ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.347.2004
sp. zn. 4 Azs 347/2004 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: L. O zast.
Mgr. Janem Lipavským, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 20. 5. 2004, č. j. 30 Az 56/2003 -
23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 5. 5. 2003, č. j. OAM-6580/VL-07-K04-2001. Tímto
rozhodnutím žalovaného nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 ani §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatel v obecné rovině
namítal porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), resp. §12 a §91 a zákona o azylu. Pokud
jde o skutkové důvody odkazoval na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní
spisový materiál. Doplnil, že v domovské zemi provozoval obchod; byl vydírán. Požadoval
zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
V následném rozsudku došel krajský soud obdobně jako správní orgán k závěru,
že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu,
tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo
pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona
o azylu). Krajský soud dovodil, že pronásledování stěžovatele probíhalo toliko ze strany
soukromých osob, přičemž stěžovatel se účinně neobrátil na domovské orgány. Z hlediska
takto uváděných důvodů žádosti o udělení azylu se krajský soud zcela ztotožnil s právním
názorem a závěrem žalovaného správního orgánu, že tyto důvody nelze podřadit pod důvody
upravené §12 zákona o azylu. Krajský soud stejně tak neshledal ani naplnění §13, resp. §14
zákona o azylu. K naplnění §14 zákona o azylu, tedy udělení tzv. humanitárního azylu,
pak krajský soud doplnil, že na jeho udělení není právní nárok, jeho udělení je na správním
orgánu, přičemž ten posuzuje mimořádné okolnosti případu, které však v souzené věci
nevyvstaly. Krajský soud neshledal naplnění žádného z žalobního bodu a žalobu proto jako
nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel obsáhlou kasační stížnost, a to z důvodů
vymezených v §103 odst. 1 pod písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
K prvnímu důvodu, tj. nesprávnému právnímu posouzení, stěžovatel zejména uvedl,
že v domovské zemi je pronásledován mafií, přičemž toto jednání je ze strany státních
struktur trpěno; resp. stát mu nebyl schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním. V této souvislosti doplnil, že v domovské zemi byl příslušníkem
„sociální skupiny řádně pracujících lidí“, kterou však domovský stát neochraňuje;
tuto skupinu považuje za sociální skupinu ve smyslu zákona o azylu.
Ke druhému namítanému důvodu, tj. vadě řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit, pak stěžovatel zejména uvedl, že označené správní rozhodnutí není v souladu
s dikcí §46 a §47 správního řádu, když není podepsáno oprávněnou osobou, ale toliko
osobou, která se podepsala za správnost; touto vadou se pak soud má zabývat z úřední
povinnosti, bez ohledu, zda je taková vada namítána. Odkázal dále na komentář
k občanskému soudnímu řádu a princip právní jistoty účastníků řízení a doplnil, že takové
rozhodnutí nevyjadřuje vůli správního orgánu. Upozornil i na s tím spojená rizika,
např. nemožnost namítnout podjatost soudce, či tlumočníka. Upozornil rovněž na skutečnost,
že v důsledku toho, že tak žalovaný doručuje téměř všechna azylová rozhodnutí, dochází
k hodnocení České republiky jako neprávního státu, přičemž stát by měl zákony dodržovat
v první řadě. Stěžovatel namítal i porušení §33 odst. 2 správního řádu, a to z důvodu, že byl
v závěru pohovoru toliko dotázán, zda se chce seznámit s obsahem zpráv, avšak nebyl
upozorněn na to, že může tyto důkazy doplňovat.
Konečně k poslednímu důvodu, tedy k nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před
soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, stěžovatel
zejména uvedl, že z důvodu, že v okamžiku, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno, ještě nebylo
podepsáno oprávněnou osobou, ale pouze osobou, která se podepisuje za správnost,
správní orgán neprojevil dostatečným způsobem svou vůli a rozhodnutí je tak nicotné,
resp. stiženo závažnou procesní vadou a tudíž nepřezkoumatelné. Zejména upozornil
na skutečnost, že rozhodnutí musí být od okamžiku podepsání založeno ve správním spisu,
aby se s ním stěžovatel mohl seznámit.
Na základě výše uvedených námitek pak stěžovatel navrhoval, aby napadené
rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno; požádal o přiznání odkladného účinku a náhradu
nákladů řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis
a judikaturu. Doplnil, že žádné azylové důvody během řízení nevyplynuly. Navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod či důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
S ohledem na to, že stěžovatel za důvod kasační stížnosti nejprve označil důvod
vymezený pod písm. a) §103 odst. 1 s. ř. s., tedy nesprávné právní posouzení právní otázky
soudem, je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu významu tohoto důvodu. Nejvyšší správní soud
především obecně poznamenává, že nesprávné posouzení právní otázky může spočívat
buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis,
než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným
ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován
správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky
může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného
skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí
je nesprávně prezentován.
Taková pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové neshledal.
Stěžovatel konkretizoval své námitky ve spojení s označeným stížnostním bodem
zejména tak, že v domovské zemi je pronásledován mafií, přičemž toto jednání je ze strany
státních struktur trpěno; resp. stát mu nebyl schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním. V této souvislosti doplnil, že v domovské zemi byl příslušníkem
„sociální skupiny řádně pracujících lidí“, kterou však domovský stát neochraňuje;
tuto skupinu považuje za sociální skupinu ve smyslu zákona o azylu.
K této skupině námitek podle Nejvyššího správního soudu nejprve třeba uvést,
že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel jako důvod
opuštění domovské země po celou dobu azylového řízení uváděl pronásledování ze strany
vyděračů, soukromých osob; měl obchod, přišli za ním neznámí lidé, požadovali finanční
částku, odmítl zaplatit, vyhrožovali mu, že ho zabijí. Ze spisu však vyplynulo, že s výše
uvedenými problémy se ani neobrátil na státní orgány; se státními orgány, soudy,
apod. přitom problémy nikdy neměl. Na otázku „čeho se obává v případě návratu do vlasti“,
odvětil, že by se vše opakovalo, tedy vyjádřil opět obavu z jednání označených osob. Ze spisu
dále vyplynulo, že o azyl požádal poté, co mu byl udělen zákaz pobytu na území České
republiky. Na závěr protokolu pak stěžovatel podepsal, že byl seznámen s obsahem protokolu,
(vedeného za přítomnosti tlumočníka) v ruském jazyce, souhlasí s ním a nežádá doplnění
ani změny. Stěžovatel byl rovněž vyrozuměn o tom, jaké informace, dokumenty má správní
orgán k dispozici při posuzování situace v domovské zemi; stěžovatel seznámení s těmito
informacemi, dokumenty odmítl, ani je nijak nedoplnil.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatel v žádosti
neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených zákonem o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu
správního řízení; Nejvyšší správní soud s těmito závěry rovněž souhlasí a s odkazem na svou
konstantní judikaturu, resp. na znění ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu, doplňuje,
že vyhrožování a fyzické napadání ze soukromé osoby, a to za situace, kdy se stěžovatel
se svými problémy účinně neobrátil na domovské orgány, nelze považovat za důvod
pro udělení azylu. Rovněž námitka ve spojení s označenou „sociální skupinou“ nemá
na posouzení důvodů pro udělení azylu žádný vliv.
V označeném stížnostním důvodu, tedy ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tak Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pak lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
K významu první části (došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu) je třeba uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál,
jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům,
než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li
ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž
tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Význam další části
označeného písm. b) cit zákonného ustanovení („při zjišťování skutkové podstaty byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit“)
se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem byla v přímé
souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému porušení
(„rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní
soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního
rozhodnutí.
Po porovnání všech tvrzení stěžovatele s uvedeným významem jednotlivých částí
označeného písm. b), dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že k naplnění ani z jedné části
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nedošlo, přičemž uvádí, že v odůvodnění rozhodnutí
žalovaného správního orgánu jsou jasně jmenovány důkazy, z nichž žalovaný čerpal
svá skutková zjištění, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají
z provedených důkazů. Skutkový stav tak byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně,
důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné; přitom nedošlo k porušení §46 ani §47
správního řádu. Ke konkrétním námitkám uvedeným k tomuto stížnostnímu bodu Nejvyšší
správní soud dále odkazuje na svou ustálenou judikaturu, ze které vyplývá, že absence
podpisu oprávněné osoby na písemném vyhotovení rozhodnutí správního orgánu (§47 odst. 5
správního řádu), které bylo doručeno účastníkům správního řízení, za situace, že součástí
správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které je takovou osobou podepsáno a je i jinak
bezvadné, nezakládá nicotnost tohoto rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 10. 2004, č. j. 3 Azs 277/2004 - 70).
Ze správního spisu v tomto směru Nejvyšší správní soud dále zjistil, že rozhodnutí
žalovaného je opatřeno úředním razítkem, dále je uvedeno jméno, příjmení a funkce
oprávněné osoby, avšak chybí její podpis, který je nahrazen uvedením „za správnost“
a podpisem osoby, která rozhodnutí zřejmě pouze vyhotovila. Ve správním spise
je pak založeno i rozhodnutí, které obsahuje všechny náležitosti správním řádem požadované,
přičemž je pod ním podepsán PhDr. T. H., ředitel odboru azylové a migrační politiky.
S odkazem na výše uvedenou judikaturu za této situace proto Nejvyšší správní soud
dovozuje, že součástí správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno
oprávněnou osobou; vůle správního orgánu přitom byla dostatečně vyjádřena, k ohrožení
jistoty účastníků tak nedošlo.
Žalovanému však lze vytknout, že pochybil, když stěžovateli zaslal rozhodnutí,
kde podpis oprávněné osoby absentoval, resp. byl nahrazen podpisem osoby odpovídající
za správnost vyhotovení. Z důvodu, že předmětná vada nebyla stěžovatelem v žalobě
ke krajskému soudu vůbec namítána a jelikož z této vady ve skutečnosti nevzešlo žádné
zkrácení jeho procesních práv v řízení před krajským soudem, nelze tuto námitku přijmout
za opodstatněnou. Nejvyšší správní soud tak neshledal namítanou vadu řízení; vůle správního
orgánu byla vyjádřena dostatečně.
K námitkám týkajícím se rizik plynoucím z formálního pochybení žalovaného,
například riziko, že by (ne zcela čitelně) podepsaná osoba rozhodovala v dalším řízení
jako soudce, či byla tlumočníkem, a nebylo by tak možné namítnout jejich podjatost, by byly
zcela zásadní, pokud by k nim opravdu došlo. Pak by mohly založit vadu rozsudku krajského
soudu, jež by byla oprávněně napadnutelná kasační stížností. V daném případě však
k naplnění takového rizika podle Nejvyššího správního soudu nedošlo. Protože tedy z této
vady ve skutečnosti nevzešlo žádné zkrácení procesních práv stěžovatele a žádné zhoršení
jeho celkové právní situace, nebylo možno tuto vadu správního rozhodnutí chápat jako důvod
pro zrušení rozhodnutí krajského soudu v rámci řízení o kasační stížnosti. Konečně k námitce
týkající se porušení §33 odst. 2 správního řádu, Nejvyšší správní soud uvádí, že ani k jeho
porušení v souzené věci nedošlo.
Namítá-li stěžovatel, že postup správního orgánu byl v rozporu s ustanovením §33
odst. 2 správního řádu, nelze s jeho tvrzením souhlasit. Z obsahu protokolu o pohovoru ze dne
13. 9. 2001, obsaženého ve správním spise plyne, že stěžovatel byl v závěru jednání seznámen
s obsahem protokolu o pohovoru v ruském jazyce, souhlasil s ním a nežádal o doplnění
ani změny. Dále svým podpisem stěžovatel potvrdil, že byl seznámen s tím, jaké podklady
má správní orgán k dispozici, přičemž ne 4. straně protokolu je vyjmenováno 12 podkladů,
z nichž správní orgán při posuzování věci vycházel. Nejvyšší správní soud má za to, že tímto
způsobem správní orgán dostál povinnosti uvedené v ustanovení §33 odst. 2 správního řádu,
podle něhož je povinen dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli
vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění,
a to zejména za situace, kdy z obsahu správního spisu plyne, že po 13. 9. 2001 nebyl spis
již žádnými dalšími podklady doplňován.
Pro dokreslení Nejvyšší správní soud dodává, že v pozdějším vývoji právní úpravy,
a to od vyhlášení zákona č. 222/2003 Sb., bylo od aplikace §33 odst. 2 správního řádu
pro azylové řízení upuštěno (podle §9 zákona o azylu se na řízení o azylu §33 odst. 2
správního řádu již nevztahuje).
K obecnému tvrzení, že v důsledku toho, že žalovaný výše popsaným způsobem
doručuje téměř všechna azylová rozhodnutí, dochází mj. i k hodnocení České republiky
jako neprávního státu, přičemž stát by měl zákony dodržovat v první řadě, Nejvyšší správní
soud uvádí, že k takovému hodnocení právnosti či neprávnosti České republiky není Nejvyšší
správní soud ze zákona oprávněn, je toliko oprávněn poskytovat ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických či právnických osob, přičemž k jejich porušení v tomto
stížnostním bodě nedošlo.
Konečně i k poslednímu důvodu kasační stížnosti, stěžovatel namítal i porušení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. (kasační stížnost, lze podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé)
je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu jednotlivých důvodů.
První důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá
buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu
není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom,
že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné
údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního
soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody,
které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Po přezkoumání Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud správně vyšel
ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného správního
orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu se tak rozhodnutí krajského soudu dostatečně opírá
o důvody, které opodstatňují dospět k předmětnému výroku. K posledně jmenovanému
důvodu, tedy že se může jednat nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení
před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba jeho význam posuzovat
jako důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty
navazující, tedy, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
což v souzené věci podle Nejvyššího správního soudu nenastalo.
Uváděné konkrétní námitky stěžovatele mající za cíl zejména prokázat nicotnost
rozhodnutí, či absenci vůle správního orgánu, tak podle Nejvyšší správního soudu i s ohledem
na výše uvedené neobstojí a Nejvyšší správní soud v žádné z námitek stěžovateli nepřisvědčil.
Ani naplnění posledního uváděného důvodu, tedy §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak nebylo
v souzené věci shledáno.
Nejvyšší správní soud uvádí, že přezkoumal i všechny další námitky, podnámitky,
či rozvádějící tvrzení stěžovatele obsažené v kasační stížnosti, avšak neshledal naplnění
ani jednoho z označených stížnostních důvodů.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že s ohledem na výše
namítané skutečnosti nebyl dán žádný z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové zrušit.
Za této situace Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení
účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval
návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
v návaznosti na §120 s. ř. s. Protože stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaný správní orgán
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu
nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 18. května 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu