ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.361.2004
sp. zn. 4 Azs 361/2004 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobců: a) M.
N., b) V. N. c) M. N., zastoupeni Mgr. Liborem Čechem, advokátem, se sídlem Jižní 870,
Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
pošt. schr. 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudkům Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2004, č. j. 30 Az 218/2003 – 36, 30 Az 219/2003 – 32,
30 Az 220/2003 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Zpětvzetí kasační stížnosti stěžovatele V. N. b e r e předsedkyně senátu n a
v ě d o m í .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně M. N. a její dvě děti V. N. a M. N. se včas podanými žalobami domáhali
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 7. 2003, č. j. OAM-1612/VL-07-P19-2002, č. j.
OAM-1614/VL-07-P19-2002 a č. j. OAM-1613/VL-07-P19-2002, jimiž bylo shodně
rozhodnuto tak, že se žalobcům ad a), b) a c) azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č.
325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákona o azylu), neuděluje a dále bylo rozhodnuto tak, že se na cizince
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu v platném znění. Žalobci
namítali, že žalovaný v předchozím řízení o udělení azylu porušil ustanovení zákona č.
71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), neboť se jejich žádostmi nezabýval odpovědně a
svědomitě, nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl azylové řízení tak, aby posílil
jejich důvěru ve správnost rozhodování. Žalobci proto označili napadená rozhodnutí za
nepřesvědčivá, neboť žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a za tím účelem si
pro rozhodnutí neopatřil potřebné podklady. Vyslovili přesvědčení, že splňují zákonné
podmínky pro udělení azylu stanovené v §12 zákona o azylu a též přesvědčení, že se na ně
vztahuje zákonná překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. Odkázali na žádosti o
udělení azylu, protokoly o pohovoru a ostatní spisový materiál. Dodali, že žalobkyně sub. a)
měla problémy s příbuznými zavražděného hosta v restauraci, kde pracovala. Chtěla se obrátit
o pomoc na policii, ale bylo jí vyhrožováno ze strany příbuzných tohoto hosta, že ublíží jejím
dětem, žalobcům sub. b) a c). Policie by tuto vraždu neřešila proto, že v ní byla zapletena
mafie. Žalobkyně sub. a) má obavu, že v případě návratu do země původu jsou životy všech
žalobců ohroženy. Žalobci mají za to, že žalovaný tím, že jim neudělil azyl podle §12 a §14
zákona o azylu a nevztáhl na ně překážku vycestování ve smyslu §91 téhož zákona,
postupoval nesprávně a v důsledku toho jsou jeho rozhodnutí vadná. Navrhli zrušit napadená
rozhodnutí a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové, poté, co usnesením ze dne 21. 5. 2004,
č. j. 30 Az 219/2003 – 29, 30 Az 220/2003 – 29 a 30 Az 218/2003 – 30, spojil věci vedené
pod uvedenými spisovými značkami ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že budou
nadále vedeny pod sp. zn. 30 Az 218/2003 (tedy pod sp. zn., pod kterou je vedeno
řízení o žalobě M. N.), přezkoumal napadená rozhodnutí v mezích žalobních bodů a dospěl
k závěru, že žaloby nejsou důvodné. Krajský soud uzavřel, že žalovaný postupoval správně
a v souladu s ustanovením §12 zákona o azylu, pokud žalobcům azyl neudělil, neboť důvody,
které žalobci uvedli, nelze podřadit pod žádný z důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12
zákona o azylu, resp. v žádosti o udělení azylu ani v pohovoru neuvedli skutečnosti svědčící
o tom, že by mohli být pronásledováni za uplatňov ání politických práv a svobod, nebo mají
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství mají, ve smyslu §12 zákona o azylu. Krajský soud zdůraznil, že mezinárodní
ochrana může být žadateli o udělení azylu poskytnuta teprve v případě, jestliže mu byla
odepřena ochrana země jeho státní příslušnosti, případně je-li tato ochrana neúčinná. K tomu,
aby mohl být učiněn takový závěr, je ovšem nutné, aby žadatel využil všech prostředků,
které právní řád jeho vlasti k ochraně práv a svobod jednotlivce poskytuje. Žalobci
však neuvedli v žádosti o udělení azylu ani v pohovoru, že by využili prostředků, které právní
řád Arménie k ochraně práv a svobod jednotlivce poskytuje, naopak tvrdili, že v případě
problému, který vznikl žalobkyni sub. a) v restauraci, kde pracovala a kde byl nalezen mrtvý
host, se ze strachu před vyhrožováním ze strany rodiny zemřelého, na policii neobrátili.
K důvodům žádosti o udělení azylu podle §14 zákona o azylu krajský soud vysvětlil,
že na udělení tohoto typu azylu není právní nárok a správní orgán o něm rozhoduje
jen na základě správního uvážení. Takové rozhodnutí může soud přezkoumat jen po formální
stránce a po věcné stránce pouze potud, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené
zákonem. K takovému porušení zákona však v daném případě nedošlo, neboť žalovaný měl
dostatek podkladů pro rozhodnutí ve smyslu §14 zákona o azylu a posoudil neudělení azylu
v mezích stanovených zákonem.
Konečně pak krajský soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelů týkající
se nezjištění překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Citoval důvody
pro možnost vyslovení překážky vycestování a dospěl k závěru, že žalovaný postupoval
v souladu s ustanovením §91 odst. 1 uvedeného zákona, když v případě žalobců existenci
překážek vycestování neshledal, neboť z informací o zemi původu a z údajů uváděných
žalobci nelze učinit závěr, že by náleželi k osobám ohroženým skutečnostmi, zakládajícími
překážky vycestování. Krajský soud uzavřel, že žalovaný zjistil dostatečně skutkový stav
věci, napadená rozhodnutí jsou v souladu se zákonem, přičemž neshledal ani vady správního
řízení. Zdůraznil, že problémem žalobců v zemi původu bylo pronásledování ze strany
soukromých osob, kteréžto důvody jsou sice pochopitelné, avšak nelze je podřadit pod žádný
z důvodů taxativně uvedených v §12 zákona o azylu; žalobci by měli řešit svůj pobyt
na území České republiky podle zákona o pobytu cizinců č. 326/1999 Sb. Proto žaloby
jako nedůvodné zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali žalobci
(dále jen „stěžovatelé“) včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítají,
že krajský soud se v odůvodňující části svého rozsudku zabýval požadavky udělení azylu
podle zákona o azylu, když dospěl k závěru, že podle §12 uvedeného zákona nebyly
prokázány skutečnosti pronásledování za uplatňování politických práv a svobod,
či odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství žalobci mají. Žalobci jsou však toho mínění, že byli ve vlasti vystaveni
takovým atakům, které lze srovnávat svojí intenzitou s pronásledováním ve smyslu zákona
o azylu, neboť mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Znovu konstatují,
že žádosti o udělení azylu byly podány proto, že v rozhodné době měla žalobkyně
sub. a) opodstatněné obavy související s trestnou činností, jíž byla nepřímo přítomna
a kdy v důsledku toho docházelo k výhrůžkám ze strany příbuzných zvražděného muže
a žalobkyni bylo vytýkáno, že nezabránila zavraždění hosta v restauraci. Bylo jí vyhrožováno
ublížením na životě a zdraví a též na životě a zdraví jejích dětí. Žalobci jsou si vědomi,
že mohli vyčerpat veškeré prostředky, které právní a politický systém země původu
umožňuje, avšak právě z důvodných obav věc museli řešit odjezdem ze své vlasti. Stejně
tak vytýkají krajskému soudu, pokud přijal argumentaci žalovaného o tom, že v případě
žalobců nejde o případ zvláštního zřetele hodný, jestliže žalobcům neudělil tzv. humanitární
azyl podle §14 zákona o azylu. Mají za to, že mělo být přihlédnuto k jejich konkrétní situaci
a takový azyl jim udělen, neboť žalobci mají snahu zahájit v České republice zcela nový
život, spoléhajíce na bezpečnost a budoucnost v naší zemi, jak popisuje žalobkyně sub. a).
Vyslovují též přesvědčení, že v jejich případě měla být shledána překážka vycestování, neboť
mají důvodnou obavu o život pro případ návratu, kdy i bezpečnostní situace v domovské zemi
není nejpříznivější. Žalobci udávají, že by ve své vlasti nemohli využít všech zákonných
prostředků k ochraně svých práv. Navrhují, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 21. 7. 2004 se žalobci domáhají přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti podle §107 s. ř. s. s odkazem na §73 téhož zákona s odůvodněním, že podle jejich
mínění by pro ně výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí znamenaly
nenahraditelnou újmu a přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem
nabytých práv třetích osob, ani dle jejich mínění není v rozporu s veřejným zájmem.
Žalovaný v písemném vyjádření k podané kasační stížnosti popírá oprávněnost jejího
podání, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal na správní
spisy, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelů učiněná ve správním řízení. K tvrzení
stěžovatelů, že měli „odůvodněný strach z pronásledování“, žalovaný připomíná,
že pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu musí jít o pronásledování pro některý
ze zákonem předpokládaných důvodů, tj. pro rasu, náboženství, národnost, příslušnost
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Taková skutečnost
však v případě stěžovatelů zjištěna nebyla. V podané kasační stížnosti sami stěžovatelé
připouštějí, že jednání, jehož se obávali, nebylo motivováno některým z důvodů, které §12
zákona o azylu vymezuje jako jedině možné. Pokud jde o udělení azylu z humanitárních
důvodů podle §14 zákona o azylu, souhlasil žalovaný s argumentací Krajského soudu
v Hradci Králové, že jeho udělení spočívá na volné úvaze soudu a soud je přezkoumává
jen v omezeném rozsahu. Žalovaný zdůrazňuje, že se zabýval i otázkou, zda je možné
stěžovatelům udělit azyl podle tohoto ustanovení, avšak žádné důvody hodné zvláštního
zřetele nenalezl. Krajský soud v jeho postupu přitom žádné pochybení neshledal. Navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro její nedůvodnost.
Předtím, než Nejvyšší správní soud mohl o společné kasační stížnosti žalobců
rozhodnout, bylo mu prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové doručeno podání
právního zástupce žalobců (ze dne 11. 1. 2005), jímž žalobce V. N., beze zpět svou kasační
stížnost pouze za svou osobu s tím, že zbývající dvě žalobkyně na projednání kasační stížnosti
nadále trvají.
Protože ke zpětvzetí kasační stížnosti došlo až po předložení věci Nejvyššímu
správnímu soudu, musel o něm tento soud rozhodnout ( a contr. §108 odst . 2 s. ř. s.).
Podle ustanovení §47 písm. a) s. ř. s., použitého pro řízení o kasační stížnosti podle §120
téhož zákona, soud usnesením řízení zastaví, vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět; šlo -li
však o společný návrh více osob, vezme předseda senátu toliko zpětvzetí návrhu jedním
z navrhovatelů na vědomí. Proto bylo pod bodem II. výroku tohoto rozsudku rozhodnuto tak,
že předsedkyně senátu bere na vědomí zpětvzetí kasační stížnosti žalobce (stěžovatele) V. N.
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelky uplatnily ve své kasační
stížnosti. Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spise nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Jak Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu správního spisu, stěžovatelé podali žádosti
o udělení azylu, v nich uvedli, že žalobkyně sub. a) pracovala v Arménii jako číšnice v jedné
restauraci v Jerevanu, kterou často navštěvovali lidé z „podsvětí“. Šéfem této skupiny byl muž
křestním jménem A. Když tyto hosty žalobkyně sub. a) jednoho dne obsluhovala, oslovil ji na
chodbě nějaký muž a dotazoval se na A. Poté si objednal volnou místnost v restauraci a
požádal žalobkyni, aby A vyřídila, že na něj v místnosti čeká. Žalobkyně to zařídila, ještě se
jich zeptala, zda něco potřebují, avšak bylo jí řečeno, že nemá vyrušovat. Asi po půl hodině se
žalobkyně dotázal A bratranec, kam A odešel a ona jej dovedla do zmíněné místnosti, kde
však našli A mrtvého. A bratranec žalobkyni napadl, že ona zavinila jeho smrt a poté tělo
mrtvého odklidil a žalobkyni upozornil, aby o tom nikomu neříkala. Policie nepřijela. Poté
bratranec zavražděného začal žalobkyni vyhrožovat smrtí, musela mu popsat muže, s nímž se
A sešel a podezíral ji, že dostala velkou částku peněz, aby mlčela. Po této události příbuzní
zavražděného napadli i syna žalobkyně. Ta potom kontaktovala svého bývalého manžela a za
jeho pomoci odjeli na Ukrajinu, později do Moldavska s nadějí, že se jejich problémy vyřeší.
Nestalo se tak, a proto na radu bývalého manžela odcestovali všichni tři do České republiky,
kde požádali o azyl. Z obsahu pohovorů vedených se žalobci vyplynulo, že svou vlast opustili
pro pronásledování ze strany soukromých osob, jiné problémy ve vlasti neměli. Nemají žádný
majetek ani příjmy, nejsou členy žádné politické strany a nebylo a není proti nim vedeno
trestní stíhání. Žalobci byli na závěr pohovorů konaných dne 4. a 5. 6. 2004 seznámeni
s obsahem informací, které měl žalovaný k dispozici o zemi původu žalobců, tj. především
zprávou Ministerstva zahraničních věcí USA o situaci v oblasti dodržování lidských práv
v Arménii za rok 1999 ze dne 25. 2. 2000, za rok 2000 z února 2001 a za rok 2001 z března
2002, jakož i aktuální verzi databanky ČTK. K jejich obsahu se nevyjádřili, nenavrhli jejich
doplnění.
Z dikce ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jehož důvodů se stěžovatelé
v kasační stížnosti dovolávají, vyplývá, že pokud krajský soud měl rozhodnutí žalovaného
zrušit, mohl tak učinit jedině tehdy, jestliže skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech nebo s nimi byla v rozporu,
nebo by při jejím zjišťování došlo k takové vadě řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí; dále je mohl zrušit též z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního
orgánu pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud má za to, že tyto vady řízení před správním orgánem dány
nebyly a Krajský soud v Hradci Králové neměl důvod přezkoumávaná rozhodnutí správního
orgánu zrušit. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že žalovaný učinil v řízení vše, co bylo
třeba k řádnému zjištění skutkového stavu, tj. provedl se stěžovateli pohovor, dal jim možnost
na konci pohovoru samostatně doplnit skutečnosti, které považovali za potřebné zmínit,
shromáždil dostatek informací o zemi původu, přičemž stěžovatelé měli možnost se s těmito
informacemi seznámit, navrhnout jejich doplnění či vytknout neúplnost. Z této skutkové
podstaty pak při svém rozhodování vycházel. Nelze tedy uzavřít, že by skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech nebo
s nimi byla v rozporu. Nebylo ani zjištěno, že by při jejím zjišťování byl ze strany žalovaného
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Řízení bylo vedeno zcela podle příslušných
předpisů o azylovém řízení a stěžovatelé si na postup správního orgánu ani nestěžovali. Bylo
vedeno za přítomnosti tlumočníka jazyka ruského, o němž (tedy o jazyku) stěžovatelé shodně
prohlásili, že mu zcela rozumějí a s tímto postupem souhlasí. Nebylo rovněž zjištěno,
že by rozhodnutí žalovaného byla nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost; naopak
z odůvodnění všech rozhodnutí správního orgánu srozumitelně vyplývá, z jakých důvodů
nebyl stěžovatelům azyl udělen a proč na ně nebyla vztažena překážka vycestování ve smyslu
příslušných ustanovení zákona o azylu. Rozhodnutí je zcela podrobně a úplně odůvodněno,
tudíž vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti netrpí.
K tomu Nejvyšší správní soud pokládá za potřebné uvést, že v řízení o kasační
stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelům azyl udělen,
jak to učinil Krajský soud v Hradci Králové, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit,
zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
jichž se stěžovatelé dovolávali. Jak bylo výše vysvětleno, takové důvody Nejvyšším správním
soudem v projednávané věci shledány nebyly.
Nad rámec potřebného odůvodnění tohoto závěru pokládá však Nejvyšší správní soud
za důležité uvést, že zcela souhlasí s přesvědčením krajského soudu, že žalovaný postupoval
správně a v souladu s ustanovením §12 zákona o azylu, když azyl stěžovatelkám neudělil,
neboť důvody, které uvedly, tj. především problémy se soukromými osobami, nelze podřadit
pod žádný z důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu. Žalobkyně neuvedly
skutečnosti svědčící o tom, že by mohly být pronásledovány za uplatňování politických práv
a svobod, nebo mají odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství mají, ve smyslu §12 zákona o azylu. Se žalobkyněmi
lze souhlasit v tom, že pronásledování ze strany soukromých osob, respektive hrozba takovým
pronásledováním, může svou intenzitou vyvolat odůvodněný strach, ale nelze takovou obavu
podřadit pod žádný z důvodů taxativně uvedených v §12 zákona o azylu, jak již opakovaně
judikoval Nejvyšší správní soud. To pak platí zejména za situace, kdy nelze tvrdit,
že by ze strany země původu stěžovatelek jim byla odmítnuta příslušná ochrana,
když stěžovatelky nevyužily vůbec žádného z prostředků, které jim právní řád jejich vlasti
k ochraně práv a svobod poskytuje. Naopak uvedly, že se na policii vůbec neobrátily,
takže nelze usuzovat, zda by jim případná pomoc byla odepřena, či byla málo účinná. Přitom
mezinárodní ochrana může být žadateli o azyl poskytnuta teprve v případě, že taková ochrana
mu byla odepřena příslušnými orgány země jeho původu.
Pokud stěžovatelky namítají, že jim měl být udělen azyl z humanitárních důvodů,
nezbývá než odkázat na výklad Krajského soudu v Hradci Králové, vztahující
se k odůvodnění neudělení azylu z důvodu §14 zákona o azylu. Totéž pak platí
též o posouzení neexistence překážek vycestování ve smyslu §91 téhož zákona,
neboť i v tomto směru shromáždil správní orgán pro své rozhodnutí dostatek podkladů
a neporušil při jejich zjišťování žádné ustanovení správního řádu.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušit, neboť zdejší soud neshledal žádnou
vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; rozhodnutí správního orgánu
nebylo shledáno nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud
kasační stížnost stěžovatelek jako nedůvodnou v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelky podaly současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu
nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšným žalobkyním (stěžovatelkám) náhrada nákladů řízení
nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobkyň žádné náklady
nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu