ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.325.2004
sp. zn. 4 Azs 325/2004 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: O. S., zast.
Mgr. Petrem Švadlenou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 1. 4. 2004, č. j. 24 Az 889/2003
- 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatelky, Mgr. Petru Švadlenovi , se p ř i z n á v á odměna
ve výši 2150 Kč, která mu bude vyplacena Nejvyšším správním soudem
do 30-ti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 1. 2003, č. j. OAM-5556/VL-10-06-2002. Tímto
rozhodnutím nebyl stěžovatelce udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 ani §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatelka současně s kasační stížností požádala o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu,
pak stěžovatelka v obecné rovině namítala porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1 a 2, §33, §46
a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), resp. §12 a §91
a zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody odkazovala na žádost o udělení azylu,
protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál. Požadovala, aby napadené rozhodnutí bylo
zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V následném rozsudku dospěl krajský soud, obdobně jako správní orgán, k závěru,
že stěžovatelka domovskou zemi neopustila z důvodů upravených zákonem o azylu,
tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo
pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona
o azylu); dospěl k závěru, že o azyl žádá toliko z důvodů násilnického jednání manžela.
Z hlediska takto uváděných důvodů žádosti o udělení azylu se krajský soud zcela ztotožnil
s právním názorem a závěrem žalovaného správního orgánu, že tyto důvody nelze podřadit
pod důvody upravené §12 zákona o azylu. K naplnění §1 4 zákona o azylu pak krajský soud
uvedl, že jeho udělení či neudělení je na správním orgánu, přičemž ten posuzuje mimořádné
okolnosti případu. Z důvodu, že žádné takové okolnosti nevyšly v souzené věci najevo,
správní orgán humanitární azyl neudělil. Krajský soud neshledal ani porušení žádného jiného
ustanovení zákona o azylu, resp. správního řádu. Na základě výše uvedeného pak žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka obecně formulovanou kasační stížnost,
ve které zejména namítala porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46 správního řádu,
resp. namítala absenci logické vazby mezi rozhodnutím a podkladem pro něj; dovolávala
se čl. 43 a čl. 53 Příručky postupu a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků.
Požadovala zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. V kasační
stížnosti požádala o ustanovení právního zástupce.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2004, č. j. 24 Az 889/2003 - 32,
byl stěžovatelce ustanoven zástupce - advokát Mgr. Petr Švadlena, který kasační stížnost
obsáhle doplnil. V doplnění kasační stížnosti zejména uvedl, že stěžovatelka podává kasační
stížnost do všech výroků rozsudku, a to z důvodů vymezených v §103 odst. 1 pod písm.
a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
K prvnímu důvodu, tedy nesprávnému právnímu posouzení právní otázky soudem
pak stěžovatelka zejména uvedla, že v domovské zemi je pronásledována (v podrobnostech
odkázala na obsah protokolu k důvodům o udělení azylu a podání ze dne 10. 6. 2004,
t.j. prvotní znění kasační stížnosti, formulované samotnou stěžovatelkou), přičemž uvedla,
že za pronásledování je třeba vzít v potaz individuální okolnosti tohoto pronásledování,
odkázala na čl. 33 Úmluvy z roku 1951, na Příručku postupu a kritérií pro určování právního
postavení uprchlíků a Protokol z roku 1967, vše o právním postavení uprchlíků.
K druhému namítanému důvodu, tedy vadě řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit, pak stěžovatelka zejména uvedla, že označené správní rozhodnutí
není v souladu s dikcí §46 a §47 správního řádu, když není podepsáno oprávněnou osobou,
ale toliko osobou, která se podepsala za správnost; touto vadou se pak soud má zabývat
z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda je taková vada namítána. Dovozovala nulitu
takového rozhodnutí. Odkázala dále na komentář k občanskému soudnímu řádu a právní
jistotu účastníků řízení a doplnila, že takové rozhodnutí nevyjadřuje vůli správního orgánu
a to i tehdy, pokud je ve spise založen jeho originál. Upozornila i na s tím spojená rizika,
např. nemožnost namítnout podjatost soudce, či tlumočníka. Upozornila rovněž na skutečnost,
že v důsledku toho, že tak žalovaný doručuje téměř všechna azylová rozhodnutí, dochází
k hodnocení České republiky jako neprávního státu, přičemž stát by měl zákony dodržovat
v první řadě.
K poslednímu důvodu, tedy k nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, stěžovatelka zejména uvedla,
že z důvodu, že v okamžiku, kdy jí rozhodnutí bylo doručeno, ještě nebylo podepsáno
oprávněnou osobou, ale pouze osobou, která se podepisuje za správnost, správní orgán
neprojevil dostatečným způsobem svou vůli a rozhodnutí je tak nicotné, resp. stiženo
závažnou procesní vadou a tudíž nepřezkoumatelné.
Stejně tak doplnila, že napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno, a to v části
týkající se neudělení tzv. humanitárního azylu, neb je zde toliko uvedeno, že nebyly shledány
okolnosti odůvodňující použití §14 zákona o azylu. Odkázala na nález Ústavního soudu
č. 153/2004. Stěžovatelka namítala i porušení §33 odst. 2 správního řádu, a to z důvodu,
že jí nebylo umožněno, aby se seznámila s celým správním spisem; umožnění seznámit
se toliko s některými listinami v závěru pohovoru podle stěžovatelky nepostačuje. Konečně
pak namítala i to, že krajský soud opomenul rozhodnout o nákladech řízení státu,
což označené rozhodnutí krajského soudu činí rovněž nepřezkoumatelným.
Navrhovala, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek a napadené rozhodnutí
krajského soudu bylo zrušeno; požádala o náhradu nákladů řízení.
Žalovaný podal k prvotnímu znění kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména
uvedl, že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní
rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal
na správní spis. Doplnil, že žádné azylové důvody během řízení nevyplynuly. Navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
Na základě doplněné kasační stížnosti toto vyjádření žalovaný doplnil. Zejména
uvedl, že podrobně zkoumal udělení humanitárního azylu, avšak neshledal žádnou
okolnost, pro kterou by bylo třeba označený azyl udělit. K námitce týkající se absence
podpisu na správním rozhodnutí odkázal na judikaturu a uvedl, že o projevu vůle není
i za popisovaného stavu pochyb. Odmítl i námitku týkající se porušení §33 správního řádu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvodem, který stěžovatel ka uplatnila v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel ka je zastoupena advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelce
azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod
či důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou.
Z důvodu, že stěžovatelka za tento důvod nejprve označila důvod vymezený pod písm.
a) §103 odst. 1 s. ř. s, tedy nesprávné právní posouzení právní otázky soudem, je třeba
se nejprve vyjádřit k dopadu významu tohoto důvodu. Nejvyšší správní soud především
obecně poznamenává, že nesprávné posouzení právní otázky může spočívat buď v tom,
že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl
správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho
kterého právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis,
avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy,
pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu
věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně
prezentován.
Taková pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě neshledal.
Stěžovatelka konkretizovala své námitky ve spojení s označeným stížnostním bodem
tak, že v domovské zemi je pronásledována, odkázala na obsah Protokolu k důvodům
o udělení azylu a podání ze dne 10. 6. 2004, přičemž uvedla, že za pronásledování je třeba
vzít v potaz individuální okolnosti tohoto pronásledování, odkázala na čl. 33 Úmluvy z roku
1951, a na Příručku postupu a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků a Protokol
z r. 1967, vše o právním postavení uprchlíků.
Nejprve je k této skupině námitek podle Nejvyššího správního soudu třeba uvést,
že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Z předloženého správního spisu, resp. z dokumentů na které stěžovatelka v otázce
svého pronásledování odkazovala (viz Protokol o pohovoru k důvodům a podání ze dne
10. 2004) Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka jako důvodu opuštění domovské země
uvedla vyhrožování a fyzické napadání ze strany manžela. Ze spisu dále vyplynulo, že s výše
uvedenými problémy se telefonicky obrátila na domovskou policii, která však odvětila,
že rodinné problémy neřeší. Na jiné, resp. nadřízené státní orgány, se však neobrátila.
Dále vyplynulo, že stěžovatelka pobývala na území České republiky před podáním žádosti
o azyl nelegálně. Rovněž vyplynulo, že se státními orgány, soudy, apod. nikdy problémy
neměla. Na otázku, čeho se obává v případě návratu do vlasti, odvětila, že se bojí svého
manžela. Na závěr protokolu pak stěžovatelka uvedla, že byla seznámen s obsahem protokolu,
(vedeného za přítomnosti tlumočníka) v ruském jazyce, souhlasí s ním a nežádá doplnění
ani změny. Stěžovatelka a) byla rovněž vyrozuměna o tom, jaké informace, dokumenty
má správní orgán k dispozici při posuzování situace v domovské zemi stěžovatelky;
stěžovatelka seznámení s těmito informacemi, dokumenty odmítla, ani je nijak nedoplnila.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelky,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatelka v žádosti
neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů
uvedených zákonem o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu
správního řízení a je v souladu s označenými mezinárodními závazky; Nejvyšší správní soud
s těmito závěry rovněž souhlasí a s odkazem na znění ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu
doplňuje, že vyhrožování a fyzické napadání ze soukromé osoby, navíc za situace,
kdy se stěžovatelka se svými problémy účinně neobrátila na domovské orgány, nelze
považovat za důvod pro udělení azylu. V označeném stížnostním důvodu, tedy ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tak Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s.ř.s. pak lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejprve je podle Nejvyššího správního soudu se vyjádřit k významu jednotlivých částí
tohoto stížnostního důvodu. K významu první části (došlo k vadě řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu,
pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl
k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá
oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Význam další části označeného písm. b) („při zjišťování skutkové
podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané
rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem
byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému
porušení („rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“)
Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení
se zněním konkrétního rozhodnutí.
Po porovnání všech tvrzení stěžovatelky s uvedeným významem jednotlivých částí
označeného písm. b) cit. zákonného ustanovení dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že k naplnění ani jedné z částí ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nedošlo, přičemž
uvádí, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu jsou jasně jmenovány
důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění, skutková zjištění jsou zde přehledně
a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů. Skutkový stav tak byl žalovaným
správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné; přitom
nedošlo k porušení §46 ani §47 správního řádu. Ke konkrétním námitkám uvedeným
k tomuto stížnostnímu bodu Nejvyšší správní soud dále odkazuje na svou ustálenou
judikaturu, ze které vyplývá, že absence podpisu oprávněné osoby na písemném vyhotovení
rozhodnutí správního orgánu (§47 odst. 5 správního řádu), které bylo doručeno účastníkům
správního řízení, za situace, že součástí správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které
je takovou osobou podepsáno a je i jinak bezvadné, nezakládá nicotnost tohoto rozhodnutí
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 3 Azs 277/2004 - 70).
Ze správního spisu v tomto směru Nejvyšší správní soud dále zjistil, že rozhodnutí
žalovaného je opatřeno úředním razítkem, dále je uvedeno jméno, příjmení a funkce
oprávněné osoby, avšak chybí její podpis, který je nahrazen uvedením „za správnost“
a podpisem osoby, která rozhodnutí zřejmě pouze vyhotovila. Ve správním spise
je pak založeno i rozhodnutí, které obsahuje všechny náležitosti správním řádem požadované,
přičemž je pod ním podepsán PhDr. T. H., ředitel odboru azylové a migrační politiky.
S odkazem na výše uvedenou judikaturu za této situace proto Nejvyšší správní soud dovozuje,
že součástí správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou;
vůle správního orgánu přitom byla dostatečně vyjádřena, k ohrožení jistoty účastníků přitom
nedošlo.
Žalovanému však lze vytknout, že pochybil, když stěžovatelce zaslal rozhodnutí,
kde podpis oprávněné osoby absentoval, resp. byl nahrazen podpisem osoby odpovídající
za správnost vyhotovení, nicméně tomuto pochybení by nebylo možné přiznat intenzitu
zakládající nicotnost rozhodnutí. Protože předmětná vada nebyla stěžovatelkou v žalobě
ke krajskému soudu vůbec namítána a jelikož z této vady ve skutečnosti nevzešlo žádné
zkrácení procesních práv stěžovatelky v řízení před krajským soudem, nelze tuto námitku
přijmout za opodstatněnou. Nejvyšší správní soud tak neshledal namítanou vadu řízení,
resp. namítanou nulitu takového rozhodnutí; vůle správního orgánu byla vyjádřena
dostatečně.
K námitkám týkajícím se rizik plynoucím z formálního pochybení žalovaného,
například riziko, že by (ne zcela čitelně) podepsaná osoba rozhodovala v dalším řízení
jako soudce, či byla tlumočníkem, a nebylo by tak možné namítnout jejich podjatost,
by byly zcela zásadní, pokud by k nim opravdu došlo. Pak by mohly založit vadu rozsudku
krajského soudu, jež by byla oprávněně napadnutelná kasační stížností. V daném případě
však k naplnění takového rizika podle Nejvyššího správního soudu nedošlo. Protože
tedy z této vady ve skutečnosti nevzešlo žádné zkrácení procesních práv stěžovatelky v řízení
před krajským soudem a žádné zhoršení její celkové právní situace, nebylo by možno
tuto vadu správního rozhodnutí chápat jako důvod pro zrušení rozhodnutí krajského soudu
v rámci řízení o kasační stížnosti.
K obecnému tvrzení, že v důsledku toho, že žalovaný výše popsaným způsobem
doručuje téměř všechna azylová rozhodnutí, dochází mj. i k hodnocení České republiky
jako neprávního státu, přičemž stát by měl zákony dodržovat v první řadě, Nejvyšší správní
soud uvádí, že k takovému hodnocení „právnosti“ či „neprávnosti“ České republiky není
Nejvyšší správní soud ze zákona oprávněn; je toliko oprávněn poskytovat ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických či právnických osob, přičemž k jejich porušení v tomto
stížnostním bodu nedošlo.
Konečně i k poslednímu důvodu kasační stížnosti, stěžovatelka namítala
i porušení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (kasační stížnost, lze podat z důvodu tvrzené
„nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé) je také třeba se nejprve vyjádřit k dopadu jednotlivých důvodů.
První důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá
buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu
není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom,
že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné
údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního
soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody,
které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Po přezkoumání Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud správně vyšel
ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného správního
orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu se tak rozhodnutí krajského soudu dostatečně opírá
o důvody, které opodstatňují dospět k předmětnému výroku. K posledně jmenovanému
důvodu, tedy že se může jednat nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení
před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba jeho význam posuzovat jako
důvod pro zrušení rozhodnutí krajského soudu pouze za předpokladu splnění věty navazující,
tedy, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, což v souzené
věci podle Nejvyššího správního soudu nenastalo. Uváděné konkrétní námitky mající za cíl
zejména prokázat nicotnost rozhodnutí, či absenci vůle správního orgánu, tak podle Nejvyšší
správního soudu s ohledem na výše uvedené neobstojí. Ani naplnění posledního uváděného
důvodu, tedy §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak nebylo v souzené věci shledáno.
Namítá-li stěžovatelka, že postup správního orgánu byl v rozporu s ustanovením §33
správního řádu, nelze s jejím tvrzením souhlasit. Z obsahu protokolu o pohovoru ze dne
15. 1. 2003, obsaženého ve správním spisu plyne, že stěžovatelka byla v závěru jednání
seznámen s obsahem protokolu o pohovoru v ruském jazyce, souhlasila s ním a nežádala
o doplnění ani změny. Dále svým podpisem stěžovatelka potvrdila, že byl seznámen
s obsahem podkladů pro vydání rozhodnutí, přičemž ne 5. straně protokolu je vyjmenováno
26 podkladů, z nichž správní orgán při posuzování věci vycházel. Nejvyšší správní
soud má za to, že tímto způsobem správní orgán dostál povinnosti uvedené v ustanovení
§33 odst. 2 správního řádu, podle něhož je povinen dát účastníkům řízení možnost,
aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění,
popřípadě navrhnout jeho doplnění, a to zejména za situace, kdy z obsahu správního spisu
plyne, že po 15. 1. 2003 nebyl spis již žádnými dalšími podklady doplňován.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že od vyhlášení zákona č. 222/2003 Sb.
se podle §9 zákona o azylu na řízení o azylu §33 odst. 2 správního řádu již nevztahuje.
K námitce, že napadané rozhodnutí není dostatečně odůvodněno v části týkající
se neudělení tzv. humanitárního azylu, neb je zde toliko uvedeno, že nebyly shledány
okolnosti odůvodňující použití §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud uvádí, že žalovaný
se s touto otázkou vypořádal poukazem na skutečnosti, které vyplynuly z průběhu řízení,
a tedy dostatečně. Nejvyšší správní soud dále odkazuje na dřívější konstantní soudní
judikaturu, podle níž se rozhodování o tom, zda bude udělen azyl podle §14 zákona o azylu,
děje ve volné úvaze správního orgánu; rovněž se podle této judikatury ani nejedná o „právo“,
na němž by mohl být někdo zkrácen. Soud odkazuje např. na rozsudek Vrchního soudu
v Praze sp. zn. 6 A 771/2000, usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 532/02, či nepublikovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, kde bylo uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá
žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho
rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů a dále z hledisek, zda správní orgán překročil zákonem
stanovené meze správního uvážení, nebo je zneužil (§78 odst. 1 s. ř. s.).“. Udělení azylu
podle ustanovení §14 zákona o azylu je tak na volné úvaze správního orgánu, přičemž
však tuto volnou úvahu, tedy zda byl důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může správní
soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení,
resp. z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. Lze tedy shrnout,
že Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší posuzování, zda v souzené věci došlo k naplnění
důvodů hodných zvláštního zřetele, přičemž však stejně jako krajský soud napadené
rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal a shledal, že žalovaný správní orgán se situací
stěžovatelky dostatečně zabýval; překročení mezí ani libovůli v rozhodnutí žalovaného
však neshledal. Nejvyšší správní soud závěrem rovněž poznamenává, že úkolem správního
soudu, ač v takzvané plné jurisdikci, je přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze
správního uvážení, resp. jeho zneužití, jeho úkolem však není suplování správního orgánu při
správním uvážení, které je vyhrazeno toliko správnímu orgánu.
Stěžovatelka dále namítala, že rozsudek krajského soudu je stižen závažnou procesní
vadou, která jej činí nepřezkoumatelným. Tuto vadu spatřovala v tom, že soud nerozhodl
o nákladech řízení státu, když rozhodl pouze o nákladech účastníků řízení.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení §61 odst. 1 s. ř. s.
o povinnosti nahradit náklady řízení rozhodne soud zpravidla v rozsudku nebo usnesení,
jímž se řízení končí. Podle §60 odst. 4 s. ř. s. stát má proti neúspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení, které platil, není-li tento účastník osvobozen od soudních poplatků.
Z citace výše uvedených ustanovení vyplývá, že soud rozhodne o nákladech státu
pouze v případě, kdy v soudním řízení takové náklady řízení státu vznikly.
Z obsahu spisu však nevyplývá, že by v posuzované věci nějaké náklady řízení státu
vznikly. Za této situace pak krajský soud o nákladech řízení státu rozhodnout nemohl. Výše
uvedená námitka stěžovatelky důvodná není.
K obecným námitkám formulovaným v prvotním znění kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud odkazuje na výše uvedené, přičemž uvádí, že porušení označených procesních
ustanovení, či absenci logické vazby mezi rozhodnutím a podkladem pro něj, resp. rozpor
s mezinárodními závazky neshledal. V těchto námitkách tak Nejvyšší správní soud
stěžovatelce rovněž nepřisvědčil.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že s ohledem na výše
namítané skutečnosti nebyl dán žádný z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm.
a), b) a d) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě
zrušit. Nejvyšší správní soud přezkoumal i všechny námitky a rozvádějící tvrzení stěžovatelky
obsažená v obou kasačních stížnostech avšak neshledal naplnění ani jednoho z označených
stížních důvodů. Za této situace Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka podala současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Za této procesní situace, kdy Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném
poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval
návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný správní orgán žádné náklady neuplatňoval a Nej vyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává , když stěžovatelka s kasační stížností úspěch neměla.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatelky, Mgr. Petr Švadlena, byl ustanoven
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 v návaznosti na §120 s. ř. s.
označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši
2150 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby
[á 1 000 Kč - §11 odst. 1 b) a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky] a dvou
režijních paušálů (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu