestování do země původu ve smyslu §91 zákona o azylu
s odůvodněním, že v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně a její nezletilé děti byly v případě
návratu do země původu ohroženy na životě, či byla ohrožena jejich svoboda z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení.
Nebylo též zjištěno, že by žalobkyním hrozilo nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu a že by jejich život byl ohrožen v důsledku válečného konfliktu. V této
souvislosti žalovaný ověřil, že žalobkyně V. L. není Ukrajinou vyžádána pro trestný čin, za
který by zákon stanovil trest smrti, přičemž její návrat, stejně jako nezletilých žalobkyň, do
země původu není ani v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Proti rozhodnutí žalovaného podala první žalobkyně jménem svým a jménem svých
nezletilých dětí žalobu, v níž uvedla, že napadá rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu
výroku. Vytýká žalovanému, že porušil §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu, neboť
nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí. Zejména mu vytýká, že nesprávně posoudil její žádost jen jako ekonomicky
motivovanou. Připustila, že o azyl požádala rovněž proto, že po odjezdu jejího manžela
do České republiky měla též ekonomické problémy, nicméně žádost podala též proto,
že se na Ukrajinu nemůže vrátit i z důvodů bezpečnostních, neboť je jí vyhrožováno ze strany
pracovníků státních institucí v souvislosti s podnikatelskou činností jejího manžela B. L.,
který rovněž požádal o udělení azylu v České republice. Tuto okolnost sdělila v průběhu
správního řízení žalovanému, avšak ten se jí při svém rozhodování nezabýval. V pohovoru
k žádosti o udělení azylu popsala konkrétní problémy, kterým ona i její manžel museli na
Ukrajině čelit a které je vedly k odchodu z vlasti. Žalovaný se však při svém rozhodování
zaměřil jen na vedlejší okolnosti případu, místo toho, aby zkoumal, zda v jejím případě
existuje obava z pronásledování v zemi původu. Neopatřil si dostatečné informace, které by se
vztahovaly k jejímu případu a nezkoumal ani praktiky státních orgánů na Ukrajině. Vycházel
jen z obecné zprávy MZV USA. Připomíná, že na Ukrajině nemohla nalézt účinnou ochranu u
státních orgánů, neboť právě z jejich strany plynuly veškeré problémy. Na Ukrajině neexistuje
demokratický právní systém, v němž by se jednotlivec takové ochrany mohl domoci a velkým
problémem zůstává též obrovská korupce. Vyslovila přesvědčení, že v zemi původu
žalobkyním hrozí nebezpečí života, neboť je jim vyhrožováno. Konečně pak uvedla, že
napadené rozhodnutí trpí formální vadou, neboť není podepsáno osobou oprávněnou
k jednání za žalovaného. Domnívá se též, že došlo k porušení §91 zákona o azylu, když se
žalovaný nezabýval dostatečně otázkou, zda u ní a jejich nezletilých dětí existuje překážka
vycestování za situace, kdy jim bylo vyhrožováno smrtí, což lze podřadit pod okolnosti, které
vytvářejí tuto překážku. Navrhovala, aby soud zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost a
pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2003, č. j. 46 Az 793/2003 – 18 žalobu
jako nedůvodnou podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“) zamítl a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Vycházel z obsahu správního spisu, z něhož vzal za prokázané,
že žalobkyně žádný z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu v průběhu správního řízení
netvrdily, když jako důvod, pro který byla žádost podána, první žalobkyně uváděla
jen špatnou ekonomickou situaci na Ukrajině (nemožnost uživit děti) a legalizaci pobytu
na území České republiky. Tyto skutečnosti však nezakládají důvody pro udělení azylu
ve smyslu §12 uvedeného zákona. Proto závěr správního orgánu, že žalobkyně nebyly
vystaveny pronásledování z důvodů uvedených v tomto ustanovení, či že by jim takové
pronásledování hrozilo, shledal Krajský soud v Praze v souladu se zákonem. Připomněl,
že ekonomické potíže jsou na Ukrajině problémem celospolečenským, který má své kořeny
ve špatné hospodářské situaci země a nedotýká se pouze žalobkyň, ale postihuje ve větší
či menší míře veškeré obyvatelstvo Ukrajiny. Krajský soud shledal správným též závěr
žalovaného, že žalobkyně nesplňují podmínky pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu,
neboť z obsahu spisového materiálu vyplynulo, že žalobkyně nejsou rodinnými příslušnicemi
osoby, které byl azyl udělen. Pokud jde o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu
(z humanitárního důvodu) zdůraznil, že jeho udělení je výlučně věcí volné úvahy správního
orgánu a rozhodnutí o něm podléhá soudnímu přezkumu jen z toho hlediska, zda tento závěr
vychází z dostatečných podkladů a je logicky správný. Soud v této souvislosti zjistil,
že osobní poměry žalobkyň tak, jak byly dostatečně objasněny a závěr správního orgánu,
že jim nelze udělit humanitární azyl, není v logickém rozporu se shromážděnými
podklady. Krajský soud shledal též zákonným postup správního orgánu, pokud v případě
žalobkyň neshledal existenci překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, když
sám též nezjistil existenci těchto v zákoně taxativně vyjmenovaných překážek. Konečně
pak k výtce žalobkyň, že napadené rozhodnutí žalovaného nesplňuje formální náležitosti
z důvodu chybějícího podpisu oprávněné osoby na stejnopisu rozhodnutí zaslaném
žalobkyním, se zcela ztotožnil s vysvětlením žalovaného, že ve správním spise je založeno
jedno vyhotovení napadeného rozhodnutí, které je vlastnoručně podepsáno oprávněnou
osobou, přičemž absence podpisu oprávněné osoby jenom na některém ze stejnopisů nemá
vliv na nezákonnost rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku podala první žalobkyně jménem svým i svých nezletilých dcer
včas kasační stížnost s návrhem na přiznání odkladného účinku vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí ve smyslu §107 s. ř. s. V ní namítá, že rozhodnutí správního orgánu trpí
nezákonností, neboť tento orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním
rozhodnutí, důkazy, které si pro své rozhodnutí opatřil, nebyly úplné a nemohl tudíž správně
usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět, takže
zde není ani logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Poukazuje v této
souvislosti na porušení jednotlivých ustanovení správního řádu, která svým postupem správní
orgán porušil. Zdůrazňuje, že v zemi původu byly žalobkyně ohroženy na životě a neměly
kam se obrátit o pomoc, protože stát takové poměry trpí a podporuje je. V případě žalobkyň
jde i o důvody humanitární, pro které jim měl být udělen azyl podle §14 zákona o azylu.
Dovolávají se proto na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, podle něhož „Nikdo
nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu“.
Poukazují též na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva týkající se azylové
problematiky (ve věci Cruz Varas z roku 1991 a ve věci Vilvarajah z roku 1991) s tím,
že v jejich případě též existují vážné a prokazatelné důvody k obavám, že budou v zemi
původu vystaveny reálnému riziku perzekuce, neboť není možné obrátit se na policii
a nelze tudíž po nich požadovat, aby se v případě návratu samy dobrovolně takové perzekuci
vystavily a mohly tak lépe prokázat své obavy z pronásledování. Dále se dovolávají
názoru uvedeného v Příručce postupů a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků,
vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě a z něho též dovozují opodstatněnost
obavy z pronásledování na kumulativním základě. Navrhují, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a spis vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání. Současně žádají
o nařízení veřejného soudního projednání věci, ustanovení bezplatného právního zástupce
z řad advokátů, osvobození od soudních poplatků a ustanovení tlumočníka do ukrajinského
jazyka. V doplňku kasační stížnosti soudem ustanovený advokát žalobkyň (dále
jen stěžovatelek) uvedl, že kasační stížnost je podávána z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V souladu s ustanovením §110 s. ř. s. navrhoval zrušit napadený
rozsudek Krajského soudu v Praze a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Zdůrazňuje, že žalobkyně
již v podané žalobě namítaly, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v rozporu s ustanovením
§32, §46 a §47 odst. 3 správního řádu a tyto námitky v žalobě specifikovaly. Zdůrazňovaly,
že důvodem podání žádosti o azyl nebyly pouze ekonomické problémy, přičemž
sám žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 17. 10. 2003 potvrdil, že první žalobkyně
v průběhu správního řízení uvedla, že zemi původu opustila též pro politickou nestabilitu.
Žalovaný se však při svém rozhodování touto otázkou nezabýval, přestože při konkretizaci
a bližším zkoumání by právě tyto skutečnosti mohly naplňovat důvod pro udělení azylu
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatelky se proto domnívají, že správní řízení
o udělení azylu zůstalo neúplné, neboť žalovaný ve správním řízení neřešil konkrétní situaci,
kterou následně rozvedly ve správní žalobě. Namítají, že takto nedostatečně zjištěný skutkový
stav žalovaným, je závažnou vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a pro tuto vadu
měl Krajský soud v Praze postupem podle §78 odst. 1 s. ř. s. žalobou napadené rozhodnutí
zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. Pokud tak nepostupoval, náprava v tomto
směru by měla být provedena v rámci řízení o podané kasační stížnosti. Žádají, aby Nejvyšší
správní soud z těchto důvodů zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 3. 1. 2004 ke kasační stížnosti žalobkyň zdůraznil,
že v kasační stížnosti vyslovily žalobkyně nesouhlas s napadeným rozsudkem, dále
však okolnost proběhlého přezkumného řízení soudního zcela pomíjí, když vyslovují
jen nespokojenost s rozhodnutím žalovaného a jejich podání je tedy spíše další žalobou.
Žalovaný popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho
rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
U příležitosti této kasační stížnosti poznamenává, že mu doposud zůstává utajena logika
námitky vznášené žadateli o udělení azylu po rozhodnutí o jejich žádosti, že „správní orgán
nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci“ nebo, že „nesprávně posoudil“ jejich žádost o azyl
a toto pochybení spatřují ve svých zcela nově pro svou žádost navrhovaných tvrzeních. Totéž
platí i pro danou věc, kdy na rozdíl od správního řízení, až v žalobě začala první stěžovatelka
tvrdit zcela nové skutečnosti. Soud v závěrech a postupu správního orgánu právem neshledal
nezákonnost či vady řízení. Žalovaný navrhoval, aby kasační stížnost byla zamítnuta
a negativně se postavil též k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
V dalším vyjádření žalovaného ze dne 18. 6. 2004, k doplňku kasační stížnosti, žalovaný
znovu zopakoval, že ve správním řízení stěží mohl řešit skutečnosti, které před ním první
stěžovatelka neuvedla a které, jak je správně poznamenáno v doplnění kasační stížnosti, byly
předneseny teprve v žalobě, tam ovšem s nepravdivým prohlášením, že byly již správním
orgánem zmíněny. Žalovaný proto odkazuje na protokol o pohovoru se stěžovatelkou,
aby naproti vznesené námitce předestřel ne snad nelogickou domněnku, že zaobírat se něčím,
o čem jeden mlčí, jednoduše není druhý schopen. Tím také odmítá kasační stížností
označovanou vadu řízení, pro kterou měl soud jeho rozhodnutí zrušit. V souladu se svým
předchozím vyjádřením navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelky uvedly v kasační stížnosti
a jejím doplňku a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Ke skutečnostem, které stěžovatelka uplatnila poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §109 odst. 4 nepřihlédl.
Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti
a důkazy, které byly uplatněny před soudem, jenž vydal napadené rozhodnutí. Při svém
rozhodování vycházel Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodnutí správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatelky výslovně domáhaly důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud však v napadeném rozsudku Krajského
soudu v Praze neshledal.
Především je třeba zdůraznit, že jak správní orgán, tak i soud vycházel ze skutečností
zjištěných v řízení o udělení azylu přímo od samotné první stěžovatelky. Z obsahu správního
spisu, konkrétně z návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 27. 9. 2001 vyplývá,
že stěžovatelka opustila spolu se svými nezletilými dcerami Ukrajinu dne 13. 9. 2001
se záměrem usadit se v České republice, která je pro ni cílovým státem; chtěla
by zde pracovat a navštěvovat rekvalifikační kurzy. V České republice pobývala jeden měsíc
v roce 1995, šest měsíců v roce 1996 a jeden rok v roce 1998 spolu s manželem. V domovské
vlasti nikdy proti ní a ani v současnosti není vedeno trestní stíhání. Jako důvod žádosti
o udělení azylu uvedla ekonomickou a politickou nestabilitu země, skutečnost, že nemá
na Ukrajině žádnou práci a nemůže uživit děti. Má tudíž strach o jejich budoucnost, protože
„nemá možnost vydělat nějaké peníze, aby mohla zaplatit poplatky, potřebné nákupy,
oblečení, normální jídlo apod.“. V protokolu o pohovoru k důvodům žádosti pak první
stěžovatelka dne 5. 3. 2003 uvedla, že Ukrajinu opustila s dcerami proto, že její manžel B. L.
již pobýval na území České republiky a chtěla, aby rodina žila spolu. Bez manžela
na Ukrajině by s dětmi z ekonomických důvodů nepřežila, a proto se rozhodla odjet. Žádost
podala také proto, aby si zlegalizovala pobyt na území České republiky. Znovu opakovala,
že na Ukrajině nebyla zaměstnána, žila z peněz, které jí posílal manžel, jiné problémy
než existenční na Ukrajině neměla. Pokud by byla nucena se s dětmi na Ukrajinu vrátit,
neměly by za co žít a neměly by kde bydlet. Ráda by zůstala v České republice, kde starší
dcera chodí do třetí třídy a mladší byla u zápisu. Jiné důvody do protokolu neuvedla.
K významu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jehož naplnění se stěžovatelka
dovolává, je třeba uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál,
jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům,
než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li
v nich skutkový materiál vůbec, nebo je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru. Krajský soud v Praze se zabýval konkrétními dopady právě uvedeného a neshledal,
že by žalovaný nezjistil úplně skutkový stav věci, eventuelně, že skutková podstata byla
nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Nejvyšší správní soud se s tímto
posouzením zcela ztotožňuje a v tomto směru odkazuje na podrobné, úplné a výstižné
odůvodnění napadeného rozsudku, v němž jsou jasně jmenovány důkazy, z nichž žalovaný
čerpal svá skutková zjištění, ta jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají
z provedených důkazů. Po důkladném posouzení závěrů Krajského soudu v Praze Nejvyšší
správní soud konstatuje, že skutkový stav má oporu ve spisech a není s nimi v rozporu.
V této souvislosti je nutno znovu zopakovat ustanovení §12 zákona o azylu, podle
něhož soud udělí azyl cizinci, jestliže je v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec
je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož má občanství. Jak již zdůraznil
Krajský soud v Praze rozhodujícím pro prosazení žádosti o udělení azylu je tedy otázka
pronásledování ze strany státní moci, eventuelně strach z takového pronásledování. Krajský
soud vysvětlil, že pronásledováním se pro účely zákona o azylu míní ohrožení života nebo
svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou
prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem nebo
pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním. Pronásledováním není ani případný masový výskyt určitých negativních,
na Ukrajině zejména ekonomických jevů, za předpokladu, že nejde o součást státní politiky.
V projednávané věci bylo bezpečně zjištěno, že stěžovatelka v průběhu správního řízení
neuváděla žádný z důvodů v citovaném ustanovení §12 zákona o azylu a žádný takový důvod
ani v řízení zjištěn nebyl. Pokud kromě ekonomických důvodů podání své žádosti poukázala
zcela obecně na politickou nestabilitu v zemi původu, nelze z toho ještě dovozovat,
že tvrdila některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, tj. pronásledování ve smyslu
tohoto zákona, eventuelně obavu z takového pronásledování. Navíc nutno konstatovat,
že ekonomické potíže, eventuelně politická nestabilita, o níž se stěžovatelky zmiňovaly,
jsou (byly) na Ukrajině problémem celospolečenským, který má původ ve špatné hospodářské
situaci země. Se žalovaným je třeba souhlasit v tom, že tvrzení stěžovatelky, že jí bylo
vyhrožováno pracovníky státních institucí v souvislosti s podnikatelskou činností jejího
manžela, byly uplatněny až po skončení správního řízení a z logických důvodů tudíž k těmto
tvrzením přihlédnout nemohl. Krajský soud v Praze se s touto otázkou náležitě vypořádal,
když připomněl, že žalobkyně měla možnost tyto skutečnosti uvést v průběhu správního
řízení, přičemž pokud tak neučinila, nemohla posléze podkládat správnímu orgánu,
že ji nehodnotil.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že řízení před správním orgánem nebylo zatíženo
vadou spočívající v okolnostech, na něž pamatuje §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a že Krajský
soud v Praze měl pro tuto vadu napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Pokud jde o námitku stěžovatelek ve vztahu k výroku o neudělení azylu
z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu, nutno zdůraznit, že tento důvod azylu
je třeba vnímat jako výjimečný a zároveň subsidiární, tzn., že připadá v úvahu tehdy, jestliže
není zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, a to v případě hodném zvláštního zřetele.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgán a poté i soud měl dostatečné množství
podkladů pro úvahu ve smyslu §14 zákona o azylu a posoudil neudělení azylu podle tohoto
ustanovení v mezích stanovených zákonem. K tomu nutno dodat, že na udělení humanitárního
azylu není právní nárok a správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení.
Důvody hodné zvláštního zřetele, jejichž zjištění je předpokladem pro udělení této formy
azylu, nejsou v zákoně o azylu definovány. Snaha o legalizaci pobytu na území České
republiky a nepříznivé ekonomické a sociální poměry v zemi původu jsou sice důvodem
pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších
okolností zvláštního zřetele hodných, mohly být vnímány jako výjimečný důvod pro tohoto
druhu azylu. V této souvislosti nutno poukázat na to, že právní úpravu pobytu cizinců
na území České republiky upravuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, podle něhož
se mohly stěžovatelky pokusit svou situaci řešit. Nejvyšší správní soud tedy neshledal
pochybení v postupu Krajského soudu v Praze, jehož právní závěry ve vtahu k výroku
rozhodnutí podle §14 zákona o azylu pokládá za odpovídající platné právní úpravě. Totéž
pak konstatuje též k oprávněnosti výroku o zjištění neexistence překážek vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný správní orgán ani krajský soud ani v této části
rozhodování zákon neporušily a Nejvyšší správní soud proto pro úplnost odkazuje rovněž
na závěry zaujaté krajským soudem. Ani v těchto částech řízení nebylo shledáno, že by řízení
před správním orgánem trpělo vadou, pro kterou měl krajský soud napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
přednostně a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu
nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a stěžovatelky neměly s kasační stížností úspěch.
Odměna zástupci stěžovatelek advokátu JUDr. Petru Zikmundovi, se sídlem
v Mělníku, Macharova 376, který byl stěžovatelkám k jejich žádosti ustanoven usnesením
Krajského soudu v Praze, byla stanovena za dva úkony po 1000 Kč [příprava a převzetí
zastoupení - §9 odst. 1 písm. b), písemné podání soudu ze dne 7. 6. 2004 ve věci samé - §9
odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s ustanovením §9 odst. 1 písem. f) této
vyhlášky] a paušální částka 2 x 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy
2150 Kč. Uvedená částka bude zástupci stěžovatelek vyplacena do 30-ti dnů od právní moci
usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. 2. 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu