ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.397.2004
sp. zn. 4 Azs 397/2004 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: W. A. A.,
zast. JUDr. Janem Kocinou, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá ul. č. 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2004, č. j. 59 Az 38/2004 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 6. 2. 2004, č. j. OAM-1283/LE-B02-B04-2003. Tímto rozhodnutím
nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), a současně bylo vysloveno, že na stěžovatele se nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 tohoto zákona.
Současně s kasační stížností požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, stěžovatel namítal nesprávné
posouzení skutkového stavu věci, a dále i to, že si žalovaný měl opatřit více informací o zemi
jeho posledního trvalého pobytu, L., který musel stěžovatel opustit z důvodu ohrožení života
ze strany radikální organizace O. a. A. Stejně tak uvedl, že v případě návratu do vlasti mu
z důvodu požádání o azyl hrozí pronásledování ze strany l. úřadů. Požadoval zrušení
napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
V následném rozsudku krajský soud dospěl obdobně jako správní orgán k závěru,
že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu,
t. j. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu). Soud shledal, že v daném případě stěžovatel jako důvody své žádosti
o udělení azylu označené důvody neuváděl; uváděl toliko problémy ze strany soukromých
osob, přičemž se účinně neobrátil na státní orgány. Krajský soud se proto zcela ztotožnil
s právním názorem a závěrem žalovaného správního orgánu a v označených námitkách
stěžovateli nepřisvědčil. Na základě těchto argumentů pak krajský soud žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které namítá stížnostní
důvod vymezený v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“). Uvedl, že v jeho případě byl dán důvod pro udělení azylu dle §12 písm. b)
zákona o azylu, neboť měl odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých
politických důvodů. Uvedl dále, že uplatňování politických důvodů shledává
ve svém nesouhlasu s pumovými atentáty, prováděnými islámskou extremistickou organizací,
a dále ve svém aktivním jednání, pro které se některé atentáty neuskutečnily; stěžovatel
se rovněž nechtěl stát členem této extremistické organizace. Namítal, že L. není schopen
zajistit ochranu jeho života a zdraví, a že označená organizace je spojena se státními
strukturami. Dále uvedl, že v jeho případě svědčí pro udělení azylu pronásledování z důvodu
jeho národnosti. Ochrana je poskytována toliko L., nikoliv jemu (jako občanovi P.). Stejně tak
namítal neaktuálnost zpráv o stavu dodržování lidských práv L. a překážku vycestování
dle §91 zákona o azylu. Požadoval zrušení napadaného rozsudku a vrácení věci k dalšímu
řízení, a současně požádal o osvobození od soudních poplatků.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis. Navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, a neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Stěžovatel za tento důvod označil důvod vymezený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady
řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu
ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
K významu první části (došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu) je třeba podle Nejvyššího správního soudu uvést, že skutková podstata je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru,
vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata
dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Význam další části označeného písm. b) §103 odst. 1 s. ř. s.
(„při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl
soud napadané rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení
před správním orgánem byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí.
K poslednímu možnému porušení z tohoto zákonného ustanovení („rozhodnutí správního
orgánu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí,
že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Ani jeden z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. však Nejvyšší správní
soud v posuzované věci neshledal.
Po přezkoumání Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud správně vyšel
ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného správního
orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu se tak rozhodnutí krajského soudu dostatečně opírá
o důvody, které opodstatňují dospět k předmětnému výroku.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl
cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel žil v L.
jako p. uprchlík, žádost o azyl v České republice, návrh na zahájení řízení o udělení azylu,
podal dne 12. 11. 2003, přičemž v tomto návrhu výslovně uvedl, že o azyl žádá „z politického
a bezpečnostního důvodu“. Z návrhu dále vyplynulo, že stěžovatel o azyl požádal i na území
S. (kam přicestoval z L. přes S. a T.), tam však na výsledek řízení nečekal, neboť chtěl do S.
Do S. potom ze S. cestoval uzavřeným autem přes Českou republiku, v S. byl zadržen
a vrácen do České republiky. Z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení
o udělení azylu na území České republiky ze dne 3. 12. 2003 pak vyplynulo, že na území L.,
kde se narodil a žil (rodina uprchla z P. v roce 1948), měl problémy s extremistickou
islámskou organizací O. a. A., a byl varován, že mu hrozí nebezpečí. Z protokolu vyplynulo,
že problémy s domovskými státními orgány neměl, pomoc mu však údajně poskytnuta
nebyla, policie mu měla sdělit, aby nevycházel ven a nevystavoval se tak nebezpečí. Pro
policii byl cizincem na l. území, a těm podle stěžovatelova vyjádření l. policie nevěnuje
zvláštní pozornost v případě ohrožení života. Žádné důkazy o pronásledování, resp. o
neposkytnutí pomoci ze strany l. orgánů však nedoložil, a nevyplynuly ani ze správního spisu.
Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel kromě policie nikde jinde pomoc nehledal.
Z podkladových materiálů, ze kterých žalovaný správní orgán vycházel, zejména z Informace
MZV č. j. 14832/2002-LP, ze dne 18. 12. 2002, vyplývá, že L. představuje v kontextu
Blízkého východu první bezpečnou zemi, kde jsou uprchlíci předmětem péče příslušného
programu OSN a nejsou vystaveni politické perzekuci. Z protokolu, obdobně jako z návrhu na
zahájení řízení dále vyplynulo, že stěžovatel žádost o udělení azylu podal i na území S.,
pokoušel se o nelegální vstup na území S., jakož i to, že o český azyl stěžovatel nepožádal
bezprostředně po vstupu na české území a na jejím území se zdržoval nelegálně.
Stěžovateli byla na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta
možnost, aby se s obsahem protokolu seznámil, vyjádřil se k němu, resp. navrhl
jeho doplnění. Této možnosti nevyužil.
Ze spisu dále vyplynulo, že stěžovateli bylo již dvakráte uloženo správní vyhoštění,
poprvé rozhodnutím ze dne 19. 7. 2003 na dobu pěti let pro neoprávněné překročení státní
hranice ze S. do Č., a podruhé rozhodnutím ze dne 18. 10. 2003 na dobu deseti let poté, co
opakovaně překročil státní hranici ze S. do Č. mimo hraniční přechod a následně i z Č. do S.,
kde byl zadržen a vrácen na území Č.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud, a jejich závěr o tom, že stěžovatel neuvedl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení. Obecné tvrzení o pronásledování, bez prokázání existence takového pronásledování,
navíc za situace, kdy se stěžovatel účinně neobrátil se svými problémy na místní,
či jim nadřízené domovské orgány, či na mezinárodní humanitární organizace, nelze podřadit
pod zákonem (o azylu) vymezené důvody. K tomu nutno uvést, že stěžovatel se podle
jeho tvrzení sice obrátil na policii, avšak ta mu pouze doporučila, aby nevycházel ven
a nevystavoval se nebezpečí. Jak již uvedl Krajský soud v Plzni v odůvodnění napadeného
rozsudku, nelze v tomto jednání stěžovatele spatřovat dostatečné úsilí domoci se ochrany
od státních orgánů. Nelze tedy dovodit, že by jednání členů organizace bylo úřady trpěno,
nebo že by stát nebyl schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před jejich případným
dalším jednáním. Ostatně situace, kdy stěžovatel nechtěl požádat o azyl v první bezpečné
zemi, ale pokoušel se o vstup do dalších zemí, svědčí o účelovosti jeho jednání, a nikoliv
o obavách z ohrožení života. Stejně tak nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel o azyl
nepožádal bezprostředně po příjezdu na území České republiky (a na českém území pobýval
nelegálně), ale až poté, co byl zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění,
což nasvědčuje účelovosti žádosti o azyl.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného
správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti,
z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena
a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav
byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly
úplné, a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy.
Nejvyšší správní soud s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi konstatuje,
že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za pronásledovaní
za uplatňování politických práv a svobod, resp. z důvodu odůvodněného strachu
z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky
přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných demokratických evropských zemích,
tak vnímá právo na azyl toliko jako právo na nezbytnou ochranu před výše uvedeným,
což však v souzené věci, jak dostatečně během řízení vyplynulo, nenastalo.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele – zejména uváděl, že v jeho případě byl dán
důvod pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu, měl odůvodněný strach pro zastávání
určitých politických důvodů, stejně tak uváděl pronásledování z důvodu své národnosti;
ochrana je poskytována toliko L., přičemž stát L. není schopen zajistit ochranu jeho života a
zdraví; namítal i existenci překážky vycestování a neaktuálnost zpráv o situaci v domovské
zemi – odkazuje Nejvyšší správní soud na výše uvedené a závěry žalovaného správního
orgánu a krajského soudu, ze kterých vyplývá, že v celém řízení nebylo prokázáno, že by
stěžovatel byl pronásledován ve smyslu zákona o azylu, a stejně tak, že by mu v domovské
zemi hrozilo pronásledování z uváděných důvodů. S těmito závěry se ztotožňuje i Nejvyšší
správní soud. K výše uvedenému Nejvyšší správní soud podotýká, že námitku o neaktuálnosti
zpráv o L. vznesl stěžovatel poprvé až v kasační stížnosti. Podle §109 odst. 4 s. ř. s. ke
skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší
správní soud nepřihlíží. Nicméně lze uvést, že stěžovatel v podané kasační stížnosti ani blíže
nekonkretizuje, v čem by zprávy o státě jeho posledního trvalého bydliště neměly být
aktuální.
Po porovnání všech námitek a jich doplňujících tvrzení stěžovatele s významem
jednotlivých důvodů, pro které lze kasační stížnosti přisvědčit, dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že k naplnění ani jednoho z důvodů upravených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
nedošlo. Z procesní opatrnosti se Nejvyšší správní soud zabýval i případným naplněním
jiného stížnostního důvodu upraveného v §103 odst. 1 s. ř. s., tedy písm. a), c) a d),
kdy porovnával tvrzení stěžovatele i s dopady těchto ustanovení, avšak ani naplnění jiného
stížnostního důvodu neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
K žádosti o osvobození od soudních poplatků Nejvyšší správní soud uvádí, že souzená
věc je od soudních poplatků osvobozena ze zákona a nebylo proto třeba o osvobození
rozhodovat.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. července 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu