ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.367.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: N. V. C.,
zast. Mgr. Radkou Mejzlíkovou, advokátkou, se sídlem v Chebu, Jánské náměstí 6, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2003, č. j. 60 Az 34/2003 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky, Mgr. Radky Mejzlíkové, se u r č u je částkou 2150 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30ti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 19. 2. 2003, č. j. OAM-2674/VL-10-C10-2002. Tímto rozhodnutím
nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu) a současně bylo vysloveno, že na cizince se nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu ustanovení §91 tohoto zákona.
Samostatným podáním požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu,
stěžovatel v obecné rovině namítal, že žalovaný nesprávně zhodnotil všechny okolnosti
a důvody pro udělení azylu. Požadoval, aby soud přezkoumal označené rozhodnutí a vydal
správné rozhodnutí.
V následném rozsudku krajský soud dospěl obdobně jako správní orgán
k závěru, že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu,
t. j. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo
pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona
o azylu). Soud shledal, že v daném případě stěžovatel jako důvody své žádosti o udělení azylu
v průběhu celého správního řízení prokazatelně uváděl zejména důvody ekonomické, snahu
o legalizaci pobytu, a obecně uváděl, že v domovské zemi není svoboda. Z hlediska takto
uváděných důvodů žádosti o udělení azylu se krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem
a závěrem žalovaného správního orgánu, že tyto důvody nelze podřadit pod důvody upravené
zákonem o azylu. Krajský soud neshledal ani naplnění dalších důvodů pro udělení azylu,
přičemž odkázal na odůvodnění správního rozhodnutí. Na základě těchto argumentů
pak krajský soud žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel stručnou kasační stížnost, kterou na výzvu
soudu prostřednictvím zástupkyně, která mu byla na jeho žádost ustanovena usnesením
Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2004, č. j. 60 Az 34/2003 - 54, Mgr. Radky Mejzlíkové,
doplnil. V kasační stížnosti požadoval přezkoumání rozhodnutí Krajského soudu v Plzni,
kterému vytýkal, že je nezákonné. Konkrétně namítal, že Krajský soud v Plzni nesprávně
posoudil otázku udělení azylu podle zákona o azylu; měl zvážit, zda v jeho případě nelze
udělit azyl z humanitárních důvodů, a to z důvodu nesvobody v domovské zemi.
Na základě výše uvedených skutečností pak stěžovatel požadoval, aby byl napadený
rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis. K udělení humanitárního
azylu pak zejména uvedl, že je věcí volné úvahy správního orgánu. Navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
S ohledem na to, že stěžovatel výslovně takové důvody ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s.
neoznačil, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu, než za stěžovatele tento důvod či důvody
z jeho kasační stížnosti dovodit. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel zejména namítal
nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu nesprávného posouzení udělení azylu,
dovozuje Nejvyšší správní soud, že stěžovatel mohl namítat stížnostní důvody vymezené
v §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.
Význam obsahu prvního písmene ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., tedy nesprávného
posouzení právní otázky soudem, spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice
aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Takováto pochybení
v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni však Nejvyšší správní soud neshledal.
Dále je třeba se vyjádřit k dopadu dalšího písm. cit. zákonného ustanovení, tedy
písm. b) §103 odst. 1 s. ř. s., t. j., že došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. K významu první části (došlo k vadě
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba podle Nejvyššího
správního soudu uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud spisový materiál,
jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům,
než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li
ve spisech skutkový základ pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento
základ je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Význam další části
označeného písm. b) („při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto
vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita
porušení řízení před správním orgánem byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností
tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému porušení („rozhodnutí správního orgánu
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný
dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Ani jeden z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. však Nejvyšší správní
soud v souzené věci neshledal.
Konečně je třeba se vyjádřit i k významu posledního písmene cit. zákonného
ustanovení (písm. d/ §103 odst. 1 s. ř. s.). První tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího správního soudu
buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu
není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo případně
v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem
nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle
Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá
o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba
posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Po přezkoumání Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že krajský soud správně vyšel ze skutkového a právního stavu,
jenž existoval v době rozhodování žalovaného správního orgánu, a zabýval se všemi výroky
napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
se tak rozhodnutí krajského soudu dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují dospět
k předmětnému výroku. K posledně jmenovanému důvodu, tedy že se jedná
o nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší správní soud
poznamenává, že je třeba její význam posuzovat jako důvod pro zrušení rozhodnutí soudu
prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ani označené důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. d) však podle Nejvyššího
správního soudu v souzené věci nenastaly.
Z předloženého správního spisu přitom Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel
podal dne 22. 5. 2002 žádost na zahájení řízení o udělení azylu, ve které výslovně uvedl,
že „ve Vietnamu není žádná svoboda. Sice jsem tam problémy žádné neměl, ale nemohl jsem
tam získat zaměstnání, a proto jsme se rozhodl odjet za prací do České republiky“. Na otázku
„čeho se obává v případě návratu do vlasti“ pak stěžovatel uvedl, že se „ničeho neobává,
nechce se ale vrátit“. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území České
republiky ze dne 21. 11. 2002 pak výslovně uvedl, že domovskou zemi opustil z důvodu,
že tam není práce a svoboda. Stěžovateli byla na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti
tlumočníka) poskytnuta možnost, aby se s obsahem protokolu seznámil, vyjádřil se k němu,
resp. navrhl jeho doplnění. Této možnosti nevyužil. Stěžovatel byl rovněž v průběhu
pohovoru vyrozuměn o tom, jaké informace, dokumenty má správní orgán k dispozici
při posuzování situace v domovské zemi stěžovatele; stěžovatel seznámení s těmito
informacemi, dokumenty odmítl, ani je nijak nedoplnil.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatel v žádosti
neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených zákonem o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu
správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Ani podle názoru
Nejvyššího správního soudu stěžovatel neprokázal, resp. ani neuváděl, že je pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu;
stejně tak nevyplynuly ani další důvody uvedené v §13 a §14 zákona o azylu. Důvody
stěžovatelovy žádosti o azyl tak nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v §12 až §14
zákona o azylu. Stejně tak nejsou dány důvody pro přiznání překážky vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu, neboť je zřejmé, že stěžovateli při návratu do země původu nehrozí
žádné z nebezpečí uvedených v tomto ustanovení.
S odkazem na výše uvedené tak nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit stěžovateli
ani v jeho konkrétních námitkách - namítal, že Krajský soud v Plzni nesprávně posoudil
otázku udělení azylu podle zákona o azylu - neb jak bylo dostatečně a řádně správním
orgánem prokázáno, důvodem stěžovatelovy žádosti o azyl nebyly zákonem o azylu uváděné
důvody, přičemž krajský soud postup správního orgánu v souladu se zákonem přezkoumal.
U navazující námitky – soud měl zvážit, zda v případě stěžovatele nelze udělit azyl
alespoň z humanitárních důvodů, a to z důvodu nesvobody v domovské zemi - odkazuje
Nejvyšší správní soud na ustanovení §78 odst. 1 s. ř. s., podle kterého může správní soud
(v souzené věci Krajský soud v Plzni) přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané
v návaznosti na ustanovení §14 zákona o azylu, resp. v něm obsažené správní uvážení
(„v případě hodném zvláštního zřetele lze udělit azyl z humanitárního důvodu“) pouze
omezeně, a to z hlediska jeho mezí, popř. z hlediska jeho případného zneužití. Udělení azylu
podle ustanovení §14 zákona o azylu je tak na volné úvaze správního orgánu, přičemž však
tuto volnou úvahu, tedy zda byl důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může správní soud
přezkoumávat pouze z hlediska případného překročení mezí správního uvážení,
nebo z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. Nejvyšší správní soud stejně
jako krajský soud napadané rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal a shledal, že se situací
stěžovatele zabýval; překročení mezí ani libovůli v rozhodnutí žalovaného však neshledal.
Na základě výše uvedeného a s odkazem na svou ustálenou judikaturu proto Nejvyšší správní
soud dovozuje, že Krajský soud v Plzni postupoval správně, když ve svém přezkumu
do správního uvážení žalovaného o samotné otázce, zda byly v případě stěžovatele dány
důvody hodné zvláštního zřetele, dále nezasahoval a zaměřil tento přezkum pouze na otázky
procesní. Nejvyšší správní soud závěrem rovněž poznamenává, že úkolem správního soudu,
ač v takzvané plné jurisdikci, je přezkum zákonnosti v daném případě s ohledem na meze
správního uvážení, resp. jeho zneužití, jeho úkolem však není suplování správního orgánu
při správním uvážení, které je vyhrazeno toliko správnímu orgánu.
Krajský soud v Plzni se v rozsudku neudělením humanitárního azylu blíže nezabýval,
ale toliko uvedl, že nebyly prokázány důvody pro udělení humanitárního azylu, a to z důvodů
které žalovaný vysvětlil v odůvodnění posuzovaného rozhodnutí. S ohledem na to,
že stěžovatel se v žalobě přezkoumání udělení humanitárního azylu výslovně nedomáhal,
a stejně tak ani neuváděl důvody, pro které by bylo třeba humanitární azyl udělit, obdobně
nevyplynuly tyto důvody ani ze správního spisu, je Nejvyšší správní soud toho názoru,
že i v tomto ohledu krajský soud postupoval a rozhodl správně.
K uvažovanému nároku na udělení azylu z humanitárních důvodů lze rovněž poukázat
na dřívější konstantní soudní judikaturu, podle níž se rozhodování o tom, zda bude udělen
azyl podle §14 zákona o azylu, děje ve volné úvaze správního orgánu; podle této judikatury
se ani nejedná o „právo“, na němž by mohl být někdo zkrácen. Soud odkazuje
např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 771/2000, usnesení Ústavního soudu
ČR ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02, či nepublikovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, kde bylo uvedeno: „Na udělení
azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě
správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu,
a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“
O námitce týkající se nároku na udělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu lze tedy shrnout, že posouzení toho, zda se jedná o důvody zvláštního zřetele, přísluší
správnímu orgánu, a Krajskému soudu v Plzni tak příslušel pouze výše popsaný přezkum.
Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo než stěžovateli v jeho námitkách nepřisvědčit,
neboť jiné možnosti mu zákon nepřiznává; soud rovněž podotýká, že pro řešení uváděných
problémů stěžovatele lze využít i jiné instituty než institut udělení azylu.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud poznamenává, že vzhledem k tomu, že námitku
k příp. nesprávnému posouzení možnosti udělení humanitárního azylu (dle §14 zákona
o azylu) žalovaným správním orgánem stěžovatel nevznesl v žalobě, ale poprvé ji uplatnil
až v kasační stížnosti, je nutno ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. tuto námitku (i bez ohledu
na shora uvedené k režimu §14 zákona o azylu) považovat za nepřípustnou.
Po porovnání všech námitek a doplňujících tvrzení stěžovatele s významem
jednotlivých v úvahu přicházejících důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že k naplnění ani jednoho z důvodů upravených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d)
s. ř. s. nedošlo. Z procesní opatrnosti se Nejvyšší správní soud zabýval i případným
naplněním jiného stížnostního důvodu upraveného v §103 odst. 1 s. ř. s., tedy písm. c) a e),
kdy porovnával tvrzení stěžovatele i s dopady těchto ustanovení, avšak ani naplnění jiného
stížnostního důvodu neshledal.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v souzené věci neshledal stěžovatelem
uváděné skutečnosti, ve spojení s ustanovením §103 odst. 1 s. ř. s., za opodstatněné.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatele, Mgr. Radka Mejzlíková, byla
ustanovena soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 v návaznosti na §120
s. ř. s. označené zástupkyni za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové
výši 2150 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní
služby (á 1 000 Kč - §11 odst. 1 b/ a d/ - doplnění kasační stížnosti ze dne 28. 5. 2004
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f/ cit. vyhlášky) a dvou režijních paušálů (á 75 Kč - §13 odst. 3
téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu