ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.352.2004
sp. zn. 4 Azs 352/2004 - 122
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petr a Průchy v právní věci žalobce: Y. P.,
zast. Mgr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 2. 6. 2004, č. j. 52 Az 316/2003 - 61, a o návrhu na
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatele, Mgr. Ervínu Perthenovi, advokátovi AK Perthen,
Perthenová, Švadlena a partneři, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135,
se s t a n o v í ve výši 2558,50 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 8. 2001, č. j. OAM-111/VL-07-ZA03-2001, rozhodl správní
orgán I. stupně tak, že z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), se azyl neuděluje, a že se na žalobce
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Opřel svůj závěr o zjištění,
že důvodem návrhu žalobce na zahájení řízení o udělení azylu je jeho snaha legalizovat pobyt
na území České republiky. Důvodem jeho odchodu z Ukrajiny byla obecná nespokojenost
s režimem prezidenta K. a zejména nechuť hledat v takovém systému zaměstnání, následně
tedy i ekonomické důvody. V rozhodnutí ze dne 17. 9. 2003, č. j. OAM-1286/AŘ-2002, o
podaném rozkladu Ministr vnitra ČR rozhodl tak, že napadené rozhodnutí o neudělení azylu
ve smyslu §59 odst. 2 správního řádu se potvrzuje a rozklad se zamítá.
Žalobce napadl posledně citované rozhodnutí včas podanou žalobou, v níž namítal,
že žalovaný v řízení porušil ustanovení §3 odst. 3 a §32 odst. 1 zákona č.71/l967 Sb.,
o správním řízení (správní řád). V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že hlavní
příčinou jeho žádosti o udělení azylu byly politické, rasové a náboženské názory,
pro které byl pronásledován. Trvalý pobyt v České republice potřeboval, aby si mohl hledat
práci, protože nechtěl pracovat načerno. Podle názoru žalobce žalovaný porušil zásadu
objektivní pravdy a nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci. Dožadoval se opakovaného
pohovoru v přítomnosti psychologa, aby mohly zjistit skutečné příčiny jeho žádosti o udělení
azylu. Posléze právní zástupce žalobce předložil krajskému soudu obsáhlé podání nazvané
upřesnění žalobních bodů. Domníval se, že žalobce splňoval podmínky dané v ustanovení
§12 zákona o azylu, když na Ukrajině veřejně vyslovoval své názory politické, náboženské,
národnostní i rasové a byl za to perzekuován. Proto měl odůvodněný strach z pronásledování.
Žalovaný ani na žádost žalobce nepřizval k pohovoru psychologa, přičemž žalobce
se nacházel pod vlivem traumatizujícího nátlaku a diskriminace, ve špatném psychickém
stavu. Právní zástupce žalobce dále shledal podstatnou vadu správního řízení u náležitosti
správního orgánu I. stupně, když jeho rozhodnutí nemělo náležitosti správního rozhodnutí,
neboť nebylo podepsáno oprávněnou osobou a tudíž se vlastně o správní rozhodnutí
nejednalo. Rozhodnutí tak bylo podle názoru právního zástupce žalobce nicotné. Dále
se domníval, že prvoinstanční rozhodnutí bylo doručeno žalobci v okamžiku, kdy ještě nebylo
zasláno z azylového tábora do P. a podepsáno oprávněnou osobou. Toto dovodil z toho,
že rozhodnutí bylo vydáno 14. 8. 2001, již dne 17. 8. 2001 byla vyhotovena výzva k převzetí
tohoto rozhodnutí a žalobce si ho převzal dne 21. 8. 2001. Protože nebylo zřejmé,
kdo rozhodnutí podepsal, mohl být žalobce zbaven práva namítat podjatost osoby v řízení
před soudem. Dále právní zástupce zastával názor, že žalobci bylo odepřeno právo vyjádření
se k podkladům rozhodnutí, na seznámení s podklady pro rozhodnutí a právo na navržení
dalších důkazů, neboť byl pouze v závěru pohovoru dotázán, z da se chce seznámit s obsahem
zpráv a případně tyto zprávy doplnit. Na závěr namítl nepřezkoumatelnost a zmatečnost
prvoinstančního rozhodnutí, když žádný z dokumentů uvedených na poslední straně protokolu
o pohovoru není obsahem správního spisu.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 2. 6. 2004,
č. j. 52 Az 316/2003 - 61, žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl,
když dospěl k závěru, že v řízení před žalovaným nebylo prokázáno, že by byl žalobce
pronásledován z důvodů daných taxativně zákonem o azylu, a rovněž nebyly prokázány
ani skutečnosti, které by svou povahou odůvodňovaly st rach žalobce z pronásledování
z důvodů taktéž daných taxativně zákonem o azylu. Hlavní uváděný důvod, tj. pronásledování
vedoucími pracovníky zaměstnavatele za projevování názorů před spolupracovníky
na pracovišti, není důvodem pro udělení azylu stanoveným v ustanovení §12 zákona o azylu.
Krajský soud dále neshledal, že bylo nezbytné přibírat k pohovoru psychologa,
neboť v návrhu na zahájení řízení žalobce ohledně svého zdravotního stavu pouze uvedl
srdeční potíže. Při pohovoru konaném dne 14. 3. 2001 prohlásil, že se cítí zdráv a je schopen
pohovoru. V případě námitky týkající se tvrzení o vadě řízení spočívající v podpisu
rozhodnutí správního orgánu I. stupně osobou, která nebyla oprávněna k jednání
za žalovaného, soud ze správního spisu zjistil, že originál rozhodnutí podepsal ředitel Odboru
azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky PhDr. T. H. Jak vyplývá již z
označení funkčního zařazení tohoto zaměstnance, bylo nepochybně v jeho pravomoci takové
rozhodnutí podepsat. Na stejnopisu rozhodnutí je jméno tohoto zaměstnance rovněž uvedeno,
ale s označením zkratky „v. r.“, přičemž rozhodnutí podepsal jen zaměstnanec odpovídající za
správnost vyhotovení. Jedná se tedy o formální výhradu, neboť podle ustálené judikatury ze
žádného zákonného ustanovení neplyne, že by stejnopisy rozhodnutí doručované účastníkům
musely být vlastnoručn ě podepsány oprávněnou osobou a nemohlo by se použít uvedené
zkratky. Krajský soud se dále zabýval i námitkou právního zástupce, že nebylo možné za
současné obvyklé rychlosti doručování, doručit žalobci prvoinstanční rozhodnutí až po jeho
podpisu oprávněným pracovníkem PhDr. H. Toto tvrzení však nebylo podloženo žádným
důkazem. Protože jsou však rozhodnutí mezi jednotlivými azylovými zařízeními a
ministerstvem v P. zasílána přímo elektronickou poštou (a bylo tomu tak už i v roce 2001),
tato námitka nemohla obstát vzhledem k prokazatelné rychlosti takového doručování. Proto
krajský soud navržený důkaz, výslech pracovníka žalovaného, neprovedl. K další námitce
týkající se nemožnosti žalobce vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, seznámit se s nimi, a dále
týkající se neupozornění na možnost předkládat či doplňovat důkazy, nezbylo než
konstatovat, že ve výše uvedeném protokolu byla žalobci tato možnost řádně dána a žalobce ji
při prvoinstančním řízení nevyužil. Tuto možnost však žalobce využil při řízení před
správním orgánem II. stupně, když k rozkladu přiložil vlastnoručně psané doplnění v rozsahu
8 stran textu. Na poslední námitku právního zástupce žalobce krajský soud uvedl, že ve
správním spisu skutečně chybí velká většina uváděných zpráv a informací o situaci na
Ukrajině. Avšak vzhledem k tomu, že ve správním spisu byla založena část jedné ze zpráv
uvedených na poslední straně protokolu o pohovoru, která se týkala situace v zemi původu
žalobce v inkriminovaném časovém období a která k posouzení důvodů uváděných žalobcem
postačovala, byl krajský soud toho názoru, že se sice jednalo o vadu řízení před správním
orgánem, ale nebyla to taková vada, pro kterou by musel soud napadené rozhodnutí bez
jednání rozsudkem zrušit. V daném případě se s odkazem na ustanovení §76 odst. 1 písm. c)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), nejednalo o tak
podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které by mohlo mít za
následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Proti citovanému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) prostřednictvím
svého právního zástupce včas kasační stížnost, a to důvodů uvedených v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s . Stěžovatel je v prvé řadě přesvědčen, že jak vyplývá z důkazů
provedených ve správním řízení, zejména pak z pohovoru, který byl proveden žalobcem,
když tvrzení žalobce dle jeho názoru nebyla žádným důkazem vyvrácena a žalobce neměl
reálnou možnost k prokázání svých tvrzení nabídnout důkazy jiné, byly a jsou hlavní příčinou,
proč žalobce žádá o azyl v České republice, politické, náboženské a národnostní či rasové
názory žalobce, které žalobce na Ukrajině veřejně vyslovoval a za které byl dlouhá léta
perzekuován různými lidmi a organizacemi, včetně orgánů veřejné správy a státní moci.
Perzekuce způsobila stěžovateli těžký psychický stav, pro který žalobce nemůže žít
na Ukrajině. Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě je splněna i podmínka odůvodněného
strachu z pronásledování z „důvodu národnosti, náboženství nebo pro zastávání určitých
politických názorů“ ve smyslu §12 zákona o azylu.
Podle názoru stěžovatele žalovaný, proti jehož rozhodnutí žaloba směřovala,
ani správní orgán I. stupně nezjistily přesně a úplně skutkový stav věci, jak jim to ukládá §32
správního řádu. Ačkoli žalovaný věděl ze sdělení žalobce, že žalobce je dlouhodobě vlivem
traumatizujícího nátlaku a diskriminace na Ukrajině ve špatném psychickém stavu, nepřibral
k pohovoru, a to ani na žádost žalobce, psychologa, který by byl po provedeném vyšetření
schopen stanovit, v jakém psychickém stavu se žalobce při pohovoru nalézal, zda byl schopen
pohovor podstoupit a zda je možné jím sděleným informacím věřit. Pouze přítomnost
takového odborníka při pohovoru nebo opakovaném pohovoru by dle názoru žalobce
dostatečným způsobem zajistila objektivitu prováděného pohovoru a přidala na váze
provedenému důkaznímu prostředku, a to zejména ve stavu, kdy žalobce nemá
z pochopitelných důvodů reálnou možnost podložit svá tvrzení jinými důkazy. Stěžovatel
v této souvislosti zdůrazňuje, že případné závažné psychické potíže mohou být důvodem
pro udělení azylu z humanitárních důvodů. Z uvedeného důvodu namítá žalobce
nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, když tento orgán nezjišťoval
dostatečným způsobem podmínky pro udělení či neudělení humanitárního azylu.
Stěžovatel má rovněž za to, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
které předcházelo žalobou napadenému rozhodnutí žalovaného , nemá náležitosti správního
rozhodnutí, neboť není v souladu s ustanovením §46 správního řádu, který je v části týkající
se náležitostí rozhodnutí rozveden v §47 správního řádu. V rozporu s odstavcem
5. uvedeného ustanovení správního řádu není napadené rozhodnutí podepsáno oprávněnou
osobou a nemůže tedy mít účinky správního rozhodnutí, tj. vlastně se o správní rozhodnutí
pro jeho neúplnost nejedená. Absenci podpisu oprávněné osoby nelze jistě považovat
za chybu v psaní, počtech či jinou zřejmou nesprávnost. Podpis oprávněné osoby,
která je na rozhodnutí správně včetně své funkce uvedena, nemůže nahradit podpis třetí,
blíže neidentifikované osoby uvedené pod odrážkou „za správnost“. Jelikož podle názoru
žalobce nejde o správní rozhodnutí, nemůže doručení napadené listiny mít žádné právní
následky. Problematiku nulity-existence správního rozhodnutí, tedy otázku, zda napadená
listina je či není správním rozhodnutím, je povinen soud řešit z úřední povinnosti bez ohledu
na to, zda by tato námitka byla či nebyla navrhovatelem vznesena. Stěžovatel se domnívá,
že v jeho případě nejde pouze o malicherné trvání na formálních náležitostech nějakého
rozhodnutí, ale že jde především o právní jistotu účastníka řízení, zvláště tehdy,
když jde o základní práva dotýkající se samotné existence osob, o jejichž právech
a povinnostech je rozhodováno. Takové rozhodnutí správního orgánu musí být bezvadné
nejen po stránce obsahové, ale i po stránce formální. V daném případě nemá žalobce právní
jistotu, zda rozhodnutí, jež napadenému rozhodnutí předcházelo, vydala dle vnitřních předpisů
žalovaného osoba k rozhodování oprávněná nebo sekretářka či pracovnice kanceláře
k rozhodování oprávněné osoby, která se pod rozhodnutí podepsala. Právě podpisem
oprávněné osoby dochází dle názoru žalobce k legalizaci rozhodnutí a podpisem se stává
rozhodnutí rozhodnutím, které má být doručováno účastníku řízení. Stěžovatel
je dále přesvědčen o tom, že rozhodnutí, které předcházelo napadenému rozhodnutí bylo
vyhotoveno pouze osobou, která je na rozhodnutí podepsána pod odrážkou „za správnost“,
nikoliv v P., jak je uvedeno v záhlaví rozhodnutí, ale v příslušném azylovém táboře
(pobytovém středisku) a následně doručeno (předáno) žalobci, aniž by samo rozhodnutí bylo
mezi tím zasláno do P., kde by jej stvrdil svým podpisem jako osoba oprávněná PhDr. T. H.,
ředitel odboru azylové a migrační politiky. Tento závěr žalobce vyvozuje ze skutečnosti, že
rozhodnutí bylo vydáno dne 14. 8. 2001, již dne 17. 8. 2001 byla vyhotovena výzva k převzetí
rozhodnutí a rozhodnutí převzal žalobce již dne 21. 8. 2001. Časový odstup je tedy v daném
případě natolik malý, že dle názoru žalobce nebylo možné za současné obvyklé rychlosti
doručování si písemností v rámci správních orgánů nebo soudů, aby rozhodnutí bylo z
azylového tábora doručeno do Prahy a zpět v tak krátkém časovém úseku. Stěžovatel je tak
přesvědčen, že správní orgán neprojevil dostatečným způsobem svou vůli a rozhodnutí je tak
nicotné, resp. je stiženou závažnou procesní vadou, pro kterou nemůže napadené rozhodnutí
žalovaného obstát.
Dále stěžovatel namítá, že i kdyby nebyl prokázán způsob doručování shora uvedeným
způsobem a rozhodnutí by bylo z příslušného azylového tábora doručováno do P. např.
v elektronické podobě, nebylo a ani nemohlo být napadené rozhodnutí opatřené originálním
podpisem oprávněné osoby součástí spisu v době, kdy byl opis rozhodnutí předán žalobci,
neboť správní spis týkající se věci stěžovatele byl v této době nikoliv v P., ale v příslušném
azylovém táboře, kde bylo rozhodnutí fakticky vyhotoveno. Oprávněná osoba by tak ani v
takovém případě neměla před tím, než jedno vyhotovení rozhodnutí podepsala, možnost
ověřit, zda rozhodnutí zaslané v elektronické podobě souhlasí s tím, které je předáno
účastníkům řízení. Především pak ani žalobce neměl možnost ve chvíli předání rozhodnutí o
neudělení azylu nahlédnout do správního spisu a seznámit se s obsahem rozhodnutí, které by
bylo podepsáno oprávněnou osobou, neboť takové rozhodnutí nebylo a ani být nemohlo ve
spise založeno. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí správního orgánu musí být od chvíle
jeho vyhotovení v každém okamžiku ve správním spise obsaženo. I z uvedeného důvodu je
žalobce přesvědčen, že žalobou napadené rozhodnutí nemohlo být a ani nebylo v době
předání rozhodnutí žalobci rozhodnutím, které by bylo bezvadné, respektive prosto závažných
vad, které by mohly způsobit jeho nezákonnost.
Stěžovatel rovněž poukazuje na znění §33 správního řádu, podle kterého je správní
orgán povinen dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit
k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění.
Taková možnost musí být účastníkovi řízení dána výslovným poučením, které se účastníkovi
řízení dostane ve chvíli, kdy má správní orgán ve správním spise zařazeny již všechny
podklady, na základě kterých se chystá rozhodnout. K možnosti vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí, seznámit se s nimi a navrhnout další důkazy musí být určen účastníkovi řízení
konkrétní termín, aby měl reálnou možnost svých práv využít. Stěžovatel jako účastník
správního řízení však nebyl upozorněn na skutečnost, že se ve věci chystá rozhodnout
a nemohl se tak ve shora uvedeném smyslu k věci vyjádřit ani předložit další důkazy ve věci.
Tímto postupem došlo k porušení procesních práv žalobce, která jsou mu zajištěna správním
řádem, a to jak v rámci řízení vedeném před správním orgánem prvé instance, tak i v řízení
vedeném před žalovaným. V dané věci však žalobce žalovaným vyrozuměn nebyl. Stěžovatel
byl pouze v závěru pohovoru dotázán, zda se chce seznámit s obsahem zpráv (různých
institucí) a případně tyto zprávy doplnit. Takový dotaz však nelze ztotožňovat s povinností
správního orgánu ve smyslu 33 odst. 2 správního řádu, neboť žalovaný oznámil žalobci
pouze možnost doplnění předložených zpráv, ale neupozornil ho zároveň, že má možnost
předkládat a navrhovat či doplňovat i jiné důkazy, než jsou zprávy, které byly žalovaným
žalobci předloženy k prostudování.
Stěžovatel konečně namítá nepřezkoumatelnost a zmatečnost rozhodnutí,
které předcházelo rozhodnutí žalovaného, a v jeho důsledku i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
žalovaného. Správní orgán I. stupně uvedl v závěr u pohovoru (poslední strana protokolu
o pohovoru s žalobcem) z kterých listin bude vycházet při svém rozhodování. Mimo jiné zde
uvedl, že bude vycházet ze zprávy MZV USA o situaci v oblasti dodržování lidských práv
na Ukrajině v roce 1998 ze dne 26. 2. 1999, ze zprávy MZV USA o situaci v oblasti
dodržování lidských práv na Ukrajině v roce 1999 ze dne 25. 2. 2000, informace MV VB
o zemi Ukrajina - všeobecná informace, Leden 01, informace MZV CR ze dne 16. 3. 1998,
informace MZV CR ze dne 19. 1. 1999, informace MZV ČR ze dne 28. 6. 1999, informace
MZV ČR ze dne 18. 4. 2000 nebo informace MZV ČR ze dne 13. 3. 2000, avšak žádný
z uvedených dokumentů není obsahem správního spisu, a to i přesto, že žalobci byla
nabídnuta možnost se s těmito konkrétními dokumenty s eznámit. Uvedené pochybení
správního orgánu činí rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a potažmo i rozhodnutí
žalovaného, vadným, když jde dle názoru žalobce o vadu zásadní, která může způsobit
nezákonnost rozhodnutí, neboť ani soud nemá možnost se seznámit s obsahem uvedených
zpráv a s jejich obsahem by se neměl možnost seznámit ani sám žalobce. Výše uvedené
je podtrženo tím, že žalovanému mělo být umožněno do všech výše uvedených listin
nahlédnout, avšak pokud tyto nejsou a nebyly součásti správního spis u, nemohl svého práva
ani teoreticky využít. Je třeba také podotknout, že listiny, které měly být obsahem správního
spisu, ale které ve správním spise obsaženy nejsou, mohou obsahovat skutečnosti svědčící
ve prospěch žalobce a prokazující oprávněnost jeho žádosti o azyl. Bez uvedených listinných
důkazů však není možné kvalifikovaně přezkoumat, zda tomu tak je či není.
Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, zrušil, vrátil věc
krajskému soudu k dalšímu řízení a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení.
Vzhledem k tomu, že okamžité vycestování žalobce z území ČR by bylo pro stěžovatele
nepřiměřeným zásahem do jeho osobních poměrů, žádá tímto stěžovatel soud, aby kasační
stížnosti přiznal odkladný účinek, a navrhuje, aby o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti rozhodl.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť má za to, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy. Pro řízení o kasační stížnosti žalovaný odkazuje na správní spis, zejména
na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení. K námitce
stěžovatele poznamenává, že v jeho případě nebyl zjištěn žádný z taxativně vymezených
důvodů udělení azylu podle §12 zákona o azylu ani existence zvláštního zřetele
hodného důvodu udělení azylu podle §14 cit. zákona. Co se týče formálních náležitostí
správního rozhodnutí, odkazuje žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 2 Azs 64/2003, z něhož vyplývá, že rozhodnutí není nicotné,
pokud je i jinak bezvadné. Stěžovatel byl při pohovoru dne 14. 3. 2001 řádně seznámen
s podklady, které použije žalovaný při rozhodování jeho případu. Měl možnost navrhnout
doplnění těchto podkladů a vyjádřit se k nim. Navíc mu nic nebránilo v tom, aby v průběhu
správního řízení předložil jakékoliv listinné důkazy. Žalovaný považuje kasační stížnost
za nedůvodnou, a stejně tak návrh na přiznání odkladného úč inku kasační stížnosti,
a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a dů vody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnuti, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 9. 1. 2001
podal žádost o udělení azylu, ve které uvedl, že se mu nelíbí politický režim
na Ukrajině, nacionalizmus a nezdravá situace. Delší dobu již na Ukrajině nežil,
neboť byl v Rusku. Na Ukrajinu nechce jezdit, nelíbí se mu tam; konkrétní problémy
na Ukrajině však neměl. Ve vlastnoručně psaném prohlášení uvedl, že hlavním důvodem
neochoty žít na Ukrajině je nepřijetí politického režimu prezidenta K. a jeho spolupachatelů.
Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR vyplynulo, že stěžovatel v
roce 1982 absolvoval vysokou školu a pracoval v Rusku do roku 1996. Ukrajinská firma,
která ho zaměstnávala, v roce 1996 zanikla a žalobce byl pak nezaměstnaný a byl takto
registrován na úřadu práce ve L. (Ukrajina). Rekvalifikoval se, ale až do dne 1. května 1999,
kdy odjel přes Polsko do České republiky, nikde nepracoval. Jako důvody odchodu z vlasti
uvedl, že již asi třicet let cítil psychický i fyzický tlak ze strany různých lidí i vedoucích
pracovníků, což bylo vyvoláváno jeho vzhledem, chováním a názory. Jako příklady uvedl
spor s učitelkou na základní škole a poté svůj postoj k šikaně při absolvování vojenské
základní služby. Z Ukrajiny odjel, protože nechtěl způsobovat nepříjemnosti matce a sestrám.
Domníval se, že by nikde nemohl pracovat, neboť by ho buď zabili nebo zavřeli do vězení.
Udělali by to asi vedoucí podniků, pro které by pracoval, neboť by se stal pro ně nežádoucí
osobou, protože by vystupoval proti korupci. Od roku 1996 se zaměstnání nepokoušel sehnat,
pomýšlel na sebevraždu. Pomoc, např. psychiatrickou, se na Ukrajině nepokoušel vyhledat,
protože dělal vše vědomě a nelitoval toho. V posledních letech na Ukrajině neměl problémy,
neboť nepracoval, vedl asketický způsob života, žil v ústraní z úspor. Protože se objevila
potřeba znovu pracovat a na Ukrajině pracovat nemohl, odjel do České republiky na turistické
vízum. Od května 1999 pracoval zde načerno a žil nelegálně. Jelikož si nevydělal dost peněz,
nemohl si zde vyřídit vízum na základě zaměstnání, a proto požádal po více než roce a půl
pobytu v České republice o azyl. V dubnu 2000 dostal od cizin ecké policie výjezdní vízum,
ale nerespektoval ho a zůstal nelegálně. Dále stěžovatel uvedl, že po vzniku samostatné
Ukrajiny zesílil tlak na jeho osobu ze strany vedení podniku. Na K. režimu se mu nelíbila
genocida ukrajinského národa, dále korupce a nezákonnost. Proti tomuto režimu vystupoval
na pracovišti, proto nedostal prémie a měl být zbaven funkce. Nikde si však nestěžoval.
V podniku byl osočován, že zaujímal loajální postoje vůči lidem všech národností. Situace
byla ve všech zemích bývalého Sovětského svazu všude stejná, a proto se jinam
nepřestěhoval. Na Ukrajinu se již v žádném případě nechtěl vrátit. Na závěr pohovoru doplnil,
že jeho rodina nepocházela z Ukrajiny, ale z míst, které jsou dnes na hranicích Polska
a Slovenska. Cítil se být Rusínem. O azyl v Polsku nepožádal kvůli tamnímu nacionalismu
a na Slovensku nepožádal z důvodu nižší životní úrovně než má Česká republika. Žádné
doklady nebo dokumenty, o které by mohl opřít svá tvrzení, žalobce nedoložil.
Podle §12 zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Na základě §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení
azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního
zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci má Nejvyšší správní soud za prokázané,
že stěžovatel žádá o udělení azylu s ohledem na neurčitý pocit ohrožení své osoby ze strany
režimu prezidenta K., jakož i ze strany vedoucích podniků, pro které by pracoval a kteří by ho
buď zabili nebo zavřeli do vězení, neboť by se stal pro ně nežádoucí osobou z důvodu jeho
pravděpodobného vystupování proti korupci. Uvedená skutková zjištění, která vedla
stěžovatele k podání žádosti o udělení azylu, však nelze pokládat za pronásledování ve smyslu
§12 zákona o azylu. Za pronásledování, či odůvodněný strach z něho, by mohla být
pokládána jen taková situace, kdy by ze strany orgánů státní moci docházelo k perzekuci
jeho osoby pro některý z důvodů uvedených v ustanovení §12 písm. a) nebo b) zákona
o azylu, popř. by šikana pro některý z takových důvodů byla ze strany státních orgánů zjevně
podporována nebo tolerována. Domnívá-li se stěžovatel, že jeho tvrzení nebyla žádným
důkazem vyvrácena, zdejší soud poznamenává, že toho v daném případě nebylo třeba,
neboť stěžovatel, ačkoliv svoji situaci jako obavy z pronásledování ve smyslu §12 zákona
o azylu hodnotil, žádné skutečnosti, jež by o takovém závěru svědčily, neuvedl. O námitce
stěžovatele, že je dlouhodobě vlivem traumatizujícího nátlaku a diskriminace na Ukrajině
ve špatném psychickém stavu, a proto bylo povinností žalovaného k jeho žádosti přibrat
do řízení psychologa, Nejvyšší správní soud uvážil tak, že takového opatření v daném případě
nebylo zapotřebí. Obdobně jako krajský soud i Nejvyšší správní soud ze správního spisu
zjistil, že nebylo nezbytné přibírat k pohovoru psychologa, neboť v návrhu na zahájení řízení
žalobce ohledně svého zdravotního stavu pouze uvedl srdeční potíže a při pohovoru konaném
dne 14. března 2001 prohlásil, že se cítí zdráv a je schopen pohovoru. O psychologa ostatně
začal žádat až v okamžiku, kdy již prvostupňový správní orgán ve věci vydal své rozhodnutí.
Za nedůvodnou považuje zdejší soud i námitku stěžovatele směřující
k nedostatečnému zjišťování podmínek pro udělování azylu podle §14 zákona o azylu.
Posuzování podmínek pro udělení azylu z tzv. humanitárních důvodů podle §14 zákona
o azylu spadá do diskreční pravomoci žalovaného a jeho smyslem je možnost daná správnímu
orgánu zareagovat jak na případy předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé
důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných,
u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou
lidskými či přírodními faktory), tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra
volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány
veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (obdobně
viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55).
Nejvyšší správní soud proto neshledal v tomto směru ze strany žalovaného žádné pochybení.
K námitce stěžovatele, že v rozporu s ustanovením §47 odst. 5 správního řádu není
prvostupňové rozhodnutí žalovaného podepsáno oprávněnou osobou a nemůže tedy mít
účinky správního rozhodnutí, tj. vlastně se o správní rozhodnutí pro jeho neúplnost nejedná,
Nejvyšší správní soud uvádí, že posuzované vyhotovení rozhodnutí je opatřeno úředním
razítkem, dále je uvedeno jméno, příjmení a funkce oprávněné osoby, avšak chybí její podpis,
který je nahrazen uvedením „za správnost“ a podpisem osoby, která rozhodnutí zřejmě
pouze vyhotovila. Ve správním spisu je však založeno rozhodnutí bezvadné, které obsahuje
všechny náležitosti správním řádem požadované, včetně podpisu oprávněné osoby (v daném
případě PhDr. T. H., ředitele odboru azylové a migrační politiky). V absenci podpisu na
doručovaném vyhotovení rozhodnutí spatřuje stěžovatel nicotnost tohoto rozhodnutí, kterou
měl krajský soud vyslovit i bez návrhu. Pokud by tvrzení stěžovatele bylo oprávněné a
krajský soud by toto opomněl, zavdával o by to na základě kasační námitky důvod ke zrušení
rozsudku krajského soudu v řízení o kasační stížnosti. Nicotnost (neexistenci) správního aktu
však způsobují jen takové vady řízení, které mají za následek, že již vůbec nelze o správním
aktu hovořit. Může se jednat o vady spočívají například v rozhodování absolutně
nekompetentním orgánem, rozhodování podle právního předpisu, který byl přede dnem
rozhodnutí bez náhrady zrušen, či absolutní nedostatek zákonem předepsané formy. Vadu
vyskytnuvší se v nyní posuzovaném rozhodnutí ovšem nelze pokládat za natolik intenzivní,
aby mohla založit přímo nicotnost tohoto rozhodnutí. Za nicotné by toto rozhodnutí mohlo být
považováno například tehdy, kdyby se posléze ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby
odráží fakt, že toto rozhodnutí bylo vydáno zcela bez jejího vědomí. Tak tomu ovšem v
daném případě zjevně není. Zdejší soud sice přisvědčuje stěžovateli, že dotčené rozhodnutí
žalovaného je skutečně stiženo vadou ve smyslu §47 odst. 5 správního řádu, když vyhotovení
rozhodnutí, které bylo stěžovateli doručeno, neobsahuje podpis oprávněné osoby, nicméně
tato vada není natolik závažná, aby mohla založit nicotnost tohoto rozhodnutí, neboť jak již
bylo výše uvedeno, součástí správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které oprávněná osoba
podepsala. Není tak vůbec pochyb o tom, že rozhodnutí skutečně vydal PhDr. T. H., ředitel
odboru azylové a migrační politiky, který je k tomu zmocněn příslušným vnitřním předpisem
Ministerstva vnitra. Dodat lze, že se jednalo o rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
proti němuž stěžovatel podal v zákonné lhůtě rozklad, o němž bylo rozhodnuto ministrem.
Na zákonnost konečného rozhodnutí tedy nedostatek podpisu na vyhotovení rozhodnutí
I. stupně doručeného stěžovatel i vliv neměl. Stěžovatelem uváděné hrozby plynoucí
potenciálně z tohoto formálního pochybení žalovaného, například tvrzená možnost,
že by ne zcela čitelně podepsaná osoba rozhodovala v dalším řízení jako soudce, by byly
zcela zásadní, pokud by k nim opravdu došlo. Pak by mohly založit vadu rozsudku krajského
soudu, jež by byla oprávněně napadnutelná kasační stížností. V daném případě
však k naplnění takové hrozby nedošlo.
S ohledem na uvedené považuje Nejvyšší správní soud za irelevantní stěžovatelovu
námitku poukazující na to, že prvostupňové rozhodnutí nebylo a ani nemohlo být opatřené
originálním podpisem oprávněné osoby součástí spisu v době, kdy byl opis rozhodnutí předán
žalobci, neboť správní spis týkající se věci stěžovatele byl v této době nikoliv v P.,
ale v příslušném azylovém táboře, kde bylo rozhodnutí fakticky vyhotoveno. Tuto skutečnost
není možno v současnosti nijak potvrdit ani vyvrátit. Ostatně stěžovatel na doložení
svých tvrzení nepředkládá žádný faktický důkaz a vychází ze svých úvah. Není věcí zdejšího
soudu zabývat se hypotetickými situacemi a jejich možnými dopady za stavu, kdy práva
stěžovatele nebyla nijak dotčena a naopak vše nasvědčuje řádnému procesnímu postupu.
Nejvyšší správní soud rovněž nesouhlasí se stěžovatelovou námitkou, že nebyl
upozorněn na skutečnost, že se žalovaný ve věci chystá rozhodnout a nemohl se tak k věci
vyjádřit ani předložit další důkazy ve věci. Jak vyplývá z protokolu o pohovoru k žádosti
o udělení azylu na území ČR, stěžovateli bylo nabídnuto, zda se nechce seznámit s obsahem
informací a vyjádřit se k nim či ke způsobu jejich získání, popř. navrhnout jejich doplnění,
nicméně stěžovatel tuto možnost nevyužil. Stěžovatelovu námitku je třeba odmítnout
i z toho důvodu, že neuvádí, jaké důkazy by žalovanému předložil či jaké námitk y,
s nimiž se měl žalovaný při svém rozhodování vypořádat, by uvedl. Jedná se tak o zcela
účelovou námitku.
Konečně za nepřípadnou je třeba považovat i stěžovatelovu námitku týkající se toho,
že ve správním spise není založena celá řada zpráv, z nichž žalovaný při svém rozhodování
vycházel. Ačkoli lze tuto skutečnost považovat za jisté pochybení žalovaného, v daném
případě nehraje žádnou roli, neboť stěžovatel v průběhu řízení před správním orgánem
I. stupně neprokazoval ani netvrdil, že u něho k pronásledování z důvodů uvedených v §12
zákona o azylu docházelo. Za těchto okolností není třeba se detailně zabývat situací v zemi
původu, neboť neunesení břemene tvrzení v řízení má automaticky za následek nemožnost
žadateli azyl udělit. Zdejšímu soudu proto pln ě postačila zpráva, která ve spise založena je,
když při svém rozhodování vycházel i ze znalosti podmínek panujících v devadesátých letech
minulého století na Ukrajině nabytých z řady jiných řízení vedených ve věci neudělení azylu
občanovi Ukrajiny. Nezařazení zpráv do spisu je proto pouze formálním pochybením,
které nemělo žádný vliv na správnost věcného posouzení žádosti o azyl.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., pro které by bylo
třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, zrušit,
neboť se nejedná o rozhodnutí nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení,
jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního
orgánu není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, a ani nebyla shledána
nepřezkoumatelnost rozhodnutí tohoto soudu spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci (stěžovatelovi) náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec
jeho úřední činnosti nevznikly.
Odměna zástupci stěžovatele, Mgr. Ervínu Perthe novi, který byl ustanoven stěžovateli
k jeho žádosti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne
31. 5. 2005, č. j. 52 Az 316/2003 - 104, byla stanovena za dva úkony právní pomoci
po 1000 Kč [převzetí a příprava zastoupení a vypracování kasační stížnosti – §9 odst. 1
písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byl přičten reži jní paušál ve výši 2 x 75 Kč
ve smyslu §13 odst. 3 téže vyhlášky, a DPH ve výši 408,50 Kč (19%), celkem tedy 2558,50
Kč. Uvedená částka bude zástupci stěžovatele vyplacena do 30-ti dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu