ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.350.2004
sp. zn. 4 Azs 350/2004 – 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalob kyně: N.
T. L., zast. JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou, se sídlem Stodolní 17, Ostrava, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2004, č. j. 24 Az 399/2003
- 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se ne p ř i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 4. 2002, č. j. OAM-12099/VL-20-HA08-2001. Tímto rozhodnutím
nebyl stěžovatelce udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 ani §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V kasační stížnosti stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
V žalobě ( opravný prostředek označený jako „rozklad“), která směřovala proti
uvedenému rozhodnutí žalovaného, stěžovatelka uvedla, že s tímto rozhodnutím nesouhlasí
a požadovala opětovné projednání její žádosti o udělení azylu. Výslovně doplnila, že „pokud
bude její žádosti vyhověno, bude respektovat všechny zákony a předpisy České republiky“.
V následném rozsudku Krajský soud v Ostravě dospěl obdobně jako správní orgán
k závěru, že stěžovatelka domovskou zemi neopustila z důvodů upravených zákonem
o azylu, t. j. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu). Krajský soud stejně jako žalovaný správní orgán neshledal ani naplnění §13
zákona o azylu, neb stěžovatelka nesplňuje taxativní podmínky označeného ustanovení.
Stejně tak krajský soud neshledal naplnění důvodů vymezených v ustanovení §91 odst. 1 a 2,
pro které by bylo třeba vyslovit překážku vycestování. Z těchto důvodů dospěl soud k závěru,
že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost
z důvodu vymezeného v §103 odst. 1 pod písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti zejména uvedla,
že splňuje podmínky vymezené §12 a §91 zákona o azylu. Doplnila, že do České republiky
přijela za svým manželem, narodila se jim dcera , a z důvodu nelegálního překročení hranice
jí hrozí v domovské zemi trestní stíhání, přičemž podmínky ve věznicích jsou tvrdé a policie
při zatýkání podezřelé bije. Navrhovala, aby napadené rozhodnutí krajského soudu bylo
zrušeno a kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém uvedl, že vzhledem
k obsahu kasační stížnosti se k ní nebude vyjadřovat; odkázal na správní spis. Uvedl, že návrh
na přiznání odkladného účinku nepodporuje.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvo dy, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelce
azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka uplatňuje důvod uvedený v ustanovení
§103 odst. 1 pod písm. a) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Taková pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského
soudu v Ostravě neshledal.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka dne
11. 12. 2001 podala návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém ve vztahu k souzené
věci zejména uvedla, že o azyl žádá z důvodu, že v České republice má manžela, se kterým
by zde chtěla žít a pracovat; ve Vietnamu nemá práci. Z protokolu o pohovoru k žádosti
o udělení azylu na území ČR ze dne 4. 2. 2002 pak vyplynulo, že o azyl žádá z důvodu,
že nemá doklady pro legální pobyt na území České republiky. Z Protokolu dále vyplynulo,
že v domovské zemi před odjezdem do České republiky jiné než uváděné probl émy neměla.
Stěžovatelce byla na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta
možnost, aby se s obsahem protokolu seznámila, vyjádřila se k němu, navrhla jeho doplnění.
Této možnosti nevyužila. Stěžovatelka byla rovněž v průběhu pohovoru vyrozuměna o tom,
jaké informace, dokumenty má správní orgán k dispozici při posuzování situace
v její domovské zemi; stěžovatelka seznámení s těmito informacemi a dokumenty odmítla,
ani je nijak nedoplnila.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelky ,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatelka v žádosti
neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů
uvedených zákonem o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu
správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Ani podle názoru
Nejvyššího správního soudu stěžovatelka neprokázala, že je pronásledována za uplatňování
politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu; stejně tak nevyplynuly
ani další důvody uvedené v §13 a §14 zákona o azylu. Důvody stěžovatelčiny žádosti o azyl
tak nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v §12 až §14 zákona o azylu.
S odkazem na výše uvedené tak nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit stěžovatelce
ani v jejích konkrétních námitkách v kasační stížnosti, neb žádný z označených důvodů
vymezených zákonem o azylu ani neuváděla. Toliko uváděla, obdobně jako při pohovoru
před žalovaným správním orgánem, že do České republiky přijela za svým manželem,
narodila se jim dcera, a dále v kasační stížnosti nad rámec dříve uváděného doplnila,
že v domovské zemi jí hrozí trestní stíhání za nedovolené překročení hranice. To však podle
Nejvyššího správního soudu není vyvoláno ani jedním ze shora vymezených důvodů
pro přiznání statutu azylanta dle zákona o azylu a stejně tak tím nejsou dány důvody
pro přiznání překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Ze skutečností zjištěných
v řízení před žalovaným a stejně tak před krajským soudem, ani z informací shromážděných
ve spisu o Vietnamu nevyplývá, že by stěžovatelka v případě návratu do Vietnamu byla
nucena vrátit se do státu, kde je ohrožen její život nebo svoboda z důvodu její rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení,
do státu, kde jí hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu,
nebo kde je její život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, případně do státu, který žádá
o její vydání pro trestný čin, za který zákon stanoví trest smrti (§91 odst. 1 písm. a/),
nebo že by vycestování žalobkyně bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky
(§91 odst. 1 písm. b/).
Navíc k této námitce (v domovské zemi jí hrozí trestní stíhání za nedovolené
překročení hranice) uplatněné poprvé v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud s ohledem
na dikci §103 odst. 4 s. ř. s. (Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se ...o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl.) nemůže přihlížet.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v souzené věci neshledal stěžovatelkou
uváděné skutečnosti, ve spojení s ustanovením §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., za opodstatněné.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
tzv. přednostně, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
stěžovatelka neměla ve věci úspěch, žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní
soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků
se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 19. května 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu