ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.369.2004
sp. zn. 4 Azs 369/2004 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: D.-O. E.,
zast. Mgr. Miroslavem Houškou, advokátem, se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Sinkulova
83/354, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt.
schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 17. 2. 2004, č. j. 9 Az 158/2003 – 22, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 4. 2003, č. j. OAM-10516/VL-11-P17-2001,
nebyl žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Současně bylo rozhodnuto o tom, že se na cizince nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 tohoto zákona. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl,
že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že žadatel z vlasti vycestoval, jelikož se obával
členů čínské mafie, kteří mu vyhrožovali a opakovaně jej fyzicky napadli. Taktéž bylo
zjištěno, že žadatel je křesťanského vyznání a rovněž byl předsedou místní organizace
Mongolské sociálně demokratické strany. Dále žalovaný konstatoval, že žadatel výslovně
potvrdil, že státním orgánům v zemi jeho původu jeho křesťanské vyznání nevadí.
Podle informací MZV ČR v Mongolsku nehrozí pronásledování kvůli politickému
přesvědčení, země je v tomto ohledu v poměrně pokročilém stupni demokracie, a z výpovědí
žadatele současně nevyplynulo, že by v zemi svého původu měl konkrétní problémy
související s jeho členstvím ve výše uvedené politické straně. Na základě výše uvedeného
správní orgán shledal, že žadatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu, a dále, že nesplňuje důvody pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu.
Po posouzení osobní situace žadatele a poměrů v zemi jeho státní příslušnosti neshledal
žalovaný ani podmínky pro udělení azylu podle §14 téhož zákona. Na závěr konstatoval,
že zhodnotil obsah překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu a porovnal je
s informacemi o zemi původu žalobce, a nedospěl k závěru, že by žadatel náležel k osobám
ohroženým skutečnostmi, zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91 zákona a jejich
existenci tedy neshledal.
Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek (žalobu), ve které
žalovanému vytýkal porušení ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb.
(správní řád), neboť nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí
a v důsledku toho nesprávně posoudil jeho žádost o azyl. Vytýkal mu dále, že důkazy,
které si pro rozhodnutí opatřil, nebyly úplné, a tak došlo opětovně k porušení §32 odst. 1
a dále §34 odst. 1 správního řádu, dále že rozhodnutí žalovaného nevyplývá ze zjištěných
podkladů, t. j. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Dále
konstatoval, že správní orgán nedostatečně posoudil okolnosti, které uvedl v průběhu
azylového řízení. Zemi původu byl nucen opustit v důsledku mimořádně tíživých životních
okolností, neboť byl vystaven psychickému tlaku a verbálnímu násilí, přičemž se domnívá,
že toto jednání, bylo motivováno náboženskou nesnášenlivostí. Ze strany státních orgánů
nelze podle něj očekávat reálně účinnou pomoc a ochranu, neboť tyto orgány tolerují
nejrůznější projevy diskriminačního jednání vůči nim. Odkázal na Příručku k postupům
a kritériím pro uprchlíky. Konstatoval, že v roce 1998 byl zabit předseda Sociálně
demokratické strany a jelikož on sám byl předsedou místní organizace této strany,
měl oprávněné obavy o svůj život a život své rodiny. Ministerstvo podle jeho názoru
pochybilo, pokud rozhodlo, že žalobce nesplňuje podmínky ustanovení §12 písm. b) zákona
o azylu, a stejně tak, pokud rozhodlo, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu, neboť v případě návratu bude vystaven již výše popsanému
pronásledování a diskriminaci. Žalobce proto navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí
žalovaného a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2004, č. j. 9 Az 158/2003 – 22, žalobu
žalobce zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalovaný správní orgán nepochybil, pokud v daném
případě zhodnotil, že negativní jevy ve společnosti, uváděné žalobcem, nelze hodnotit jako
obavy z pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu.
Za pronásledování ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu nelze považovat ani osobní
problémy žalobce s čínskou mafií, a dále ani vylíčení náboženských problémů tak,
jak je žalobce uvedl ve svých výpovědích, kdy výslovně uvedl, že mongolským státním
orgánům křesťanské vyznání nevadí. Uzavřel, že žalobcem uváděné důvody nelze považovat
za důvody podřaditelné pod ustanovení §12 zákona o azylu. Dále konstatoval, že správní
orgán v napadeném rozhodnutí nepochybil ani v posouzení podmínek pro udělení azylu
podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu. Ve svém rozhodnutí správně dospěl k závěru,
že po posouzení osobních poměrů žalobce a poměrů v zemi jeho původu nebyly shledány
zákonné podmínky pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny, ani pro udělení azylu
z humanitárních důvodů. Pokud jde o námitku žalobce ohledně překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu, soud se ztotožnil s vyjádřením žalovaného, že důvody
uváděné žalobcem nelze podřadit pod znění ustanovení §91 zákona o azylu. Z těchto důvodů
soud žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen stěžovatel) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.
(s. ř. s.). Konstatoval znění čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl. 96 Ústavy ČR,
a dále čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Namítal, že podle jeho názoru nebyla
splněna ústavní podmínka rovnosti účastníků řízení, neboť naprostá většina tvrzení, obsažená
v odůvodnění správního rozhodnutí, potažmo i v odůvodnění rozsudku, jsou převzata
ze Zprávy MZV USA o dodržování lidských práv v Mongolsku za rok 2000, a jak zjistil
právní zástupce při nahlédnutí do spisu, zdrojem zprávy je internet, zpráva není žádným
způsobem autorizována, není jasné, kdo zprávu překládal do českého jazyka apod. Stěžovatel
se domníval, že přesto, že se nevyjádřil k výzvě předsedy senátu, zda souhlasí s rozhodnutím
o věci samé bez jednání, nemůže mu být odepřeno Listinou zaručené právo „vyjádřit
se ke všem prováděným důkazům“. Tuto možnost však žalobce neměl ani v řízení
před správním orgánem, ani v řízení před Městským soudem v Praze. Rozhodnutí Městského
soudu v Praze i rozhodnutí správního orgánu jsou podle jeho názoru nezákonná, neboť byla
vydána v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Dále namítal
ke skutkovému ději, že se stal obětí vydírání čínské mafie právě z důvodu svého křesťanského
vyznání, neboť v zemi, kde je mezi většinou populace přijímán názor, že správný Mongol
by měl být buddhistou, nebude tomuto poskytnuta účinná policejní ochrana. Navrhoval,
aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Podáním ze dne 7. 6. 2004 požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti správní orgán plně odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Konstatoval, že soud
neshledal v závěrech a postupu správního orgánu nezákonnost ani vady řízení. Dále uvedl,
že z protokolu o pohovoru vyplývá, že stěžovateli byla dána možnost seznámit se s podklady
pro vydání rozhodnutí, případně navrhnout další důkazy a této možnosti stěžovatel nevyužil,
ani netrval na nařízení ústního jednání, stěží se tak může dovolávat zkrácení práva vyjádřit
se k prováděným důkazům. Správní orgán trval na svém názoru, že nebylo prokázáno,
že by stěžovatel byl v zemi svého původu pronásledován z důvodů azylově relevantních.
Navrhoval zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává právních důvodů kasační
stížnosti vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím správním řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice
aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 25. 10. 2001
žádost o udělení azylu. V této žádosti uvedl, že vlast opustil v roce 2000 kvůli problémům
v podnikání. V Mongolsku podnikal a jeho partnery byli Číňani. Chtěli po něm, aby zboží
vyvezl načerno přes hranice z důvodu neplacení vysokého cla. Toto odmítl a oni začali
vyhrožovat jemu, posléze i jeho snoubence únosem jejich dítěte. Také měl obavy,
protože v roce 1998 byl zabit předseda jeho strany (Soc. dem. Mongolska). V protokolu
o pohovoru k žádosti o udělení azylu ze dne 20. 12. 2001 tyto skutečnosti potvrdil,
a dále uvedl, že měl problémy s křesťanským vyznáním, a to pouze mezi běžnými lidmi
a také při studiu na vysoké škole, ale nikdy se neobrátil na vedení školy. Potvrdil také,
že hlavním důvodem odjezdu z vlasti byl strach před pronásledováním mafie, jiný důvod
neměl. Na závěr uvedl, že se nechce v žádném případě vrátit, chce lepší budoucnost
pro své děti. Potvrdil, že byl seznámen s obsahem protokolu o pohovoru v českém jazyce,
souhlasí, nežádá změny a nechce se seznámit s obsahem informací pro posouzení jím
uvedených skutečností.
Z takto zjištěného skutkového stavu vycházel jak správní orgán, tak i soud, a jejich
závěr o tom, že stěžovatel v žádosti neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, vychází ze skutkového
stavu zjištěného v průběhu správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního
řádu.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu.
Shledal naopak, že zjištění učiněná správním orgánem vycházejí zejména ze skutečností,
které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl
správním orgánem porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem,
a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit,
že by napadené rozhodnutí správního orgánu bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Správní orgán se v rozhodnutí velmi podrobně zabýval osobní situací stěžovatele v jeho zemi
původu, jasně jmenoval důkazy, které měl k dispozici, a které byly pro posouzení dané situace
rozhodné, své závěry o neudělení azylu zdůvodnil vyčerpávajícím způsobem. Z výše
uvedeného tedy Nejvyšší správní soud dovodil, že důvody kasační stížnosti tvrzené
stěžovatelem ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) v posuzované věci dány nejsou. Nebylo
ani zjištěno, že rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Pokud jde o další námitku stěžovatele, kterou odůvodňuje ustanovením §103 odst. 1
písm. d), je třeba uvést, že ani v tomto případě Nejvyšší správní soud důvod pro podání
kasační stížnosti neshledal. Podle uvedeného ustanovení lze kasační stížnosti podat z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným
a potažmo i krajským soudem. Stěžovatelem tvrzené skutečnosti nelze akceptovat
jako důvody pro udělení azylu, neboť v jeho případě se nejedná o pronásledování ve smyslu
relevantních ustanovení zákona o azylu. Za rozhodující v této souvislosti považuje Nejvyšší
správní soud tu skutečnost, že národnostní potíže stěžovatele v zemi původu nedosahovaly
v posuzované věci takového stupně intenzity a opakovanosti, aby je bylo možno považovat
za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Stěžovatel neuváděl problémy se státními
orgány, pouze s některými občany v běžném životě. Pokud se cítil být omezován na svých
právech, mohl si na chování spoluobčanů stěžovat u kompetentních orgánů své vlasti
nebo vyřešit problém změnou bydliště, ani jedno však neučinil.
Nejvyšší správní soud k výše uvedenému dodává, že smyslem práva azylu
je poskytnout žadateli ochranu. Nejde však o ochranu před jakýmikoliv negativními jevy
v zemi původu. Nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu. Vždy je třeba se zabývat podstatou tvrzených důvodů pro udělení azylu. Důvody
uváděné žalobcem však nelze považovat za důvody azylově relevantní.
K námitce stěžovatele ohledně odepření práva vyjádřit se ke všem prováděným
důkazům Nejvyšší správní soud uvádí, že ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel na závěr
pohovoru o protokolu k žádosti o udělení azylu sám potvrdil, že nepožaduje seznámení
se s přiloženými informacemi, které budou brány v potaz při rozhodování správního orgánu
o jeho žádosti o udělení azylu na území ČR. Nelze tedy hovořit o odepření tohoto práva,
neboť stěžovatel sám tohoto práva nevyužil.
Namítá-li dále stěžovatel, že ani za situace, kdy se nevyjádřil k výzvě předsedy senátu,
zda souhlasí s rozhodnutím o věci samé bez jednání, mu nemůže být odepřeno Listinou
zaručené právo „vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je třeba uvést, že ani s touto
námitkou stěžovatele nelze souhlasit. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“), má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných
průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Uvedené právo je v zákoně č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní – s. ř. s.) zakotveno
v ustanovení §49 a následujících. Platí tedy zásada, že jednání je povinné při rozhodování
o věci samé, vyjma případů, kdy zákon stanoví jinak v tom, že lze rozhodovat bez jednání.
Obecně (§51 odst. 1) lze rozhodnout bez jednání za předpokladu, že to účastníci navrhli,
a nebo s tím souhlasí. V posuzované věci Městský soud v Praze zákonnou úpravu respektoval
a stěžovatele o postupu podle §51 odst. 1 s. ř. s. poučil. Nevyjádřil-li se stěžovatel v zákonem
stanovené lhůtě k možnému postupu soudu podle výše uvedeného ustanovení, platila fikce,
že stěžovatel souhlasí s tím, že soud rozhodne o věci samé bez jednání. Za této situace
se pak stěžovatel nemůže dovolávat účinně toho, že mu bylo odepřeno právo vyjádřit
se ke všem prováděným důkazům, neboť realizaci tohoto práva zabránil postup samotného
stěžovatele.
Z hlediska zásady obsažené v ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. (k novým skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
nepřihlíží) je třeba posuzovat námitku stěžovatele, která se týká informací použitých správním
orgánem pro posouzení skutečností uváděných stěžovatelem v průběhu správního řízení,
a to námitku použití nevěrohodných informací, neautorizovaných a pochybně získaných,
jako podkladu pro správní rozhodnutí. Uvedenou námitku je třeba považovat za důvod,
který stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl. Stěžovatel totiž ve svém opravném prostředku (žalobě) tuto námitku
neuplatnil. Podle §75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumá soud napadené výroky rozhodnutí
jen v mezích žalobních bodů. Protože tvrzení o nepodložených informacích použitých
jako zdroj a podklad k rozhodnutí správního orgánu, nebylo stěžovatelem namítnuto,
a krajský soud byl mezemi žalobních bodů vázán, nemohl toto tvrzení přezkoumat. Nelze
tedy krajskému soudu takovéto pochybení vytýkat. Nutno tedy uzavřít, že ke skutečnostem,
které stěžovatel uvádí ve vztahu k informacím použitým jako zdroj a podklad rozhodnutí
správního orgánu, Nejvyšší správní soud nemůže přihlédnout, neboť byly uplatněny poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tedy neshledal pochybení v postupu správního orgánu
ani Městského soudu v Praze, s jehož právním posouzením věci se ztotožňuje. Námitky
stěžovatele ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. důvodnými neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podal současně návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
podle ustanovení §107 s. ř. s. Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení
o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, neboť stěžovatel s podanou kasační stížností úspěch neměl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. 1. 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu