ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.281.2004
sp. zn. 4 Azs 281/2004 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně:
S. S., zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem v Plzni, Františkánská 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 3,
Praha 7, pošt. schr. 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2004, č. j. 59 Az 161/2003 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 11. 2003, č. j. OAM-5921/VL-20-04-2003, zamítl žalovaný
žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Polici České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) s odůvodněním, že skutečnosti uváděné
v azylovém řízení žadatelkou o azyl, a to obavy ze soukromých osob – vyděračů peněz
na Ukrajině a snahu o legalizaci jejího pobytu v České republice, nelze podřadit důvodům
pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Tím jsou naplněny podmínky
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona, v platném znění, pro něž je nutno žádost jako
zjevně nedůvodnou zamítnout. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný ještě navíc uvedl,
že žadatelka nesplňuje ani důvody pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu (za účelem
sloučení rodiny), ani důvody uvedené v §14 téhož zákona (pro udělení tzv. humanitárního
azylu).
Ve včas podané žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně namítala, že byla nucena
uchýlit se do České republiky z důvodu ohrožení svého života na Ukrajině. Uvedla,
že po návratu na Ukrajinu ze svého prvého pobytu v České republice, jí začali působit
problémy neznámí lidé, kteří na ni vymáhali velkou sumu peněz, vyhrožovali jí fyzickým
násilím, bitím při vymáhání peněz. Z tohoto důvodu se nemůže vrátit do své vlasti, protože
má strach z ohrožení vlastní rodiny. Žádá proto o ochranu a útočiště v České republice a prosí
soud o znovuprojednání její žádosti a změnu rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR o udělení
azylu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 3. 2004, č. j. 59 Az 161/2003 – 21
žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) zamítl. Podle názoru soudu měl správní orgán dostatečné podklady
pro posouzení důvodnosti žádosti žalobkyně o udělení azylu v České republice. Soud
se ztotožnil s přesvědčením správního orgánu, že skutečnosti uváděné žalobkyní jednoznačně
svědčí o tom, že žalobkyně neopustila vlast z důvodu pronásledování za uplatnění politických
práv a svobod, nebo z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství nebo politického přesvědčení, tedy z důvodů, pro které by jí bylo možno udělit
azyl ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Pokud takové skutečnosti žalobkyně netvrdila
a jako jediný důvod uvedla problémy se soukromými osobami, které na ní vymáhaly peníze,
pak právem byla její žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm.
g) zákona o azylu zamítnuta. Soud zdůraznil, že správní orgán si před vydáním rozhodnutí
opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí a spolehlivě zjistil skutkový stav věci, v odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl podrobně, ze kterých skutečností vycházel a podle kterých právních
předpisů rozhodoval.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost, opírající se o důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
K označenému písmenu a) citovaného zákonného ustan ovení stěžovatelka uvedla,
že krajský soud (a žalovaný) nesprávným způsobem posoudil právní otázku, a sice,
zda lze na daný případ vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
tedy že žádost o udělení azylu byla podána zjevně nedůvodně. Konkrétně uvedla,
že se ve své domovské zemi dostala do finančních potíží, kdy po ní neznámé osoby vymáhaly
zaplacení fiktivních dluhů – výpalného. Fiktivní věřitelé k vymáhání pohledávky použili osob
ze zločineckých struktur a žalobkyně tak byla ohrožena nejenom na zdraví, ale i na životě.
Pokud hledala ochranu u státních orgánů před vydíráním, pak zjistila, že i tyto jsou součástí
zločineckých struktur a žalobkyně tak neměla šanci zajistit ochranu své osoby. Z tohoto
důvodu jí nezbylo než vycestovat ze země a požádat o azyl. Domnívá se, že splňuje podmínky
vymezené v §12 písm. b) zákona o azylu, neboť patří do sociální skupiny „nečlenů
zločineckých struktur“, a je těmito skupinami pronásledována právě z důvodu, že není jejich
členem. Odkázala rovněž na čl. 65 metodologické Příručky procedur a kritérií pro přiznání
postavení uprchlíka, kde se uvádí, že pronásledování se týká za normálních okolností kroků,
které podnikají orgány nějaké země. Může však vycházet také od některých složek
obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dané země. Tam, kde místní
obyvatelstvo páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto považovány
za pronásledování, pokud je orgány vědomě tolerují nebo odmítají, či nejsou schopné zajistit
účinnou ochranu.
K ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatelka uvedla, že žalovaný
nedostatečným způsobem provedl dokazování a na základě zjištěného skutkového stavu
nebylo možno spravedlivě rozhodnout. V této souvislosti uvedla, že žalovaný nerespektoval
situaci stěžovatelky, že jako účastnice azylového řízení má jen velmi omezené možnosti
pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi, když krajský soud tuto skutečnost
ponechal bez povšimnutí.
K označenému písm. d) citovaného zákonného ustanovení stěžov atelka v kasační
stížnosti uvedla, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení
netrpělo procesní vadou. K tomu doplnila, že správní orgán provedl nedostatečným způsobem
dokazování, resp. namítala, že rozhodnutí žalovaného neodpovídá dikci ustanovení §47 odst.
3 správního řádu, když zde uvedené odůvodnění považuje za nedostatečné. S ohledem na tuto
skutečnost trpí řízení před správním orgánem vadou, kterou nelze odstranit, a proto je nutno
řízení před správním orgánem zopakovat.
Závěrem poznamenala, že nesouhlasí ani se způsobem, jakým se soud prvního stupně
vypořádal s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování. Uvedla, že soud
přehlíží situaci na straně stěžovatelky, kdy svůj návrat s ohledem na chybějící ochranu
ze strany policie nepovažuje za bezpečný. Dále uvedla, že po zjištění státních orgánů
Ukrajiny, že požádala v České republice o azyl, bude podrobena perzekuci,
resp. administrativní šikaně ze strany milice a dalších státních orgánů. Odkázala rovněž
na zprávu MZV USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2002 a v této souvislosti
vyslovila domněnku, že splňuje podmínky pro přiznání překážek vycestování podle §91
zákona o azylu, kterými se žalovaný, ani soud prvního stupně v odůvodnění svých rozhodnutí
vůbec nezabývali. Požádala též o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti postupem
podle §107 s. ř. s.
Na základě všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhovala zrušení shora
označeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný poskytl na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména
odkázal na obsah správního spisu. Zdůraznil, že měl k dispozici (stejně jako soud)
k posouzení důvodnosti stěžovatelčiny žádosti o udělení azylu ty skutečnosti, jimiž
stěžovatelka svou žádost před správním orgánem zdůvodňovala a které jako (jediný) důvod
svého nesouhlasu s rozhodnutím správního orgánu zopakovala v žalobě. Tvrzení uváděné
stěžovatelkou v kasační stížnosti, že hledala ochranu u státních orgánů před vydíráním, jsou
skutečnosti nové a stěžovatelka se v popisu svého „problému“ dopouští i dalších nepřesností.
To, že správní orgán nedostatečným způsobem provedl dokazování, či že jeho rozhodnutí
neodpovídá ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, stěžovatelka v žalobě nenamítala, tyto
výtky ve vztahu ke správnímu řízení proto správní orgán chápe jako důvody pro kasační
stížnost nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.), a vedle toho z naříkaného rozsudku je patrné,
že krajský soud se otázkou dostatečnosti provedeného dokazování při potřebném
přezkoumání rozhodnutí správního orgánu samozřejmě zabýval. V nesouhlasu s tím,
jak se soud vypořádal s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování, pak správní
orgán kasační stížnost označuje za zmateční. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost
v tom rozsahu, v jakém je přípustná, podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. pro nedůvodnost
zamítl.
Napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě přezkoumal Nejvyšší správní soud
v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila
v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po přezkoumání kasační stížnosti shledal,
že není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas a je jí napadáno rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem na základě plné moci.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelce
udělen azyl, nýbrž je jeho úkolem posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., jichž se dovolává stěžovatelka.
V souzené věci Nejvyšší správní soud především z předmětného správního spisu
zjistil, že stěžovatelka přicestovala do ČR dne 25. 10. 2003 s platným cestovním dokladem
a s vízem platným do 16. 11. 2003. Dne 7. 11. 2003 podala žádost o udělení
azylu a k důvodům uvedla, že v době od července 2002 do dubna 2003 pobývala v České
republice, trochu zde pracovala a potom bydlela s kamarádkou. Po návratu na Ukrajinu
jí telefonovali neznámí lidé a požadovali po ní 2000 USD s tím, že pokud nezaplatí,
tak ji zabijí nebo s nimi bude mít problémy. V červenci 2003 ji tyto osoby zbily. Řekla jim,
že vše nahlásí na policii, ale oni ji upozornili, ať myslí na svou dceru. Měla proto strach
a na policii se neobrátila. Z těchto důvodů opustila Ukrajinu a ze stejných příčin žádá o azyl.
Do Protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení dne 20. 11. 2003 stěžovatelka
uvedla tytéž skutečnosti jako v žádosti na zahájení řízení a doplnila, že neznámé osoby
na ní vymáhaly peníze v přesvědčení, že má výdělek z České republiky. Opakovaně
jí telefonovaly a přičítaly úroky a v červenci 2003, když šla ráno do práce, ji na ulici zmlátily.
Vyhrožovaly jí též, že v případě pokud se obrátí na policii, ublíží její dceři. Proto
se stěžovatelka na policii neobrátila. Odjela do K., ale i tam ji tyto osoby našly. O azyl
požádala proto, aby zlegalizovala svůj pobyt na území České republiky po „vypršení“ víza.
Protože stěžovatelka nejprve uvádí důvod vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm.
a) s. ř. s., tedy kasační stížnost podává z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, je třeba se vyjádřit
k dopadu významu tohoto důvodu. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá
podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento
je nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal právní závěr, resp. výklad
provedený krajským soudem (a žalovaným správním orgánem), avšak neshledal, že došlo
k porušení zákona. Nejvyšší správní soud se tak s učiněnými závěry ztotožňuje a dovozuje,
že krajský soud citovaná ustanovení zákona o azylu vyložil správně.
Ke konkrétním tvrzením stěžovatelky – v domovské zemi se dostala do finančních
potíží, peníze po ní vymáhaly osoby ze zločineckých struktur a stěžovatelka tak byla ohrožena
i na životě; když hledala ochranu u státních orgánů, zjistila, že tyto jsou rovněž součástí
zločineckých struktur - Nejvyšší správní soud uvádí, že označené skutečnosti, byť se jedná
o skutečnosti závažné, pod důvody vymezené zákonem o azylu, konkrétně pod důvody
vymezené §12 písm. b) zákona o azylu, podřadit nelze a stěžovatelce proto nepřisvědčil.
Nejvyšší správní soud pro úplnost odkazuje na svou ustálenou judikaturu, ze které vyplývá,
že potíže se soukromými osobami v domovském státě, spočívající např. ve vydírání,
vyhrožování, apod. nelze považovat za důvody pro udělení azy lu vymezené v §12 zákona
o azylu. V této námitce proto stěžovatelce nepřisvědčil.
K navazující námitce týkající se příslušnosti k sociální skupině „nečlenů zločineckých
struktur“ odkazuje Nejvyšší správní soud rovněž na svou ustálenou judikaturu,
kdy např. v rozsudku 7 Azs 20/2004, ze dne 5. 3. 2004 bylo judikováno, „že tento sociální
útvar („sociální skupina nečlenů zločineckých struktur“) není v žádném případě sociální
skupinou ve smyslu zákona o azylu. Pod tímto pojmem lze totiž chápat takové společenské
uskupení, které je určitelné natolik přesně, aby bylo vůbec způsobilé k pronásledování.
Příslušnost k sociální skupině je totiž nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě může
Česká republika poskytnout ochranu i z jiných důvodů motivujících k pronásledování,
než z důvodu rasy, náboženství, národnosti či politického přesvědčení. Takovými důvody jsou
typicky příslušnost k sexuálním menšinám, skupinám spojeným přesvědčením nenáboženské
a nepolitické povahy a jiným skupinám, jevícím znak způsobilý k pronásledování, jenž
nemusel být zákonodárci v době přijímání zákona o azylu vůbec znám. Důvodem pro zařazení
do fenoménu „sociální skupiny“ tudíž nemůže být takový sjednocovací znak, jako je nečlenství
ve zločineckých strukturách“. Ani v této námitce tak stěžovatelce nepřisvědčil. Nejvyšší
správní soud rovněž nepřisvědčil ani tvrzenému naplnění čl. 65 metodologické Příručky
procedur a kritérií pro postavení uprchlíka. Ač se za pronásledování v označené příručce
považuje pronásledování nejen ze strany státních orgánů, ale rovněž ze strany obyvatelstva,
nelze opustit i další podmínku a sice, že označené úřady musí tuto činnost ze strany
obyvatelstva vědomě schvalovat. Stěžovatelka se však se svými problémy na státní orgány
ani neobrátila, což uvedla opakovaně před správním orgánem a neodchýlila se od tohoto
tvrzení ani v podané žalobě. Teprve v kasační stížnosti nově tvrdila, že hledala ochranu
před vydíráním u státních orgánů, avšak zjistila, že tyto jsou též členy zdejších struktur.
Toto tvrzení se s ohledem na rozpor s předchozími tvrzeními stěžovatelky jeví jen jako
účelové, nicméně Nejvyšší správní soud se jím v tomto řízení nemohl zabývat především
proto, že jde o důvody pro kasační stížnost nepřípustné, k nimž nemůže přihlédnout (§104
odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že nenastaly podmínky vymezené zákonem o azylu;
krajský soud při posouzení právní otázky nijak nepochybil. Ve všech námitkách vztahujících
se naplnění prvního tvrzeného důvodu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] proto Nejvyšší správní
soud stěžovatelce nepřisvědčil.
Stěžovatelka dále uváděla důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm.
b) s. ř. s., které stanoví, že kasační stížnost lze podat z důvodu tvrzené va dy řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejprve je třeba se vyjádřit k významu jednotlivých částí označeného ustanovení.
K významu první části písm. b) cit. ustanovení s. ř. s. (došlo k vadě řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu,
pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl
k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá
oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Krajský soud se zabýval konkrétními dopady právě uvedeného
a neshledal, že by žalovaný nezjistil úplně skutkový stav. Nejvyšší správní soud dospěl
obdobně k závěru, že v odůvodnění jsou jasně jmenovány důkazy, z nichž žalovaný čerpal
svá skutková zjištění, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají
z provedených důkazů. Po důkladném posouzení závěrů Krajského soudu v Ostravě se s nimi
Nejvyšší správní soud také ztotožňuje a konstatuje, že skutkový stav má oporu ve spisech
a není s nimi v rozporu.
Význam další části písm. b) cit. zákonného ustanovení („při zjišťování skutkové
podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané
rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem
byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. Po posouzení
stěžovatelkou uvedených skutečností, jakož i obsahu spisu, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že k porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, nedošlo.
K poslednímu možnému porušení („rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. K rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě,
jakož i k jemu předcházejícímu rozhodnutí žalovaného správního orgánu, zaujal Nejvyšší
správní soud názor, že uvedená rozhodnutí ani touto vadou netrpí.
Lze tak tedy o první konkrétní námitce stěžovatelky shrnout, že žalovaný provedl
dokazování dostatečným způsobem a na základě zjištěného skutkového stavu spravedlivě
rozhodl. Krajský soud tak učinil správně, pokud rozhodnutí žalovaného nezrušil. K další
konkrétní námitce stěžovatelky - žalovaný nerespektoval situaci stěžovatelky, která
má omezené možnosti pro obstarání důkazů o perzekuci v domovské zemi a krajský soud
se tímto nijak nezabýval – Nejvyšší právní soud uvádí, že žalovaný si obstaral
pro své rozhodnutí dostatek důkazů, z kterých se dal řádně dovodit jím učiněný závěr,
přičemž respektoval omezené možnosti stěžovatelky a vycházel pouze z dostatečně
prokázaných skutečností. Žalovaný v řízení provedl všechny dostupné důkazy a přihlédl ke
všem tvrzením stěžovatelky. Žádné jiné důkazy, kter é by pro stěžovatelku mohly přinést
příznivý výsledek řízení, tak neoznačil. Krajský soud pak rozhodnutí žalovaného řádně
přezkoumal. Ani v této námitce proto stěžovatelce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že žádný z důvodů vymezených v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. neshledal.
Stěžovatelka dále namítala i porušení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (kasační stížnost,
lze podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo
nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková
vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé).
I zde je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu jednotlivých důvodů. První důvod
(nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá buď v tom,
že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není
dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom,
že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné
údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního
soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody,
které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Po přezkoumání Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že krajský soud správně vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval
v době rozhodování žalovaného správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného
rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
se tak rozhodnutí krajského soudu dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují dospět
k předmětnému výroku. K posledně jmenovanému důvodu, tedy že se může jednat
nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší správní soud
poznamenává, že je třeba jeho význam posuzovat jako důvod pro zrušení rozhodnutí soudu
prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, což v souzené věci podle Nejvyššího
správního soudu však nenastalo.
Ke konkrétní námitce stěžovatelky - krajský soud nesprávným způsobem posoudil
právní otázku, zda správní řízení netrpělo procesní vadou; správní orgán provedl
nedostatečným způsobem dokazováním, resp. rozhodnutí žalovaného neodpovídá dikci §47
odst. 3 správního řádu a řízení tak trpí neodstranitelnou vadou a je třeba jej zopakovat - zaujal
Nejvyšší správní soud závěr, že rozhodnutí je zcela v souladu s dikcí ustanovení §47 odst. 3
správního řádu, řízení není zatíženou neodstranitelnou vadou, a není je třeba proto zopakovat;
krajský soud tak postupoval i v této otázce správně. K další opakované námitce,
kdy stěžovatelka namítala, že správní orgán provedl nedostatečným způsobem dokazování,
odkazuje Nejvyšší správní soud na výklad podaný k §103 odst. 1 písm. b) (viz výše)
a stěžovatelce rovněž nepřisvědčil.
Stejně tak k další námitce - stěžovatelka uváděla, že krajský soud byl povinen
v jejím případě přezkoumat rozhodnutí, jakož i jemu předcházející řízení z hlediska dodržení
procesních předpisů – Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud rozhodnutí přezkoumal
zcela v souladu se zákonem, a s jeho závěry se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. Nejvyšší
správní soud tak uzavírá, že v souzené věci naplnění žádného z důvodu vymezeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neshledal.
Konečně k poslední skupině námitek (stěžovatelka uvedla, že nesouhlasí
se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s tvrzením žalovaného správního orgánu
o neexistenci překážek vycestování, správní orgán ani krajský soud se v odůvodnění svých
rozhodnutí vůbec nezabývaly překážkami vycestování, resp. krajský soud přehlíží situaci
na straně stěžovatelky, která svůj návrat s ohledem na chybějící ochranu ze strany policie
nepovažuje za bezpečný, při návratu jí hrozí perzekuce a administrativní šikana ze strany
milice a dalších státních orgánů) Nejvyšší správní soud uvádí, že s odkazem na ustanovení
§28 zákona o azylu není třeba v případě zamítnutí žádosti o udělení azylu (jako zjevně
nedůvodné) podle §16 zákona o azylu odůvodňovat existenci překážek vycestování.
Žalovaný správní orgán, ani Krajský soud v Ostravě, pokud se jimi nezabývaly, zákon
neporušily. Ani v těchto námitkách tak Nejvyšší správní soud stěžovatelce nemohl přisvědčit.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
přednostně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
v řízení úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, přičemž stěžovatelka byla v řízení neúspěšná, rozhodl
tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. 1. 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu