ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.334.2004
sp. zn. 4 Azs 334/2004 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobců: a) T. N., b)
R. N., zast. Mgr. Anetou Drbohlavovou, advokátkou, se sídlem Hradec Králové, S. K.
Neumanna 725, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o
kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2.
2004, č. j. 30 Az 96/2003 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna zástupkyni stěžovatelů – Mgr. Anetě Drbohlavové, advokátce, se
sídlem Hradec Králové, S. K. Neumanna 725, se u r č u je částkou 2150
Kč a bude jí vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30ti dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 6. 2003, č. j. OAM-4061/VL-07-P06-2002, nebyl
žalobci a) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a současně bylo vysloveno, že se na
cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění
rozhodnutí žalovaný uvedl, že důvodem žádosti o udělení azylu byla obava žalobce
z pronásledování kvůli nenastoupení základní vojenské služby. Správní orgán vycházel
z toho, že žalobce je občanem Ruské federace, a že žije v Arménii. Žádost o udělení azylu pak
posuzoval ve vztahu k poměrům zjištěným v Ruské federaci a dospěl k závěru, že tento důvod
není důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, neboť stěžovatel neuvedl žádnou
skutečnost, vedoucí k závěru, že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod.
Neshledal důvod pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu. Existenci překážek
vycestování podle §91 u žalobce ve vztahu k Ruské federaci neshledal.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas žalobu a věc byla vedena u Krajského
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Az 96/2003.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 3. 2003, č. j. OAM-4060/VL-07-K03-2002, nebyl
žalobkyni b) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a současně bylo vysloveno,
že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V odůvodnění rozhodnutí žalovaný vycházel z toho, že žalobkyně, matka žalobce a), má
státní příslušnost Arménské republiky, a sama v Arménii, kde pracovala jako učitelka, žádné
problémy neměla. Jediným motivem odjezdu z vlasti byla skutečnost, že zemi opustil její syn,
jenž odmítal nástup vojenské služby. Správní orgán posuzoval situaci žalobkyně ve vztahu ke
zjištěním učiněným o Arménské republice, a dospěl k závěru, že skutečnosti uváděné
žalobkyní nejsou důvodem pro udělení azylu podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o
azylu, a na straně žalobkyně rovněž neshledal překážky vycestování podle §91 zákona o
azylu ve vztahu k Arménské republice.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včas žalobu, která byla u Krajského soudu
v Hradci Králové vedena pod sp. zn. 30 Az 97/2003.
Žalobci v podaných žalobách (které jsou obsahově prakticky shodné) namítali,
že žalovaný v předchozím řízení o udělení azylu porušil ustanovení správního řádu,
neboť se žádostmi o udělení azylu nezabýval odpovědně a svědomitě, nevyšel ze spolehlivě
zjištěného stavu věci, a nevedl azy lové řízení tak, aby posílil jejich důvěru ve správnost
rozhodování. Považovali napadená rozhodnutí za nepřesvědčivá, neboť žalovaný nezjistil
přesně a úplně skutkový stav věci, a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro
rozhodnutí. Dále namítali, že jim žalovaný nedal možnost vyjádřit se před vydáním
rozhodnutí k jeho podkladům, i ke způsobu jejich zjištění, popř. navrhnout doplnění.
Odůvodnění:
napadených rozhodnutí nepřesvědčilo žalobce o jejich správnosti a správnosti
postupu žalovaného, který se nevypořádal se všemi provedenými důkazy. Vyslovili
přesvědčení, že splňují zákonné podmínky pro udělení azylu, stanovené v §12 zákona o
azylu, a vztahují se na ně zákonné překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Odkázali na žádosti o udělení azylu, protokoly o pohovoru a ostatní spisový materiál.
Poukazovali na to, že žalobce a) je občanem Ruské federace a měl být podle jejich zákonů
zproštěn základní vojenské služby z důvodu péče o svou matku důchodkyni, neboť je jejím
jediným synem. Státní orgány Arménské republiky jej protiprávně chtěly odvést
do arménské armády. Obrátil se proto na zastupitelské úřady Ruské federace v Jerevanu,
avšak tyto úřady mu nepomohly. Poté u nich v bytě provedla vojenská prokuratura opakovaně
nezákonnou domovní prohlídku, což je v rozporu s ústavou Arménie, konkrétně článku
týkajícího se domovní svobody. Žalobkyně b) odvozovala své problémy od problému svého
syna. Na základě výše uvedeného považovali oba žalobci rozhodnutí za nezákonná. Žalovaný
tím, že jim azyl podle §12 a §14 zákona o azylu neudělil a nevztáhl na ně překážku
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, posoudil obě žádosti o udělení azylu nesprávně, a
v důsledku toho jsou napadená rozhodnutí vadná. Z těchto důvodů navrhovali obě napadená
rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
Dne 10. 12. 2003 žalobce a) předložil soudu zprávu HUMAN RIGHTS WATCH
z listopadu 2002 v ruském jazyce s tím, že dokládá situaci o dodržování lidských práv v ruské
armádě. Při ústním jednání u soudu tvrzení doplnil tak, že zprávy citované žalovaným
v napadeném rozhodnutí neodpovídají stavu, který je doložen v žalobcem předložené zprávě.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 2. 2004, č. j. 30 Az 96/2003 –
35, rozhodl tak, že pod bodem I. řízení ve věcech vedených u podepsaného soudu pod sp. zn.
30 Az 96/2003 a 30 Az 97/2003 se spojují ke společnému řízení a dále budou vedena pod sp.
zn. 30 Az 96/2003. Pod bodem II. rozhodl tak, že se žaloby zamítají, a pod bodem III. rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku vycházel ze správního spisu, z něhož zjistil, že žalobci
opustili Arménii z důvodu obavy před nastoupením základní vojenské služby žalobcem a).
Jiné problémy ve vlasti neměli. Česká republika je pro ně cílovým státem, kde chce žalobce a)
studovat a žalobkyně b) učit hudbě. V případě návratu do země původu se žalobce obává
reakce státních orgánů na to, že v České republice žádal o udělení azylu, a žalobkyně se obává
o syna. Nemají žádný majetek ani příjmy (žalobkyně má v Arménii nárok na starobní
důchod), nebyli a nejsou členy žádné politické strany, nebylo a není proti nim vedeno trestní
stíhání. Na závěr pohovoru konaného dne 23. 9. 2002 a 4. 3. 2003 byli žalobci (každý
samostatně ve své věci) seznámeni s obsahem informací, které měl žalovaný k dispozici pro
posouzení jimi uváděných skutečností, a to mj. se zprávou Ministerstva zahraničních věcí
USA o situaci v oblasti dodržování lidských práv v Arménii a Ruské federaci za rok 2001 ze
dne 4. 3. 2002, informací Ministerstva vnitra Velké Británie o Ruské federaci ze září 1999, ve
znění z října 2002, a aktuální verzi databanky České tiskové kanceláře. Žalobci se k obsahu
těchto zpráv nevyjádřili, nenavrhli jejich doplnění.
Soud po posouzení věci dospěl k závěru, že všechny výroky rozhodnutí žalovaného
v obou případech jsou v souladu se zákonem. Porušení vyjmenovaných ustanovení správního
řádu neshledal. Ve věci dále uvedl, že žalobci ve lhůtě pro podání žaloby podle §32 odst. 1
zákona o azylu, ve spojení s §71 odst. 2 s. ř. s. uvedli pouze obecné námitky proti rozhodnutí
žalovaného, a v podstatě zopakovali důvody žádosti o udělení azylu. Soud neshledal,
že by napadené rozhodnutí trpělo takovými vadami, které by vyvolaly jeho nicotnost ve
smyslu §76 odst. 2 s. ř. s., k níž soud přihlíží a vysloví i bez návrhu, a proto žalobní námitky
přezkoumal pouze v mezích žalobních bodů podle §75 odst. 2 s. ř. s. K podání, jímž žalobce
rozšířil žalobní body o námitky tvrzeného porušování lidských práv v ruské armádě a
tvrzených rozporů v obsahu zpráv citovaných žalovaným v citovaném rozhodnutí a zprávy
předložené žalobcem, soud nepřihlížel, neboť tyto žalobní body žalobce uvedl až po skončení
lhůty pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §32 odst. 1 zákona o azylu). Soud se
dále vyjadřoval k námitkám žalobců ve vztahu k §12 zákona o azylu a §33 odst. 2 správního
řádu a konstatoval, že žaloby žalobců nejsou důvodné, a proto je podle §78 odst. 7 s. ř. s.
zamítl.
Proti tomuto rozsudku podali oba žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 a), b) a d) s. ř. s. Konkrétně namítali, že
žalobou napadená rozhodnutí správního orgánu nemají náležitosti správního rozhodnutí,
neboť nejsou v souladu s ustanovením §46 správního řádu, který je v části týkající se
náležitostí rozhodnutí rozveden v §47 správního řádu. V rozporu s odst. 5 uvedeného
ustanovení správního řádu není napadené rozhodnutí podepsáno oprávněnou osobou, a
nemůže tedy mít účinky správního rozhodnutí, t. j. se o správní rozhodnutí pro jeho neúplnost
nejedná. Z uvedené skutečnosti rozsáhle dovozovali, že tímto postupem správní orgán
neprojevil dostatečným způsobem svou vůli a rozhodnutí je tak nicotné, resp. je zatíženo
závažnou procesní vadou, pro kterou nemůže obstát. Poukazovali dále na to, že tímto
postupem správního orgánu byli stěžovatelé vystaveni nebezpečí, že například v dané věci
bude rozhodovat soudce, který původně jako zaměstnanec MV ČR rozhodnutí podepsal, nebo
že taková osoba bude případně rozhodovat o kasační stížnosti, nebo ve věci bude
tlumočníkem. V takovém případě by jistě stěžovatelé uplatnili svoje právo namítnout
podjatost takové osoby v řízení před soudem, avšak vzhledem k tomu, že není z rozhodnutí
zřejmé, kdo je podepsal, mohl by být stěžovatel takového práva zbaven. Z výše uvedených
důvodů se stěžovatelé proto domnívají, že napadené rozhodnutí krajského soudu
je nepřezkoumatelné, když nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu spočívá v tom,
že podle názoru stěžovatelů je rozhodnutí správního orgánu nicotné, což měl krajský soud
vyslovit z vlastní povinnosti bez toho, zda tato vada rozhodnutí správního orgánu byla
opravným prostředkem proti uvedenému rozhodnutí vytýkána, či nikoliv.
Podle názoru stěžovatelů pak rozsudek krajského soudu trpí další závažnou vadou,
která spočívá v tom, že soud v napadeném rozsudku nerozhodl o nákladech řízení státu.
Uvedenou vadu považují stěžovatelé za tak závažnou procesní vadu, která činí rozsudek
nepřezkoumatelným. Stěžovatelé dále namítali, že správní orgán v posuzované věci
nepostupoval v souladu s ustanovením §33 správního řádu, neboť stěžovatelé jako účastníci
řízení nebyli upozorněni na to, že se ve věci chystá Ministerstvo vnitra rozhodnout, nemohli
se k věci vyjádřit a předložit další důkazy ve věci. Navrhovali, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil, a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Současně požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a o
ustanovení zástupce z řad advokátů.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. 4. 2004, č. j. 30 Az 96/2003 –
50, ustanovil žalobcům zástupkyni Mgr. Anetu Drbohlavovou, advokátku, se sídlem v Hradci
Králové, S. K. Neumanna 725.
V doplnění kasační stížnosti sepsané zástupkyní stěžovatelů se stěžovatelé dovolávali
nesprávného postupu soudu a konkrétně namítali, že zprávu HUMAN RIGHTS WATCH
předložili soudu dne 10. 12. 2003, a soud je vyzval k tomu, aby doložili český překlad této
zprávy, přičemž lhůta k této povinnosti jim svědčila do 29. 2. 2004. Jednání soudu se však
konalo již 10. 2. 2004. Dále namítali, že soud v rámci ústního jednání připustil citaci čl. 18 a
21 Ústavy Arménské republiky, která ve spojení s písemným materiálem a tvrzením
stěžovatelů svědčí o porušování lidských práv, přesto se soud s touto otázkou nijak
nevypořádal, což svědčí o více než nestandardním postupu soudu.
Nesouhlasili dále s tím, že by stěžovatel uvedl jako důvod pro udělení azylu
skutečnost, že chtěl v ČR studovat a zdůrazňovali, že důvodem pro opuštění Arménie byla ze
strany stěžovatele jeho dezerce z vojenské služby, nikoliv studium v ČR. Podle názoru
stěžovatelů si soud ze své iniciativy měl opatřit důkazy potvrzující či vyvracející tvrzení
stěžovatelů, t. j. obsahu zákona o branné povinnosti jak Ruské federace, tak Arménské
republiky, když stěžovatelé opakovaně odkazovali na to, že za funkčního období prezidenta
Jelzina byla přijata novela zákona, upravující výjimku z odvodní povinnosti pro muže, na něž
je odkázána matka samoživitelka. Ve vztahu k závěru o hmotněprávních ustanoveních, soud
se měl pak důsledně zabývat tím, jak jsou ze strany orgánů v Arménii dodržována zákonná
ustanovení. Stěžovatelé dále uvedli, že trvají na petitu své kasační stížnosti, odůvodněné
vytčenými vadami, a nad její rámec uvádějí, že podle jejich názoru je v případě obou dána
překážka vycestování ve smyslu §91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu, neboť stěžovateli
hrozí trest za nesplnění nástupu vojenské základní povinnosti, která však v jeho případě není
zakotvena v zákoně (resp. se na něj vztahuje výjimka ze zákona). Stěžovateli by měl podle
jeho názoru být udělen azyl podle §14 zákona o azylu. Stěžovatelce by pak měl být udělen
azyl podle §13 zákona o azylu v návaznosti na udělení azylu jejímu synovi. Poukazovali na
to, že je třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatelka je v důchodovém věku, která nemá v zemi
původu žádné zázemí, neboť následovala stěžovatele ad a), který je její jedinou osobou
blízkou, a v případě návratu do země původu by byla bezprizorní.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost a konstatoval,
že s rozsudkem soudu plně souhlasí. Pokud jde o namítanou absenci podpisu oprávněné osoby
na správním rozhodnutí, poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1.
2004, sp. zn. 2 Azs 64/2003, ve kterém Nejvyšší správní soud vyslovil, že tato vada nemá vliv
na zákonnost rozhodnutí o věci samé za situace, kdy správní spis obsahoval rozhodnutí,
na němž žádná z předepsaných náležitostí nechyběla. Tak tomu bylo i v případě stěžovatelů.
Námitku stěžovatelů stran ustanovení §33 odst. 2 správního řádu považoval správní orgán
za nedůvodnou a poukazoval na protokoly o pohovorech, z nichž jasně vyplývá, že
stěžovatelům byla před vydáním rozhodnutí dána možnost vyjádřit se k podkladům, případně
navrhnout jejich doplnění. Stěžovatelé však žádné další důkazy nenavrhovali a s použitými
informacemi se seznámit nechtěli. Žalovaný proto považoval kasační stížnost za nedůvodnou
a pro přiznání odkladného účinku neshledal podmínky. Navrhoval proto zamítnutí kasační
stížnosti a nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelé uplatnili v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že stěžovatelé uplatňují důvody uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že
při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost,
d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelé především namítají, že rozhodnutí správního orgánu jsou nicotná.
Nicotnost těchto rozhodnutí dovozují z toho, že napadená rozhodnutí nebyla podepsána
oprávněnou osobou.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že z obsahu správního spisu, vedeného
u stěžovatelky b) vyplývá, že je v něm založeno rozhodnutí žalovaného, které je opatřeno
úředním razítkem, dále je uvedeno jméno, příjmení a funkce oprávněné osoby, a pod tímto
rozhodnutím je podepsán PhDr. T. H., ředitel odboru azylové a migrační politiky. Z obsahu
soudního spisu vedeného původně pod sp. zn. 30 Az 97/2003 dále plyne, že stěžovatelka
předložila rozhodnutí správního orgánu, které je sice opatřeno úředním razítkem, avšak není
podepsáno ředitelem odboru azylové a migrační politiky. Jeho podpis je nahrazen uvedením
„za správnost“ a podpisem osoby, která rozhodnutí zřejmě pouze vyhotovila. Žalovanému lze
vytknout, že pochybil, pokud stěžovatelce zaslal rozhodnutí, kde podpis oprávněné osoby
absentoval, resp. byl nahrazen podpisem osoby odpovídající za správnost vyhotovení,
nicméně tomuto pochybení by nebylo možné přiznat intenzitu zakládající nicotnost
rozhodnutí. V tomto směru odkazuje Nejvyšší správní soud na svou judikaturu, ze které
vyplývá, že absence podpisu oprávněné osoby na písemném vyhotovení rozhodnutí správního
orgánu (§47 odst. 5 správního řádu), které bylo doručeno účastníkům správního řízení za
situace, kdy součástí správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které je takovou osobou
podepsáno, a je i jinak bezvadné, nezakládá nicotnost tohoto rozhodnutí (rozsudek NSS ze
dne 27. 10. 2004, č. j. 3 Azs 277/2004 – 70).
Pokud jde o rozhodnutí správního orgánu vydané ve věci stěžovatele a), je situace
poněkud odlišná. Jak vyplývá z obsahu soudního spisu, vedeného pod sp. zn. 30 Az 96/2003,
předložil stěžovatel rozhodnutí správního orgánu, neobsahující podpis oprávněné osoby,
přičemž tento podpis je nahrazen podpisem osoby, která zřejmě stejnopis rozhodnutí
vyhotovila. Ve správním spise je však založeno rozhodnutí správního orgánu, které sice není
opatřeno podpisem ředitele odboru azylové a migrační politiky, ale je podepsáno osobou,
která byla ředitelem k tomuto úkonu pověřena. Ani v tomto případě však Nejvyšší správní
soud nedospěl k závěru, že by takové rozhodnutí bylo nicotné. Nicotnost (n eexistenci)
správního aktu způsobují jen takové vady řízení, které mají za následek situaci, kdy již o
existenci správního aktu nelze vůbec hovořit. Může se jednat o vady spočívající například
v rozhodování absolutně nekompetentním orgánem, rozhodování podle právního předpisu,
který byl přede dnem rozhodnutí bez náhrady zrušen, v absolutním nedostatku zákonem
předepsané formy, naprosté neurčitosti či nesrozumitelnosti obsahu rozhodnutí, a v důsledku
toho jeho nerealizovatelnosti, nebo v absolutní nemožnosti plnění obsahu rozhodnutí.
V posuzovaném případě však o nicotnosti rozhodnutí hovořit nelze. Bez ohledu na možné
pochybnosti, které podpis osoby, jež rozhodnutí podepsala s dodatkem „v. z.“, a jež není tedy
ředitelem odboru azylové a migrační politiky, kte rý je na rozhodnutí uveden plným jménem i
s uvedením funkce, je totiž zřejmé, že rozhodnutí bylo vydáno i vypraveno kompetentním
orgánem, bylo vydáno na základě platného zákona, v řádné formě, je určité, srozumitelné a
plně realizovatelné. Ostatně z vyjádření ke kasační stížnosti, podepsané ředitelem azylové a
migrační politiky, vyplývá, že se dovolává ve vztahu k této námitce rozsudku Nejvyššího
správního soudu ve věci 2 Azs 64/2003, a nejsou tedy pochybnosti o tom, že tímto
rozhodnutím správní orgán vůli zcela dostatečně projevil, když sám v tomto směru žádné
pochybnosti nesdělil.
Pokud jde o namítané „nebezpečí“ vyplývající z této vady, na které stěžovatelé
poukazují v kasační stížnosti, je třeba uvést, že případné podjatosti soudců, rozhodujících u
krajského soudu nebo o kasační stížnosti, která by mohla podle stěžovatelů nastat za situace,
kdy je rozhodnutí správního orgánu podepsáno neznámou osobou, by se mohli stěžovatelé
dovolávat tehdy, pokud by nastala. V dané věci o takový případ nejde a stěžovatelé ani
podjatost ve věci rozhodujících soudů nenamítali.
Vzhledem k tomu, že vytýkaná vada rozhodnutí správního orgánu nebyla stěžovateli
v žalobě vůbec namítána, a protože z této vady ve skutečnosti nevzešlo žádné zkrácení
procesních práv stěžovatelů v řízení před krajským soudem, nelze tuto námitku stěžovatelů
považovat za důvodnou.
Stěžovatelé dále namítali, že rozsudek krajského soudu je stižen závažnou procesní
vadou, která ho činí nepřezkoumatelným. Tuto vadu spatřovali v tom, že krajský soud
nerozhodl v rozsudku o nákladech řízení státu.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelům lze přisvědčit pouze potud,
pokud namítají, že soud nerozhodl v napadeném rozsudku o nákladech řízení státu. Uvedenou
vadu však nepovažuje Nejvyšší správní soud za tak závažnou, že by způsobovala
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nebo zmatečnost řízení a nebo takovou vadu řízení,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Podle ustanovení §61 odst. 1
s. ř. s. o povinnosti nahradit náklady řízení rozhodne soud zpravidla v rozsudku nebo
usnesení, jímž se řízení končí. Podle §60 odst. 4 s. ř. s. stát má proti neúspěšnému
účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení, které platil, není -li tento účastník osvobozen od
soudních poplatků.
Z výše uvedeného plyne, že o náhradě nákladů řízení rozhodne soud v rozsudku
či usnesení, jímž se řízení končí – zpravidla. Citace tohoto ustanovení pak nevylučuje, že soud
rozhodne o nákladech řízení vůči státu v doplňujícím rozsudku (usnesení), a to se zřetelem
k ustanovení §64 s. ř. s. a §166 odst. 1 o. s. ř. Ostatně tím, že soud nerozhodl o nákladech
řízení vůči státu, které v této věci vznikly na tlumočném, nemohli být stěžovatelé nikterak
zkráceni na svých právech. I když podle §104 odst. 2 s. ř. s. nelze kasační stížnost podat jen
proti výroku o nákladech řízení, je třeba vycházet z toho, že stěžovatelé jsou osvobozeni od
soudních poplatků, a nelze tedy předpokládat, že by byli uznáni povinnými tyto náklady státu
zaplatit. Nejvyšší správní soud proto výše uvedenou námitku za důvodnou nepovažuje.
Pokud jde o námitky proti postupu správního orgánu ve vztahu k ustanovení §33
správního řádu, je třeba uvést, že ze správního spisu vedeného ve věci stěžovatele a) bylo
zjištěno, že v protokolu o pohovoru ze dne 23. 9. 2002 byl stěžovatel informován o tom,
že pro posouzení jím uváděných skutečností má správní orgán k dispozici žádost o udělení
azylu ze dne 27. 8. 2002, pohovor ze dne 23. 9. 2002 a dále 14 v příloze k protokolu
vyjmenovaných podkladů, týkajících se posouzení situace v oblasti dodržování lidských práv
v Rusku a situace v armádě za roky 1999 - 2001. Uvedený postup považuje Nejvyšší správní
soud za dostačující z hlediska ustanovení §33 odst. 1 a 2 správního řádu, zvláště, když
z obsahu spisu dále nevyplývá, že by byl poté doplňován ještě dalšími podklady. Ostatně
stěžovatel na dotaz správního orgánu, zda se chce seznámit s obsahem těchto zpráv a vyjádřit
se k nim, či ke způsobu jejich získání, případně navrhnout jejich doplnění, uvedl: „Ne,
nechci.“
V podstatě totéž platí i pro případ stěžovatelky b), která byla takto správním orgánem
vyzvána dne 4. 3. 2003 při pohovoru (příloha k protokolu o pohovoru) s tím, že k dispozici
byly žádost o udělení azylu ze dne 27. 8. 2002, pohovor ze dne 4. 3. 2003 a dále 7 zpráv o
dodržování lidských práv v Arménii za roky 1999 – 2002. Rovněž tato stěžovatelka se
nechtěla s těmito zprávami seznámit, ani se k nim, případně ke způsobu jejich zjištění,
vyjádřit nebo navrhnout jejich doplnění. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že
vyhlášením zákona č. 222/2003 Sb. (od 26. 6. 2003) se na řízení o udělení azylu nevztahuje
ustanovení §33 odst. 2 správního řádu (§9 zákona o azylu). Výše uvedenou námitku proto
Nejvyšší správní soud za důvodnou nepovažuje.
Pokud jde o námitky uvedené v doplnění kasační stížnosti, uvádí Nejvyšší správní
soud, že z obsahu spisu plyne, že zpráva HUMAN RIGHTS WATCH, která podle stěžovatele
obsahuje posouzení dodržování lidských práv v ruské armádě, předložil stěžovatel T. N. dne
10. 12. 2003. Z obsahu spisu dále plyne, že napadené rozhodnutí správního orgánu obdržel
stěžovatel dne 25. 6. 2003.
Podle ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s., věty druhé, žalobce může kdykoliv za řízení
žalobní body omezit. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí, nebo ji rozšířit
o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby. Podle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s.
žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením
písemného vyhotovení, nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní
zákon lhůtu jinou. Podle ustanovení §32 odst. 1 zákona o azylu žalobu proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu lze podat ve lhůtě 15ti dnů ode dne doručení rozhodnutí.
Jestliže tedy stěžovatel učinil návrh na provedení dalšího důkazu dne 10. 12. 2003,
nemohl k tomuto návrhu krajský soud přihlédnout, neboť 15tidenní lhůta pro rozšíření
žalobních bodů uplynula dne 10. 7. 2003. Na výše uvedeném závěru nemůže ničeho měnit ani
ta skutečnost, že soud vyzval stěžovate le k předložení českého překladu této zprávy, výzvou
ze dne 18. 12. 2003, kterou stěžovatel obdržel dne 30. 1. 2004, a lhůta jednoho měsíce ve
výzvě uvedená tak skončila dne 29. 2. 2004. Závěr krajského soudu ve vztahu k provedení
této zprávy je v souladu s výše uvedenými ustanoveními zákona č. 150/2002 Sb., byť lze
připustit, že postup soudu zcela standardní nebyl.
Pokud jde o námitky stěžovatelů ve vztahu k právnímu posouzení věci krajským
soudem a správním orgánem, uvádí Nejvyšší správní soud především to, že sdílí právní
závěry vyslovené v odůvodnění napadeného rozhodnutí správního orgánu a následně i
krajského soudu. Se stěžovatelem a) lze souhlasit potud, pokud se dovolává toho, že jako
důvod pro udělení azylu v žádosti uvedl obavy z toho, že nenastoupil základní vojenskou
službu, a že to, že chce v ČR pokračovat ve studiu, uvedl až na dotaz, jak si představuje
situaci v ČR. Nejvyšší správní soud má však za to, že takto byla žádost stěžovatele
prezentována i krajským soudem, a neshledal, že by krajský soud, případně správní orgán,
dezinterpretoval toto tvrzení stěžovatele. Je však nutné mít na zřeteli to, že ve vztahu ke
stěžovateli, který je občanem Ruské federace, byly rozhodující pouze poměry v této Ruské
federaci, nikoliv poměry v Arménii. Poměry a situaci v Arménii, jichž se stěžovatel
dovolával, by bylo možno zkoumat pouze v případě, že by stěžovatel byl osobou bez státního
občanství. Jiný výklad podle názoru Nejvyššího správního soudu ustanovení §12b zákona o
azylu neumožňuje. Správní orgán, a následně i soud, nepochybily, když v případě stěžovatele
vycházely, a věc posuzovaly podle poměrů a situace, zjištěné v Ruské federaci, jejímž
občanem stěžovatel je. K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že podle konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby,
která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, zvláště, není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným
politickým přesvědčením nebo náboženstvím (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 3. 2004, sp. zn. 5 Azs 4/2004). Stěžovatelovu situaci je však třeba posuzovat ve vztahu
k situaci v Ruské federaci, což zcela neodráží jeho případ, neboť stěžovatel podle svého
tvrzení opustil Arménii, kde žil jako ruský státní občan, proto, že ho pronásledovaly arménské
státní orgány tak, že ho nutili k nástupu základní vojenské služby, přičemž ruské orgány
mu nepomohly. Tvrdil totiž, že ze zákona (neuvedl jakého) vyplývá, že nemusel
sloužit v armádě, neboť se staral o matku, která je důchodkyní. Byť je otázkou,
zda si stěžovatel uvedený zákon vykládá správným způsobem (matka stěžovatele má nárok
na starobní důchod, jak uváděla), je třeba vycházet z toho, že motiv nenastoupení základní
vojenské služby u stěžovatele nespočíval ani v politickém přesvědčení, ani neměl souvislost
s náboženskými důvody.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že nesouhlasí s námitkou stěžovatelů, že si soud měl
vyžádat ještě další doklady, posuzující situaci v Ruské federaci a v Arménii, neboť tyto
požadavky nebyly uplatněny v žalobě, ani v průběhu správního řízení, kde naopak stěžovatelé
nenavrhovali žádné doplnění důkazního řízení.
Pokud jde o stěžovatelku, která je ovšem státní příslušnicí Arménské republiky,
tak ta výslovně uvedla, že ona sama problémy v této zemi neměla. Naopak u jednání
krajského soudu dne 10. 2. 2004 uvedla, že jako učitelka byla v Arménii vážena, a bez
problémů zde žila 34 let. Svoje důvody pro opuštění Arménie – své vlasti odvozuje od
důvodů, pro které opustil Arménii její syn. V případě stěžovatelky pak nebylo třeba zkoumat
situaci v zemi jejího původu, t. j. v Arménii, což rovněž správní orgán učinil. K tomu nutno
konstatovat, že posuzování obou věcí je rozdílné, a tato rozdílnost spočívá v tom, že každý ze
stěžovatelů má jiné státní občanství, přestože oba dva žili prakticky stále v Arménii.
Pokud jde o námitku stěžovatelů, v níž se dovolávali toho, že stěžovateli a) měl být
udělen humanitární azyl podle §14 zákona o azylu, a jeho matce pak azyl podle §13 odst. 1 a
2 zákona o azylu, nelze jejich názoru přisvědčit. V tomto směru lze zcela odkázat na
odůvodnění rozsudku krajského soudu, v němž uvádí, že na udělení azylu není právní nárok a
správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Pod citované ustanovení by
bylo možné podřadit případy udělení azylu odůvodněné například vysokým věkem žadatele
nebo jeho zdravotním stavem. Rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správního
uvážení, může soud přezkoumat jen po formální stránce, a po věcné stránce pouze v tom
směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem, případně, zda se nedopustil
libovůle ve vztahu ke stěžovatelům. V tomto směru nutno konstatovat, že žalovaný měl
dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí ve smyslu §14 zákona o azylu, a posoudil neudělení
azylu podle tohoto ustanovení v mezích stanovených zákonem.
Pokud jde o posouzení překážek vycestování ve smyslu §28 a §91 zákona o azylu,
je třeba zdůraznit, že u stěžovatele a) bylo třeba zkoumat existenci překážek ve vztahu
k situaci k Ruské federaci a u stěžovatelky b) ve vztahu k Arménii, což správní orgán učinil.
Lze konstatovat, že v obou případech měl správní orgán dostatečné množství informací o
Ruské federaci i o Arménii. Nejvyšší správní soud tedy v tomto směru odkazuje zcela na
odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se správní orgán zcela vyčerpávajícím způsobem
vypořádal s tím, že u stěžovatele v případě jeho návratu do Ruské federace, neshledal
existenci překážek vycestování, a tyto překážky vycestování neshledal ani u stěžovatelky ve
vztahu k Arménii.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že námitky stěžovatelů ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. důvodnými neshledal, a proto kasační stížnost podle §110 odst.
1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelé podali současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení s §
120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s., neboť neúspěšným stěžovatelům náhrada nákladů
nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti stěžovatelů žádné náklady
nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Odměna zástupkyni stěžovatelů, advokátce Mgr. Anetě Drbohlavové, se sídlem
Hradec Králové, S. K. Neumanna 725, která byla stěžovatelům ustanovena usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2004, č. j. 30 Az 96/2003 – 50, byla určena
za dva úkony po 1000 Kč (§9 odst. 1 písm. f/ a §11 odst. 1 písm. b/ a d/ vyhlášky č.
177/1996 Sb. – převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne 30. 4. 2004)
a 2 x náhrada hotových výdajů po 75 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 2150 Kč.
Uvedená odměna bude vyplacena zástupkyni do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu