ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.302.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: D. T. V.,
zast. JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou, se sídlem V Luhu 18, Praha 4, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2004, č. j. 14 Az
243/2003 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni stěžovatele, advokátce JUDr. Zuzaně Mayerové, AK Růženínská 910,
Praha 4, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2150 Kč, která jí bude
vyplacena Nejvyšším správním soudem do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 17. 5. 2003, č. j. OAM-4627/CU-06-09-2003, zamítl žalovaný
žádost žalobce jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozhodnutí
uvedl, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že žalobce požádal o udělení azylu
pouze z ekonomických důvodů. Správní orgán proto dospěl k závěru, že byly splněny
podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, podle něhož se žádost o udělení
azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel uvádí pouze ekonomické důvody.
Z těchto důvodů proto žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž uvedl, že nesouhlasí se závěrem
rozhodnutí správního orgánu, neboť nebyly posouzeny všechny jeho důvody a osobní situace.
Poukazoval na to, že v ČR velmi vážně onemocněl a byl hospitalizován. Bylo zjištěno, že trpí
akutní tuberkulózou. Nyní pravidelně užívá léky. Za této situace se nechce vrátit
do Vietnamu. Navrhoval, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena správnímu
orgánu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 14 Az 243/2003 – 21 ze dne
22. 1. 2004 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobce v průběhu správního řízení skutečně
uváděl jen ekonomické důvody. Konstatoval, že tedy byl dán důvod pro použití ustanovení
§16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu a žalovaný v souladu s tímto ustanovením rozhodl
o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné. Pro úplnost dodal, že s ohledem
na tvrzení žalobce o nepříznivém zdravotním stavu, se žalovaný v rámci své kompetence
a své volné správní úvahy zabýval i otázkou humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona
o azylu. Konstatoval, že soudu nepřísluší rozsah této úvahy a tohoto posouzení přezkoumávat.
Z těchto důvodů dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve smyslu §78 odst. 7
s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
v níž namítal, že správní orgán porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 a §46 zákona
č. 71/1967, o správním řízení. Dále namítal, že je velmi vážně nemocen akutní TBC a je v ČR
léčen. V případě vyhoštění mu jde o život. Navrhoval, aby kasační stížnosti byl přiznán
odkladný účinek a současně žádal o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 14 Az 243/2003 – 30 ze dne
18. 5. 2004 ustanovil žalobci k zastupování v řízení o kasační stížnosti zástupkyni - advokátku
JUDr. Zuzanu Mayerovou, AK Růženínská 910, Praha 4.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 10. 5. 2004 uvedl, že vzhledem k jejímu obsahu
se nebude ke kasační stížnosti vyjadřovat. Poukazoval na obsah správního spisu. Přiznání
odkladného účinku nepodporoval.
Poté byla věc předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 25. 8. 2004, č. j. 4 Azs 302/2004 – 38, vrátil
věc krajskému soudu bez rozhodnutí o kasační stížnosti. V tomto přípise uvedl, že podle
jeho názoru není v kasační stížnosti vůbec uvedeno, z jakých důvodů, obsažených
v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. je podávána, a z jakých důvodů je napadáno rozhodnutí
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2004, č. j. 14 Az 243/2003 – 21. Kasační
stížnost tedy neobsahuje náležitosti uvedené v ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s. Zavázal
proto krajský soud k tomu, aby vyzval zástupkyni stěžovatele k doplnění kasační stížnosti
podle §106 odst. 3 s. ř. s., zejména o sdělení, z jakých důvodů (které musí být označeny
podle §103 odst. 1 s. ř. s., obsahově popsány a podřazeny důvodům uvedeným v §103
odst. 1 s. ř. s. ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu) stěžovatel rozhodnutí
krajského soudu napadá. Současně vyslovil, že bude třeba, aby zástupkyně stěžovatele byla
upozorněna na to, že pokud nedoplní kasační stížnost v tomto směru, bude kasační stížnost
odmítnuta (§37 odst. 5, §106 s. ř. s.).
V doplnění kasační stížnosti (na výzvu Krajského soudu v Ústí nad Labem obsaženou
v usnesení ze dne 7. 10. 2004, č. j. 14 Az 243/2003 – 39) uvedla zástupkyně stěžovatele,
že se pěti doporučenými dopisy snažila spojit se žalobcem, ale bez úspěchu. Uvedla,
že kasační stížnost podává z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Namítala,
že nepřezkoumatelnost rozhodnutí je založena na nedostatku důvodů skutkových, což odráží
odůvodnění rozsudku. Soud opřel důvody svého rozhodnutí o rozhodnutí správního orgánu
bez toho, aby prováděl dokazování. Namítala dále, že žalobce sice v žalobě neuváděl výčet
důkazů, které měly být provedeny za účelem prokázání jeho tvrzení, avšak soud rozhodl
bez toho, aby vyzval žalobce k doplnění žaloby za účelem splnění důkazní povinnosti.
Následně soud rozhodl ve věci bez účasti žalobce. Žalobce však tvrdil, že jeho zdravotní stav
je zlý a trpí akutní tuberkulózou. Toto tvrzení mohlo být podle názoru stěžovatele posouzeno
jako případ hodný zvláštního zřetele a mohlo být důvodem udělení humanitárního azylu podle
§14 zákona č. 325/1999 Sb.
Poté byla věc opětovně přeložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí
o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodu vymezeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku krajského soudu
neshledal.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že v žádosti o udělení azylu
ze dne 28. 4. 2003 stěžovatel uvedl, že Vietnam opustil 10. 1. 2003 z ekonomických důvodů,
neboť ve své vlasti neměl žádný majetek, nemohl sehnat práci a nepobíral žádný důchod
ani sociální dávku. Tytéž skutečnosti potvrdi l i ve vlastnoručně psaném prohlášení ze dne
28. 4. 2003. Rovněž z protokolu o pohovoru ze dne 28. 4. 2003 uvedl, že byl propuštěn
ze zaměstnání v roce 1991 a od té doby nemohl najít jinou práci, protože ve Vietnamu
je vysoká nezaměstnanost. Živil ho jeho bratr. Jiné důvody pro udělení azylu stěžovatel
neuvedl.
Z takto zjištěného skutkového stavu vycházely jak správní orgán, tak i krajský soud.
Jejich závěr o tom, že stěžovatel neuvedl skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by mohl
být ve Vietnamu vystaven pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona o
azylu, a že důvodem žádosti stěžovatele o udělení azylu byly pouze ekonomické důvody,
vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu azylového řízení v souladu s příslušnými
ustanoveními správního řádu. Nejvyšší správní soud tedy sdílí názor Krajského soudu v Ústí
nad Labem, že žalovaný nepochybil, jestliže posoudil návrh na zahájení řízení o udělení azylu
podle §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu jako zjevně nedůvodný. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal ani porušení v kasační stížnosti vyjmenovaných ustanovení správního řádu,
které stěžovatel ostatně ani nekonkretizoval.
Ke kasačním námitkám stěžovatele ve vztahu k porušení ustanovení §14 zákona
o azylu je třeba uvést, že v daném případě správní orgán na případ stěžovatele užil
tzv. zkráceného řízení o azylovém právu, uplatňovaného na základě zjevně nedůvodného
návrhu na zahájení řízení. Správní orgán totiž v rozhodnutí vycházel z ustanovení §16 odst. 1
písm. a) zákona o azylu, podle něhož se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže stěžovatel uvádí pouze ekonomické důvody. Uvedené posouzení ve svých
důsledcích znamená, že neprobíhal proces dokazování o tom, zda byly splněny podmínky
ustanovení §12 zákona o azylu. Jestliže se správní orgán nezabýval meritorně posouzením
toho, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata ustanovení §12 zákona o azylu,
pak se nemusel zabývat ani splněním podmínek ustanovení §14 zákona o azylu,
t. j. podmínkami udělení azylu z humanitárních důvodů. Neprováděl-li tedy správní orgán
dokazování o přítomnosti důvodů azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu,
neboť vycházel z toho, že stěžovatel uvedl pouze ekonomické důvody, pak je i jakýkoliv
výrok (či alespoň zmínka v odůvodnění – jako v posuzovaném případě) ve vztahu
k ustanovení §14 zákona o azylu výrokem nadbytečným. Podle tohoto ustanovení lze totiž
v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárních důvodů, avšak jenom
za situace, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu. Jak již bylo výše uvedeno, v posuzované věci bylo provedeno tzv. zkrácené
řízení, a to z důvodu zjevně nedůvodné žádosti, aniž by v tomto řízení důvody pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu byly zjišťovány. Jestliže důvody pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu nebyly zjišťovány (nemohly být tudíž ani zjištěny), nepřichází v úvahu
udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.
V posuzované věci rozhodnutí správního orgánu obsahuje pouze výrok o zamítnutí
žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu.
V rámci odůvodnění se však správní orgán vyjadřoval rovněž k důvodům udělení azylu podle
§13 zákona o azylu a podle §14 téhož zákona. V rámci daného případu je nutno konstatovat,
že správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle
§16 zákona o azylu, a současně se v rámci odůvodnění vyjadřoval (a věc posuzoval) i podle
§13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) zákona o azylu. Pokud totiž v řízení o azylu
vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu,
pak správní orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě podle odst. 2 téhož ustanovení – zamítne
žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci
některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Pro rozhodování o udělení
azylu pro některý z důvodů předvídaných v ustanovení §13 a §14 zákona o azylu je však
určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Protože
tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona o azylu zjišťován není, stává se část
odůvodnění rozhodnutí správního orgánu (zabývající se důvody azylu podle §13 a §14
zákona o azylu) nadbytečnou ve vztahu k výroku §16 zákona o azylu (a fakticky
je s ním v logickém rozporu). Toto formální pochybení správního orgánu zůstává však
bez vlivu na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí a nezpůsobuje ani jeho nicotnost.
Byť se krajský soud tímto nedostatkem napadeného rozhodnutí žalovaného nezabýval, nelze
mu vytknout nezákonný postup, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé,
že se vypořádal s výrokem napadeného rozhodnutí, který v něm byl správně obsažen, tedy
s výrokem, že žádost stěžovatele byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. a) zákona o azylu.
Pro stěžovatele z toho však vyplývá, že v případě, kdy jeho žádost byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, nemůže se v řízení
o kasační stížnosti dovolávat posouzení azylu podle §14 zákona o azylu, neboť o této formě
azylu nemohlo být v tomto typu řízení rozhodnuto. Za této situace pak nemohlo být
přihlédnuto ani k námitkám stěžovatele spočívajícím v tvrzení, že trpí těžkou formou
tuberkulózy.
Nejvyšší správní soud tedy nesdílí námitku stěžovatele spočívající v tvrzení,
že by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný, případně že by v řízení před soudem došlo
k jiné vadě, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti konstatuje, že soud rozhodl bez nařízení jednání
(není patrno, zda v takovém postupu soudu spatřuje pochybení), je třeba uvést, že podmínky
pro postup soudu podle §51 odst. 1 s. ř. s. byly splněny. Podle uvedeného ustanovení soud
může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím
souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů
od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí
být ve výzvě poučen.
Z obsahu spisu plyne, že stěžovatel byl poučen ve smyslu §51 s. ř. s. (poučení obdržel
dne 18. 12. 2003), avšak na výzvu soudu nijak nereagoval. Žalovaný se k výzvě soudu
vyjádřil tak, že v podání ze dne 22. 10. 2003 sdělil, že souhlasí se závěrem soudu projednat
věc bez nařízení jednání. Uvedenou námitku proto Nejvyšší správní soud za důvodnou
nepovažuje.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvod uvedený v kasační stížnosti ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl prokázán, a proto Nejvyšší správní soud podanou kasační
stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle §107 s. ř. s. Za procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti rozhodl neprodleně po jejím doplnění a po nezbytném poučení účastníků řízení
o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již nezabýval samostatně návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
§120 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud žádné
náklady vzniklé žalovanému ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel s podanou kasační stížností
úspěch neměl.
Odměna zástupkyni stěžovatele, JUDr. Zuzaně Mayerové, advokátce, byla stanovena
za dva úkony právní pomoci po 1000 Kč (převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační
stížnosti ze dne 14. 1. 2005 - §9 odst. 1 písm. f/ a §11 odst. 1 písm. b/ a d/ vyhlášky
č. 177/1996 Sb.) a náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 150 Kč
(2 x 75 Kč), celkem tedy 2150 Kč. Uvedená částka bude zástupkyni stěžovatele vyplacena
do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu