ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.314.2004
sp. zn. 4 Azs 314/2004 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: M. F.,
zast. JUDr. Ladislavem Tolnayem, advokátem, se sídlem Jaselská 66, Mladá Boleslav, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 3, 170 34
Praha 7, pošt. schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 19. 4. 2004, č. j. 48 Az 30/2004 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 20. 1. 2004, č. j. OAM-53/LE-02-05-2004, rozhodl žalovaný tak,
že žádost žalobkyně o udělení azylu se zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozhodnutí
žalovaný uvedl, že skutečnost, že žadatelka nemá prostředky na zaplacení dluhů a v České
republice chce získat zaměstnání s cílem vydělat potřebné peníze, protože věřitelé by jí mohli
vzít byt a jeho zařízení, pokud se vrátí bez peněz, nelze důvodům pro udělení azylu uvedeným
v ustanovení §12 zákona o azylu podřadit. Tím byly podle žalovaného splněny podmínky
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, podle něhož se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti, svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. V rámci
odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvedl, že žalobkyně nesplňuje důvody pro udělení azylu
podle §13 zákona o azylu, a že humanitární azyl podle §14 zákona žalobkyni neuděluje.
V podané žalobě žalobkyně namítala, že správním orgánem byla porušena ustanovení
§3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/19 67 Sb., o správním řízení (dále jen „správní
řád“), neboť správní orgán nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a neprovedl všechna
nutná šetření k objasnění všech okolností rozhodných pro řádné posouzení věci. Důkazy,
které si správní orgán opatřil, nebyly úplné, a došlo proto k porušení ustanovení §32 odst.
1a §34 odst. 1 správního řádu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2004, č. j. 48 Az 30/2004 – 19, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V e svém
rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu, z něhož vzal za prokázané, že žalobkyně jako
důvody pro udělení azylu uváděla opakovaně pouze snahu vydělat v České republice potřebné
peníze na zaplacení dluhu na Ukrajině. Uvedené důvody nebylo možno podle názoru soudu
podřadit pod žádnou ze skutečností, které jsou v ustanovení §12 zákona o azylu uvedeny,
jako skutečnosti odůvodňující udělení azylu. Podle názoru soudu dospěl správní orgán
ke správnému závěru, že v případě žalobkyně není dán žádný z důvodů pro udělení azylu.
Soud se proto zcela ztotožnil se závěrem správního orgánu, že v dané věci byly naplněny
podmínky pro aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Konstatoval dále, že skutková
zjištění, z nichž rozhodnutí vycházelo, byla dostatečná, a že závěr správního orgánu vyjádřený
v rozhodnutí je v souladu se zákonem. Z těchto důvodů proto žalobu jako nedůvodnou zamítl
podle §78 odst. 7 s. ř. s.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost, v níž uvedla pouze to, že se odvolává proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze,
kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného a že žádá o odložení projednání
jejího odvolání na dobu tří až šesti měsíců z důvodu jejího omezení „jednat s advokátem“.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 7. 2004, č. j. 48 Az 30/2004 – 25, vyzval
stěžovatelku, aby ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení doložila
do spisu plnou moc udělenou advokátu, který ji bude zastupovat v řízení o kasační stížnosti,
a doplnila prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů údaj o tom, kdy jí byl napadený
rozsudek doručen, v jakém rozsahu rozsudek napadá a důvody kasační stížnosti podle §103
odst. 1 s. ř. s. Současně stěžovatelku poučil o tom, že nebude -li do spisu založena plná moc
advokáta a doplněny důvody kasační stížnosti o rozsah napadení rozsudku, bude řízení
o kasační stížnosti podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnuto.
Podáním ze dne 15. 7. 2004 doložila stěžovatelka do spisu plnou moc k zastupování,
udělenou JUDr. Ladislavu Tolnayovi. Dále uvedla, že kasační stížnost podává proto,
že již ve své žalobě uvedla, že se ocitla ve velmi tíživé finanční tísni ve své vlasti, a byla
ji nucena opustit na nátlaky věřitelů s tím, že jí odeberou peníze. Navíc měla důvodné obavy
o svůj život a zdraví a rovněž se strachovala o životy svých dětí a vnuků, protože neměla
dluhy z čeho zaplatit. Namítala dále, že těmito okolnostmi se nezabýval správní orgán,
protože neprovedl žádná potřebná šetření v předmětné věci. Stejně tak se krajský soud
v rámci projednané žaloby vůbec nevypořádal s námitkami žalobkyně, spočívajícími v tom,
že byly vytknutým způsobem porušeny procesní předpisy, když nebyl zjištěn správně a úplně
skutečný stav věci a nebyla provedena všechna nutná šetření k objasnění všech okolností
pro řádné posouzení věci, a dále, že dokazování bylo neúplné. Navrhovala, aby napadený
rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Poté Krajský soud v Praze předložil spis Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí
o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 23. 8. 2004 vrátil věc Krajskému soudu v Praze
s tím, že nesdílí názor o tom, že kasační stížnost neměla vady, které by bylo třeba odstranit.
Uvedl, že kasační stížnost neobsahuje důvody ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s.,
pro něž je rozhodnutí krajského soudu napadáno. Konstatoval dále, že krajský soud
usnesením ze dne 1. 7. 2004, č. j. 48 Az 30/2004 – 25, správně vyzval stěžovatelku
pod bodem II. k doplnění kasační stížnosti, avšak obsah spisu nenasvědčuje tomu,
že by uvedené usnesení bylo účinně doručeno stěžovatelce nebo jejímu zástupci. Zavázal
proto soud k tomu, aby vyzval stěžovatelku, příp. jejího zástupce k tomu, aby ve lhůtě
soudem stanovené doplnil kasační stížnost zejména o uvedení důvodů podle §103 odst. 1
s. ř. s. a jeho konkretizaci ve vztahu k napadenému rozhodnutí, pro nějž stěžovatelka
rozhodnutí krajského soudu napadá. Současně konstatoval, že stěžovatelku, příp. jejího
zástupce bude třeba poučit o tom, že nebude-li ve stanovené lhůtě podání doplněno, kasační
stížnost bude odmítnuta.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2004, č. j. 48 Az 30/2004 – 37, vyzval
zástupce stěžovatelky, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení doplnil
kasační stížnost o údaj o tom, kdy byl napadený rozsudek stěžovatelce doručen, v jakém
rozsahu rozsudek napadá, a důvod kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.
a jeho konkretizaci ve vztahu k napadenému rozhodnutí. Současně zástupce stěžovatelky
poučil o tom, že nebudou-li ve stanovené lhůtě doplněny důvody kasační stížnosti, bude řízení
o kasační stížnosti podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnuto.
Zástupce stěžovatelky v doplnění kasační stížnosti uvedl, že v azylovém správním
řízení, byť toto neopakovala stěžovatelka ve své žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,
uvedla, že o udělení azylu žádá nejen proto, aby mohla v České republice pracovat, ale hlavně
proto, že v bydlišti na Ukrajině je ona i její syn pronásledována jejic h věřiteli, kteří lichvářsky
navyšovali své finanční požadavky a pro případ neuspokojení jí a jejímu synovi hrozili
hrubým násilím. Stěžovatelka i její syn museli proto z Ukrajiny náhle odcestovat
a přicestovali do České republiky, kde se stal syn stěžovatelky nezvěstným. Stěžovatelka
po něm pátrá, zatím bezvýsledně. Dále je v doplnění kasační stížnosti uvedeno,
že stěžovatelka již správnímu orgánu sdělila, že bydlela v obci asi 15 km vzdálené od Č., kde
došlo k jaderné katastrofě, že je sama radioaktivně ozářená a vyhledává v České republice
adekvátní léčbu. Stěžovatelka vytýkala správnímu orgánu i soudu, že tuto okolnost ponechal
bez povšimnutí, a že s tímto pochybením správního orgánu se soud nijak nevypořádal (§103
odst. 1 písm. b/ s. ř. s.).
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá její oprávněnost, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek
Krajského soudu v Praze, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal na správní
spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky, učiněné ve správním řízení.
Zdůraznil, že s rozsudkem soudu plně souhlasí. Dále se podrobně vyjadřoval k námitkám
stěžovatelky, uvedeným v doplnění kasační stížnosti.
Poté byla věc předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uvedla v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ke skutečnostem, které stěžovatelka uplatnila poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §109 odst. 4
s. ř. s. nepřihlédl. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát
pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené
rozhodnutí. Při svém rozhodování vycházel Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.).
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatelka výslovně domáhala důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodn utí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Praze neshledal.
Předně je třeba uvést, že jak správní orgán, tak i krajský soud, vycházel v posuzované
věci ze zjištění, učiněných v průběhu správního řízení od samotné stěžovatelky. Z obsahu
správního spisu plyne, že stěžovatelka v žádosti o udělení azylu ze dne 16. 1. 2004 uvedla,
že Ukrajinu opustila dne 13. 12. 2003, neboť si potřebovala vydělat peníze, které si půjčila
na pohřeb svého manžela. Dále uvedla, že v případě návratu do vlasti jí absolutně nic nehrozí,
jen by si přála vrátit dluh. Tyto skutečnosti uvedla i ve vlastnoručně psaném prohlášení, které
bylo připojeno k žádosti. V protokolu o pohovoru ze dne 16. 1. 2004 uvedené údaje potvrdila,
a dále upřesnila, že jediným důvodem, který ji vedl k opuštění své vlasti, byla snaha vydělat
si peníze, aby mohla vrátit dluh, který jí vznikl půjčením p eněz na pohřeb svého manžela.
O azyl požádala poté, co byla zadržena policií a bylo jí sděleno, že bude deportována domů.
Potvrdila dále, že ve své vlasti neměla nikdy problémy se státními orgány, soudy, policií
a armádou, a nebyla aktivně politicky činná. Dále uvedla, že v případě návratu do vlasti
má obavu, že ti lidé, kterým dluží peníze, by jí mohli vzít byt a jeho zařízení, pokud by svůj
dluh nesplatila.
Z takto zjištěného skutkového stavu vycházely jak správní orgán, tak i krajský soud.
Jejich závěr o tom, že stěžovatelka neuvedla skutečnosti, kt eré by nasvědčovaly tomu,
že by mohla být na Ukrajině vystavena pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení
§12 zákona o azylu, a že důvodem žádosti stěžovatelky o azyl je obava z chování věřitelů,
kterým dluží peníze vypůjčené na pohřeb svého manžela, vychází ze skutkového stavu
zjištěného v průběhu azylového řízení, v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu.
Nejvyšší správní soud tedy sdílí názor Krajského soudu v Praze, že žalovaný nepochybil,
jestliže posoudil návrh stěžovatelky na zahájení řízení o udělení azylu podle ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu jako zjevně nedůvodný.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí zrušit. Nejvyšší správní soud neshledal,
že by rozhodnutí správního orgánu bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Pokud jde o námitky stěžovatelky uplatně né v kasační stížnosti, spočívající v tvrzení,
že stěžovatelka z obavy před věřiteli musela uprchnout se svým synem, který se stal v ČR
nezvěstným a stěžovatelka po něm pátrá, třeba uvést, že jde o zcela nová tvrzení, která
stěžovatelka neuvedla ani v průběhu správního řízení, ani v řízení před krajským soudem.
Jako novou skutečnost je pak třeba považovat i tvrzení, že stěžovatelka bydlela v obci asi 15
km vzdálené od Č., kde došlo k jaderné katastrofě, a nyní v České republice vyhledává
adekvátní léčbu. Výše uvedené skutečnosti nelze zohlednit, neboť podle §109 odst. 4 s. ř. s.
ke skutečnostem, které stěžovatelka uvedla poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí,
Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Nelze ani souhlasit s námitkou stěžovatelky, že tyto
skutečnosti ponechal bez povšimnutí soud i správní orgán. Tvrzení stěžovatelky ohledně
jejího syna a jaderné katastrofy jsou zcela nová, stěžovatelka je před správním orgánem ani
soudem neuvedla, a proto těmto orgánům nelze vytýkat, že k těmto důvodům nebyla
provedena řádná šetření, a že tato tvrzení byla pominuta.
Pokud jde o námitku, že se soud nezabýval tvrzením stěžovatelky, že správní orgán
porušil procesní předpisy, třeba uvést, že Nejvyšší správní soud tuto námitku nesdílí. Soud
v napadeném rozsudku uvedl, že skutková zjištění, z nichž rozhodnutí vycházelo, byla
dostatečná. Ostatně stěžovatelka namítala porušení procesních předpisů pouze v obecné
rovině a nekonkretizovala, v čem měla být ustanovení §3 odst . 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1
a §46 porušena.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že rozhodnutí správního
orgánu obsahuje pouze výrok o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. V rámci odůvodnění se však správní orgán
vyjadřuje rovněž k důvodům udělení azylu podle ustanovení §13 zákona o azylu
(a konstatuje, že stěžovatelka důvody pro uplatnění azylu podle citovaného zákonného
ustanovení nesplňuje) a §14 zákona o azylu, kdy konstatuje, že azyl podle citovaného
zákonného ustanovení neuděluje. V rámci daného případu je nutno konstatovat, že správní
orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatelky zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona
o azylu, a současně se v rámci odůvodnění vyjadřoval (a věc posuzoval) i podle §13
(sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) zákona o azylu. Pokud totiž v řízení o azylu
vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu,
pak správní orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě podle ustanovení 2 téhož ustanov ení –
zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval
existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Pro rozhodování
o udělení azylu pro některý z důvodů předvídaných v ustanovení §13 a §14 zákona o azylu
je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona o azylu zjišťován není, stává
se část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu (zabývající se důvody azylu podle §13
a §14 zákona o azylu) nadbytečnou ve vztahu k výroku podle §16 zákona o azylu (a fakticky
je s ním v logickém rozporu). Toto formální pochybení správního orgánu zůstává však
bez vlivu na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí a nezpůsobuje ani jeho nicotnost.
Byť se krajský soud tímto nedostatkem napadeného rozhodnutí žalovaného nezabýval, nelze
mu vytknout nezákonný postup, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé,
že se zcela přesvědčivě vypořádal s výrokem napadeného rozhodnutí, který v něm byl správně
obsažen, tedy s výrokem, že žádost stěžovatelky byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvody uvedené v kasační stížnosti ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) nebyly prokázány, a proto Nejvyšší správní soud podanou kasační
stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Pokud jde o rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti, dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před
důsledky rozsudku krajského soudu režimem p obytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost
doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti. Za této situace pak tedy Nejvyšší správní soud o žádosti
o povolení odkladného účinku kasační stížnosti, kterou uplatnila stěžovatelka v podání ze dne
22. 7. 2004, nerozhodoval.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
§120 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud žádné
náklady vzniklé žalovanému ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka s podanou kasační stížností
úspěch neměla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. 2. 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu