ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.305.2004
sp. zn. 4 Azs 305/2004 – 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyň: a) M. S., a
b) nezl. D. S., zast. stěžovatelkou a), obě zast. Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se
sídlem Školní 1238, Černošice, 252 28, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. 11. 2003, č. j. 7 Az 170/2003 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) včas podanou kasační stížností napadají shora
označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jejich žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2003, č. j. OAM-5226/VL-20-04-2002. Tímto
rozhodnutím nebyl stěžovatelkám udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 ani §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatelky současně s kasační stížností požádaly o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí pak stěžovatelky
zrekapitulovaly svou situaci, přičemž zejména uvedly, že v domovské zemi nemají kde
bydlet, obávají se negativní reakce místních obyvatel. Odvolávaly se i na poválečný stav
v domovské zemi. Na základě výše uvedeného dovozovaly, že správní orgán se mohl
důsledněji zabývat možností udělení humanitárního azylu, a mohl vyslovit překážku
vycestování. Požadovaly, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu
řízení.
V následném rozsudku došel Městský soud v Praze obdobně jako správní orgán
k závěru, že stěžovatelky domovskou zemi neopustily z důvodů upravených zákonem
o azylu, t. j. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu). Stejně tak Městský soud v Praze neshledal ani naplnění §13 resp. §14
zákona o azylu. K naplnění §14 zákona o azylu přitom uvedl, že na udělení humanitárního
azylu není právní nárok, rozhodování o něm se děje ve volné úvaze správního orgánu, nejde
ani o právo na kterém by mohl být někdo zkrácen, přičemž správní orgán však dostatečně
posoudil okolnosti zvláštního zřetele. K námitce týkající se překážky vycestování
pak Městský soud v Praze uvedl, že s odkazem na stěžovatelkou uváděné důvody,
resp. informace o zemi původu, zde nejsou skutečnosti ve smyslu §91 zákona o azylu,
pro které by bylo třeba překážku vycestování vyslovit. Na základě výše uvedeného pak žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podaly stěžovatelky kasační stížnost. Jako důvody kasační
stížnosti stěžovatelky uvádí ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Své námitky konkretizovaly tak, že správní orgán učinil nesprávné skutkové závěry,
a to zejména ve vztahu k situaci v Bosně a Hercegovině, kdy pominul informace z oficiálních
zpráv o tamní situaci, ze kterých podle stěžovatelek vyplývá zejména nerespektování lidských
práv, diskriminace, a následně pak nemožnost domoci se svého majetku, konkrétně pak domu,
ve kterém bydlely. Z toho pak dovozují, že správní orgán dospěl k nelogickému závěru,
který nemá oporu v provedením dokazování, že obava z návratu z důvodu nezaji štěného
bydlení je pouze osobní pohnutkou a není podložena konkrétní skutečností. Z důvodu
nesprávných skutkových závěrů pak podle stěžovatelek správní orgán nesprávně posoudil
i právní otázku, naplnění §12 písm. b) zákona o azylu, neb v jejich případě existuje „strach
z diskriminace spočívající v bránění v přístupu k bydlení, z útlaku, negativních postojů
občanů, a to právě z důvodu jejich srbské národnosti“. Stejně tak namítly, že správní orgán
měl postupovat při hodnocení pronásledování z důvodu rozdílného věku a vztahu k domovské
zemi u každé stěžovatelky zvlášť. Stěžovatelky dále doplnily, že správní orgán uvedl,
že nejsou povinny se vracet na území, kde původně žily, přičemž však, pokud by chtěly žít
na území republiky Srbské, musely by žádat Bosnu a Hercegovinu, kde budou však vystaveny
diskriminačnímu jednání. Doplnily, že přemístění na území republiky Srbské není rovněž
možné, neb by tam byly z důvodu, že manžel stěžovatelky a) a otec stěžovatelky b), nebojoval
na straně Srbů, ačkoliv je srbské národnosti, rovněž vystaveny diskriminaci, přičemž tamní
státní orgány nejsou schopny zajistit účinnou ochranu.
Stěžovatelky vyjádřily rovněž nesouhlas s posouzením překážky vycestování,
kdy uvedly, že by byly nuceny vycestovat do státu, kde jim hrozí ponižující, diskriminační
zacházení, a je obtížné domoci se svých práv a slušného zacházení. Namítají proto, že správní
orgán neshledal v jejich případě ponižující zacházení a nevyslovil překážku vycestování.
Závěrem stěžovatelky namítají i nepřesné tlumočení ze strany (albánského) tlumočníka,
kdy poukazují na některé nesrovnalosti v překladu a opětovně namítají nesprávné
vyhodnocení skutkového stavu.
Konečně pak stěžovatelky namítají nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí, neb z rozhodnutí soudu nevyplývá, jakými úvahami se řídil
při posuzování skutkového stavu a při srovnávání obav stěžovatelek s informacemi
vyplývajícími ze zpráv o situaci v Bosně a Hercegovině. Na základě výše uvedeného
pak stěžovatelky požadovaly, aby byl napadený rozsu dek zrušen a vrácen Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis
a judikaturu Vrchního soudu a Nejvyššího správního soudu. Navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Proti tomu tomuto vyjádření podaly stěžovatelky bez výzvy soudu repliku,
ve které uvedly, že vyjádření žalovaného považují za zmatečné, a dovozují, že správní orgán
jím nezpochybnil důvodnost jejich kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s, vázán rozsahem a důvody, kter é stěžovatelky uplatnily v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelky jsou zastoupeny advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatel kám
azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod
či důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkami, tedy důvody
vymezené v §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s. Nejprve je třeba se vyjádřit k významu
jednotlivých důvodů.
Význam označeného písm. a ) cit. zákonného ustanovení, tedy nesprávného posouzení
právní otázky soudem, spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Takováto pochybení v rozhodnutí Městského soudu v Praze však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Dále je třeba se vyjádřit k významu dalšího ustanovení, t. j. písm. b) §103 odst. 1
s. ř. s., tedy, že došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. K významu první části (došlo k vadě řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba podle Nejvyššího správního soudu uvést,
že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující
k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil
rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech
skutkový materiál pro skutkový závěr, učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál
je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Význam další části označeného
písm. b) („při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto
vytýkanou vadu měl soud napad ené rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita
porušení řízení před správním orgánem byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností
tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému porušení („rozhodnutí správního orgánu
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný
dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Ani jeden z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. však Nejvyšší správní
soud v souzené věci neshledal.
Konečně je třeba se vyjádřit i k významu posledního písmene cit. zákonného
ustanovení, t. j. písm. d). První, tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti rozhodnutí), spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom,
že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není
dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo případně v tom,
že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné
údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního
soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody,
které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí, a možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Po přezkoumání Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že Městský soud v Praze správně vyšel ze s kutkového a právního stavu,
jenž existoval v době rozhodování žalovaného správního orgánu, a zabýval se všemi výroky
napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
se tak rozhodnutí Městského soudu v Praze dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují
dospět k předmětnému výroku. K posledně jmenovanému důvodu, tedy že se jedná
o nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší správní soud
poznamenává, že je třeba její význam posuzovat jako důvod pro zrušení rozhodnutí soudu
prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ani označené důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. však podle
Nejvyššího správního soudu v souzené věci nenastaly.
Je třeba uvést, že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude -li
v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu zjistil především
následující podstatné skutečnosti: ze žádosti o udělení azylu ze dne 21. 11. 2002,
kterou stěžovatelka a) za sebe a svou nezletilou dceru, stěžovatelku b), žádá o azyl na území
České republiky, zejména vyplynulo, že stěžovatelka a) se do domovské země nemůže vrátit
z důvodu, že její manžel (otec stěžovatelky b/) nebojoval za Srby (pobýval a pracoval v České
republice); uváděla problémy svého muže při přechodu státní hranice, resp. prohledávání
domu vojáky, stejně tak uváděla problémy své dcery, stěžovatelky b), s místními
muslimskými dětmi. Ze žádosti dále vyplynulo, že v České republice žije od roku 1992,
o azyl žádá i z důvodu legalizace pobytu; nemá platné doklady. Na otázku, čeho se obává
při návratu do vlasti, stěžovatelka uvedla, že ničeho. Z protokolu o pohovoru k důvodům
žádosti o udělení azylu ze dne 28. 11. 2002 pak vyplynulo, že stěžovatelka je bosenské státní
příslušnosti a srbské národnosti, v roce 1997 byla i s manželem na dovolené v Bosně, manžel
měl při návratu do České republiky potíže na srbských hranicích, v roce 1998 vyjela s dcerou
do Sarajeva a znovu se vrátily do České republiky. Na území České republiky pobývaly
na základě udělení a následně prodlužování pobytu, manžel si v mezidobí vyřídil
živnostenský list. Cizinecká policie v roce 2000 již pobyt neprodloužila a od roku 2000 jsou
stěžovatelky v České republice „načerno“. V domovské zemi problémy se státními orgány,
soudy, policií neměly, o azyl požádaly z důvodu, že manžel (otec) byl kontrolován policií,
neměl doklady, byl odvezen do střediska B., kde (pod cizím jménem) požádal o azyl.
Z protokolu rovněž vyplynulo, že stěžovatelce a) byla na závěr pohovoru (vedeného
za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta možnost, aby se s obsahem protokolu seznámila,
vyjádřila se k němu, resp. navrhla jeho doplnění. Stěžovatelka a) byla rovněž v průběhu
pohovoru vyrozuměna o tom, jaké informace, dokumenty má správní orgán k dispozici
při posuzování situace v domovské zemi stěžovatelky; stěžovatelka seznámení s těmito
informacemi, dokumenty odmítla, ani je nijak nedoplnila.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelky,
vycházel jak správní orgán, tak i soud. Tyto orgány dovodily, že se nejedná o důvody
vymezené §12 zákona o azylu, neb se nejednalo o pronásledování z tam vymezených
důvodů; označené problémy pod důvody vymezené zákonem o azylu podle těchto orgánů
a stejně tak podle Nejvyššího správního soudu podřadit nelze, navíc za situace, kdy označené
problémy stěžovatelky nijak neřešily, např. neobrátily se na tamní státní orgány. Odhlédnout
nelze rovněž od skutečnosti, že stěžovatelka pobývala na území České republiky nelegálně ,
a o azyl požádala až poté, co byla kontrolována a následně i zadržen její manžel.
Pod zorným úhlem výše uvedeného Nejvyšší správní soud nahlížel na všechny
námitky stěžovatelek. Konkrétně pak k námitce - správní orgán učinil nesprávné skutkové
závěry, kdy pominul informace z oficiálních zpráv o tamní situaci, ze kterých podle
stěžovatelek vyplývá zejména nerespektování lidských práv, diskriminace, a nemožnost
domoci se svého majetku, konkrétně pak domu, ve kterém bydlely, a dospěl k nelogickému
závěru, který nemá oporu v provedeném dokazování, že obava z návratu z důvodu
nezajištěného bydlení je pouze osobní pohnutkou a není podložena konkrétní skutečností
- uvádí, že nemožnost domoci se původního bydlení nelze podřadit pod důvody vymezené
zákonem o azylu, navíc za situace, kdy stěžovatelky netvrdily, ostatně tak nevyplynulo
ani ze správního spisu, že by se o navrácení původního bydlení nějak snažily, či vzniklou
situaci řešily přes domovské orgány. Ke skutkovému posouzení pak Nejvyšší správní soud
uvádí, že Městský soud v Praze, jakož i žalovaný, neporušily žádná ustanovení zákona,
žádostí se zabývaly důsledně právě ve vztahu ke stěžovatelkou uváděným skutečnostem.
Žalovaný se situací stěžovatelky zabýval odpovědně a svědomitě a posoudil všechny
skutečnosti, přičemž rozhodnutí plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu
správního řízení, přičemž soud vše řádně přezkoumal. Nejvyšší správní soud tak neshledal
namítaný „strach z diskriminace, spočívající v bránění k přístupu k bydlení, stejně
tak na základě stěžovatelkami uváděných skutečností neshledal strach z útlaku, negativních
postojů občanů, a to z důvodu jejich srbské národnosti“. Ve výše uvedených námitkách
tak stěžovatelkám nepřisvědčil.
Tím pak Nejvyšší správní soud odpovídá i na navazující námitku - pokud by chtěly žít
na území republiky Srbské, musely by o požádat Bosnu a Hercegovinu, kde budou však
vystaveny diskriminačnímu jednání - a doplňuje, že za situace, kdy stěžovatelky nepodaly
ani žádost ke státu Bosna a Hercegovina apod., tedy se o přestěhování ani nepokusily,
je nadbytečné uvažovat o případné diskriminaci při navazujícím řízení či těžkostech
při samotném přestěhování. Ani v této námitce tak Nejvyšší správní soud stěžovatelkám
nepřisvědčil.
Navazující námitka - přemístění na území republiky Srbské není možné, neb z důvodu
že manžel (otec) stěžovatelky nebojoval na straně Srbů, ačkoliv je srbské národnosti, by byly
vystaveny diskriminaci, přičemž státní orgány nejsou schopn y zajistit účinnou ochranu - je
podle Nejvyššího správního soudu za daných okolností, tedy kdy se stěžovatelky o tomto
toliko domnívají, žádné důkazy či skutečnosti, že by tomu tak bylo, nepředložily, ostatně
kdy tyto nevyplynuly ani ze správního spisu, či dokumentů popisujících situaci v označené
zemi, rovněž irelevantní.
K otázce překážky vycestování, kdy stěžovatelky uvedly, že by byly nuceny
vycestovat do státu, kde jim hrozí ponižující, diskriminační zacházení a je obtížné domoci
se svých práv a slušného zacházení, Nejvyšší správní soud opětovně uvádí, že shledávat
v situaci stěžovatelek ponižující zacházení ve smyslu dikce §91 zákona o azylu,
a to především tehdy, kdy stěžovatelky takové důvody neuváděly, resp. ani nevyplynuly
z informací o domovské zemi, nelze. Stejně tak je třeba uvést, že z obsahu správního spisu,
resp. z protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu vyplynulo, že správní orgán
se stěžovatelky a) otázal, co by jim hrozilo v případě návratu do vlasti, přičemž stěžovatelka
odvětila, že se „ničeho neobává“. Ani v této námitce proto Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil.
Námitkou údajně nepřesného tlumočení ze strany albánského tlumočníka
se pak Nejvyšší správní soud nemohl s odkazem na dikci s. ř. s. zabývat, neb zazněla poprvé
až v kasační stížnosti. S odkazem na ustálenou judikaturu k ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.,
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 4 Azs 1/2004, ve kterém
bylo uvedeno, že smyslem omezení stanoveného v §109 odst. 4 s. ř. s., podle kterého
ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí,
Nejvyšší správní soud nepřihlíží, je zamezit situaci, kdy by Nejvyšší správní soud rozhodoval
o kvantitativně i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele, než o jakém mohl rozhodovat soud
v předchozím řízení, tak Nejvyšší správní soud uvádí, že se touto námitkou nezabýval.
Konečně pak k námitce, týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí, neb z rozhodnutí soudu nevyplývá jakými úvahami se řídil
při posuzování skutkového stavu a při srovnávání obav stěžovatelek s informacemi
vyplývajícími ze zpráv o situaci v Bosně a Hercegovině, odkazuje Nejvyšší správní soud
na vymezení jednotlivých významů části písm. d) §103 odst. 1 s. ř. s. (viz výše),
kdy jeho význam je třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody,
které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Po přezkoumání tohoto konkrétního
rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že Městský soud v Praze správně vyšel
ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného správního
orgánu (viz zodpovězené námitky výše), a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se tak rozhodnutí
Městského soudu v Praze dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují dospět
k předmětnému výroku. Převedeno na konkrétní tvrzení stěžovatelek tak Nejvyšší správní
soud shrnuje, že z rozhodnutí dostatečně vyplývá, jakými úvahami se soud při posuzování
skutkového stavu, resp. informací o stavu v domovské zemi, řídil.
Ve shora uvedených námitkách tak Nejvyšší správní soud stěžovatelkám nepřisvědčil.
Po porovnání všech námitek stěžovatelek a jich doplňujících tvrzení, i těch,
které nebyly z důvodu rozsahu kasační stížnosti, a to s odkazem na procesní ekonomii,
výslovně v rozsudku zmíněny, s významem jednotlivých důvodů, pro které by bylo možné
kasační stížnosti přisvědčit, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že k naplnění ani je dnoho
z důvodů upravených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) nedošlo.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
tzv. přednostně, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává, když stěžovatelky s kasační stížností úspěch neměly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu