ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.345.2004
sp. zn. 4 Azs 345/2004 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: O. A., zast.
JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 99, Chrudim III, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 24. 3. 2004,
č. j. 52 Az 320/2003 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Ing. Jiřího Klavíka se u r č u je částkou
2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 18. 9. 2003, č. j. OAM-1499/AŘ-2002.
Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 5. 12. 2001, č. j. OAM–1339/VL-07-OL3-2001, kterým byl návrh stěžovatele
na zahájení řízení o udělení azylu zamítnut jako zjevně nedůvodný podle §16 odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že stěžovateli
se neuděluje azyl podle §13 a §14 zákona o azylu, resp., že na cizince se nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Současně s kasační stížností stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatel v obecné rovině
namítal porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a §12, §91 zákona o azylu. Konkrétně
namítal ohrožení svobody, resp. života v domovské zemi a brojil proti posouzení věci dle §16
odst. 1 písm. e) zákona o azylu a to z důvodu, že Polskem, tedy bezpečnou třetí zemí, pouze
projížděl. Pokud jde o skutkové důvody odkazoval dále na žádost o udělení azylu, protokol
o pohovoru a ostatní spisový materiál. Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno
a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Následným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích,
byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Ve vztahu k souzené věci z odůvodnění rozsudku
krajského soudu zejména vyplynulo, že krajský soud dospěl, obdobně jako správní orgán,
k závěru, že stěžovatel přicestoval z území třetí bezpečné země, Polska, kde mohl požádat
o azyl. Z hlediska těchto důvodů se krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem
žalovaného správního orgánu, že stěžovatel naplňuje podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm.
e) zákona o azylu. K námitce, že stěžovatel zemí pouze projížděl, krajský soud uvedl, že není
podstatné zda zemí projížděl, či v ní pobýval, ale podstatné je to, zda měl možnost v dané
zemi o azyl požádat. Na základě výše uvedeného pak žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které obecně namítal,
že při projednávání žádosti o azyl došlo k pochybení správního orgánu, neboť nebyl zjištěn
přesně a úplně skutkový stav věci, důkazy, které si správní orgán opatřil nebyly úplné a dále,
že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. podle stěžovatele chybí logická vazba
mezi rozhodnutím a podkladem pro něj. Vydané rozhodnutí je tak podle stěžovatele
na základě porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 správního řádu nezákonné.
Stěžovatel výše uvedené námitky doplnil tvrzením, že „v zemi původu je ohrožen na životě
a nemá se kam obrátit o pomoc, protože stát takové poměry trpí a podporuje“. Stěžovatel dále
uvedl, že v jeho případě jde o důvody humanitární dle §14 zákona o azylu, přitom
se odvolával na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí
být mučen nebo podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestu. Poukazoval
i na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas a Vilvarajah; v této
souvislosti dále uváděl, že v domovské zemi se není možné obrátit na policii. Stěžovatel
se dále dovolával názoru formulovaného v Příručce postupů a kritérií pro určování právního
postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě, kde je v čl. 53
uvedeno: „ Může se stát, že žadatel byl podroben různým opatřením, která sama o sobě ještě
nepředstavují pronásledování (např. různým formám diskriminace), ale jsou v některých
případech spojená s dalšími zápornými faktory (např. obecné ovzduší nejistoty v zemi
původu), v těchto situacích mohou různé se uplatňující aspekty ve svém součtu vyvolat určitý
efekt, který může logicky opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti pronásledování
na kumulativním základě.“
Na základě výše uvedených skutečností pak stěžovatel požadoval, aby byl napadený
rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu řízení; rovněž požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, o nařízení veřejného soudního projednání věci, ustanovení právního
zástupce, osvobození od soudních poplatků a ustanovení tlumočníka do ukrajinského jazyka.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne
3. 8. 2004 byl stěžovateli ustanoven zástupcem JUDr. Ing. Jiří Klavík.
Na základě výzvy Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne
3. 8. 2004, byla kasační stížnost ze strany stěžovatele doplněna zejména o skutečnost,
že rozsudek je napadán v celém rozsahu, a to z důvodu vymezeného v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel dále doplnil, že za předpokladu, že Česká republika sousedí
pouze s bezpečnými třetími zeměmi a stěžovatel nepřicestuje do České republiky leteck y,
resp. sousední země nepřestanou být třetí bezpečnou zemí, není ustanovení §12 zákona
o azylu v praxi použitelné a možnost udělení azylu je tak zcela formální. Na základě výše
uvedeného pak stěžovatel požadoval, aby byl napadený rozsudek zrušen; požádal o náhradu
nákladů řízení a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém zejména uvedl,
že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis.
K naplnění §14 zákona o azylu žalovaný uvedl, že takové důvody neshledal a odkázal
na judikaturu. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti, nebo s odkazem na absenci platného,
povinného údaje v kasační stížnosti, kterým je podle žalovaného údaj o adrese, na kterou
je stěžovateli možno doručovat (stěžovatel uváděl adresu, na které se již nezdržuje), odmítnutí
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvodem, který stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod či důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uplatňuje důvod uvedený v ustanovení
§103 odst. 1 pod písm. a) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Taková pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, neshledal.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne
18. 2. 2001 podal návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém ve vztahu k souzené
věci uvedl, že vlast opustil v lednu 2001, a to z důvodu, že „se tam nedá žít“. Dále uvedl,
že do České republiky přicestoval autobusem přes Polsko. Z protokolu o pohovoru k žádosti
o udělení azylu na území České republiky ze dne 14. 11. 2001 pak rovněž vyplynulo,
že do České republiky přicestoval přes Polsko, při tom byl kontrolován celními orgány; musel
vystoupit z autobusu a podrobit se prohlídce. Na otázku, co mu bránilo požádat o azyl
v Polsku, pak výslovně uvedl, že „nic“. Jak vyplynulo dále z protokolu, důvodem žádosti
o azyl byly zejména problémy s mafií, ekonomické a zdravotní potíže a problémy při studiu
na vysoké škole. Z protokolu však vyplynulo, že se stěžovatel se svými problémy na místní,
státní orgány neobrátil. Stěžovateli byla na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti
tlumočníka) poskytnuta možnost, aby se s obsahem protokolu seznámil, vyjádřil se k němu,
resp. navrhl jeho doplnění. Této možnosti nevyužil. Stěžovatel byl rovněž v průběhu
pohovoru vyrozuměn o tom, jaké informace, dokumenty má správní orgán k dispozici
při posuzování situace v domovské zemi stěžovatele, zejména pak s „Hodnocením Polska
jako třetí bezpečné země z ledna 2001“, vydaným OAMP MVČR; stěžovatel seznámení
s těmito informacemi, dokumenty, odmítl, ani je nijak nedoplnil.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatel přichází
z území bezpečné třetí země, Polska, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného
v průběhu správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. S tímto
závěrem souhlasí i Nejvyšší správní soud.
Stěžovatel v kasační stížnosti konkretizoval svoje námitky tak, že z důvodu, že Česká
republika sousedí pouze s bezpečnými třetími zeměmi a stěžovatel nepřicestuje do České
republiky letecky, resp. sousední země nepřestanou být třetí bezpečnou zemí, není ustanovení
§12 zákona o azylu použitelné. K této obecné námitce Nejvyšší správní soud uvádí,
že hlavním účelem zákona o azylu je poskytnout ochranu před zákonem vymezeným
pronásledováním za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu odůvodněného
strachu z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Vázanost účelu na geog rafickou
specifičnost České republiky, resp. na způsob dopravy žadatele o azyl na její území, tak nemá
podle Nejvyššího správního soudu oporu v zákoně o azylu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona
o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází
ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou třetí zemi nebo bezpečnou zemi
původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.
Nejvyšší správní soud s odkazem na rozhodnutí žalovaného i soudu prvního stupně uvádí,
že zde není pochyb o tom, že se stěžovatel před vstupem na území České republiky zdržoval
na území Polska, přičemž Polsko v případě stěžovatele splňuje podmínky bezpečné třetí země
ve smyslu §2 odst. 2 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud s ohledem na svou ustálenou
rozhodovací praxi konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je, že cizinec
pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi (čl. 43 Listiny
základních práv a svobod), má o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou
příležitost tento status obdržet nejdříve a kde budou garantována jeho základní práva
a svobody. Takovouto zemí je zpravidla právě tzv. bezpečná třetí země ve smyslu §2 odst. 2
zákona o azylu. V označených námitkách proto za dané situace nemohl Nejvyšší správní soud
stěžovateli přisvědčit.
K námitkám, ve kterých se stěžovatel domáhal udělení tzv. humanitárního azylu
dle §14 zákona o azylu, a přitom se odvolával na čl. 3 Ú mluvy o ochraně lidských práv
a svobod, na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva a odkazoval na názor formulovaný
v Příručce postupů a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým
komisařem v lednu 1992 v Ženevě, Nejvyšší správní soud uvádí, že za situace, kdy je žádost
o udělení azylu posouzena a zamítnuta je nedůvodná ve smyslu §16 odst. 1 zákona, uvedené
posouzení ve svých důsledcích znamená, že neprobíhal proces dokazování o tom, zda byly
splněny podmínky ustanovení §12 zákona o azylu. Jestliže se správní orgán nezabýval
meritorně posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata ustanovení §12
zákona o azylu, pak se nemusel zabývat ani splněním ustanovení §14 (§13) zákona o azylu,
tj. podmínkami udělení azylu z humanitárních důvodů.
Rozhodnutí správního orgánu I. stupně však ve výroku obsahuje výrok o neudělení
azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu. Je tedy nutno konstatovat, že správní orgán
pochybil, jestliže žádost stěžov atele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona
o azylu a současně posuzoval a rozhodl o neudělení azylu podle §13 (sloučení rodiny) a §14
(humanitární azyl) a v napadeném rozhodnutí se o nich vyjadřoval. Pokud totiž v řízení
o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1
zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným
způsobem ve věci, aniž by zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných
v ustanovení §13 a §14 je však určující závěr o neexistenci důvodu pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona o azylu
zjišťován není, dostává se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti podle §16
do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu. Toto
formální pochybení správního orgánu však zůstává bez vlivu na zákonnost přezkoumávaného
rozhodnutí a nezpůsobuje jeho nicotnost. K tomu nutno dodat, že napadené rozhodnutí
žalovaného, jímž bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno, ve svém odůvodnění
uvádí, že o udělení azylu podle §13 zákona jmenovaný nežádal a vzhledem k důvodům
zamítnutí jeho návrhu tu nebyla opora pro případné využití §14 zákona o azylu. Ostatně
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v odůvodnění napadeného rozsudku
správně poukázal na to, že výrok o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu považuje
za nadbytečný.
Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo, než ani v této námitce stěžovateli
nepřisvědčit.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že stěžovatel přichází z bezpečné třetí země
a správní orgán správně žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. e) zákona o azylu zamítl, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav byl
žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil, byly
úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v souzené věci neshledal stěžovatelem
uváděné skutečnosti, ve spojení s ustanovením §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. za opodstatněné.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, ž e kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
tzv. přednostně, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
K žádosti stěžovatele o nařízení veřejného soudního projednání věci se Nejvyšší
správní soud odvolává na ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., přičemž podotýká, že tam upravené
důvody, pro které by bylo třeba jednání nařizovat, neshledal a rozhodoval proto bez jednání.
Z tohoto důvodu nebylo třeba ani ustanovovat tlumočníka do ukrajinského jazyka. K žádosti
o osvobození od soudních poplatků pak odkazuje Nejvyšší správní soud na ustanovení §11
odst. 2 písm. ch) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů, podle kterého je stěžovatel od soudních poplatků osvobozen.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů ří zení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, JUDr. Ing. Jiří Klavík, byl ustanoven
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 v návaznosti na §120 s. ř. s.
označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši
2150 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby
[á 1000 Kč - §11 odst. 1 b) a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky] a dvou
režijních paušálů (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. května 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu