ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.342.2004
sp. zn. 4 Azs 342/2004 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: P.
T. T., zast. JUDr. Josefem Kynclem, advokátem, se sídlem Masarykova 1293, Česká
Třebová, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 20. 5. 2004, č. j.
30 Az 223/2003 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 30. 6. 2003, č. j. OAM-925/VL-07-K03-2003. Tímto rozhodnutím nebyl
stěžovatelce udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 ani §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizinku nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
V kasační stížnosti stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného, pak stěžovatelka
v obecné rovině namítala porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád) a §12, §91 zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody
odkazovala na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál.
Požadovala, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V následném rozsudku Krajský soud v Hradci Králové došel obdobně jako správní
orgán k závěru, že stěžovatelka domovskou zemi neopustila z důvodů upravených zákonem
o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování poli tických práv a svobod, nebo
pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona
o azylu). Tyto důvody ostatně ani stěžovatelka podle krajského soudu netvrdila; uváděla
toliko špatnou ekonomickou situaci. Krajský soud stejně jako žalovaný správní orgán
neshledal ani naplnění §13 a 14 zákona o azylu. Stejně tak krajský soud neshledal naplnění
důvodů vymezených v ustanovení §91 zákona o azylu, pro které by bylo třeba vyslovit
překážku vycestování. Z těchto důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná,
a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonem stanovené lhůtě kasační
stížnost, ve které zejména namítala, že správní orgán pominul jiné než ekonomické důvody
žádosti o azyl, neboť stěžovatelka uváděla ve správním řízení zejména důvody politické
a diskriminační, přičemž krajský soud toto nesprávně právně p osoudil. K tomu doplnila,
že po návratu ji čeká politické pronásledování, včetně dalších represí, které omezí
její pracovní a společenské uplatnění. Správní orgán podle stěžovatelky špatně pochopil
i její vyjádření „neměla před odchodem žádné problémy se státními orgány“, a to tak,
že se ani po návratu domů ničeho neobává a že nebude diskriminována a šikanována místními
orgány. V kasační stížnosti rovněž uvedla, že správní orgán zamítl její žádost jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. a). (Jak vyplynulo ze správního spisu správní orgán
podle citovaného ustanovení nepostupoval. Azyl neudělil podle §12, §13 odst. 1, 2
ani §14 zákona o azylu – pozn. Nejvyššího správního soudu). Navrhovala, aby napadené
rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém uvedl, že vzhledem
k obsahu kasační stížnosti se k ní nebude vyjadřovat; odkázal na správní spis. Uvedl, že návrh
na přiznání odkladného účinku nepodporuje.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel ka je zastoupena advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelce
azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou.
Z důvodu, že stěžovatel ka žádné takové důvody neuvedl a, nezbylo Nejvyššímu
správnímu soudu, než za stěžovatelku tento důvod či důvody z její kasační stížnosti dovodit.
Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka zejména namítala, že správní orgán pominul jiné
než ekonomické důvody žádosti o azyl , resp. špatně pochopil její vyjádření, přičemž krajský
soud věc nesprávně právně posoudil, dovozuje Nejvyšší správní soud, že stěžovatel ka mohla
namítat stížnostní důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.
Význam dikce prvního písmene citovaného zákonného ustanovení, tedy nesprávného
posouzení právní otázky soudem, spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice
aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Takováto pochybení
v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové však Nejvyšší správní soud neshledal.
Dále je třeba se vyjádřit k dopadu dalšího tvrzeného důvodu kasační s tížnosti podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy, že došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. K významu první části (došlo k vadě
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba podle Nejvyššího
správního soudu uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál,
jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům,
než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podst ata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li
ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž
tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Význam další části cit.
ustanovení („při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto
vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita
porušení řízení před správním orgánem byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností
tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému porušení („rozhodnutí správního orgánu
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný
dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Ani jeden z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. však Nejvyšší správní
soud v souzené věci neshledal.
Konečně je třeba se vyjádřit i k významu dikce písm. d) §103 odst. 1 s. ř. s. První,
tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá
podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové
a formulační nedostatky, že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými
podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné,
rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí
však v souzené věci podle Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující důvod
(nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat
v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku
rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního
rozhodnutí. Po přezkoumání Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud správně
vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného
správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních
bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se tak rozhodnutí krajského soudu dostatečně
opírá o důvody, které opodstatňují dospět k předmětnému výroku. K posledně jmenovanému
důvodu, tedy že se jedná nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem,
Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat jako důvod
pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující,
tedy, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ani označené důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. d) však podle Nejvyššího
správního soudu v souzené věci nenastaly.
Z předloženého správního spisu přitom Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka
podala dne 4. 3. 2003 Návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém ve vztahu
k souzené věci zejména uvedla, že o azyl žádá z ekonomických důvodů; doplnila, že „neměla
práci, nemohla žádnou sehnat, neměla z čeho žít“. Do protokolu o pohovoru k žádosti
o udělení azylu na území ČR ze dne 22. 4. 2003 pak výslovně uvedla, že domovskou
zemi opustila z důvodu, že tam měla těžký život, nemá tam nikoho, otec je mrtvý, matka
je již stará, neměla se o koho opřít. Do protokolu dále na otázku „jak by šel její život
při návratu do vlasti“ výslovně uvedla, že „si na cestu musel a vypůjčit, nemá na to je vrátit“.
Na navazující otázku „co by jí hrozilo v případě návratu“ pak výslovně uvedla,
„že se tam ničeho nebojí, nikoho“. Z protokolu dále vyplynulo, že v domovské zemi před
odjezdem do České republiky jiné než uváděné problémy neměla. Ze spisu dále vyplynulo,
že stěžovatelka žádné relevantní politické či diskriminační problémy během azylového řízení
neuváděla. Stěžovatelce byla na závěr pohov oru (vedeného za přítomnosti tlumočníka)
poskytnuta možnost, aby se s obsahem protokolu seznámila, vyjádřila se k němu,
resp. navrhla jeho doplnění. Této možnosti nevyužila. Stěžovatelka byla rovněž v průběhu
pohovoru vyrozuměna o tom, jaké informace, dokumenty má správní orgán k dispozici
při posuzování situace v domovské zemi stěžovatelky; seznámení s těmito informacemi,
dokumenty odmítla, ani je nijak nedoplnila.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelky,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatelka
v žádosti neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování
z důvodů uvedených zákonem o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného
v průběhu správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Ani podle
názoru Nejvyššího správního soudu stěžovatelka neprokázala, resp. ani neuváděla,
že je pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona
o azylu; stejně tak nevyplynuly ani další důvody uvedené v §13 a §14 zákona o azylu.
Důvody stěžovatelčiny žádosti o azyl tak nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených
v §12 až §14 zákona o azylu. Stejně tak nejsou dány důvody pro přiznání překážky
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, neboť je zřejmé, že stěžovatelce při návratu
do země původu nehrozí žádné z nebezpečí uvedených v tomto ustanovení.
S odkazem na výše uvedené tak nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit stěžovatelce
ani v jejích konkrétních námitkách - uváděla, že správní orgán pominul jiné než ekonomické
důvody žádosti o azyl, zmínila politické a diskriminační důvody, neb ji v domovské zemi
čeká politické pronásledování a jiné represe, přičemž krajský soud toto nesprávně právně
posoudil – neb, jak bylo dostatečně a řádně správním orgánem prokázáno, jediným důvodem
žádosti o azyl byly důvody ekonomické. Politické ani diskriminační důvody stěžovatelka
neuváděla, přičemž krajský soud postup správního orgánu v souladu se zákonem přezkoumal.
K námitkám o politických či diskriminačních důvodech žádosti o azyl je třeba odkázat
i na ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.; stěžovatelka politické či diskriminační důvody poprvé
uvedla až v kasační stížnosti. K označeným námitkám proto Nejvyšší správní soud nemohl
přihlédnout.
U navazující námitky - správní orgán špatně pochopil i její vyjádření „neměla před
odchodem žádné problémy se státními orgány“, tak že se ani po návratu domů ničeho neobává
a že nebude diskriminována a šikanována místními orgány - odkazuje Nejvyšší správní soud
na další skutečnosti zjištěné ze správního spisu, ze kterých vyplývá, že jediným problémem
při návratu je nutnost navrátit vypůjčené prostředky na ces tu do České republiky,
resp. na zjištění, že v domovské zemi před odjezdem do České republiky jiné než uváděné
problémy neměla a ničeho, ani nikoho se tam neobává. Ani v těchto námitkách proto
stěžovatelce Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit.
Po porovnání všech námitek a jich doplňujících tvrzení stěžovatelky s významem
jednotlivých důvodů, pro které lze kasační stížnost přisvědčit, došel Nejvyšší správní soud
k závěru, že k naplnění ani jednoho z důvodů upravených v ustanovení §103 odst. 1 písm.
a), b), d) s. ř. s. nedošlo. Z procesní opatrnosti se Nejvyšší správní soud zabýval i případným
naplněním jiného stížnostního důvodu upraveného v §103 odst. 1 s. ř. s., tedy písm. c) a e),
kdy porovnával tvrzení stěžovatelky i s dopady těchto ustanovení, avšak ani naplnění jiného
stížnostního důvodu neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
tzv. přednostně, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, přičemž stěžovatelka neměla v řízení úspěch, rozhodl tak, že žádnému
z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu