ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.285.2004
sp. zn. 4 Azs 285/2004 – 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyň: a) T. M., a
b) nezl. O. M., obě zast. JUDr. Ludvíkem Hynkem, advokátem, se sídlem Václavské nám.
17, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v říze ní o
kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 59 Az 136/2003 –
25 ze dne 13. 4. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) včas podanou kasační stížností napadají shora
označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jejich žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2003, č. j. OAM-5775/VL-10-08-2003. Tímto
rozhodnutím byla žádost stěžovatelek o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatelky současně s kasační stížností požádaly o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu
pak stěžovatelky zrekapitulovaly svou situaci, přičemž zejména uvedly, že stěžovatelka a)
pracovala na území České republiky, kde i otěhotněla; porodila na území Ukrajiny, kde byla
však pronásledována místní správou. Její rodiče zemřeli, neměl ji kdo bránit; otec
stěžovatelky b) se stěžovatelkou a) odmítá uzavřít sňatek. Na základě výše uvedeného
požadovaly udělení azylu na území České republiky .
V následném rozsudku došel Krajský soud v Ostravě obdobně jako správní orgán
k závěru, že stěžovatelky domovskou zemi neopustily z důvodů upravených zákonem
o azylu, t. j. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu). Krajský soud přisvědčil žalovanému správnímu orgánu v tom, že bylo
prokázáno, že stěžovatelky o azyl žádají z ekonomických důvodů, resp. z důvodu legalizace
pobytu na území České republiky. Z hlediska takto uváděných důvodů v žádosti o udělení
azylu se krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem žalovaného správního
orgánu, a konstatoval, že tyto důvody nelze podřadit pod důvody upravené §12 zákona
o azylu. Žalobu proto podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozsudku podaly stěžovatelky kasační stížnost. Jako důvod kasační
stížnosti stěžovatelky uvedly, že správní orgán, jakož i krajský soud rozhodly nesprávně,
když posoudily uváděné důvody jako důvody ekonomické. Namítly dále, že v domovské zemi
jim je vyhrožováno, a to z důvodu, že stěžovatelka má dítě s českým občanem; důkazy
o pronásledování z důvodu obavy o svůj život stěžovatelka obstarat nemůže. Na základě výše
uvedeného pak stěžovatelky požadovaly, aby byl napadený rozsudek zrušen a vrácen
Krajskému soudu Ostravě k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel ky uplatnily v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel ky jsou zastoupeny advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelkám
azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkami.
Z kasační stížnosti lze dovodit, že stěžovatelky uplatňují důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 pod písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. K tomu Nejvyšší správní soud především obecně poznamenává,
že nesprávné posouzení právní otázky může spočívat buď v tom, že soud při svém
rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít,
a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého
právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis,
avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy,
pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu
věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně
prezentován.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Ostravě neshledal.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. potom lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Ani taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Ostravě neshledal.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu zjistil především
následující podstatné skutečnosti: v žádosti o udělení azylu ze dne 2. 11. 2003 stěžovatelka a)
uvedla, že jezdila pracovat do České republiky. Na jaře roku 2001 se jí na Ukrajině narodila
dcera, stěžovatelka O. M.; otcem je český občan. Na Ukrajině nemohla obstarat byt , a proto
odjela zpět do České republiky, kde se chtěla i vdát. Z důvodu, že neměla finanční
prostředky na obživu, a také z důvodu legalizace pobytu , žádá pro sebe a svou nezletilou
dceru o azyl. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu ze dne 12. 11. 2003
pak vyplynulo, že důvodem opuštění domovské země byla nemožnost sehnat práci
a ubytování, stěžovatelka a) uvedla, že na Ukrajině jí nehrozí žádné nebezpečí, ale nemá
se kam vracet. Z protokolu dále vyplynulo, že na území České republiky pobývala od října
2003 do podání žádosti o azyl nelegálně. Doma žádné problém y se státními orgány neměla.
Z výše označeného protokolu rovněž vyplynulo, že stěžovatelce byla na závěr pohovoru
(vedeného za přítomnosti tlu močníka) poskytnuta možnost, aby se s obsahem protokolu
seznámila, vyjádřila se k němu, případně navrhla jeho doplnění. Stěžovatelka poté uvedla,
že byla seznámena s obsahem protokolu o pohovoru v ruském jazyce, souhlasí s ním
a nežádá doplnění ani změny.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelek,
vycházel jak správní orgán, tak i soud. Tyto orgány správně dovodily, že stěžovatelky
neuváděly skutečnosti vymezené §12 zákona o azylu; s těmito závěry se ztotožňuje
i Nejvyšší správní soud. Za takové situace byl proto postup podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu v souladu se zákonem.
Stěžovatelky v kasační stížnosti konkretizovaly svoje námitky tak, že správní orgán,
jakož i krajský soud, rozhodly nesprávně, když posoudily uváděné důvody jako důvody
ekonomické; v domovské zemi je jim vyhrožováno, a to z důvodu, že stěžovatelka a) má dítě
s českým občanem. K tomuto Nejvyšší správní soud uvádí, že v průběhu správního řízení
stěžovatelka a) uvedla (viz shrnutí správního spisu), že o azyl žádá z důvodu, že neměla
finanční prostředky na obživu a taky z důvodu legalizace pobytu pro sebe a svou nezletilou
dceru, resp. vyplynulo, že důvodem opuštění domovské země byla nemožnost sehnat práci
a ubytování, na Ukrajině jí nehr ozí žádné nebezpečí, ale nemá se kam vracet. Za této situace
proto nelze správnímu orgánu, potažmo pak soudu vytýkat, že dovodily, že stěžovatelky
netvrdily důvody, které by nasvědčovaly tomu, že jsou pronásledovány za uplatňování
politických práv nebo pro zastávání určitých politických názorů. Ostatně ani skutečnost,
že stěžovatelce a) bylo údajně vyhrožováno, že má dítě s občanem České republiky,
by nezakládala důvod uvedený v ustanovení §12 zákona o azylu, neboť takové
pronásledování nemá souvislost s pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo při zastávání určitých politických názorů. Uváděné
důvody tak nelze podřadit pod důvody uvedené v ustanovení §12 zákona o azylu. Odhlédnout
nelze ani od skutečnosti, že stěžovatelky na území České republiky pobývaly nelegálně,
a o azyl zažádaly z důvodu legalizace pobytu. V těchto námitkách proto stěžovatelkám
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že závěr o tom, že stěžovatelky v žádosti neuvedly
skutečnosti svědčící o tom, že by mohly být vystaveny pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Správní orgán správně žádost
o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zamítl, přičemž krajský
soud správně posoudil, že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně,
a důkazy, které si správní orgán opatřil, byly úplné, a tyto vyhodnotil v souladu s platnou
právní úpravou.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že s ohledem na výše
namítané skutečnosti nebyl dán žádný z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s., p ro které by bylo třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě
zrušit. Nejvyšší správní soud přezkoumal i všechny námitky rozvádějící tvrzení stěžovatelek
obsažená v kasační stížnosti, avšak neshledal naplnění ani jednoho z označených stížnostních
důvodů. Za této situace Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
tzv. přednostně, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává, neboť stěžovatelky s podanou kasační stížností úspěch neměly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu