ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.326.2004
sp. zn. 4 Azs 326/2004 – 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: A. B., zast.
JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, AK Kroměříž, Vejvanovského 468, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, pošt. přihrádka 21/OAM, 170 34 Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004,
č. j. 11 Az 135/2003 – 30,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004, č. j. 11 Az 135/2003 – 30,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 14. 1. 2003, č. j. OAM-7417/VL-
12-HA08-2001 bylo rozhodnuto tak, že se žalobci neuděluje azyl proto, že nesplňuje
podmínky uvedené v ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto o tom, že se na žalobce nevztahuje
překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Praze, který
usnesením ze dne 12. 3. 2003, č. j. 47 Az 362/2003 – 10 postoupil věc Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení. Žalobce v podané žalobě namítal, že napadené rozhodnutí bylo
vydáno na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, že správní orgán se jeho žádostí
nezabýval odpovědně a svědomitě, nebylo mu umožněno před vydáním rozhodnutí vyjádřit
se k podkladu a ke způsobu zjištění pokladů pro rozhodnutí, popř. navrhnout jeho doplnění.
Vyslovil názor, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nepřesvědčivé. Žalobce dovozoval,
že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu s tím, že se minimálně
na něj vztahuje překážka vycestování. Pokud jde o skutkové důvody, odkázal žalobce na svoji
žádost o udělení azylu a obsah protokolu o pohovoru ze dne 16. 12. 2002. Navrhoval zrušení
napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2004, č. j. 14 Az 135/2003 – 30, žalobu
žalobce podanou proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 14. 1. 2003, č. j. OAM-
7417/VL-12-HA08-2001 zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí mj. uvedl, že přezkoumal na základě podané žaloby
napadené rozhodnutí, žalobu však neshledal důvodnou. Poukázal na ustanovení §51 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) s tím, že podle tohoto
ustanovení postupoval a rozhodl bez nařízení jednání, když žalovaný vyjádřil s rozhodnutím
bez nařízení jednání souhlas, a žalobce se k výzvě soudu obsahující poučení o tom, že souhlas
je udělen také tehdy, nevyjádří-li do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým
projednáním ve stanovené lhůtě, nevyjádřil. Pro svůj závěr vycházel soud z toho, že výzva
soudu s uvedeným poučením ze dne 21. 7. 2003, č. j. 11 Az 135/2003 – 24 byla zaslána
žalobci do vlastních rukou na jím uvedenou adresu a zásilka se soudu vrátila s tím, že žalobce
nebyl zastižen a dne 30. 7. 2003 byla tato zásilka na poště uložena, což bylo téhož dne žalobci
oznámeno. Žalobce si v úložní době zásilku nevyzvedl. Soud poukázal na ustanovení §46
odst. 4 o. s. ř., jehož použití umožňuje ustanovení §64 s. ř. s. s tím, že podle uvedeného
ustanovení se má za to, že zásilka byla žalobci doručena desátým dnem ode dne uložení této
zásilky. Výzvu soudu tedy považoval za doručenou dnem 10. 8. 2003. Protože žalobce
nevyjádřil v soudem stanovené lhůtě svůj nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání,
měl za to, že s takovýmto postupem souhlasí. Rozhodl proto bez nařízení jednání. V meritu
věci poté dospěl k závěru, že námitky žalobce nebyly důvodné a žalobu podle ustanovení
§78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítal, že jím namítané tvrzení v podané
žalobě, že žalovaný porušil v řízení o udělení azylu ustanovení §3 odst. 3, §32 odst. 1 a §46
a 47 odst. 3 správního řádu tím, že nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem
si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, zůstalo v řízení před soudem nepřezkoumáno,
a soud, aniž by ve věci důsledně vycházel z podmínek, které byly v době rozhodnutí
žalovaného o udělení azylu, žalobu zamítl. Přesto, že si žalovaný v průběhu azylového řízení
opatřil příslušné zprávy, které potom sloužily jako podklad pro vydání napadeného
rozhodnutí, konkrétně zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA týkající se stavu
dodržování lidských práv na Ukrajině z února 2001, a další dokumenty, z nichž vyplynulo,
že Ukrajina se potýká v korupčním prostředím, a to včetně státních orgánů, které by měly
poskytovat pomoc občanům, řádně tyto dokumenty nevyhodnotil a pouze konstatoval,
že právní úprava umožňuje, aby se obrátil na nezávislé or gány se žádostí o pomoc. Azylové
řízení tedy podle názoru stěžovatele proběhlo povrchně a nebyly důsledně zkoumány
podmínky udělení azylu zejména ve smyslu §12 odst. 1 písm. b) zákona o azylu a překážky
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Tím, že Městský soud v Praze přistoupil
k projednání věci bez jeho přítomnosti, odepřel mu vyjádřit se před soudem ke všem
důkazům, které byly ve věci shromážděny. Soud vycházel z ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s.,
přičemž proto nebyly splněny podmínky, stejně tak, jako nebyly splněny podmínky §46 odst.
4 o. s. ř., jehož použití umožňuje ustanovení §64 s. ř. s. Zdůraznil, že se v době odeslání
výzvy ze strany Městského soudu v Praze nezdržoval na adrese, která je uvedena
v napadeném rozsudku, tedy P. 11, P. 9, ale zdržoval se na adrese Z. 75, P., kam mu také bylo
doručováno ze strany jiných státních orgánů. Vzhledem k tomu nemohl soud jednat bez
nařízení jednání a jeho přítomnosti. Dovolával se toho, že rozhodnutí trpí vadami uvedenými
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a že lhůta k podání kasační stížnosti je zachována.
Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Konstatoval, že není v jeho
kompetenci se vyjadřovat ke způsobu, jakým soud zasílal stěžovateli výzvu k vyjádření
souhlasu či nesouhlasu s nařízením jednání, a ani nemá k tomuto potřebné doklady. Dále
se vyjadřoval k jednotlivým námitkám stěžovatele uvedeným v kasační stížnosti. Navrhoval,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl pro její nedůvodnost a aby nepřiznal
kasační stížnosti odkladný účinek.
Poté byla věc předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační
stížnosti. V předkládací zprávě bylo uvedeno, že kasační stížnost není podána včas.
Předkládající soud vycházel z toho, že stěžovateli bylo napadené rozhodnutí doručeno dne
17. 5. 2004 a kasační stížnost byla podána dne 9. 6. 2004.
Nejvyšší správní soud výše uvedený názor Městského soudu v Praze o tom, že kasační
stížnost nebyla podána včas, nesdílí. Z obsahu spisu plyne, že napadený rozsudek byl
stěžovateli doručován na adresu P . 9, P. 11. Z vrácené doručenky vyplývá, že adresát nebyl
zastižen a zásilka určená do vlastních rukou obsahující rozsudek byla uložena na poště P. 911
dne 6. 5. 2004 a stěžovateli byla tato skutečnost téhož dne oznámena. Podle vrácené
doručenky si stěžovatel zásilku v úložní době nevyzvedl. Z úředního záznamu Městského
soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004 vyplývá, že na základě telefonického rozhovoru s MVČR
bylo zjištěno, že žalobce se zdržuje na adrese P., Z. 75. Na uvedenou adresu byl stěžovateli
napadený rozsudek zaslán a stěžovatel ho obdržel dne 27. 5. 2004. Z obsahu správního spisu
plyne, že dne 7. 4. 2003 byl udělen Ministerstvem vnitra ČR souhlas se změnou místa
hlášeného pobytu stěžovatele, a to na adrese P., Z. 75. Za této situace bylo třeba vycházet
z toho, že stěžovateli byl napadený rozsudek doručen až dne 27. 5. 2004, kdy ho převzal na
adrese v P., Z. 75, kde se zdržoval. Jestliže pak podal kasační stížnost doporučeně na poště
v K. dne 8. 6. 2004, je třeba vycházet z toho, že kasační stížnost byla podána včas.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovení §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uvedl v kasační stížnosti a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že stěžovatel v ní uplatňuje důvody uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost,
d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
V posuzované věci je třeba především uvést, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“) má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně,
bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům. Uvedené právo je v zákoně č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní – s. ř. s.) zakotveno
v §49 a násl. Platí tedy zásada, že jednání je povinné při rozhodování o věci samé, vyjma
případů, kdy zákon stanoví jinak v tom, že lze rozhodnout bez jednání. Podle §51 odst. 1
s. ř. s. (rozhodování bez nařízení jednání) soud může rozhodnout o věci samé bez jednání,
jestliže to účastníci shodně navrhli, nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také
tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas
s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
Podle ustanovení §42 odst. 5 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob
doručování obdobně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení.
Podle ustanovení §46 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění (občanský soudní
řád – dále jen o. s. ř.), nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou,
zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným
způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10-ti dnů
od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení
nedozvěděl.
Podle ustanovení §46 odst. 5 o. s. ř. není-li zjištěn opak, má se za to, že se adresát
v místě doručení zdržoval.
V posuzované věci vycházel Městský soud v Praze z toho, že podmínky pro postup
podle §51 odst. 1 s. ř. s., tedy pro rozhodnutí bez nařízení jednání byly splněny.
V odůvodnění rozhodnutí poukázal na to, že vycházel z fikce doručení zásilky obsahující
výzvu stěžovateli ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s. dne 10. 8. 2003.
Tímto způsobem v projednávané věci nebylo možno postupovat, neboť pro takový
postup nebyly splněny zákonem stanovené podmínky.
Jak už bylo výše uvedeno (při posuzování včasnosti kasační stížnosti), z obsahu
správního spisu, který soudu došel společně s vyjádřením žalovaného k žalobě dne
14. 7. 2003, vyplývá, že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, udělilo dne
7. 4. 2003 souhlas s tím, aby A. B. (tehdy na adrese P. 9, P. 11) byl přihlášen k pobytu na
adrese P., Z. č. 75. Jiné další změny pobytu stěžovatele po tomto datu z obsahu správního
spisu nevyplývají, což znamená, že je třeba vycházet z toho, že stěžovatel se od 7. 4. 2003
zdržoval (měl zdržovat) na adrese P., Z. 75. K tomu nutno dodat, že v době zaslání výzvy
ohledně ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. stěžovateli, měl již soud správní spis, v němž je
doložena změna bydliště stěžovatele, k dispozici.
Jakkoliv lze vycházet ze závěru, že náhradní doručení nahrazuje doručení skutečné
a zákon s ním spojuje totožné následky, je třeba vždy zkoumat, zda byly splněny zákonem
stanovené podmínky pro tento závěr, tedy podmínky uvedené v ustanovení §46 odst. 4 o. s. ř.
ve spojení s §42 odst. 5 s. ř. s. V posuzované věci tomu tak nebylo.
Z obsahu správního spisu lze mít za prokázáno, že adresát (stěžovatel) se v době
doručování výzvy podle §51 odst. 1 s. ř. s. na adrese P. 9, P. 11 (kterou uvedl v žalobě), kam
byla tato výzva doručována, nezdržoval, ale zdržoval se v P., Z. 75. Za této situace pak nelze
vycházet z toho, že výzva soudu podle §51 odst. 1 s. ř. s. byla stěžovateli doručena, neboť
pro postup podle §46 odst. 4 o. s. ř. nebyla splněna zákonná podmínka, totiž ta, že se adresát
v místě doručení zdržuje. Výše uvedené ve svých důsledcích znamená, že stěžovateli nebyla
výzva soudu ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s. doručena a nelze proto vycházet z toho, že byly
splněny podmínky pro postup podle §51 odst. 1 s. ř. s. Z obsahu spisu totiž nebylo zjištěno,
že by stěžovatel tento postup navrhl nebo s ním souhlasil a nebyla-li mu doručena výzva
podle §51 odst. 1 s. ř. s., nelze postupovat ani podle věty druhé tohoto ustanovení, v níž jsou
stanoveny podmínky, za jejichž splnění lze vycházet z fikce souhlasu účastníků k rozhodnutí
bez jednání.
Rozhodl-li tedy krajský soud ve věci samé bez jednání, aniž byly pro tento postup
splněny podmínky ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s., došlo tímto postupem k porušení čl. 38 odst.
2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla
projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit
ke všem prováděným důkazům. Bylo-li tedy ve věci samé rozhodnuto bez jednání,
aniž pro tento postup byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s., došlo
v řízení před soudem k jiné vadě ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Se zřetelem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že stěžovatelem tvrzený důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. byl
v projednávané věci prokázán, a proto nezbylo, než napadený rozsudek Městského soudu
v Praze zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení je Městský soud v Praze vázán právním názorem vysloveným v tomto
zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne soud i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší správní soud nezabýval dalšími námitkami
stěžovatele, neboť bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno pro vadu řízení, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, pak námitky směřující proti meritornímu
posouzení věci je třeba považovat za předčasné. Za této situace pak soud nerozhodoval
ani o odkladném účinku kasační stížnosti, neboť věc se vrací do stádia řízení před krajským
soudem – Městským soudem v Praze.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. 2. 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu