ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.330.2004
sp. zn. 4 Azs 330/2004 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobců: a) S.
K., b) nezl. V. K., a c) nezl. Y. K., oba zast. svou matkou, žalobkyní a), všichni zast. JUDr.
Olgou Sovovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze, Bartákova 34, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 9. 7. 2003, č. j. 11 Az 71/2003 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobců, JUDr. Olze Sovové, Ph.D., se p ř i z n á v á odměna
ve výši 2150 Kč, která jí bude vyplacena Nejvyšším správním soudem
do 30-ti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas podanou kasační stížností napadají shora
označený rozsudek, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra
ze dne 20. 12. 2001, č. j. OAM-597AŘ-2001. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad
stěžovatelů a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 5. 3. 2001, č. j. OAM-966/VL-
07-04-2001, kterým bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatelům neuděluje azyl podle §12, §13
ani §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno,
že na cizince se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatelé v kasační stížností požádali i o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatelé v obecné
rovině namítali porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád). Výslovně pak brojili zejména proti neudělení azylu podle
§12 a proti neudělení azylu podle §14 zákona o azylu a v této souvislosti poukazovali
na své zdravotní problémy, vyvolané především následky havárie černobylské atomové
elektrárny. Požadovali, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu
řízení.
V následném rozsudku došel Městský soud Praze (věc na něj přešla z Vrchního soudu
v Praze) stejně jako správní orgán k závěru, že stěžovatelé domovskou zemi neopustili
z důvodů upravených zákonem o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování
politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů (§12 zákona o azylu). K otázce naplnění §14 zákona o azylu pak Městský
soud v Praze uvedl, že na jeho udělení není právní nárok, jeho udělení či neudělení
je na správním orgánu, přičemž ten posuzuje mimořádné okolnosti případu, které však
v souzené věci najevo podle žalovaného a ani podle Městského soudu v Praze nevyšly.
Na základě výše uvedeného pak Městský soud v Praze shledal žalobu jako nedůvodnou,
a proto ji s odkazem na ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé obecně formulovanou kasační stížnost,
ve které toliko uvedli, že kasační stížnost podávají z důvodů vymezených v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., žádají o ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační
stížnosti a o přiznání odkladného účinku.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2003 byla stěžovatelům
ustanovena právní zástupkyně – JUDr. Olga Sovová, Ph.D.
Stěžovatele, prostřednictvím označené zástupkyně, posléze Městský soud v Praze
vyzval, aby doplnili kasační stížnost o uvedení důvodů, pro které spatřují naplnění
označených ustanovení §103 odst. 1 [písm. a) a b)] s. ř. s.
Kasační stížnost byla na základě této výzvy doplněna. Stěžovatelé v doplnění kasační
stížnosti zejména uvedli, že vadu řízení spatřují v nedostatečném skutkovém zjištění ze strany
správního orgánu; výslovně doplnili, že napadají i způsob posouzení své kauzy správním
orgánem. Dále pak uvedli, že žádali o udělení humanitárního azylu, přičemž správní orgán
posoudil důvody odchodu z Ukrajiny pouze formálně, nevzal v úvahu možnost udělení azylu
i z jiných závažných důvodů (z jakých, nespecifikovali – pozn. Nejvyššího správního soudu).
Stejně pak uvedli, že správní orgán si neopatřil pro řízení podklady, které si opatřit mohl
a měl. Odkazovali např. na zprávy o zdravotním stavu dětí, jejich prospěchu a chování,
které podle stěžovatelů zajistila až právní zástupkyně v řízení před soudem. Dovozují proto,
že správní orgán nedodržel základní zásady správního řízení, a to zásadu spravedlivého
procesu a zásadu zjištění skutečných okolností případu. Označená pochybení pak podle
stěžovatelů vedla k vadě řízení před soudem, který formálně aplikoval zákon o azylu a soudní
řád správní, aniž by respektoval mezinárodní úmluvy, konkrétně pak Úmluvu OSN o právech
dítěte. Na základě výše uvedeného pak požadují zrušení označeného rozsudku a vrácení věci
k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis a vyložil §14 zákona
o azylu. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, který stěžovatelé uplatnili v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátkou.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelům
azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod
či důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovateli.
Stěžovatelé za tento důvod nejprve označili důvod vymezený pod písm. a) citovaného
zákonného ustanovení, podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Nejprve je třeba se vyjádřit k významu tohoto důvodu. Význam označeného písm. a),
tedy nesprávného posouzení právní otázky soudem, spočívá podle Nejvyššího správního
soudu buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Takováto pochybení v rozhodnutí Městského soudu v Praze však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Stěžovatelé za tento důvod dále označili i důvod vymezený pod písm. b) §103 odst. 1
s.ř.s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
I zde je podle Nejvyššího správního soudu se třeba nejprve vyjádřit k významu
jednotlivých částí tohoto stížnostního důvodu. K významu první části („došlo k vadě řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu“) je třeba uvést, že skutková
podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného
skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán.
Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál
pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující
k učinění správného skutkového závěru.
Význam další části označeného ustanovení („při zjišťování skutkové podstaty
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí
zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem byla v přímé
souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí.
K poslednímu možnému porušení („rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Po porovnání všech tvrzení stěžovatelů s uvedeným významem jednotlivých částí
označeného písm. b) cit. zákonného ustanovení, došel Nejvyšší správní soud k závěru,
že k naplnění ani z jedné části ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nedošlo.
Z předloženého správního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka
a) podala dne 5. 2. 2001 svým jménem a jménem svých nezletilých dětí, stěžovatelů b) a c),
návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém ve vztahu k souzené věci uvedla, že vlast
opustila v prosinci 1997, a to z důvodu, že se tam nedá žít. Doplnila, že byla angažována
v hnutí Ruch, pro co byla urážena sousedy, švagrovou, svými známými. Dále doplnila,
že v domovské zemi je špatné životní prostředí, přišla o dítě, děti jsou často nemocné;
v r. 1994 málem zemřela, neb její lékařka zanedbala péči. Stejně tak doplnila, že se tam
zavírají kostely, farář jim vnucoval své politické názory; manželovi byla zničena
fotolaboratoř. Obává se, že se „vše vrátí ke starému režimu“. Do protokolu o pohovoru
k žádosti o udělení azylu na území České republiky ze dne 14. 2. 2001 pak uvedla, že o azyl
žádá z důvodů politických, náboženských a humanitárních. K prvnímu důvodu, tedy důvodům
politickým zejména uvedla, že pracovala pro organizaci Ruch, za což ji bylo vyhrožováno.
K důvodům náboženským pak zejména uvedla, že v kostele probíhalo klamání, přetvářka;
uváděla potíže s farářem. K humanitárním důvodům pak uvedla, že město, kde žili, není
daleko od Černobylu; děti byly často nemocné, zemřelo jí předčasně narozené dítě.
Z protokolu rovněž vyplynulo, že správní orgán vyzval stěžovatelku k předložení dokumentů
v souvislosti s řízením o udělení azylu, stěžovatelka však výslovně uvedla, že žádné nemá,
možná je doloží později, což však, jak vyplynulo ze správního spisu, neučinila. Stěžovatelka
byla rovněž v průběhu pohovoru vyrozuměna o tom, jaké informace, dokumenty má správní
orgán k dispozici při posuzování situace v domovské zemi stěžovatelky. Stěžovatelka uvedla,
že je v principu zná, požádala jen o jejich ukázání, a doplnila, že „pokud se v nich potvrzuje,
že na Ukrajině je demokracie, nechce, aby je správní orgán četl“. Stěžovatelce byla na závěr
pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta možnost, aby se s obsahem
protokolu seznámila, vyjádřila se k němu, resp. navrhla jeho doplnění; této možnosti
však nevyužila. Jen uvedla, že by později chtěla doplnit obecné informace o Ukrajině,
na což jí bylo správním orgánem sděleno, že tak může učinit kdykoliv na azylovém oddělení
do spisu.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelky a),
a tedy i stěžovatelů b) a c), vycházel jak správní orgán, tak i soud, a tyto orgány správně
dovodily, že se nejedná o důvody vymezené §12 zákona o azylu, neboť se nejednalo
o pronásledování z tam vymezených důvodů; označené problémy pod důvody vymezené
zákonem o azylu podle nich (a stejně tak podle Nejvyššího správního soudu) podřadit nelze.
Tímto zdůvodněním pak Nejvyšší správní soud odpovídá i na konkrétní námitku
stěžovatelů, namítající nedostatečné skutkové zjištění ze strany správního orgánu,
resp. způsobu posouzení dané kauzy správním orgánem, a doplňuje, že Městský soud v Praze,
jakož i žalovaný, neporušily žádná ustanovení zákona, žádostí se zabývaly důsledně právě
ve vztahu k stěžovatelkou uváděným skutečnostem. Žalovaný se situací stěžovatelky zabýval
odpovědně a svědomitě a posoudil všechny skutečnosti a rozhodnutí tak plně vychází
ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení, přičemž Městský soud v Praze
vše řádně přezkoumal. Ve výše uvedených námitkách tak stěžovatelům Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil.
K dalším námitkám týkajícím se udělení humanitárního azylu, resp. toliko formálního
posouzení a neudělení označeného azylu i z jiných závažných důvodů, kdy si správní orgán
údajně neopatřil pro řízení podklady, které si opatřit mohl a měl a nedodržel základní zásady
správního řízení, a to zásadu spravedlivého procesu a zásadu zjištění skutečných okolností
případu, pak Nejvyšší správní soud odkazuje na výše uvedené a uvádí, že správní orgán
posoudil všechny uváděné skutečnosti, vycházel ze všech jemu dostupných materiálů,
stěžovatelku a), jak vyplynulo ze správního spisu, vyzval k předložení dalších dokumentů
v souvislosti s řízením o udělení azylu, stěžovatelka však výslovně uvedla, že žádné nemá,
možná je doloží později, což však neučinila. Správní orgán přitom všechny skutečnosti
posoudil v jejich vzájemné souvislosti a s přihlédnutím k osobní situaci stěžovatelů
a v souladu se všemi zákonnými ustanoveními správního řádu, tedy i v souladu s označenými
zásadami správního řízení. Navíc z obsahu správního spisu nevyplývá, že by stěžovatelé
v průběhu správního řízení jakékoli návrhy na doplnění dokazování učinili, případně
že by rozsah dokazování provedeného žalovaným jakkoli napadali. Nejvyššímu správnímu
soudu rovněž není zřejmé, o jaké „závažné důvody“ má jít, když je stěžovatelé nijak
nespecifikovali. Konkrétně k další námitce týkající se údajného pochybení žalovaného za to,
že zprávy o zdravotním stavu, prospěchu a chování dětí zajistila až právní zástupkyně
stěžovatelů v průběhu soudního řízení, Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelé doplnění
dokazování v tomto směru v průběhu správního řízení nenavrhovali, ostatně nevyvstala-li
ani objektivní potřeba takového doplnění, pak skutkový stav byl i podle Nevyššího právního
stavu zjištěn odpovídajícím způsobem. Měl-li pak Městský soud v Praze v rámci přezkumu
vycházet ze skutkového stavu zjištěného správním orgánem (§75 odst. 1 s. ř. s.), nemohlo
zajištění těchto zpráv v řízení před soudem na posuzování celé věci ničeho změnit. Navíc sám
zdravotní stav dětí a jejich prospěch a chování, by podle Nejvyššího správního soudu za dané
situace (viz výše obsah správního spisu) nebyl důvodem pro jiné hodnocení ze strany
žalovaného, i kdyby tyto zprávy byly součástí podkladů pro jeho rozhodnutí. Ve všech těchto
námitkách proto Nejvyšší správní soud stěžovatelům nepřisvědčil.
Závěrem se pak Nejvyšší správní soud obecně vyjadřuje k udělení humanitárního
azylu a uvádí, že udělení tohoto azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu.
Okolnosti svědčící pro poskytnutí humanitárního azylu správní orgán posuzuje na základě
volné úvahy, přičemž na udělení azylu podle §14 zákona o azylu není právní nárok. Soud
posuzuje pouze tolik, zda správní orgán nevybočil z obecných mezí, daných základními
principy platného právního řádu, např. zákazu diskriminace, či z hlediska procesních
předpisů. Z tohoto důvodu tedy nemohl Městský soud v Praze, a obdobně nemůže
ani Nejvyšší správní soud, sám posuzovat, zda byly či nebyly dány podmínky pro udělení
humanitárního azylu, neboť takové rozhodování mu nepřísluší. Nejvyšší správní
soud odkazuje i na dřívější konstantní soudní judikaturu, podle níž se rozhodování o tom,
zda bude udělen azyl podle §14 zákona o azylu, děje ve volné úvaze správního orgánu; podle
této judikatury se ani nejedná o „právo“, na němž by mohl být někdo zkrácen:
viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003,
kde bylo uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán
o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze
v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1
s. ř. s.).“, a dále obdobně pak např. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 771/2000,
či usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02. Ani v námitkách
vztahujících se k neudělení humanitárního azylu tak nemohl Nejvyšší správní soud
stěžovatelům přisvědčit.
Stejně tak Nejvyšší správní soud nemohl na základě výše uvedeného dovozovat
namítanou vadu řízení před soudem v tom, že by Městský soud v Praze nerespektoval
mezinárodní úmluvy, konkrétně pak Úmluvu OSN o právech dítěte, neb udělení
humanitárního azylu, jak bylo výše uvedeno, je na volné úvaze správního orgánu, přičemž
však tuto volnou úvahu, tedy zda byl důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může správní
soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení,
resp. z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu, ke které však nedošlo. Nejvyšší
správní soud nad rámec přezkoumal i namítané porušení mezinárodních závazků,
avšak ani zde stěžovatelům nepřisvědčil.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v souzené věci neshledal stěžovateli uváděné
skutečnosti, ve spojení s ustanovením §103 odst. 1 písm. a) resp. b) s. ř. s., za opodstatněné.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
tzv. přednostně, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný správní orgán žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatelů, JUDr. Olga Sovová, Ph.D., byla
ustanovena soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 a §60 odst. 1
v návaznosti na §120 s. ř. s. označené zástupkyni za zastupování v řízení o kasační stížnosti
odměnu, a to v celkové výši 2150 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
za dva úkony právní služby [á 1000 Kč - §11 odst. 1 písm. b) ve spojení s §9 odst. 3 písm.
f) citované vyhlášky] a dvou režijních paušálů (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu