ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.413.2004
sp. zn. 4 Azs 413/2004 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. M., zast.
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 8, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2004, č. j. 36 Az 431/2003 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
ministra vnitra ze dne 27. 2. 2002, č. j. OAM-2514/AŘ-2001, kterým byl zamítnut rozklad
směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-3163/VL-14-05-2001 ze dne
18. 4. 2001. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno,
že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatel v obecné rovině
namítal porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), a požadoval přezkoumání věci. Navrhoval zrušení napadaného rozhodnutí
a vrácení věci k dalšímu řízení.
V následném rozsudku dospěl krajský soud obdobně jako správní orgán k závěru,
že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu,
t. j. v důsledku pronásledování za uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu). Krajský soud přisvědčil žalovanému správnímu orgánu, že důvodem žádosti
o azyl byly ekonomické důvody a snaha o legalizaci pobytu. Z hlediska takto uváděných
důvodů žádosti o udělení azylu se krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem
žalovaného správního orgánu, že tyto důvody nelze podřadit pod důvody upravené §12
zákona o azylu. Krajský soud stejně tak neshledal ani naplnění §13 a §14 zákona o azylu.
Nebyly dány důvody hodné zvláštního zřetele. Krajský soud uzavřel, že neshledal naplnění
žádného žalobního bodu a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou posléze doplnil.
Jako důvody kasační stížnosti nepřímo uvedl důvody vymezené v §103 odst. 1 pod písm. b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Jmenovitě namítal, obdobně jako v žalobě, porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1,
§46 a §47 odst. 3 správního řádu, resp. §12 zákona o azylu. Stěžovatel dále namítal,
že krajský soud dostatečným způsobem nezkoumal závěr žalovaného správního orgánu
o neudělení azylu z humanitárních důvodů §14 zákona o azylu; žalovaný správní orgán závěr
o neudělení humanitárního azylu neodůvodnil, ale pouze konstatoval, že nebyly shledány
důvody k udělení tohoto typu azylu. Na základě výše uvedeného pak stěžovatel požaduje,
aby byl napadený rozsudek zrušen a vrácen Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod či důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel za tento důvod nejprve označil důvod podřaditelný
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k významu
tohoto důvodu, podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
K významu první části (došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu) je třeba uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu,
pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl
k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá
oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Význam další části označeného písm. b) („při zjišťování skutkové
podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadené
rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem
byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému
porušení („rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší
správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním
konkrétního rozhodnutí.
Po porovnání všech tvrzení stěžovatele s uvedeným významem jednotlivých částí
označeného písm. b) dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že k naplnění ani jedné části
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nedošlo, přičemž uvádí, že v odůvodnění rozhodnutí
žalovaného správního orgánu jsou jasně jmenovány důkazy, z nichž žalovaný čerpal
svá skutková zjištění, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají
z provedených důkazů. Skutkový stav tak byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně,
důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné; přitom nedošlo k porušení ustanovení
správního řádu.
Je třeba uvést, že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li
v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel jako důvod
opuštění domovské země po celou dobu azylového řízení uváděl ekonomické problémy
(v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 8. 4. 2001 i v protokolu k pohovoru
k důvodům žádosti o udělení azylu ze dne 12. 4 2001 uváděl nemožnost obstarat bydlení,
práci, v domovské zemi). V domovské zemi problémy se státními orgány, policií, soudy
či jinými státními institucemi neměl. Ze spisu dále vyplynulo, že o azyl požádal až poté,
co mu byl udělen zákaz pobytu na území České republiky. Na závěr protokolu pak stěžovatel
podepsal, že byl seznámen s obsahem protokolu (vedeného za přítomnosti tlumočníka),
souhlasí s ním a nežádá doplnění ani změny. Stěžovatel byl rovněž seznámen s informacemi
a dokumenty, které měl správní orgán k dispozici při posuzování situace v domovské zemi;
tyto nijak ani na výzvu nedoplnil.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud, a jejich závěr o tom, že stěžovatel v žádosti
neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených zákonem o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu
správního řízení. Nedošlo rovněž k porušení označených ustanovení správního řádu.
V označených námitkách vážících se k označenému důvodu kasační stížnosti - stěžovatel
namítal porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu, resp. §12
zákona o azylu - tak Nejvyšší správní soud stěžovateli s odkazem na výše uvedené
nepřisvědčil.
Konečně k poslednímu namítanému důvodu kasační stížnosti, stěžovatel namítal
i porušení podřaditelné §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost z důvodu
nedostatků důvodů rozhodnutí), Nejvyšší správní soud uvádí, že označenou
nepřezkoumatenost je třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody,
které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Po přezkoumání Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud správně vyšel
ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného správního
orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu se tak rozhodnutí krajského soudu dostatečně opírá
o důvody, které opodstatňují dospět k předmětnému výroku.
Ke konkrétní skupině námitek stěžovatele - namítal, že krajský soud dostatečným
způsobem nezkoumal závěr žalovaného správního orgánu o neudělení azylu z humanitárních
důvodů dle §14 zákona o azylu, že žalovaný správní orgán závěr o neudělení humanitárního
azylu neodůvodnil, ale pouze konstatoval, že nebyly shledány důvody k udělení tohoto azylu
– Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích
žalobních bodů, přičemž stěžovatel přezkoumání neudělení azylu dle §14 zákona o azylu
v žalobě výslovně nepožadoval. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu přitom
plyne (např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004),
že stěžovatel nemůže v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl.
Lze tedy shrnout, že z důvodu, že se stěžovatel přezkoumání udělení humanitárního azylu
v řízení před krajským soudem nedomáhal, nebylo třeba označené námitky ani přezkoumávat.
Nad rámec výše uvedeného a toliko pro úplnost Nejvyšší správní soud k udělení
humanitárního azylu doplňuje, že podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
mohou správní soudy přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané v návaznosti
na ustanovení §14 zákona o azylu pouze omezeně, a to z hlediska jeho mezí, popř. z hlediska
jeho případného zneužití. Udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je tak na volné
úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda byl důvod hodný
zvláštního zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení
případných mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.), nebo z hlediska případné libovůle
ze strany správního orgánu. Lze tedy shrnout, že Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší
posuzování, zda v souzené věci došlo k naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele. Nejvyšší
správní soud rovněž poznamenává, že úkolem soudu ve správním soudnictví, ač v takzvané
plné jurisdikci, je přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze správního uvážení, případně
jeho zneužití, úkolem soudu ve správním soudnictví však není suplování správního orgánu
při správním uvážení, které je vyhrazeno toliko správnímu orgánu.
Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že přezkoumal i rozvádějící tvrzení stěžovatele
obsažené v kasační stížnosti, avšak neshledal naplnění ani jednoho z označených stížnostních
důvodů.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že s ohledem na výše
namítané skutečnosti nebyl dán žádný z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) a d) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně
zrušit.
Za této situace Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení
účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval
návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Protože žalovaný správní orgán žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává, když stěžovatel s kasační stížností
úspěch neměl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 7. července 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu