ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.280.2004
sp. zn. 4 Azs 280/2004 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: H.
M., zast. JUDr. Michaelou Pretschovou, advokátkou, se sídlem Pražská 2951, Varnsdorf,
PSČ: 407 47, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2004,
č. j. 24 Az 1040/2003 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni stěžovatele, JUDr. Michaele Pretschové, advokátce,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2150 Kč, která jí bude
vyplacena Nejvyšším správním soudem do 30-ti dnů ode dne právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. 2. 2003, č. j. OAM-548/VL-07-08-TZ-2003.
Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Současně bylo vysloveno, že azyl se neuděluje podle §13 odst. 1, 2 ani §14 zákona o azylu,
resp. že na stěžovatelku se nevztahuje překážka vycestování.
Současně s kasační stížností stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatelka v obecné
rovině namítala porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1 a 2, §34, §46 a 47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a §12 zákona o azylu. Pokud jde o skutkové
důvody odkazovala na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál.
Požadovala, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu
řízení.
Následným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, č. j. 24 Az 1040/2003 - 24, byla
žaloba zamítnuta. Ve vztahu k souzené věci zejména z odůvodnění rozsudku Krajského soudu
v Ostravě vyplynulo, že krajský soud došel obdobně jako správní orgán k závěru,
že stěžovatelka pobývala před odjezdem do České republiky na území třetí bezpečné země –
Polska, kde mohla požádat o azyl. Krajský soud tak přisvědčil žalovanému správnímu orgánu,
že bylo prokázáno, že stěžovatelka přichází z bezpečné třetí země. Z hlediska těchto důvodů
se krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem žalovaného správního orgánu,
že stěžovatelka naplňuje skutkovou podstatu ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
K naplnění 14 zákona o azylu pak krajský soud uvedl, že tento výrok v označeném rozhodnutí
žalovaného správního orgánu považuje za této situace za nadbytečný a správní orgán
by se jím měl zabývat až tehdy, tvrdila-li by stěžovatelka důvody vymezené v §12 zákona
o azylu a ty by nebyly zjištěny. Skutečnosti, na základě nichž je žádost zamítnuta podle
§16 zákona o azylu, jsou zařazeny mezi důvody obecně vylučující udělení azylu
z humanitárních důvodů. Krajský soud neshledal ani namítané porušení správního řádu,
a shodně se žalovaným neshledal v případě žalobkyně žádné překážky vycestování do třetí
bezpečné země.
Dne 6. 4. 2004 podala stěžovatelka ke Krajskému soudu v Ostravě kasační stížnost.
Jako důvod kasační stížnosti stěžovatelka uvedla důvod vymezený v §103 odst. 1
pod písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Zejména uvedla, že v případě návratu na Ukrajinu bude vystavena velkým
těžkostem, jakým nespecifikovala. Krajskému soudu v Ostravě vytýkala, že neposoudil
její žádost o sloučení věci a nařízení jednání, a dále uvedla, že obdržela usnesení Krajského
soudu v Ostravě, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě směřující proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 25. 2. 2003, č. j. OAM-548/VL-07-08-TZ-2003, s kterým nesouhlasí. Na základě výše
uvedeného pak stěžovatelka požadovala, aby usnesení (nikoliv rozsudek) Krajského soudu
v Ostravě, č. j. 24 Az 1040/2003 – 24 bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Požádala o ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2004, č. j. 24 Az 1040/2003 – 32,
byla stěžovatelka vyzvána k odstranění vad kasační stížnosti, především k řádnému označení
rozhodnutí, které kasační stížností napadá, k uvedení důvodů pro které považuje napadané
rozhodnutí za nezákonné a uvedení data, kdy bylo napadané rozhodnutí stěžovatelce
doručeno, k čemuž jí byla stanovena lhůta jednoho měsíce.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2004, č. j. 24 Az 1040/2003 – 33,
byla stěžovatelce ustanovena právní zástupkyně – JUDr. Michaela Pretschová.
Stěžovatelka, prostřednictvím označené zástupkyně, odstranila vady kasační stížnosti.
Zejména doplnila, že napadané rozhodnutí je rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
20. 2. 2004, č. j. 24 Az 1040/2003; důvody kasační stížnosti doplnila tak, že soud
se nezabýval skutečností, že stěžovatelce se narodilo dítě, které je útlého věku, přičemž
nebyla zvažována možnost udělení humanitárního azylu. Dále v této souvislosti zejména
doplnila, že vycestování na Ukrajinu není možné, a to z důvodu, že otcem dítěte je někdo jiný
než její zákonný manžel. Na Ukrajině by tak byla „vydána v ohrožení“.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvodem, který stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelce
azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod
či důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka, i když to výslovně neuvádí, uplatňuje
důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 pod písm. a) s. ř. s., tedy tvrzenou nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. K tomu
Nejvyšší správní soud především obecně poznamenává, že nesprávné posouzení právní otázky
může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný
právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu
s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice
aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení
právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak
správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr,
ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován.
Takováto pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského
soudu v Ostravě neshledal.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o azyl přichází ze státu, který Česká republika
považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno,
že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka
podala dne 8. 2. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém uvedla,
že se svým manželem již nežije tři roky, týral ji, je zapleten s mafií. Z návrhu dále vyplynulo,
že si našla nového přítele; manžel je stále obtěžuje, vyhrožuje, bije ji. S přítelem čeká dítě,
chtěla by žít v České republice v klidu; volala matce, která jí řekla, že manžel se po ní stále
ptá, nechce přistoupit na rozvod, vyhrožuje, že je zabije. Doplnila, že do České republiky
přicestovala přes Polsko. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území České
republiky ze dne 14. 2. 2003 pak vyplynulo, že stěžovatelka ze země odcestovala z důvodu
strachu ze svého manžela. Z protokolu dále vyplynulo, že na území České republiky
přicestovala přes území Polska. Byla přitom kontrolována na hranici celníky. Na území
Polska strávili deset hodin. Na otázku proč nepožádala o azyl v Polsku, uvedla, že tam nikoho
neznala a v České republice má sestřenici. Z protokolu dále vyplynulo, že na území České
republiky pobývala nelegálně a o azyl požádala až po více než 5 měsících pobytu zde.
Stěžovatelce byla na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta
možnost, aby se s obsahem protokolu seznámila, vyjádřila se k němu, resp. navrhla jeho
doplnění. Této možnosti však nevyužila.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelky,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatelka pobývala
před vstupem na české území na území bezpečné třetí země, Polska, kde mohla požádat
o azyl, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení v souladu
s příslušnými ustanoveními správního řádu. S tímto závěrem souhlasí i Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného
správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž
žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají
z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav byl
žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné
a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Po skutkové ani právní stránce tak nechybí
ani logická vazba mezi rozhodnutím a podklady pro něj. K nesprávnému posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení tak podle Nejvyššího správního soudu nedošlo.
Nejvyšší správní soud s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi konstatuje,
že podstatou a smyslem azylového řízení je, že cizinec pronásledovaný za uplatňování
politických práv a svobod ve své vlastní zemi (čl. 43 Listiny základních práv a svobod),
má o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost tento status obdržet
nejdříve a kde budou garantována jeho základní práva a svobody. Takovouto zemí
je zpravidla právě tzv. bezpečná třetí země ve smyslu §2 odst. 2 zákona o azylu. Azylové
zákonodárství České republiky v kontextu právních úprav azylu v jiných srovnatelných
demokratických evropských zemích vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu
před pronásledováním v zemích původu; nikoliv však jako právo vybrat si zemi, v které
žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit.
Stěžovatelka v kasační stížnosti konkretizovala svoje námitky ve spojení s označeným
ustanovením, tedy písm. a) cit. zákonného ustanovení, tak, že obdržela usnesení Krajského
soudu v Ostravě, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě směřující proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 25. 2. 2003, č. j. OAM-548/VL-07-08-TZ-2003, s kterým nesouhlasí. Na základě
výzvy soudu pak doplnila, že kasační stížností napadané rozhodnutí je rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2004, č. j. 24 Az 1040/2003. K tomuto Nejvyšší správní soud
uvádí, že na základě výše uvedeného dovozuje, že stěžovatelka brojí proti v záhlaví
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla žaloba stěžovatelky zamítnuta
a námitkou týkající se usnesení o zastavení řízení se nezabýval; ostatně ve spisu takové
usnesení ani založeno není, a ani v doplňku kasační stížnosti tato nesrovnalost není zmíněna.
K námitce, že v případě návratu na Ukrajinu bude stěžovatelka vystavena velkým
těžkostem, Nejvyšší správní soud uvádí, že ze správního spisu, resp. z důvodů uváděných
stěžovatelkou vyplynulo, že důvodem opuštění domovské země byly problémy s manželem,
tedy se soukromou osobou. Nejvyšší správní soud k tomuto uvádí, že jak ze zákonné úpravy,
tak i z jeho ustálené judikatury plyne, že problémy se soukromými osobami nelze podřadit
pod důvody vymezené zákonem o azylu a v této námitce tak stěžovatelce nemohl přisvědčit.
K další námitce stěžovatelky - krajský soud se nezabýval skutečností, že stěžovatelce
se narodilo dítě, které je útlého věku a tedy nebyla zvažována možnost udělení humanitárního
azylu - Nejvyšší správní soud poznamenává, že zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu znamená nemožnost posuzování
důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, a protože vyhodnocení důvodů
pro neudělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu je podmínkou pro rozhodování
podle §14 zákona o azylu (humanitární azyl), je výrok týkající se posouzení §14 zákona
o azylu za této situace nadbytečný. Stejně tak posoudil věc i krajský soud, s čímž se Nejvyšší
správní soud ztotožňuje. Ani v této námitce proto Nejvyšší správní soud stěžovatelce
nepřisvědčil. Tímto zdůvodněním se vyjadřuje i k související námitce týkající se překážky
vycestování.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že stěžovatelka přichází z bezpečné třetí země
a správní orgán správně žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. e) zamítl, přičemž krajský soud věc správně právně posoudil.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není ve vztahu k namítanému stížnostnímu důvodu důvodná, a proto ji jako takovou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl tzv.
přednostně, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatele, JUDr. Michaela Pretschová, byla
ustanovena soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 a §60 odst. 1
v návaznosti na §120 s. ř. s. označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti
odměnu, a to v celkové výši 2150 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
za dva úkony právní služby [á 1 000 Kč - §11 odst. 1 b) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f)
cit. vyhlášky] a dvou režijních paušálů (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 8. dubna 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu